Výsledyk hledání pro: drákul
Přes hřebeny Karpat až na Fagaraš – díl třetí
ŠESTÝ DEN (29.5.2014)
Je tady šestý den naší výpravy. Ráno se budíme do naprosto snové atmosféry. Nad jezerem Lacul Vidraru se vznáší mlžný opar a nádherné hory v pozadí zalévá ranní slunce, no prostě paráda. Člověku se až nechce sedat na stroj a tuhle nádhernou scenérii opustit. Nakonec ale posnídáme sbalíme stany a po levém břehu jezera šotolinovou cestou míříme k Transfagarašské magistrále. Na konci jezera se napojujeme na asfaltku a zařezávajícím se údolím stoupáme k zasněženým vrcholům.
Je to tady ! Údolí se trošku otevírá do horského sedla a my stoupáme nespočtem parádních serpentýn s výhledy na horské hřebeny. Paráda. Nulový provoz a cedule u úpatí věstí, že silnice není průjezdná což sice znamená, že asi neprojedeme ale zase jsme tu úplně sami a tak si užíváme tu nádheru ničím nerušeni. Zhruba v polovině stoupání zastavujeme a pořizujeme fotky. Je slunečno a tak si na rozdíl od Transalpiny můžeme vychutnat výhledy a tu krásu za kterou jsme týden putovali. Nakonec vystoupáme až k tunelu, který je ale zavřený a z druhé strany pod hromadou sněhu. Dáváme si tedy krátkou pauzu a pozorujeme sviště skotačící na úbočí hory. Kochačka je to famózní jsme sice trošku zklamáni, že nám i druhý silniční hřeben nepodlehl ale alespoň máme důvod se sem ještě vrátit.
Když dostatečně nasosáme tu nádheru sjíždíme o pár set výškových metrů níže a odbočujeme ze silnice na prašnou cestu vedoucí k opuštěným dolům na úbočí skal. Kluci blbnou a já se vrhám na haldy kamení nic zajímavého ale nenalézám. Pak už sjíždíme zpět k Lacul Vidraru, které objíždíme po druhé straně. Kolem jezera je to překvapivě docela štreka a tak zhruba v polovině musíme zastavit a naplnit nádrže z kanystrů. Kluci ještě nakoupí nějaký ten suvenýr, vyfotíme si neuvěřitelně vysokou přehradu a raženým tunelem padáme dolů k parkovišti u Drákulova hradu Poienari. Je vedro jako pedro. Parkuje se dole u silnice a tak se na hrad vydává jen zhruba polovina výpravy. Já s Jaruš zůstáváme hlídat a tak si v mezičase dáváme oběd a krmíme místní toulavé psy.
Když se zbytek výpravy vrací z hradu, vypráví o moc pěkném výhledu a že to obecně stálo za vidění. Kluci taky polknou nějakou tu sváču a pak nás už čeká ta méně záživná asfaltová část výpravy tedy návrat do Banátu. Dnes už je relativně pozdě takže přes Ramnicu Valcea míříme na Horezu a cestou pak odbočujeme do hor, kde bivakujeme v pěkném březovém remízku na úpatí hor. Ještě než postavíme stany přijíždí mladý Rumun na enduru a hledá kamaráda, který se mu v horách ztratil. Pokecáme on okoukne mašiny a pak už skoro za tmy odjíždí. My usedáme k ohýnku otevíráme pivko a do noci klábosíme.
Foto dne: Bimbajs
SEDMÝ DEN (30.5.2014)
Ráno se budíme do zatažené oblohy, fouká chladný vítr a je celkově nevlídně. Naházíme tedy věci na mašiny a přes Targu Jiu po silnici sjíždíme až k Oršave. Cesta je to nepříjemná, vítr je občas tak silný, že nás i s mašinou tlačí do škarpy. Rumunští řidiči jsou pak dost bezohlední, takže nás míjí na milimetry. Občas se tu předjíždí tak nebezpečně až člověku zatrne. Uff naštěstí bez karambolu dojíždíme do Oršavy a já zjišťuji, že mi znovu zlobí kontakt u přístrojovky. Tankujeme a podél Dunaje míříme na Eibentál. Jedu první a nejednou mi Jarča v zrcátku mizí. Když se vrátím zpátky nacházím jí odstavenou na kraji silnice a kluci už cosi okukují u zadního kola. Je to nepříjemná závada, kdy na AC 700 vylezl šroub od tlumiče a po pár metrech skoro prodřel hliníkový ráfek. Šroub vracíme zpět ale ráfek to má zasebou. Chybí tak milimetr a disk se rozpůlí. Náhradní kolo nemáme a tak se rozhodujeme k další opatrné jízdě. Když dojedeme na Eibentál je pozdní odpoledne a my usedáme v hospodě u Medvěda na pár točených.
Mezitím co popíjíme zkouší Dan zlomit místní rekord ve výběhu do protilehlého svahu. Nakonec zblbne i ostříleného veterána Silvera a k naší velké zábavě šplhají do kopce oba, aby následně své výsledky zapsali do pořadí, které je v hospodě vyvěšené. Luboš se nám v mezičase pod vlivem štěstí z návratu do Banátu pěkně nakulí a baví osazenstvo hospody i procházející domorodce etidou na téma vaření u čtyřkolky s trojkou v žíle :). Když se začne smrákat sedáme na stroje a popojíždíme pár set metrů za vesnici k bivaku. Aby byla již tak dokonalá zábava nezapomenutelná tak Luboš i přes náš bedlivý dohled kdesi odbočuje a míří kam ho kola dovezou :). Kluci čekají ve vsi a já ho vyrážím hledat, nakonec se mi ho podaří odchytit zhruba kilometr výše v lese, kde mu naštěstí došel benzín :). Společně pak vyjíždíme na louku nad vesnicí a hledáme plácek k bivaku. Je tma jak v pytli a fouká vítr, že to člověka skoro povalí. Vybírám plácek a začínáme stavět stany. Luďa ještě vyráží pro Bimbajse, který nás na louce přehlédl a opět pokračoval kamsi do lesa. Stavba stanů je v takovém větru peklo spíše to připomíná pouštění draka :). Když se nám nějak podaří postavit náš a Bimbajsovic stan jdeme na ten Tesco stan kluků ze Sýkořice. A to teprve nastává ta pravá sranda. Hned při stavění základny se stan víceméně roztrhal na hadry což ještě umocnil fakt, že Luďa zlomil jednu ze dvou nosných Tesco tyček. Na fakt, že cáry stanu vlají na zbytku polámaných tyček reagoval jak jinak než hurónským smíchem což Zdendovi sebralo veškerý vítr z plachet pro nějaké případné výčitky. No prostě jsme partička :). Nakonec jsem vylovil plachtu poslední záchrany a vytvořil z ní jakési závětří, které drželo trosky stanu jakžtakž pohromadě. I tak představovaly zbytky stanu velmi hrůzné přístřeší a spaní. Kluci ale nabídku na sdílení našich stanů odmítli a nasoukali se do svého rozervaného vigvamu k spánku.
Foto dne: Bimbajs
OSMÝ DEN (31.5.2014)
Noc to byla skutečně pekelná. Vítr neslábl a plachta, kterou jsme použili k záchraně trosek stanu dělala takový rachot, že kluci i my nemohli zamhouřit oko. Když jsme se ráno vydrápali na světlo boží nebylo o moc lépe. Kluky jsem našel zmáčknuté v rohu pozůstatků stanu nevyspalé ale vysmáté jak lečo :). Počasí se moc neumoudřilo je chladno fouká studený vítr a poprchává. Rychle tedy sbalíme a přes hory míříme na Bígr. Na Bígru dáváme oběd a pokecáme s partičkou kluků na motorkách. Protože se nám probroušený disk moc nelíbí a nechtěli bychom s ním zůstat někde v terénu volíme další cestu podél Dunaje a odpoledne dojíždíme do Gernika, kde naše výprava končí. Kluci ze Sýkořice balí a zítra odjíždí. My a Bimbajsové ještě zůstáváme a další den blbneme jen tak po okolí v Banátu.
Tentokrát to byla opravdu náročná výprava přejeli jsme několik pohoří a hřebenů Karpat bivakovali jsme celý týden v horách a najeli jsme kolem 1000 km (z toho silnice asi 400). I přes některé poruchy (prasklý rám KQ, utržený nosič CA, vcuclá nádrž KQ, pojistky Glad X5, probroušený disk AC 700, kontakty u přístrojovky X8) jsme vše zdolali zdárně a užili si další parádní expedici na kterou budeme dlouho vzpomínat. Já sám jí pak vzhledem k navštíveným lokalitám ale i nádherným bivakům a partě řadím mezi ty z těch našich nejpovedenějších. Takže už se těšíme zase :)
Přes hřebeny Karpat až na Fagaraš – díl druhý
ČTVRTÝ DEN (27.5.2014)
Budíme se opět brzy. Noc byla chladná a pršelo. Vystrčím hlavu ze stanu a zjišťuji, že ráno to není o moc lepší. Skrz stromy sice prosvítá sluníčko ale po okolních hřebenech se honí bouřky. V rychlosti snídáme a Silver hledá vypálenou pojistku (včera večer mu při parkování stroj vypověděl službu). Je spálená hlavní pojistka takže zalovím v zásobách a Silver uvádí stroj opět do chodu, aby nám vzápětí narušil poklidnou snídani tím, že na oslavu dobře provedené opravy z přilehlé louky přivede stádo krav :D. Krávy nám válcují bivak a budí obecné veselí :D. Snažím se je odlákat na bochník chleba ten ale vdechnou a zábava pokračuje. Raději rychle balíme mokré stany a vydáváme se dál na hřebeny.
Parádní lesní cesta nás zhruba za hodinku jízdy dovede na hřebeny Mutii Parang na hranici mezi okresy Judetul Gorj a Judetul Valcea. Obloukem se pak přiblížíme k horskému středisku Ranca na jedné z nejkrásnějších silnic světa (dle pořadu TopGear) Transalpina.
Transalpina – DN67C
Transalpina nebo přesněji silnice č. DN67C se nachází v pohoří Parang, v jižních Karpatech. Spojuje Novaci, jižně od pohoří Parang a Šebeš na severu. Říká se, že silnice byla postavena za vlády krále Carola II a přestavěna během druhé světové války německými vojsky. Místní obyvatelé jí označují jako královskou silnici. Také se má za to, že Nicolae Ceauşescu budoval transfagarasan Road (DN7C) během komunistického režimu zejména proto, aby překonal právě Transalpinu. Silnice má svůj nejvyšší bod na Urdele průsmyku, kde překonává nadmořskou výšku je 2145 metrů nad mořem. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce je silnice během chladných měsíců roku uzavřena. V roce 2007 byly zahájeny práce s cílem změnit tuto velkolepou cestu na moderní dálnici (148 km), což umožňuje rychlou přepravu mezi Oltenia a Transylvania (Transalpina byla kompletně vyasfaltována v roce 2012).
Za horským střediskem se tedy vydáváme po Transalpině směr průsmyk Urdele. Silnice je uzavřená takže objíždíme betonový zátaras a stoupáme do mraků. Důvod uzavření silnice je brzy jasný, narážíme na vysoké sněhové závěje ale i laviny kamení, které přehrazují cestu. Vrcholy hřebenů jsou k našemu velkému zklamání zahaleny hustými mraky a leje jako z konve. Vystoupáme pár metrů pod nejvyšší bod cesty zhruba do 2100 metrů a narážíme na místo které na čtyřkolce nezdoláme. Sem se tedy musíme vrátit za lepšího počasí. Pořídíme společné foto a pak otáčíme a sjíždíme k otevřené smíšence (Magazine Mixt), kde si dáváme horký čaj a pod slunečníky zkoušíme bouřku přečkat. Po chvilce moknutí přijíždí parta kluků na motorkách a překvapivě mluví česky. Říkají že sedlo přejeli respektive převedli a že my to opravdu nedáme. Naše stopy jim prý udělali radost protože to pro ně znamenalo že sedlo zdolají a naše strana je sjízdná i pro čtyřkolku :D. Chvilku s nimi pokecáme dáme oběd a pak se rozhodujeme k úprku (bouřka se točí na vrcholech a nevypadá to že by dnes mělo přestat) a totálně promočení sjíždíme po Transalpině dolů do Novaci.
V údolí svítí sluníčko a je zde výrazně tepleji. Zajíždíme k pumpě a domplňujeme tenčící se zásoby benzínu. Při té příležitosti zjišťujeme, že zapůjčený AC pálí výfukem plast. Při detailnější prohlídce je patrné, že tahle „předváděčka“ má už ledacos za sebou (včetně kutálení bouraček atp.), výsledkem je mírně ohnutý plech u výfuku, který při delší jízdě taví plast. Poradíme si ale rychle, Bimbajs loví vázací drát já rozřezávám plechovku od jednoho Temešvára a vytvářím provizorní obal odvádějící teplo. No v servisu po návratu se asi budou divit ale účel to splní :D. Od benzínky pak míříme nakoupit pár potravin a pak hurá do dalšího údolí vedoucího na hřebeny Mutii Parang (to by bylo aby jsme se na druhou stranu hřebene nedostali :D).
Nad městečkem Polovgari zamíříme ke stejnojmenému klášteru (Mânăstirea Polovragi) a jeskyni (Peștera Polovragi). Na klášter jen mrkneme ale u jeskyně parkujeme. Hned před vstupem je k vidění parádní soutěska, kterou fotíme a mezitím přichází paní průvodkyně se strážcem parku. Trošku nám cuká protože jsme směrem k jeskyni projeli zákaz vjezdu ale nechtělo se nám nechávat čtyřkolky u kláštera bez dozoru. Jaké je ale překvapení když nám správce parku ochotně ukazuje že si máme mašiny odstavit podél cesty a paní průvodkyně už otevírá jeskyni. Dovnitř jdeme všichni jenom Keepera necháváme venku v družném hovoru se strážcem. Do jeskyně vstupujeme s dojmem že to bude „blbodíra“ dlouhá pár desítek metrů ale opak je pravdou. Procházíme velmi pěkně zdobenou jeskyní, kterou mniši z kláštera leta používali k úkrytu ale i jako lazaret (průvodkyně ochotně ukazuje lůžko z obrovských krápníků). Prohlídka je zajímavá i tím, že se po jeskyni můžete pohybovat kdekoliv, takže si i naberete do bot či omlátíte hlavu o nízký strop (můj případ). Další zajímavostí jsou zimující netopýři jejichž trus je dle tvrzení průvodkyně víceméně čisté železo z vody zde v jeskyni. Zhruba po 20ti minutách jeskyni opouštíme a dozvídáme se, že je dlouhá přes 12 kilometrů a lze si jí prohlédnout celou v rámci akce, která se koná cca 1x do měsíce (nafasujete helmy a vybavení a průvodce, který to s Vámi absolvuje). No takovou velkou prohlídku bychom někdy mohli zkusit. Venku sedáme na stroje a dostáváme informace k další cestě. Můžeme prý v pohodě pokračovat údolím přes Cheile Olteţului podél říčky Oltet.
Údolí nás přivádí do otevřeného horského sedla s parádním výhledem. Na vrcholku potkáváme pasáčka se stádem ovcí a zase vychutnáváme tu krásu okamžiku. Pokocháme se, Bimbajs pořídí fotku u cedule (takovej novej trend :D) a už sjíždíme do údolí Valea Latoritei k jezeru Lacul Petrimanu. U jezera narážíme na rekreační chatu (Cabana Tudor-Petrimanu) od které vede pěkná cesta kolem vodopádu (Cascada Apa Spânzurată) až do vesničky Ciungetu. Hned za vodopádem potkáváme policejní auto. To nás takhle v horách docela překvapuje nikde nikdo a najedou policie, když se míjíme tak nás kluci policejní pozdraví a my frčíme dál. Když projedeme vesničku Ciungetu je už pozdní odpoledne. Hned za vesničkou se opět vrháme to terénu a po cestě značené jako „Spre Strategica“ míříme k hřebenům Mutii Latoritei odkud chceme spadnout na druhou stranu k jezeru Lacul Vidra. Je ale pozdě takže pár kilometrů za vesnicí zapadáme k potoku a rozbalujeme bivak. Svítí sluníčko rozděláváme ohýnek a já opékám „liščí hlavu“ kterou jsem ráno koupil v místním obchůdku.
Kluci Bimbajsové v mezičase zjišťují utržený rám na CA. Oba šrouby, které drží zadní rám a nosič jsou utržené. Nastává kompletní rozborka a my sledujeme jak se vedle ohně kupí hromada dílů a zvažujeme zda už není čas je začít přikládat do ohně :D. Nakonec se podaří jeden šroub nahradit a druhý stáhnout ocelovou páskou. Náklad si kluci přerozdělují jinak, aby stroji odlehčili a doufáme, že to bude držet. Večer přichází opět hvězdné nebe takže vysedáváme u ohýnku popíjíme pivko a vstřebáváme zážitky z dnešní cesty. Spát jdu jako jeden z posledních a než zavřu oko vyruší mně šustění odpadků hned u našeho stanu. Když vystrčím hlavu najdu hned u čtyřkolky lišku, která se snaží zmocnit odpadků. V duchu i nahlas zanadávám Lubošovi, který mi umístil pytel s odpadky přímo ke stanu. No ještě že to nebyl medvěd toho bych asi baterkou nezahnal :D. Odnáším tedy odpadky do bezpečné vzdálenosti od tábora a vymýšlím jak Bimbajse ráno vytrestám :D.
Foto dne: Bimbajs
PÁTÝ DEN (28.5.2014)
Ráno nás budí sluníčko. Vyndaváme všechno mokré vybavení a v průběhu snídaně je sušíme na louce. Když zabalíme vydáváme se směr hřebeny Mutii Latoritei. Než odjedeme od Bivaku přichází k nám dva Rumuni a hlásí, že na hřebeny nevyjedeme, že tam zůstali v úzkém místě viset s dřevařským autem. Odpovídám jim, že se stejně vyrazíme kouknout a kdyžtak se otočíme. Oni odchází dolů do vesnice a my míříme na hřebeny. O pár kilometrů výše opravdu nacházíme odstavené auto. Vedle auta se ale projet dá (někteří z účastníků si to tedy nemyslí), ale než se rozpoutá diskuze sedám na stroj a opatrně objíždím. Je pravda, že jedno kolo visí nad roklí ale už jsme jeli horší :D. Nakonec postupně projíždí všichni a vydáváme se dál. Po pár kilometrech se otevírá parádní hřebenovka. Jsme zhruba 2000 metrů vysoko a okolo se do dálky otevírají naprosto famózní pohledy. Nádhera. V navigaci mám cestu značenou přesto občas trošku tápu nakonec se nám ale zhruba za dvě hodiny podaří hřeben zdolat a v dálce zahlédneme jezero Lacul Vidra. Původní plán zdolat celou hřebenovku nakonec hatí sníh asi bychom projeli ale strávili bychom zde spoustu času takže rovnou padáme k jezeru. U jezera zastavujeme a Keeper lepí pneumatiku.
Další ze zastávek je u přehrady Lacul Vidra. Když chceme pořídit fotky vynoří se hlídač a informuje nás, že jde o „Strategický objekt“ tudíž, že fotit nemůžeme. Nakonec ale poleví a dovolí nám pořídit fotky krajiny jen nesmíme fotit přehradu. Od přehrady pokračujeme krásným údolím podél říčky Lotru. Míjíme spousty opuštěných dolů a u jednoho z nich dáváme oběd. S Bimbajsem Juniorem prozkoumáváme jednu z mnoha štol (já sbírám pár vzorků) a kluci venku u potoka sbírají slídu respektive přesněji Biotit, který se z horniny vyplavuje. Dále míříme na Valea Macesului kolem přehrady Bradisor až do městečka Brezoi v centru NP Cozia. Další cestu táhnu venkovem. V navigaci se mi podaří najít pěknou polní „spojku“, která by nás měla přivést až k drákulovu hradu Poienari. Jedeme směr Satrucel, Soici ale vesničky objíždíme polními cestami, takže míjíme dobytek a projíždíme končiny, kde z tváří venkovanů čteme, že čtyřkolkáře tady opravdu ještě neviděli :D. Když se v jeden okamžik přiblížíme k asfaltu Keeper obhlíží stroj a hlásí, že mu něco bouchá jakože do nášlapu. Ajejej tohle už znám od Páji, kdy nám na KQ praskl rám. Sděluji obavy Keeperovi a ten je vzápětí potvrzuje je to tak prasklý rám pod nášlapem. Rychle se tedy domlouváme, že opouštíme polňačky a zkusíme to po asfaltu natáhnout do většího města tedy Pitesti. Sice si zajedeme ale je velká pravděpodobnost, že narazíme na nějakou autoopravnu. Když dorazíme do města tak stavíme u Magazine Mixt, kde mi Jarča upozorňuje na nějakého chlapíka v mastných montérkách. Vybíhám abych se ho zeptal a skutečně, má pneuservis hned vedle smíšenky. Přichází obhlédnout stroj a hned mává na Keepera, aby k němu zajel, že to svaří. My ostatní mezitím lelkujeme u večerky. Rumun je šikovný, takže se Keeper zhruba za půl hodinky vrací s tím, že má zavařeno.
Protože jsme si zajeli a čas pokročil rozhoduji se k noclehu u nájezdu na další famózní rumunskou silnici Transfagarašan a to někde u jezera Lacul Vidraru. Po asfaltu tedy míříme do hor, kde kolem hradu Poienari projíždíme tunelem k jezeru. Jezero je pohádkové. Levý břeh je zcela opuštěný a po pravém vede Transfagarašan. Rozhodujeme se dát bivak někde na levém břehu a vydáváme se jej hledat. Nakonec kotvíme na pěkné loučce u jezera s výhledem na nejvyšší pohoří Rumunska Fagaraš v pozadí. Snové místo. Rozděláváme tradiční ohýnek večeříme a vegetujeme. Když padne tma trošku nás rohodí nejprve zvuk padajícího stromu, kdesi za námi v lese a vzápětí sada výstřelů někde v některé z mnoha zátok jezera. Únava je ale jako vždy mocná takže uleháme a těšíme se na zítřejší Transfagarašskou magistrálů. Pokračování příště ….
Foto dne: Bimbajs
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko, Luboš Matějka, Zdeněk Klimeš, Ludvík Matějka
Kompletní fotogalerie: Já , SilverX5, Keeper
Přes hřebeny Karpat až na Fagaraš – díl první
Když jsme loni po návratu z Maramureše na jedné z pravidelných schůzek meditovali kam se vydat tentokrát padlo mnoho návhrů. Rumunsko někteří zavrhovali jelikož tam jezdíme nejčastěji a už toho spoustu známe. Přesto jsme se nakonec rozhodli že tentokrát navštívíme oblast Transilvánie a taky pohoří Fagaraš včetně pravého Drákulova hradu Poienari. V tomto deníku se Vám tedy pokusím zprostředkovat obrovské množství zážitků které jsme na téhle fantastické výpravě okusili.
PŘÍPRAVY:
I když by se mohlo zdát, že jsou již pro nás po těch desítkách cest přípravy naprostou rutinou opak je pravdou a přípravy na tuhle akci to jen znovu potvrdily. Nejdříve jsme jako tradičně realizovali krátkou schůzku s posezením na naší chatě v Račicích, kde se však jako vždy hodně pilo hodně pokecalo a vůbec nic nedomluvilo :D. Abych byl tedy přesný domluvilo se pouze to, že tentokrát jedeme „natěžko“, takže nebudeme spát v penzionu ale ve stanech a budeme se posouvat přes hřebeny Karpat z Banátu až na Fagaraš a zpět. Pro kluky (Keeper, Silver) to byla z hlediska pakování na čtyřkolku premiéra. Chvíli zkoušeli oponovat ale byli přehlasováni navíc jsem jim namluvil, jaká že je to pod stanem paráda, romantika, pohoda a vůbec :D. Zároveň jsme se dozvěděli i to, že Pája, naše expediční legenda se tentokrát nemůže zůčastnit což týden před odjezdem přineslo i menší logistické potíže. Domů jsme se tedy rozjeli s jasnou představou co vzít ssebou a co je třeba zařídit. Týden před odjezdem byl tentorkát skutečně hektický s Keeperem jsme pořídili a namontovali (druhé uvedené byl heroický výkon protože jsme museli odplastovat takřka půl auta) kouli na moji Hondu CRV a já ji obratem zapsal do TP. Pája mi ochotně zapůjčil vozík, který jsem s Keeperem přezul na nové pneu (ty staré už absolvovaly pár tisíc expedičních cest a tak už nebyly v kondici na přetížený vozík a dalších 2000 km).
Při přezouvání pneumatik zjišťujeme další závadu na vozíku a to totálně zničené ložisko. Dva dny před odjezdem 6 hodin večer a stress stoupá ale Keeper se vyzná, takže ve spolupráci s přítelem Googlem vyhledá ekvivalent a začíná telefonický maraton a shánění. Nakonec se nám podaří ložisko sehnat přímo v Berouně (za krásných 1000 CZK) kam jej následující den ráno jedu vyzvednout a večer jej Keeper montuje na vozík. Kluci mně postupně ukazují výbavu a musím uznat, že se tomu věnují svědomitě, stroje mají nově pořešeny přední boxy, kanystry na vodu, dokupují se vařiče, spacáky atd.. V průběhu příprav jsem nakoupil několik beden osvědčených jídel Adventuremenu takže si je rozdělujeme a základní stravu máme pořešenou. Poslední co zbývá je naložit stroje. Já se na cestu vydávám s námi dlouhodobě testovanou čtyřkolkou Journeyman Gladiátor X8 Elka Edition a tentokrát s námi vyráží i moje polovička Jarča, které čtyřkolku k expedici a testu velmi ochotně zapůjčila firma ASP Group a je to Arctic Cat 700. Protože je zapůjčený vozík krátký domlouváme se s Bimbajsem, že on naloží dlouhého Gladiátora a já naložím jeden z jejich krátkých strojů. Tenhle plán padá před centrálou ASP Group, kde je nám nakonec zapůjčen dlouhý stroj :). Provádíme tedy poslední stresující škatulata a všechny mašiny strkáme k Bimbajsům, kteří jak už u nich bývá zvykem bez zbytečných řeší ochotně vše nakládají na vozíky .. Já nakonec táhnu kolky kluků a oni ty naše :D. Uff no nakonec už jen naházet věci do auta a pomodlit se ať vše klapne a že jsou tímto všechny komplikace za námi.
ÚČASTNÍCI:
Keeper (KQ 750) | SilverX5 (JM Glad X5) | Bimbajs S (CA Outlander 850) | Bimbajs J (CA Renegade 800)
Jarča (AC 750 TRV 700i PS) | Vojta (JM Gladiátor X8 Efi Elka Edition)
ODJEZD a PRVNÍ DEN (24.5.2014)
Oficiální odjezd je již tradičně stanoven na pátek večer 19:00. Vyrážím trošku dřív abych stihl zajet k Bimbajsům a připojit naložený vozík a pak už mířím na pumpu kde máme sraz se Silverem a Keeperem. Bimbajsové vyrazili již ráno a budou na nás čekat kdesi u Rumunských hranic. Keeper nám ještě do auta namontuje vysílačku a já přitom zjišťuji že na zapůjčeném vozíku nesvítí celá jedna strana :). Není ale čas to řešit takže hurá za volant a na cestu. Vlastní přesun asi nemá smysl popisovat chvilku mně trvalo než jsem si zvykl na chování auta a nebržděných 900 kg za zadkem ale po pár kilometrech se to podalo tak že mně musel Keeper občas brzdit v rozletu :D. Na Rumunských hranicích čeká Bimbajs sjíždíme na první Petrom pumpu kde bez problému kupujeme Rovinětu a zavládne trochu humoru na Pájovu adresu jako že už víme proč jindy nejde koupit :D :D. Pak už bez potíží kloužeme ke Gerniku v našem zamilovaném Banátu. Ve stoupání z Nuova Moldova ke Gerniku potkáváme Boba a kluky co se vrací po týdením pobytu. Naše auto mijí bez povšimnutí protože je zmatou CA na vozíku kluci za námi je ale zhaftnou takže i pokecají). Na místo přijíždíme kolem poledne je sluníčko nicméně okolní kopce jsou zahaleny ocelovými mraky.
V rychlosti pozdravíme Merhautovi a dozvídáme se smutný příběh ubytovaných čtyřkolkářů (takový česko německý mix) ti dorazili včera a jeden z nich cestou usnul rozbil auto a hlavně Jumbo na vleku které je doslova napadrť. V rychlosti házíme věci na kolky a strkáme auta do dvora naší historicky oblíbené chalupy přes ulici (bezproblémový proces balení a odjezdu nám komplikuje jen „vedoucí“ oné mezinárodní výpravy, který zdřejmě nabyl dojmu, že 6 strojů tři auta a vleky jsou na příjezdové cestě málo a tak přesně v oněch 15 minutách co jsme potřebovali skládat zahájil nějaké ne zcela pochopitelné manévry s auty a vleky jejich výpravy). Nakonec se ještě krátce pohádám s polovičkou jelikož jsem doposud nepochopil ženský způsob balení věcí o rozsahu potřeb na jeden týden ani nemluvě :D a pak už vyrážíme směr Rovensko po „rozřazovací“ červené. Červená trasa plní svůj tradiční účel. Je rozmoklá kluzká a tak hledáme pořadí ve skupině, tempo, ale i osvěžujeme pravidla pro případnou pomoc atd.. Jde to samo jelikož opět narážíme na větvemi zaházenou cestu což znamená zastávku ve výjezdu a spolupráci při zprůjezdnění trasy. Jarča si zvyká na stroj ale terén zvládá výborně. Na Rovensku krátce zastavujeme nakupujeme si pár pivek a vyměňujeme si české koruny za Rumunské Lei. Dál pokračujeme směrem na Šumici. Louže které nás provázely před 14 dny jsou prázdnější přesto ale Jarča předvede parádní číslo když jednu zkouší vzít jen na dvě kola a zbylá dvě nechat na suchu :D Tahle začátečnická chyba jí vzápětí vyškolí protože je louže hlubší než to vypadalo. Když je stroj skoro na boku Jarča ladně vystupuje a boří nohu až po koleno do bláta :D Napodruhé ale louži zdolává. Testuji navigační schopnosti a snažím se kluky navést na parádní místo na spaní, které jsme na některé z předchozích výprav našli. Končím ale na řadě slepých sjezdů, které důvěrně poznávám z pátrání, které jsme zde s Pájou v minulosti opakovaně podnikli při pokusech trefit Bígr takto zvrchu. Ve výjezdech se Jarče Arctic Cat (z důvodu chladiče zalepeného při jejích bahenních lázních) mírně přehřívá a nechceme to první den moc trápit.
Vyjíždíme tedy zpět na hřeben a vracíme se zpátky na klasickou cestu k Šumici a kdesi u Svinicea Mare rozhodujeme, že únava z cesty může znamenat nějakou chybu a tak na louce s krásným výhledem do krajiny vybalujeme první bivak. My s Bimbajsovými postavíme během chvilky zatímco Keeper se Siverem vybalují svůj “Tesco stan“ a za všeobecného veselí předvádějí jeho půlhodinovou stavbu ve stylu Pat a Mat. Pak už za přicházející tmy sedíme u vařičů s horkým čajem a vstřebáváme atmosféru prvního večera. Kluci ještě dovádí s rumem a pak zapadáme do stanů a brzy usínáme za zvuku řvoucích cikád.
Kompletní foto dne: Bimbajs
DRUHÝ DEN (25.5.2014)
Probouzíme se asi v 7 ráno a postupně snídáme. Je oblačno občas svítí sluníčko ale okolo se honí tmavé mraky. Když sbalíme stany vydáváme se do Šumice (Sumita). Cestu už znám takže to stahuju do údolí, kde v potoce umýváme zablácené chladiče. Cesta nás přívádí na hřebeny prvního pohoří Mutii Almajului. Kdesi na rozhraní okresů Judetul Caras Severin a Judetul Mehedinti narážíme na doly které dobře známe posledně jsme zde špatně odbočili a spadli do Oršavy. Vybavuji si směr a nakonec se nám podaří značenou hřebenovku nalézt. V bukových lesech je tradičně spousta polomů což znamená, že občas špatně odbočíme, zdoláváme padlé stromy ale nakonec bezpečně padáme do údolí, které nás přivádí do vesničky Putna. Právě zde stejně jako v ČR probíhají volby do evropského parlamentu takže u každého úřadu dohlíží na pořádek místní policista, kterého pozdravíme a stezkou za chalupami přes hřeben zamíříme k Šumici kde tradičně zakotvíme u p. Veverky na poště. Dáváme si rychlé občerstvení a necháváme mu hromádku přebytečných brufenů. Kolem se prohání pěkná bouřka které jsme se jako zázrakem vyhnuli.
Naše další cesta vede po asfaltu dolů na Lapusnicel odtud pak přes Petnic a Lablanita najíždíme na hlavní mezi Oršavou a Caransebeš a míříme směr Baile Herculane. Cestou nás chytá déšť takže oblékáme nepromoky a pokračujeme dál. Za Baile Herculane mineme přehradu Lacul Prisaca a o kus dál opouštíme asfalt. Míříme na Černou Sat a dál na krásnou přehradu Lacul Valea Lui Lovan u které v přilehlém lomu budujeme druhý bivak. Tentokrát zapalujeme ohýnek, kluci mezitím zbudují svůj „Tesco stan“, pak vylovíme pivka a v družné zábavě vysedáváme takřka až do půlnoci. Ke spánku nás tentokrát nepřivádí řvoucí cikády ale žáby z přilehlého lomového jezírka. Než usneme vedeme debatu proč občas všechny žáby jako když utne ztichnou pak začne jedna a vzápětí se přidají všechny . Nejvtipnější teorii přináší Bimbajs junior který nám tvrdí, že všechny žáby pomlouvají tu jednu nepřítomnou a pěkně jí mejou „prd..“ když se ona objeví všechny ztichnou :) hned jak zmizí začne vše nanovo :D.. Ležím a poslouchám ty drbny a než se naději spím jako dudek.
Kompletní foto dne: Bimbajs
TŘETÍ DEN (26.5.2014)
Budíme se opět relativně brzy. V průběhu snídaně oschnou stany, takže vše nabalíme na stroje a než se člověk rozkouká už se jede dál. Další cesta je parádní. Zajíždíme do dalšího pohoří Mutii Cernei vyhlídkovou cestou objíždíme krásné opuštěné jezero Lacul Valea Lui Lovan. Zhruba v polovině jezera zastavuji abych dolil benzín a zjišťuji že na všech zakoupených kanystrech odešlo těsnění :( Měním tedy uložení tak aby všechny byly „na stojáka“ a mezitím nás míjí auto dřevařů. Jede jich v kabině náklaďáku asi 8 jsou všichni zlití jak carští důstojníci a vysvětlují nám že přes hřebeny odbočkou na které stojíme neprojedeme. Snažím se jim vysvětlit že jim jen uhybáme a oni opakují svoji variantu :D Vydržím asi 6 kol téhle hry na blbějšího pak rezignuji a kluci se baví :D Když pak dřevaři odjíždí kluci mně upozorňují jestli jsem si vědom toho že tou cestou co stojíme přes hřeben neprojedeme :D :D Takovej kolorit :D… Za jezerem se z údolí vypravujeme pěknou vyhlídkovou lesní cestou do sedla v Mutii Valcan ze kterého padáme na druhé straně ke vstupní bráně NP Retezat a vjíždíme do Judetul Hunedoara.
U vstupu do parku dáváme svačinku a pak sjíždíme kousek po asfaltu do Campu Lui Neag odkud mám v úmyslu přejet další hřeben Mutii Valcan. Odbočku do terénu se mi skutečně podaří nalézt tak odbočuji všichni ostatní také až na Bimbajse který ignoruje juniora stojícího na obočce a k pobavení Rumunů na zahrádce přilehlé restaurace míří dál směrem Uricani :D. Zastavujeme a Bimbajs Junior se jej vydává hledat . Po chvíli se ale vrací s nepořízenou takže ho necháváme stát u odbočky a já příjímám telefonát od Bimbajse kterého navigujeme zpět :D. Po návratu nám vysvětluje že na chvíli zastavil a pak se nás snažil dojet :D Juniora přehlédl a když to kalil na plný plyn zhruba dalších 10 km bylo mu to divné :D. Překřtíváme ho na „Richarda“ (naši přátelé vědí) a mizíme ke hřebenům. Přichází parádní lesácká cesta spousty bláta prudké stoupání a následné klesání atd… Několik hodin si užíváme tento přejezd než se před námi otevře skalnatý kaňon na druhé straně hřebene. Paráda.. ostré skály a zařízlý kaňon s křišťálově čistou vodou. Při jedné kochací zastávce nás zaskočí lavina kamení která zasype Bimbajse Juniora. Chce to obezřetnost tyto cesty jsou neudržované a podemleté kraje kaňonu znamenají opravdové nebezpečí. Projíždíme údolím až k ponoru řeky do jeskyně, která tvoří famózní tunel. Hltáme tu nádheru dokud se kaňon neotevře na druhé straně pohoří. U informační cedule parku dáváme pauzu a odvážlivci skáčí na koupel do horského potoka. Když zrelaxujeme sjíždíme k asfaltu a konstatujeme, že tohle byla opravdu špička. Jsme na jižní straně pohoří Mutii Valcan v okrese Judetul Gorj a projeli jsme NP Cheile Shodolului.
Po asfaltu míříme do města Targu Jiu, kde tankujeme a zjišťujeme první závažnější poruchu. Tak jak všichni sledujeme ubývající benzín Keeperovi naopak přibývá a u pumpy zjistíme příčinu. V nádrži mu vznikl podtlak a ta se víceméně vcucla dovnitř. Tankujeme tedy a doufáme, že se vrátí do původního stavu. Podtlak Keeper bude kontrolovat a povolovat víčko zatím to vypadá OK. Dále máme v úmyslu projet NP Defileul Jiului a v jeho srdci bivakovat. Bohužel nad Bumbesti Jiu narážíme na dopravní zácpu respektive silniční úzávěru v zařízlém údolí (nelze objet terénem), stojíme a čekáme zhruba dvě hodiny a pak se rozhodujeme hledat nějaké jiné údolí, kterým opět překročíme hřeben směrem nasever. Nekonečnými vesničkami Tetila, Crasna atp. přejíždíme až k podhorskému městečku Novaci, před kterým uhýbáme na pěknou teréní cestu údolím vedoucím k hřebenům. Už je skoro tma mrholí a únava je mocná. Najít bivak v zařízlém údolí vypadá skoro nemožně, kilometry přibývají a stále nepotkáváme ani plácek na jeden stan natož na tři. Vyštavěni, kdesi v lesích zastavujeme u dřevařů a ti nás navigují na malou loučku u potoka, kde nakonec kotvíme. Máme toho až za uši takže jen rychle a za tmy stavíme stany polkneme horký čaj a bez dlouhého vysedávání kloužeme do spacáků. Tentokrát nás uspávají myšky, které hodují na zbytcích Silvrových sušenek. Jsme kdesi v Mutii Parang v údolí pod Transalpinou. Tím tato část deníku končí a pokračování již brzy ……
- Târgu Jiu je město v rumunském Valašsku. Je centrem župy Gorj, leží na úpatí Karpat, žije zde 97 591 obyvatel. Město se nachází na řece Jiu, prochází ním důležitá železniční trať, spojující východ Sedmihradska s Valašskem.
- Mehedinți (čti [mehedinc]) je pohoří v západní části Jižních Karpat v jihozápadním Rumunsku ve stejnojmenné župě. Táhne se ze severovýchodu na jihozápad od pohoří Godeanu a Vâlcan (jehož je pokračováním) k lázním Băile Herculane. Na severozápadě ho údolí řeky Cerna odděluje od souběžného pohoří Cerna, na jihovýchodě přechází v pahorkatinu Podișul Mehedinți. Zatímco severozápadní svahy spadají prudce do údolí, jihovýchodní strana klesá pozvolně. Nejvyšším vrcholem pohoří je Vârful lui Stan (1466 m), další významné vrcholy jsou Piatra Cloșani (1421 m), Pietrele Albe (1336 m) a Domogled (1105). Pohoří je tvořeno převážně jurskými vápenci. Na jihovýchodních svazích se nachází významná krasová oblast Ponoarele. Celkově je v povodí Cerné známo na 100 krasových jeskyní. Podstatná část pohoří je součástí národního parku Domogled – Valea Cernei.
- Parâng (čti [paryng]), též Munții Parângului, podle pravopisu platného do roku 1993 psáno Parîng, je druhé nejvyšší pohoří Rumunska. Nejvyšším vrcholem je Parângul Mare s výškou 2 519 m, který jako jediný přesahuje hranici 2 500 metrů. Tři další vrcholy přesahují 2 400 metrů (Gemănarea s 2 426 m, Stoienița s 2 421 m a Cârja s 2 405 m) a 15 vrcholů přesahuje 2 300 metrů. Parâng je známý svou opuštěností a z trojice nejvyšších rumunských hor je také nejméně navštěvovaný a nejklidnější. Po geologické stránce je pohoří složeno především z krystalických hornin a svými oblými skalnatými vrcholy připomíná Nízké Tatry. V horách pramení několik řek a nachází se zde asi 50 horských ples, z nichž je nejznámější Câlcescu. Více se dočtete zde.
Kompletní foto dne: Bimbajs
Kompletní fotogalerie z celé akce : Vojta , SilverX5 , Keeper
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko, Luděk Matějka, Zdeněk Klimeš, Luboš Matějka
