Páteční ráno se budíme v 8 hodin. Čeká nás druhý den naší zimní výpravy. Moc jsem toho nenaspal, protože Pája v noci chrápal jak stará medvědice a přestal, až když jsem po něm hodil polštář :D, navíc jsme moc nepřikládali a tak byla v komůrce nad ránem docela kosa :D.  Opět proběhla rychlá snídaně a příprava na cestu. Tentokrát se oblékáme více na zimu protože venku poletuje sníh je mlha a lehce pod nulou. Po včerejší projížďce máme prázdné nádrže a tak první kilometry vedou přes Padinu Matei k benzínce. S plnou nádrží pak přes opuštěné doly míříme na hřebeny. Počasí je opravdu nevyzpytatelné takže u Dunaje docela hustě prší zatímco o kousek výše na hřebeni sněží.

V mlze se motáme po rozlehlých pastvinách občas zdoláváme závěje a sněžení je peklo. Padá ostrá krupice, která na helmě ihned přimrzá a při odklopeném plexi nesnesitelně bodá do očí. Domlouváme se, že musíme zapadnout do lesa což se nám po zhruba hodinovém bloudění konečně podaří. Dalších pár hodin bloudíme lesem a užíváme si terénu. Sníh výrazně komplikuje některé výjezdy a tak moc nenajedeme zato se často couvá a vyprošťuje :D. Nakonec Pája v navigaci loví souřadnice na Tureckou díru, kam se nám podaří dorazit a tak dáváme pauzu a obědváme. 

Po obědě strhávám Páju k trošce trialu takže se dereme proti proudu jednoho z mnoha potůčků kamsi na kopec. O zajímavé situace  není nouze takže buď uváznu já nebo Pája v nejlepších momentech pak oba naráz :D. Ježdění je to ale parádní a stroje opět podávají bezchybný výkon. Opravdu zajímavá situace nastává v okamžiku, kdy na jednom z hřebenů narážíme na zcela zavátou cestu. Než se rozkoukám Pája zvolá „Počkej tady já to zkusím“ a letí do závějí načež za zatáčkou nachází padlý strom přes cestu a zastavuje čímž jeho pokus definitivně končí a dál už se z místa nehne. Následná záchraná akce nabere na obrátkách v okamžiku, kdy zjišťujeme, že se mu sekl naviák a navíjí jen zhruba metr lana. Moje lano k němu nestačí a aby dosáhlo musel bych se do závějí pustit taky :D. Zhruba další hodinku pak bojujeme až se nám pomocí kurty provlečené pod kolkou podaří “Sůzu“ osvobodit a Pája se vrací na cestu. Všude mlha hustě sněží nikde nikdo no, ještě že to dopadlo takhle.

Po vyproštění se otáčíme a míříme zpět do lesa odkud hledáme cestu ke Gerniku s tím, že budeme pokračovat dál směrem na Sopotu Nou. Nakonec ale v lese trávíme celý zbytek dne protože nám cestu komplikuje řada padlých stromů a taky množství neustále narůstajících závějí. Do Gerniku pak přijíždíme těsně před setměním a za docela hustého sněžení. Najeli jsme „jen“ zhruba 40 kilometrů zato v o poznání horších podmínkách než včera.  U večeře sledujeme husté sněžení a rozhodujeme se, že nejspíš změníme plán a k domovu se vydáme již v sobotu, aby nás tu sníh neodřízl. Nakládáme tedy stroje a zhruba balíme. Paní Merhautová nás ujišťuje, že můžeme být v klidu, že ráno cestu určitě protáhnou a tak uleháme s klidným srdcem.

V noci mně vzbudí šramot a nacházím Páju zírajícího z okna na vlek se čtyřkolkou. Když se ptám co se děje hlásí, že připadlo dobrých 30 centimetrů sněhu což v tu chvíli neřeším a opět upadám do blaženého spánku. Ráno se budíme do skutečné zimní pohádky, všechno je zapadné zhruba 30 cm čerstvého sněhu a stále padá. Vydáváme se tedy na snídani a balíme k odjezdu.  Zhruba v 9 hodin ráno jsme připraveni ale cesta je zcela neprotažená a do tohoPája informuje, že sice přemýšlel nad koupí řetězů ale že je nekoupil :D. Do toho přichází paní Merhautová s čerstvou informací, že auto s pluhem v noci zapadlo kdesi nad Padinou na okraj stráně a že se jej od 3 v noci snaží vyprostit. No pěkně :D. Čekáme zhruba do 12ti hodin a diskutujeme o našich možnostech (paní Merhautová mezitím burcuje starostu, aby zajistil náhradní vozidlo k protažení cesty). Nakonec se domlouvám s Vaškem Merhautem, že sedneme na Jumbo a pojedeme 20km do Moldovy koupit řetězy. Telefonicky ověřujeme, že je mají a vyrážíme.

Cesta obcí je relativně v pohodě ale za vesnicí nastává skutečné peklo protože je tam sněhu víc a navíc před námi nikdo nejel. Jsem rád, že mám za zády místního a taky za to, že před námi projel majitel penzionu na sněžném skůtrů tudíž sleduji jeho stopu. Jumbo podává fantastický výkon a tak sice hrabe jak o život ale přesto se pomalu posouváme k vrcholu. Za zlomem hřebenu začíná cesta klesat a po pár zatáčkách přijíždíme k několika traktorům, které se pokouší vyprostit zapadlý pluh. Rumuni nám ochotně udělají místo k průjezdu a my jedeme dál. Cesta z kopce pak probíhá v pohodě jen občas míjíme odstavené auto, které se nevydrápalo. Okolí je zasněžené jak v pohádce ale není moc čas se kochat. V Moldově jde Vašek koupit řetězy a já na něj čekám před servisem. Během čekání se na čtyřkolku chodí postupně podívat všichni automechanici a jejich pochvalně zdvižené palce svědčí o tom, že se jim stroj skutečně líbí. S řetězi pak míříme zpět do Gerniku. Cesta nahoru je již o poznání lepší jelikož jedu ve svých kolejích a tak se jede docela v pohodě. U Merhautů pak předávám řetězy a totálně zmrzlý se jdu naobědvat. Pája s Vaškem a sousedem pak přidělávají řetězy přičemž je musí celé předělat protože jsou o kousek větší.

Když máme namontováno sedá soused do nesmrtelné Dacie a ještě s místostarostou jedou neprojetou cestou do centra naložit hudební nástroje s tím, že večer jejich kapela vystupuje kdesi v Srbsku. My se rozhodujeme, že počkáme a pokud se nevrátí učiníme pokus o zdolání cesty v jejich stopách a já pojedu opět na čtyřkolce, aby byl vlek lehký. Neuběhne však ani 15 minut a z kopce přijíždí traktor s pluhem. Huráá !! Je skoro 5 hodin a my konečně můžeme vyrazit. Vašek Merhaut zastavuje traktor a domlouvá s ním, že nás v případě, že nevyjedeme vytáhne na kopec. Vzápětí už vyrážíme ale dvě nějvětší stoupání nám dávají zabrat. V prvním Pája přetrhne řetěz ale nějak vyjede, v tom druhém už zůstává beznadějně viset a tak montujeme tažné oko a já sleduji jak jej traktor vláčí k vrcholu. Když posléze dorazím nahoru nacházím už jen Páju, který mně ukazuje vytržené oko z auta a popisuje jak mu mladší z Rumunů ukázal ať zabrzdí a starší na to konto ještě cuknul :D. Nemáme však čas na nějaké dlouhé meditace a tak se Pája vydává dolů z kopce a já ho následuji.

Za jízdy sleduji jak roztržený řetěz tluče zboku do disku Pája zastavuje, ale nedá se nic dělat prostě těch 20 kilometrů musíme nějak sestoupat. Další cesta pak probíhá bez problémů až do okamžiku, kdy Pája nabyde dojmu, že dál už to půjde bez řetězů a že tlučení do disku už déle nevydrží. Vyskakuje z auta než se stihnu zeptat hudruje “ já už mám rádio na plný pecky, abych to neslyšel, to se z toho zblázním“ a rve řetězy dolů :D. Pomáhám mu s demontáží a v mezičase si dávám totálně mokrou a zmrzlou hemu ohřát do auta. Když jsou řetězy dole tak než stačím cokoliv říci Pája prohlásí „ Jedéééém “ skočí do auta a vyrazí vpřed jak splašený mustang, aby vzápětí zjistil, že ho čeká kopec, který bez řetězů nevyjede :D. Nemůžu zde publikovat co jsem v té chvíli do mrazivého podvečera pronesl :D.  Pája ale asi tušil a tak si couvl a za totálního pálení pneumatik kopec vyjel a zmizel mi z dohledu :D Samozdřejmě i s mojí helmou :D. Dalších několik kilometrů jedu bez helmy, krásně mrzne a moje uši připomínají ucho Macha ze známého večerníčku :D. Když jsme konečně pod kopcem Pája staví k naložení kolky a když vidí, kde mám helmu propadá záchvatu smíchu :D.  Zasmějeme se oba protože nám oběma dost odlehne, je tma 7 hodin večer a my jsme rádi, že jsme konečně na cestě k domovu.

Když naložíme říkáme si, že už se nic nemůže stát a tak míříme směr Oravita. Radujeme se však předčasně protože nás v první vesnici staví policejní hlídka a jejich první slova zní “ Roviněta “ :D. Není nám do smíchu Pája policistovi česky odvětí “ nerozumím “ a ten bez zaváhání odpovídá “ Roviněta“ . Protože nechci zkoušet, který z nich vydrží hrát tuhle hru déle vkládám se do toho anglicky a policista překvapuje tím, že velmi dobře rozumí. Vysvětluji mu, že ji nemáme protože se při příjezdu nedala koupit on, že to chápe ale, že pokud nás zastaví bez ní musíme zaplatit 300 Eur. Na to konto zkouším osvědčenou metodu „nasraný a neústupný“ a hlásím, že to není poprvé že jsme stejné problémy měli na podzim a že nic nezaplatím chci právníka a budu volat na velvyslanectví :D :D. Policista pak ještě jednou nesměle zopakoval svoji písničku a já nabízím smír s tím, aby nás nechal… a ? Podaří se a on vrací doklady a mává ať vypadneme. Uffff  odjíždíme a hned u první pumpy Petrom vyrážíme zkusit koupit Rovinětu. Po chvíli se Pája vrací a chlubí se úspěchem … Heuréka… V řadě dalších vesnic pak potkáváme policejní hlídky a vypadá to, že dnes mají v Rumunsku akci..

Cesta k domovu už pak probíhá bez dalších problémů. V sobotu jsem najel 60 kilometrů a to za vysloveně extrémních podmínek a tak, když před domem skládám omrzlé a otlučené Jumbo v duchu mu vysekávám další poklonu. Je neděle 8 hodin ráno a já vyčerpaný ulehám do horké vany. Bylo to drsné ale i parádní a plné neskutečných zážitků. Další povedená akce je za námi a další  bude doufám brzy… už teď víme, že to bude Rumunsko a horská oblast Maramureš u Ukrajinských hranic.

Od poslední expedice do Slovinských alp uběhlo pár měsíců a nás už zase začaly ty naše “cestovatelské boty“ táhnout do světa.  Všechno to proběhlo víceméně spontálně, když na nový rok přijel Pája na návštěvu a já na něj mezi řečí vychrlil, že bych už zase někam jel :D. Když jsem pak řekl Banát blesklo mu v očích a bylo jasné, že se jede. Protože není třeba otálet tak bylo záhy rozhodnuto, že jedeme takříkajíc ihned :D. Abychom stihli „Novoroční vyjížďku“ (článek se připravuje) dohodli jsme se, že volíme termín 16.1.2013 – 20.1.2013 což znamená tři dny mrazivého zimního ježdění což vyhodnocujeme jako akorát.

Protože jsme dva ale máme možnost vyrazit tři (máme velký vlek) zkoušíme ještě akci „v rychlosti“ nabídnout nejbližším kamarádům z okruhu atv-expedice.cz. Nakonec se nám hlásí Duffy, který však kvůli práci posléze účast odříká. Vyrážíme tedy stejně jako do Slovinska jen ve dvou.  S ohledem na sníh a zimní čas by tři účastníci byli lepší (přeci jen pohyb v horách v zimě přináší nějaká rizika) ale nakonec jsme už velmi sehranný tým takže víc neřešíme a JEDÉM. Přípravy tentokrát neprobíhají žádné jen píšu k Merhautům a domlouvám ubytování. Abych byl přesný tak Pája kvůli dopravě a lepší příjezdové cestě  preferuje Svatou Helenu ale já ho (kvůli buchtám to on ale netuší) ukecávám, že to bude v pohodě i do Gerniku, že se cesta prohrnuje (info od Merhautů) a že problém nenastane. Dnes v teple domova musím uznat, že měl ten kluk ušatá pravdu a já se krutě mýlil ale o tom později :D.

Celá akce začíná ve středu ráno. Jsme domluveni že odjíždíme v 8:00 od nás z Berouna takže vstávám v půl sedmé rychle dobaluji a připravuji se na start. Když ani v půl deváté Pája nepřijíždí tak mu volám a on hlásí, že je na snídani že má drobné zpoždění a uzemňuje mně mojí vlastní hláškou „vole nepruď já mám dovolenou :D“. Záhy ale přijíždí a tak nakládáme. Pája tentokrát nacpal svoji čtyřkolku do auta a na vlek jde jen moje Jumbo. Naložení je tak věcí okamžiku a my zhruba v 9 hodin vyrážíme na 1200 kilometrů dlouhou cestu. První zastávka je až na slovenských hranicích kde tradičně kupujeme dálniční známku pro Slovensko ale i Maďarsko (cena 33 Eur za obě). Pája zvolil velmi svižné tempo a k tomu nikde nestaví :D. Když zhruba ve 2 hodiny odpoledne, kdesi v Maďarsku hlásím, že bych něco snědl rozkládá mně hláškou „já jsem v pohodě já jsem se dobře nasnídal“ :D když pak vidí jak blízko se ocitl smrti zaškrcením staví u prvního MC Donalda a dáváme  „oběd“. Klucí Maďarský neberou karty a tak platíme 10ti eurovkama a každému nám vrací pár set Forintů :D. V rychlosti ještě tankujeme plnou a Pája už zase tlačí plyn do podlahy.

Další zastávka je až na Rumunských hranicích, kde se Pája vydává koupit Rovinětu. Nastává jeho již tradiční maraton „mašina kaput“  tudíž se vrací s tím, že máme vyrazit na další pumpu Petrom. Jako již tradičně jedeme jednu Petrom za druhou až do Temešváru a Pája znovu a znovu předvádí svůj mistrovský kousek, kdy obsluha zadá všechny údaje o vozidle a vzápětí systém kolabuje. V Temšváru se definitivně rozhodujeme, že na to kašleme a jedem.  Kolem 10 večer přijíždíme do Nuova Moldova, kde vládne krásné jarní ovzduší tedy je nad nulou a my v pohodě stoupáme po rozbité cestě přes Padinu Matei do Gerniku.  Merhautovi nás už čekají a tak máme zatopeno v kamnech i koupelně dáváme tedy rychlou sprchu odmítáme večeři a kolem půlnoci už prdíme do peří plni očekávání zážitků z jízdy.

Ráno se budíme v 8 hodin místního času. Venku je nad nulou a hustá mlha. Snídáme v kuchyni u Merhautů tradiční buchty a obložený talíř. V rychlosti se oblékáme a v 9 hodin už vyjíždíme k vysílači. Na hřebenech svítí sluníčko a je krásně teplo (tuším že kolem +7 stupňů). V lese je mraky bláta sněhu a ledu a místy prorážíme závěje. Jede se skvěle a tak přes salaše a bukové lesy míříme ke Svaté Heleně. Počasí nám ukazuje svoji horskou proměnlivost a tak sluníčko střídají mraky občas i tak, že než vytáhneme foťák abychom zachytili sluncem nasvícené okolí přijde mrak a není vidět než na pár metrů.  Na hřebenech u Heleny vjíždím do závěje a zůstávám v ní viset takže na řadu přichází naviáky a rychlé vyproštění, které urychluje brutální praskání a dupot z přilehlých křovin (nechce se mně zkoumat co ho působí a tak raději vyklízíme prostor :D ). Zhruba po dvou hodinách jízdy přijíždíme na Svatou Helenu a pořizujeme foto u nové cedule. 

V místní škole právě končí vyučování a tak zdravíme odcházející děcka a míříme na trasu směr Rovensko. Hned za vesnicí však zjišťujeme, že tudy neprojedeme protože jsou tam skoro metrové závěje. Otáčíme tedy a zkoušíme se přes hřebeny u větrných elektráren dostat k Dunaji. Po pár kilometrech pak předvádím jedno ze svých parádních čísel a tak si v plné rychlosti na poslední chvíli všímám nataženého ohradníku. Prověřuji brzdy Jumba a zastavuji zhruba centimetr od nataženého drátu. Uff chvíli to vypadalo, že kolka zůstane stát a já budu pokračovat :D.  Nakonec po krátkém kroužení sjíždíme k Dunaji a dalším údolím míříme směr Rovensko. Všude je zabahněno a tak sjíždíme k potoku trošku opláchnout stroje a vaříme oběd (polévku a lečo s fazolí). Člověk by nevěřil jak jindy odporná konzerva dokáže v terénu chutnat :). Po obědě se vedení ujímá Pája a přivádí nás k dřevařské základně známé z podzimní výpravy. Ptáme se dřevařů kudy na Rovensko a oni nám ochotně ukazují cestu.

Po pár set metrech zjišťujeme, že cesta není ani tak cesta jako potok takže jedeme zhruba 8 kilometrů potokem. Úsek je to skutečně parádní takže projíždíme trialové pasáže občas se propadáme skrz led či probíjíme totálně rozbahněnými úseky. V jedné hlubší koleji zůstávám viset ale nakonec se svépomocí vyprošťuji. Pája je rozjetý a tak se na konci potoka vrhá do prudkého jílovitého výjezdu směrem na hřeben.  Když vidím jak se jíl balí na kola propadám obavě, že dolů to nebude sjezd ale spíš pád :D. Zhruba ve dvou třetinách kopce Páju dojíždím a koukám, že cesta pokračuje nejen strmě nahoru ale ještě v pořádném náklonu. Na jílu je to vyloženě hardcore navíc nevíme zda na vrcholu cesta pokračuje či zda je tam jen klasická vytěžená mýtina (tak zde končí velká spousta dřevařských cest).  Brzdím tedy Páju v rozletu a domlouváme se, že jedeme zpět.

Cestou dolů nastává očekávané a tak se nám kola obalí jílem a my jedeme spíš skluzem než nějak řízeně. Aby byl zážitek dokonalý občas přejíždíme ledovou plotnu na které k našemu štěstí jíl na kolech dělá dobrou službu takže lze mírně přibržďovat.  Dole si oba oddechneme a jedeme zpět směrem k dřevařskému táboru. Po pár kilometrech zvolíme trošku jinou stopu a oběma se nám podaří parádně zapadnout do bahna. Když se vyprostíme tak už bez větších problémů kloužeme zpět a volíme jiné údolí, které nás zhruba po další půlhodince dovádí do Rovenska.

Na náměstí zastavujeme a dáváme si pauzu, kterou naruší až totálně opilý Rumun, který nám zapáleně cosi vypráví pak se zmocňuje mé cigarety, kterou na pár tahů udělá a s blaženým výrazem mně vrací ožužlaný vajgl abych to dojel :D. Když nás začne zvát domů raději nasedáme a jedeme na kraj vesnice směr Gernik. Za vesnicí na vrcholcích nastává stejný problém jako na Heleně a tak jsou nám opět v cestě obrovské závěje. Chvíli přemítáme zda to projedeme ale pak se rozhodujeme, že je za hodinu tma a že nevíme co na cestě ještě potkáme a tak otáčíme a po cestě přes Lubcovou míříme k Dunaji. Podél Dunaje pak popojedeme do údolí Sichevity a tradiční rychlostní trasou míříme do Gerniku. V Gerniku jsme kolem 6té hodiny večer a bez zaváhání parkujeme u našeho pravidelného občerstvení. Pan hostinský hlásí, že točené v zimě nemá a tak si dáváme lahváče a tradičně pár panáčků slivovice. U kamen pak poklábosíme o tom co je kde nového a posléze abychom zase nedostali koštětem míříme na večeři k Merhautům.

Večeříme vynikající zelné závitky, ke kterým nám paní Merhautová podává speciální čajíček :D, ohřatou slivovici s karamelizovaným cukrem. Je to krásně hřejivé a zabíjející :D. Ještě zhruba hodinku besedujeme s Merhautovými a pak už rychlá sprcha a hajdy na kutě. První den je za námi a byl vážně super. Jumbo jede jak o život a místní terén v tomhle počasí nemá chybu, nikde se nepráší a terén poskytuje řadu nečekaných adrenalinových pasáží :D. Najeli jsme krásných 140 kilometrů a než zaklapnu oko všechno mně znovu probíhá před očima.

Tím tento díl deníku prozatím končí pokračování již brzy…