Ahoj, tak Vás zase zdravím po delší odmlce. Píši to s odstupem skoro jednoho roku tak snad na nic nezapomenu. No, na praskající kosti a kardany určitě ne, ale vše pěkně popořádku.

Minulý rok jsme jen trochu nakoukli do Řecka a slíbili si, že si Řecko zopakujeme a to na více dní. Řecko nás velice ohromilo, nečekali jsme, že to bude tak parádně odlehlé, krásné bez jakýchkoliv zákazů příkazů a nařízení  jak jsme si mysleli. Prostě jsme čekali, že země EU bude něco jako u nás. Sestava jako každý rok stejná. Já, Dan, Karel. Akorát stroje jsme trochu sjednotili: Já a Karel Can-Am Outlander  Max  800 XT-p  a Dan Can-Am Outlander 800 Xxc. Datum jako vždy červen.  Červen je tak akorát. Květen je moc brzo, to je ještě moc sněhu na horách a nedají se projet, a červenec už zase žádný sníh není a to je taky špatně ho nevidět. Jako každý rok osvědčená cesta  autem přes Rakousko, Maďarsko Srbsko do Makedonie. Mimo několika posledních  km jen dálnice.

Místo základního tábora jsem vymyslel zase jinde a to v Makedonii blízko hranic s Řeckem  u Dojranského jezera  a doufal jsem, že tam bude nějaké to ubytování, kde se s místními domluvíme i na hlídání auta a vleku. Tedy trochu naslepo.  Vyšlo to, našli jsme hotel u jezera, majitel pohodář, víno,pivo,bazén,  pokecali jsme až do noci,  začátek zatím dobrý.  Makedonština je dost podobná češtině, takže s přibývajícími promilemi  jsme si lépe rozuměli. První noc po procestovaných 19-ti hodinách v autě jsme dali zaslouženě v pohodlí  hotelu. Ráno odjezd podél  Dojranského jezera na severovýchod do pohoří Belašica. Belašica je pohoří na pomezí tří států Makedonie, Řecka a Bulharska s nejvyšší horou Radomir 2029 m.n.m. Krásné výhledy z hor na jezero Dojran po několika km vystřídaly na druhé straně výhledy do údolí řeky Štrumica. Cestou jsme navštívili zachovalé vykopávky Římských lázní v obci Bansko. Odpoledne jsme dojeli k vodopádům  Kolešinski a Smolarski hlavní cíle cesty v tomto pohoří.

Ke Kolešinskému  vodopád,  vedla stezka pouze pěšky. Nebylo to daleko, malinko profláklé místo, ale celkem málo lidí, jen nějaký školní výlet s výrostkama. Dáváme pár fotek a jedeme dál směrem k Bulharsku k druhému vodopádu.  Smolarski vodopád no to bylo trochu složitější, cesta namáhavá asi 2 km po stezkách s velkým množstvím schodů a skalních převisů. Přímo k vodopádu jsem musel slézt po lanu. Ale co by člověk neobětoval kvůli lepší fotce. No stalo se mi to osudné. Na skále jsem uklouzl a při krkolomném dopadu jsem si  zlomil nohu. Tedy přesně jak mi bylo  později v ČR řečeno (spirálová zlomenina kotníku + potrhané vazy). No rána to byla jako když praskne silná větev. Bolest šílená, ale jako správnej foto magor jsem vše ještě nafotil přímo pod vodopádem. Šplhám po laně a belhám se zpět nahoru za Danem, který vynechal sestup  přímo k vodopádu.  Dalo se celkem belhat, mysleli jsme, že to bude jen nějaký výron, zlomenina těžko, to bych přece nemohl chodit. Dana jsem poslat napřed, že to nic není tak ať ho nezdržuji. Ale po 1 km jsem to už nedával, noha oteklá jak prase, vyrobil jsem si provizorní berlu, která mě doprovázela po zbytek celé expedice.  V údolí na parkovišti čtyřkolek jsme řešili co dál. Náš pan „doktor„ Karel hodnotil, že je to jen oteklé asi možná vyvrknuté a že budeme ledovat a bude to dobrý. Nasypal do mě něco barevných prášků a jelo se dál směr Bulharsko.

Na Makedonsko – Bulharských hranicích pohoda, běžná kontrola, nic zásadního. Po nutném přejezdu po asfaltu míříme do hor Národního parku Pirin, konkrétně do Melniku a do blízkých Melnických pyramid. Melnické pyramidy  jsou pískovcové přírodní útvary vznikají tak, že voda nebo vítr erodují a vytváří z tvrdších hornin vysoké pyramidy načervenalé barvy. Je to turistické centrum plné restaurací, vináren, a stezek mezi těmito pyramidami. Našli jsme krásné místo na  stavbu stanů samozřejmě v odlehlém místě přímo pod pyramidami. Po zakempování  navečer přejíždíme kousek do centra  Melniku  ochutnat místní dobroty. Ráno nádherný výhled na východ slunce vykukující z  pyramid. Kochání, snídaně, balíme stany  jedeme dál do centra hor Pirin. Cesta je malinko zamotaná je jich tady víc než na mapě nebo v navigaci. Místní pastevec nevěděl vůbec nic, tak jsme se trochu motali, ale bylo na co koukat, takže pohoda. Danova čtyřkolka začíná vydávat prapodivné zvuky. Volné přední kolo? Ne, šrouby volné nebyly, zemědělská vůle je ve zničeném  ložisku. Zkoušíme utáhnout středový šroub. Projíždějící řidič Ify zastavuje a půjčuje nám velkou gola sadu. Zkoušíme utáhnout středový šroub. Bulhar nemá čas čekat, chvátá a ať mu vercajk skováme do houští, že si ho později vyzvedne. Nejde to opravit, snad to vydrží. Dáváme na smluvené místo nářadí i s deseti Leva jako díky za pomoc. Pokračujeme dál, konečně jsme na správné cestě.

Ve výšce asi  2.100 m.n.m. to vzdáváme. Cesta mizí, vysoká tráva zakrývá  velké balvany. Toto nelze bezpečně  přejet. Je to asi tzv. kamenné moře. Kvůli navigaci jsem jel první,  čtyřkolka se mi v balvanech a v prudkém kopci postavila jak svíčka a zůstala viset. Opatrně dávám zpátečku a cuknu za plyn …dobrý spadl jsem zpět zase na všechny čtyři. To bylo o fous. Už jsem myslel  že dám „krofky“.  S tou mojí nohou jsem si nemohl projít cestu a zjistit situaci. Když toto chlapi co jeli za mnou viděli odmítli jet dál. Ani se jim nedivím.

Těžce přeložené čtyřkolky by toto bezpečně nezvládly. Špatná cesta, Danovo rozbité ložisko v kole a moje noha jasně rozhodly, že dál to nepůjde. Vyškrtli  jsme další Bulharské hory Rila a raději pokračovali z hor do údolí směr Řecko.  Dost mě to mrzelo v centru Pirinu jsou nádherná horská plesa chtěl jsem je vidět, ale v této situaci to prostě nešlo. Sjíždíme z hor druhou stranou přes vesničku Pirin a dál do města Goce Delcev  k Řeckým hranicím. Ještě na Bulharském území dáváme nocleh. Ráno ještě v Bulharsku nakupujeme zásoby jídla a pití, hlavně to jejich pivo s nevšedním názvem Zagorka. Ceny jsou zde  přece jenom nižší než v předraženém Řecku.

Na hranicích trochu problém s mojí nálepkou MK (Makedonie) na zadku čtyřkolky. Celník se rozčiloval co to znamená, ať to okamžitě strhnu. Řekové neuznávají stát Makedonie, protože severní region Řecka se taky jmenuje Makedonie. Kousek za hranicemi navštěvujeme památník z války a o kousek dál vodopád s jeskyněmi Agitis Maara. Jsme stále v údolí, kde nás ničí šílené vedro, totálně se mi rozlepily moje „najky“, musel jsem je na sprosťáka omotat izolačkou, kde asi udělali soudruzi v USA chybu ? Už abychom zmizeli v kopcích. Pokračujeme do hor Serres u Mikropoli se cesta mění ve stezku schůdnou snad jen pro kamzíky. Hledáme alternativu mimo navigaci jen tak odhadem po vrstevnicích okolních hor. Po několika slepých stezkách jsme našli tu pravou a pokračujeme nahoru do Národního parku Agriani-Anastazia. Desítky km jedeme úplně bez lidí bez domů jen s minimálním náznakem cesty. V navigaci ale je,  takže jedeme dobře. Divocí koně nás doprovází cestou dolů do údolí řeky Angitis. Malinko asfaltu přijde vhod, protože  cesty v kopcích byly katastrofa,  velké balvany nás pěkně vytřepaly. Ale Kopečky „Serres“ byly opravdu luxusní a stojí za tu námahu.

Asfaltkou se přesouváme ke kaňonu řeky Agitis . Luxusní místo, bez lidí. Pořizujeme  pár fotek  a začínáme hledat místo na stavbu stanů. Cestou v malinké vesnici ochutnáváme předražené pivo a dáváme nocleh u břehu řeky Agitis pod kaňonem.   Večer v rozdělaném ohni mizí okolní dřevo a po požití něco slivovice  mizí v ohni i Karlovy kalhoty. Dan prostě rozhodl, že byly nedůstojné naší expedice. Ráno jsme posnídali raději jen Ibalgin a pokračujeme do nejvyššího bodu expedice na  kopečky Paggaio ze kterých už uvidíme moře. Cestou navštěvujeme několik klášterů, kde je plno turistů. Malá prohlídka když už kolem nich jedeme a pryč k nejvyšší hoře Pangeo. Cesta je ale zapeklitá, navigace nesedí s realitou, objíždíme to po úbočí ale naštěstí jen 20 km navíc.

Táhlými kamenitými serpentýnami šplháme k vrcholu Pangeo  1.961 m.n.m.  Nahoře parádní výhledy, v dálce Egejské moře a konečně příjemná teplota. Tady dáváme jídlo. Při sjezdu z kopců Dan zjišťuje nemilou věc. Kříž zadního kardanu se začal rozpadat. Ložiska se z křížků vysypala. Toto je daň za OffRoad maratony, které tato čtyřkolka jezdila. Dojeli jsme až k moři a řešili co dál. Kříž dlouho nevydrží. Hledali jsme na internetu prodejce, ale v Řecku to snad neprodávají, nic jsme nenašli. Jedině díl poslat z ČR letecky do Soluně. Ale to by trvalo asi dlouho. Musíme doufat, že to vydrží. Našli jsme si pěkné místo pro přespání přímo na pláži u moře. Ráno koupání odpočinek ale také pokus o částečnou záchranu kardanu. Opravit sice nešel, ale snažil jsem se ho zajistit tak, aby když se nadobro roztrhne aby nerozbil vše okolo.

Odpolední přejezd podél moře na poloostrov Chalkidiki byl v pohodě.  Cestou jsme pomocí navijáku zachránili dva Řeky od zahrabání auta s naloženou lodí v písku u pláži. Při příjezdu na zajímavé místo pro stavbu stanů se Danovi přetrhl nadobro kardan, Naštěstí jen popojížděl, takže škody na kolce žádné. Bohužel to ale znamenalo konec  expedice.  Dalo by se ještě jet na přední pohon, ale nešel rozebrat zadní kardan, takže jsme to pro letošek odpískaly. Místo bylo u moře super tak jsme si užili alespoň to.  Brzo ráno jsem vyrazil sám pře Řecko do Makedonie pro auto, abych naložil Danovu čtyřkolku, pomocí navijáku na Karlově čtyřkolce. Proto musel s Danem počkat na mě u moře také i Karel.Dal jsem to šotolinama přes kopečky poloostrova Chalikidiki a cestou jsem ještě navštívil několik zajímavých jezer, ale hlavně druhé největší město Řecka Thessaloniki (Soluň).  Byl to teda zážitek, se zlámanou nohou sám po Řecku a teď ve sluncem  rozpáleném městě. Každej druhej troubil předjížděl zleva zprava no masakr.

Navštívil jsem několik zajímavých památek udělal nějaký to selfí a pak pokračoval směr Makedonie teď už ale po asfaltu. Na hranicích pohoda, akorát když jsem jel za půl hodiny zpět s autem a platem, tak celňáci nechápali jak jsem to tak rychle stihl z Čr. A kde prej jako mám tu čtyřkolku. Po dálnici jsem byl  zpět na místě celkem rychle, takže nakládka Karlovy čtyřkolky a Danova vraku a zpět na základnu do Makedonie k Dojranskému  jezeru. Pozdě večer už jen zasloužené pěnivé. Ráno balení a předčasný odjezd domů. Jo a aby toho nebylo málo tak jsme za 50 km totálně roztrhali kolo na vleku . Takže rychle koupit nové do rezervy a pokračovat dál. Pak se už fakt nic nestalo. Jo vlastně se nám do auta cpali na benzince migranti a na Maďarský čáře nám prolejzali celníci auto jestli nějaký migranty náhodou nevezeme.

Vybrali jsem si  letos trošku té smůly.  Ale na to špatný se zapomene,  protože to ostatní bylo super! Takže expedice 2016 už bude v pohodě ? :)

Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát

Fotky z akce:
Makedonie – Dojranské jezero
Bulharsko – Melnické pyramidy
Bulharsko – Belasica
Bulharsko – Pirin
Řecko -  Pangeo, Serres
Řecko – Egejské moře
Řecko – Thessaloniki, Soluň