Archív rubrik: Expedice Maroko

Volání Sahary – Maroko 2010

Další článek z archivu Jardy Černého alias Červíka tentokrát jde o druhou expedici Maroko ( rok 2010).

Čtyřkolka rovná se dobrodružství. Můžete ho zažít hned za humny, někdo za ním jezdí do Rumunska, jiný na Ukrajinu, ale jestli je někde skutečný čtyřkolkářský ráj, tak je to v Maroku, konkrétně v písku Erg Chebbi. Do těchhle obrovských písečných dun jezdí celé výpravy čtyřkolkářů, někteří s cestovkou, jiní, jako třeba  Jarda Černý, v partě na vlastní pěst. 

    

Technika

Jarda Černý byl v Maroku už po druhé. Už podruhé při přípravách na cestu strávil asi tak 4x víc času, než samotnou expedicí – hledáním na Googlu, na Google maps, zanášení údajů do GPS. A už podruhé si na cestu opět vybral čtyřkolku TGB Blade 550 IRS SE. Nedá na ní dopustit, a ví velmi dobře proč. Do Maroka se vypravilo sedm Čechů a osm Slováků, takže celkem 15 čtyřkolek. Mezi nimi Arctic Cat 700 H1, dvě Yamahy Grizzly, čtyři Outlandery, jeden Kingquad a další, ale Jardovi se osvědčila nepřetechnizovaná, spolehlivá TGB Blade 550 IRS. Měl cestou nejmíň technických problémů, vlastně jenom jediný, upadla mu espézetka, ale jak on sám přiznává, je to hodně o stylu jízdy. Kromě toho na Bladu ale také například vůbec nebylo nutné vyztužovat zavazadlové rámy, jak to museli udělat kolegové na ostatních čtyřkolkách. A ještě jednu dobrou vlastnost u Blada objevil – přední i zadní rámy jsou natolik široké, že přesahují přes blatníky, a to je moc šikovné, protože když se se čtyřkolkou složíte na bok, tak se TGB Blade opře o tenhle rám a o kola, takže blatníkům a řídítkům se nic nestane.  A taky máte kam dát náklad. Pokud je u čtyřkolky rám malý, pak taky máte málo místa pro bagáž. A že v Maroku měli pěkně naložíno: pitnou vodu na několik dní, 60 litrů benzínu (kromě plné palivové nádrže), jídlo, stany, Jarda navíc stoleček se židličkou a dokonce i pár lyží, o tom ale bude řeč později. 

Tam a zase zpátky

Trajektem trvá cesta z Janova do Maroka dva dny, a protože se posádka už nudí, tak si zpestřila plavbu formou mimořádné události.  Zčistajasna začaly po celém trajektu ječet sirény, hoří, volali jedni, potápíme se, křičeli jiní. Stevardi a celá posádka už v záchranných vestách, a přesně v okamžiku, kdy se nervově labilnější pasažéři chystali naskákat do vody, tak nám řekli, že nás všechny dostali, že to bylo jen cvičení. Asi se takhle posádka baví. Jinak čtyřkolkování v Maroku samozřejmě není z nejlevnějších. Takováhle měsíční akcička vás vyjde na cca 35 000 peněz. Jen samotná doprava tam a zpět (pokud jste dva až tři v autě) vás vyjde skoro na dvacku a trvá osm dní, čtyři dny tam a čtyři zpět. A tak do Maroka jezdí lidi, co nemají velké problémy s penězi. Jeden z letošní partičky si například v Barceloně vystoupil, že do Maroka přiletí později, na čtyři hodiny si odletěl na Kanárské ostrovy vykoupat se na pláži, pak si ještě odskočil do Rakouska něco si vyřídit, a pak zase letěl zpátky…

    

Ale nebudeme tu mluvit pořád jenom zprostředkovaně, dejme slovo samotnému Jardovi:

Přistání v Tangere i marocká celnice byly bez problémů, dokonce i když si jeden z nás zapomněl doma pas. Vystavili nám bez problémů náhradní doklad, tady si holt turistů váží. Cestou do nitra Maroka jsme se ještě zastavili v ruinách římského města Volubilis, ale pak už jsme dorazili do našeho výchozího bodu v Erfoudu v regionu Souss-Massa-Daraâ, který někdy bývá nazýváno „Brána Sahary“. Vyložili jsme čtyřkolky z plaťáků, natankovali (litr naturalu vyjde v přepočtu na cca 27 korun), a kolem poledne hurá na naší první třídenní výpravu směr hory a koryta řek.

První třídenka – hory

Hory to byly pěkné, třítisícové a jmenovaly se Atlas. V noci sice zima, ráno čtyřkolky zamrzlé jinovatkou, jinak ale přes den okolo 20 stupňů, takže hodně příjemně.  Do výšky tři tisíce metrů jsme jeli ve skupinkách po dvou, po třech, abychom si vzájemně neprášili. Riziko ztracení bylo prakticky nulové, protože každý měl buď mapu nebo GPS, a kdo neměl ani to ani ono, držel se někoho, kdo jí měl.  Místy jsme projížděli sněhovými poli, křižovali jsme vádí, vyprahlá koryta vyschlých řek, jednou jsme přenocovali u překrásného jezera Imil Chel v berberském stanu. Noc v něm byla příjemná, jen jsme museli hlídat čtyřkolky. Ne že by je někdo chtěl ukrást, ale místní dětičky, budoucnost naší země, andílkové zlatí, by možná mohly některé nepřišroubované věci odnést a zužitkovat po svém. A tak jsme se pro všechny případy střídali v hlídání po hodině. V horách nás překvapilo, jak rychle tu teď vznikají nové cesty. Buldozery se zakusují do kamení, a kudy posledně nemohl prolézt ani kamzík, tam je dneska štěrková nebo šotolinová cesta. Taky tu dostali dobrý nápad, jak ušetřit asfalt při tamním malém provozu – vyasfaltovaný je jen jeden pruh, vlevo a vpravo kolem je široká štěrková krajnice na vyhýbání. Auta se vyhýbají po krajnicích, a pak si zase jede každé dál po asfaltu. 

    

Lidi

Marocký lid si přivydělává focením s turisty  Kromě toho, když už už chcete spoušť zmáčknout, tak se všichni otočí zády, protože se stydí před objektivem cizího fotoaparátu. Na cestu do Maroka si musíte vzít spoustu dárků – propisek, kšiltovek, bonbónů a tak podobně. Zastavíte-li nejen ve vesnici, ale i v naprosto pusté samotě, odnikud se k vám začnou stahovat, snad vylézají ze země, děti. Když jim nic nedáte, jsou schopní po vás ještě házet šutry, tak jim raději něco dáte, jenže to vás zase skoro snědí za živa a nezbavíte se jich  leda za zlatý tele. Jenže těch telat byste museli s sebou vozit strašně moc, tak si vyberte. Já jsem jel v bonbónech a čepicích, což byl celkem úspěch, přičemž vůbec největší zájem byl o kšiltovku s nápisem „Klíšťová encefalitida“. Někteří Maročané v horách stále ještě žijí v jeskynních, ona v nich nakonec dost dobře funguje přirozená klimatizace, ale někdy je tohle bydlení docela drsné. Například jedna taková jeskyně, ještě teď na to musím myslet, jak přímo u vchodu si shromažďovali velbloudí trus se kterým v zimě topí. Ale taky umí být Maročané ochotní.Potřebovali jsme se dostat přes koryto řeky kde po obou březích měli políčka.Sami nás naváděli.Z horní planiny dolů k políčkům a přes hluboký a ouzký zavlažovací knál který se stal pastí.Přední kola zpadli do něj a čumák se zapíchl do protějšího břehu.Domorodci, pomáhali, co to šlo, za chvíli celí mokří, jen abychom my byli suchý.Odměnu samozřejmě dostali.Tomu nejstaršímu jsme dali  bombony pro děti,nějakou tu cigaretku s pivem pro ty starší.

Druhájednodenka – Erg Chebbi

Erg Chebbi, to je ten ráj. Sem se jezdí trénovat na Dakar, tady se mimochodem v roce 1999 natáčel i film Mumie. Tyhle fascinující obří duny jsou neskutečně nádherné, jedny z nejhezčích na planetě, ale musíte v nich umět jezdit. Je to nádhera i adrenalin, ale jeden z největších adrenalinů je místní jídlo. Základem je skopové, pak také kuřecí, zelenina, samozřejmě kus-kus, ovoce. My měli štěstí. Jídlo tu bylo tak dobrý a dokonce to ani nikdo z nás neodnesl zrychlenou peristaltikou střev. 

    

Třetí třídenka – Sahara

Po nádheře Erg Chebbi jsme na Saharu vyrazili jen ve dvou. Ostatní zastávali názor, že „písek jako písek“ a proč se teda trmácet takovou dálku na Saharu. Pro mě osobně ale měla největší poušť světa mimořádnou přitažlivost, už proto, že jsem se na ní minule chystal ale dal sem přednost písečným plážím u Atlantiku a letos nás za to potrestala.Proti bylo tentokrát počasí. Sahara nás prachsprostě vyhnala. Měli jsme naplánováno projet Saharou asi třista kilometrů, k tomu den cesty tam, den cesty zpátky, ale jak jsme se k Sahaře blížili, potkávali jsme čím dál víc vzdušných vírů, takových malých tornád, které ohlašovaly blížící se bouři. Pak začalo foukat bez přestání, nejdřív příjemně, pak nepříjemně, pak ještě daleko víc a pak už to dál nešlo a výlet se změnil normální úprk před bouří. Prach a písek všude, jako byste projížděli pískovačkou. Mokrý šátek kolem huby, ale za chvíli stejně nešlo dýchat, nárazový vítr foukal tak, že jsme nedokázali jet přímo, jak to s námi cloumalo, bílá tma všude kolem nás, míjeli jsme mrtvý dobytek s bílými, pískem vyfoukanými kostmi do běla, ale nejvíc jsme zírali odnikud se vyloupnuvšího na místního motorkáře, který v té bouři jel proti nám, pohodář, jel sice rovně, ale v asi tak padesátistupňovém náklonu opřen o boři.

   

Do země cedrů

Jeden z dalších výletů směřoval do nejrozsáhlejších marockých cedrových lesů. Mohutné velikány všechny očíslované, dokonce jsme našli cedr číslo jedna, otce všech cedrů. Stál úplně stranou, asi 60 kilometrů od vjezdu do rezervace. Bylo to tam hezký, u těch cedrů, až na to trní, vlastně celé rozsáhlé pole plné trnitých keřů s asi třícentimetrovými ostny, kam nás dostaly místní opičky – makakové, a které jsme museli zdolat. Průpichy jsme nejdřív opravovali knotama, ale protože trnů bylo stále víc, tak jsme nakonec šoupli do pneumatik Slime. Při kempování na divoko nemusíte mít strach ze zvířat a havěti, ale základem je, kvůli lidem a dětem zvláště, zakempovat až skoro za tmy a někde v místech, odkud vás nikdo neuvidí.  Jinak v Maroku je hodně kempů, ale v téhle roční době jsou úplně prázdné, a spousta z nich je přímo opuštěných.  

    

Lyžování

A nakonec vám povím, proč jsem si z Čech vezl ty lyže – chtěl jsem si konečně zkusit lyžování v dunách. A jak jistě uznáte, půjčovat si lyží v Maroku jsme nechtěl.Nebylo tolik času. Vybrali jsme si jednu pěknou, větrem dobře zrolbovanou  dunu, jenže ten písek měl hrozný odpor. Takže ze všeho nejdřív jsme ho museli rozjezdit a pak už to šlo. Kluci nám z vrcholku hodili lano, navijákem nás vytáhli nahoru a pak zase davaj dolů. Maroko nás ale lyžařsky dostalo ještě jednou. Představte si, o dva dny později jsme se přesvědčili o opaku.V Cedrech  jsme totiž narazili na regulérní sjezdovku se vším všudy. Přes léto samozřejmě mimo provoz, ale jinak červená sjezdovka ve výšce 2000 metrů, s délkou asi 800 metrů. Na ní klasická poma poháněná diezlem  , rolba, půjčovna lyží a dokonce tři sněžný skútry.Výška sněhu tm dosahuje 3 m Už tam schází snad jen McDonald…

Expedice Maroko Trophy 2010 v číslech:
Počet dní: 21
Počet účastníků / čtyřkolek: 15
Celkem najeto: zhruba 2000 km
Náklady: cca 35 000 ,-/ účastníka
Celkem vypito vody: 1 200 litrů
Zdroj: www.iquad.cz
Text: Jiří Nývlt
Foto: J. Černý
Kompletní fotogalerie

1800 kilometrů Marokem

Podařilo se nám navázat spolupráci s jedním z nejznámějších a nejzkušenějších čtyřkolkářských cestovatelů a to Jardou Černým alias Červíkem. Ten nám ochotně dodal své starší články a materiály ze svých bohatých cest, které s nadšením uveřejňujeme a těšíme se že přidá i řadu těch zbrusu nových jelikož jak sám říká chystá další a další zajímavé expediční cesty. Jako první přinášíme jeden z rozhovorů o jeho parádní 1800 kilometrů dlouhé cestě Marokem.

Marocké písečné moře Erg Chebbi se už pomalu stává stejně populárním cílem českých čtyřkolkářů, jako třeba zajezdit si někde v Brdech. Byl jsi v Erg Chebbi, vole? Ty vole byl – tak tohle slýcháte pořád častěji. Co nevidět se sem vydá další partička z Čech,a  jejím členem je i Jarda Černý alias Červík, sympatický 35letý čtyřkolkář z Rokycanska. Ale není to obyčejný čtyřkolkář, Červík je čtyřkolkář zavilý. Když nesedí na čtyřkolce, je to určitě proto, že sedí nad počítačem a plánuje další expedici. Rumunsko, Ukrajina, Maroko, ale taky Brdy, Středočeská pahorkatina, Plzeňská pahorkatina, když Jarda ročně nenajezdí pár tisíc kilometrů, říká si, že ten rok nějak odflákl. Jarda jezdí na TGB Blade 550, kterou si vybral pro její ovladatelnost, jízdní vlastnosti a odolnost, nenechá na ní dopustit, a projede s ní úplně všechno, co kluci na Bruteforcech, Grizzlinách, Kingquadech nebo Renegadech. Občas si sice vyslechne něco, že má pouhou pětistovku, ale nikdy na něj nikdo nemusel čekat, a když pak se při výjezdu na nějakou kolmou stěnu kolem něj kutálí dolů panna-orel Kingquad, respektive to, co z něj zbylo, anebo když se musí zastavit kvůli klukům na Renegadech, kterým bahno zalepilo příliš dopředu vystrčený nechráněný chladič, a oni musejí čekat, až motor přestane vařit, tak to jsou chvíle, kdy si znovu a znovu říká, že si vybral dobře. Blade se mu osvědčil také při jeho předposlední výpravě do Maroka, a tak ho samozřejmě bere s sebou i tentokrát. A protože se už nemůže dočkat, musel mi celou minulou marockou výpravu během snad čtyř hodin celou převyprávět. Tak tady jí máte.

    

Proč Maroko?

Už nás nebavilo jezdit po týhle republice, hádat se tady s nějakýma ekoteroristama, s kdejakým s prominutím debilem, který se večer podívá na zprávy na TV Nova a druhý den jde na čtyřkolkáře s vidlemi, a tak jsme prostě vzali naše penízky a jeli je utratit jinam. V partě jsme byli tentokrát pouze tři, kteří byli ochotní jet: Polaris X2, můj Blade a Honda Rincon. Do Maroka jsme jeli poprvé, úplně nablind. Začalo to tím, že jsem po večerech hledal na netu, kam jet, kde spát, kde tankovat, a všechno možný, skoro půl roku příprav. Nahrál jsem si tamní mapy do GPS, na webu jsem našel fotky, jak to tam vypadá, začal zakreslovat jednotlivé body do mapy. Skvělý je taky Google Earth. Jako základnu jsem vybral město Erfoud, kde byly tři bankomaty a dvě benzínky. Hlavně jsme ale odtud měli všude blízko: na sever poušť Erg Chebbi vzduchem 30 kilometrů, na severu bylo nějakých 50-60 kilometrů pohoří Střední Atlas se 3000 m nadmořské výšky a zárukou ježdění ve sněhu, a dole na jihu začínala po 150 kilometrech Sahara. Podle navigace jsme měli ujet 1500 km, podle tachometru jsme ujeli 1800, a ten rozdíl byl v tom, že těch 300 kilometrů jsme prohrabali kolama v písku. 

Strach?

Ze začátku jsme měli strach z místních lidí, hlavně aby se nám tam něco neztratilo, pak jsme také měli obavy z jedovaté havěti – škorpionů a hadů, a taky z vysokých teplot. Ale později jsme to všechno přehodnotili. Lidi byli až na nějaké dětské výjimky v podstatě fajn, teploty v dubnu a květnu jsou v Maroku v noci 15, ve dne 20 – 25 stupňů, a jediného štíra jsme viděli v kempu, naloženého – stejně jako tou dobou my – v lihu. A tak jsme hlavní strach začali mít o tankování. V Maroku si totiž musíte setsakramenstky dobře naplánovat zastávky u benzínek, kterých je tam asi stokrát míň než málo, a na ten zbytek počítat s rezervou benzínu. Počítejte s tím, že v terénu má čtyřkolka spotřebu tak 12 – 15 litrů / 100 km. A ještě k těm lidem: dospělí jsou v Maroku příjemní, nestalo se, že by projevili nějaký akt nepřátelství, ale to víte, tu svoji sušenku nebo propisku očekávají.  Co nás ale pokaždé dostalo – zastavíte uprostřed totální prázdnoty, chcete si dát oddych nebo gáblík na cestě, po které jste 40 kilometrů neviděli človíčka a ani stopičku jakékoliv civilizace, zastavíte pod stromem ve stínu, a najednou se k vám odevšad začnou stahovat malé děti, snad vylézají ze země, věk tak 10 – 14 let, absolutně nechápete, odkud se mohli vynořit, a hlavně jak si tak rychle navzájem dokázali sdělit, že Jarda Červík a spol. se usalašili pod tím velkým arganovníkem. 

   

Jednomu klukovi jsme ale dali sušenku mimořádně rádi. Vyloupl se za náma u vyschlého koryta nějaké řeky, kolem nic jiného než štěrk ostrý jak žiletky, takže jsme se báli, že píchneme gumy, jeli jsme maximálně dvacítkou, a on za náma vydržel běžet snad čtyři kilometry. Úplně bosý!!!

Do hor

Na tenhle třídenní výlet jsme vezli na tři dny 10 litrů vody, ve čtyřkolkách každý navíc 40 litrů benzínu, Polaris 80 litrů, což nás třetí den zachránilo před průšvihem. Chtěli jsme zakempovat v přírodě, už se smrákalo, jenže jakmile jsme zastavili, začaly se rojit děti, což jsme na noc nechtěli riskovat, takže jsme hledali skryté místo, a nakonec jsme se odchýlili asi 20 kilometrů od trasy. Zakempovali jsme, jenže ráno jsme museli vyřešit, zda se vracet těch 20 kilometrů, nebo to risknout a zkusit dostat se přes ten hřeben z druhé strany.  Rozhodli jsme se pro druhou možnost, jenže se nám nepodařilo se přes ten hřeben dostat, a tak jsme se museli vrátit celou tu cestu, odkud jsme ráno vyjeli. Docházel nám ale benzín a nejbližší benzínka byla 80 kilometrů tam, 80 zpátky. A tak jsme to riskli a jeli dál. Dojeli jsme k jezerům, a nádrže hlásily: co nevidět budeme prázdné. A  v té chvíli – čerstvě otevřená benzínka, snad tři dny nově v provozu, na žádné mapě ještě pochopitelně nebyla. Fuj, příště už tohle nechci zažít. Takže když jsme jeli následující den 400 kilometrů, od sedmi ráno do tří v noci, tak to byla v porovnání s tímhle nervákem pouhá epizodka.

    

Erg Chebbi 

Do Erg Chebbi se jezdí kvůli dunám. Kvůli nádherným, žlutavým, pravidelným dunám z písku jemného jako pudr. Tyhle duny je ale dobré si nejdřív najet a vyzkoušet. Je to totiž hodně o srdíčku, když míříte někam do nebe a i na horizontu ještě musíte plynovat. V Erg Chebbi mají duny výšku i 150 metrů, takže musíte tahat fakt plnej plyn, najednou duna skončí, ale vy za žádnou cenu nesmíte ubrat, pak se odlehčíte a za hranou padáte dolů. Ale za chvíli zjistíte, že všechny duny jsou si podobné, že na závětrné straně na vás čeká maximálně 45 stupňové klesání, víc to není možné, nic kolmého, protože sypný úhel písku je maximálně 45 stupňů. Ale musíte plynovat i při cestě dolů, jinak se také zahrabete. 

Sahara

Tak tenhle výlet do největší pouště světa byla nakonec pěkná nuda. Představte si 50 kilometrů po naprosté rovině, vpravo moře, pláž je široká tak 20 až 100 metrů, a vy jedete chvíli vodou, chvíli po břehu, ale to je tak všechno, co zažijete.  Jo, to jsem vám vlastně neřekl, že jsme se nakonec na celou Saharu vykašlali a místo na saharu jeli nahoru k břehům Atlantiku. Ale příště tu Saharu určitě dáme. 

   

Oblečení a technika

Měli jsme na sobě úplně normální endurácké oblečení, jen muselo být bez těch neprodyšných, nepromokavých membrán. Na ochranu motokrosový krunýř nebo pancéřová košile, chrániče na lokty, chrániče na kolena, páteřák. Já jsem udělal výbornou zkušenost s helmou LS2 Delta. Ona je to v podstatě integrála, ale s vyklápěčkou, a my nejeli žádný motokros. Takže když jsem někde zapadl, tak jsem jen zvedl bradu nahoru a měl volné dýchání.  Navíc má tahle přilba samostatně sklápěcí protisluneční štítek, který mi ušetřil nošení slunečních brýlí.

Co se týče techniky, tak všechny čtyřkolky byly ve standardu, jen jsme před cestou museli vymyslet a upravit místo pro kanďáky na benzín. Gumy jsme do písku hustili podle váhy čtyřkolky tak na 0,3 atmosféry, do písku musí být gumy měkčí. Překvapilo nás ale, že vzduchové filtry jsme prali méně často, než jsme předpokládali. Každý tvrdí, jak je v poušti prach, ale já si jednou filtr po dni ježdění nafotil, a skutečně výměnu nebo čištění ani nepotřeboval. Pravdou ale je, že abychom si tu cestu užili každý, jezdili jsme v rozestupech tak 500 metrů, „na dohled“, ne jako kačenky za sebou. Byli jsme jen tři, a tak měl každý z nás před sebou relativně čistý vzduch, a navíc nemusel jet jako ovce za tím vepředu, mohl si vybírat vlastní cestu. 

Vyprávění J. Černého zachytil: Josef Dvořák
Foto: Jarda „Červík“ Černý
Kompletní fotogalerie