A je to tady přišel bohužel poslední den našeho Rumunského dobrodružství. Včera večer jsme se rozhodli, že vzhledem k únavě ale i stavu některých strojů uděláme dnešní den odpočinkový a vyrazíme víceméně po místních silničkách k ukrajinské hranici do městečka Sighetu Marmatei, kde chceme navštívit skanzen s tím, že cestou zastavíme u dřevěných kostelíků kterých je řada chráněná Unesco.  Po snídani tedy usedáme na stroje a nejprve vyrážíme na železniční stanici Viseu de Sus, odkud jezdí místní parní vláček se dřevem.  Ve stanici okukujeme jak vystavenou parní lokomotivu, tak drezínu ze starého auta (podobnou jsme potkali první den na kolejích).  Parní vláček jsme nestihli takže odjíždíme a dle tipu od Davida ( p.domácí) po pár kilometrech opouštíme údolí Viseu. Jedeme druhým údolím (Iza), které vede souběžně ale cesta nás provede malebnými vesničkami s dřevěnými kostelíky. Cesta ubíhá pěkně a po pár desítkách kilometrů zastavujeme u prvního kostelíku.

Dřevěné kostely
Zdroj: Treking.cz / Michal Kleslo - celý článek
Severní rumunské pohraničí je osídleno pestrou národnostní směsicí naprosto nepříbuzných etnik. Dějinné smyčky a zápletky zde mezi sebe umístili Němce, Poláky, Ukrajince, Rusy, Rumuny, Cikány a v neposlední řadě Rusíny. Někteří sem přišly spolu s vládnoucími rody (Poláci, Němci), někteří zde sídlili odnepaměti a nebo sem utekli před útiskem (Rusové starověrci, tzv. Lipovani se sem uchýlili před carským útlakem). Rusíni osídlují výhradně vnitřní svahy karpatského oblouku a dnes se nacházejí pouze na území kraje Maramureš. Kdysi jejich osídlení zasahovalo, i když už řidčeji, i dále do kraje, takže kulturní památky jejich kultury nacházíme i dále v rumunském vnitrozemí. Nejvýraznějším projevem jsou dřevěné kostely, které naopak nenalezneme v sousední Bukovině. Tradice dřevěných kostelíků pochází z dob počátků uherského království, kdy od roku 1278 bylo pouze katolické církvi povoleno stavět kostely kamenné. Ačkoliv dřevěné kostely jsou mladšího data, neboť musely být po posledním tureckém vpádu roku 1717 přestavěny, a většinou náleží řeckokatolické církvi, která patřila mezi tolerované, přece jen tradice převážila a kamenné kostely se v regionu stavět nezačaly. 

Kostelík u kterého zastavujeme právě opravují, přesto si jej bez problémů prohlížíme i zevnitř. Ke kostelíku přiléhá hřbitov na kterém si Stříbrňák všímá zajímavého úkazu a to že řada náhrobků má uvedena jména žijících včetně data narození a stačí jen dotesat datum úmrtí. Po krátké pauze pak míříme dál. Projíždíme řadu vesnic, ve kterých se mísí staré dřevěné domky a usedlosti s domy zcela novými ale společný rys a to dřěvěnou vyřezávanou vstupní bránu udržují všichni. Vstupní Brána má hluboký význam z dávnověku – je to symbol ochrany osob a majetku na označeném území před zlými duchy. Dříve je směli stavět pouze bohatí lidé, postupem času se rozdíly rozplynuly a brány jsou vyjádřením vztahu právě k významu duchovní ochrany osob. Často je vidět výstavní brána a vedle ní téměř rozbořený dům. Je to otázka priorit – na něj už nezbyly finance. Brána má větší hodnotu a význam pro každodenní život. Brány jsou bohatě zdobeny řezbou s duchovním námětem, často ale vypovídají i o majitelích usedlosti, co dělají, jaké mají řemeslo apod. Symbol bran je i u území církevních staveb nebo u klášterů v horách.

Další zastávka je u kláštera tedy celého areálu dřevěných staveb s kostelem a hřbitůvkem. Zastavujeme na velkém parkovišti a kluci vyráží navštívit stánky se suvenýry. Já mířím do kláštera a procházím dřevěné stavby. Stojí to za vidění. Zajímavostí jsou třeba kříže protože zdejší kříž má podobu stromu s bohatou dřevořezbou a je jako symbol života – duchovního růstu. Často jsou na křížích nebo sochách barevné šály a živé květiny. Za chvíli přichází i Bimbajs který pořizuje pár fotek a společně míříme za kluky ty nacházíme u čtyřkolek jak se ládují zmrzlinou :D.  Nakoupíme tedy taky nějaké pohledy a pak už bez zastávky frčíme do Sighetu Matmatei do etnografického muzea a skanzenu.

Parkujeme u vstupu a hned přichází paní, která nám za 4 Lei prodává vstupenky.  Velikost skanzenu nás skutečně překvapila jde v podstatě o celou vesnici dřevěných staveb s kostelem a hospodářskými budovami včetně malých stavení vesničanů. Procházíme jednotlivé stavby ve kterých jsou dobově vybavené světničky podobně jako v našem Rožnově pod Radhoštěm. Venku pak zkoumáme řadu zemědělských nástrojů ( lisů atp.) a dohadujeme se o tom k čemu vlastně sloužily. Další co nás zaráží je velikost některých fošen protože svědčí o tom, že stromy na stavbu musely být skutečně gigantické.  Ve skanzenu strávíme zhruba hodinku a pak opět sedáme na stroje s cílem popojet do další vesnice, kde by měla být možnost nakoupit místní rukodělné výrobky. Po pár kilometrech zastavujeme u stánku, kde výrobky prodávají ale nenacházíme nic moc zajímavého, takže kupujeme pár blbostí pro ratolesti a pak se domlouváme, že jedeme domů. Vedení se ujímá Keeper.  Rozjíždí se poměrně slušné tempo a tak mizí kilometr za kilometrem.  Když přijíždíme do prudkých serpentin přes horský hřeben říkáme s Danem, že tudy jsme určitě přijížděli do Rumunska a že se Keeper určitě seknul v navigaci :D ještě pár kiláků a jsme v Baia Mare :D. Pod kopcem tedy zastavujeme a Keeper přiznává drobný navigační renonc :D. Jsme zhruba 100 km od Viseu :D.

Nikomu se ale nechce vracet zpátky stejnou cestou a tak zkoušíme údolí, které by nás mělo kolem zdouhavě přejetého hřebenu provést. Vyrážíme a hned po prvních kilometrech se asfaltka změní ve zpevněnou polňačku aby vzápětí přešla v offroad cestu :D.  Rázem se odpočinkový den mění v další den offroadu což nám zase ale tak nevadí protože projíždíme pod parádním masivem hor. Zapínám i moji navigaci a snažíme se udržet správný směr. Po zhruba deseti offroad kilometrech přijíždíme k padlému stromu. Tentokrát je to pořádný macek ale kluci nelení a opět se s odhodláním pustí do jeho pořezání. Za zhruba půl hodinku je cesta volná a my pokračujeme. Jede se teréní pasáž a já jsem mírně nervózní z provizorně zalepené manžety ale i odkrytého výpustního šroubu u diferenciálu (s vidinou silniční projížďky jsem nesrovnával ohnuté plechy).  Po dalších zhruba deseti kilometrech přijíždíme na louky nad vesnicí a je jasné, že se nám cíl podařil a my jsme hřeben terénem objeli.  Sklouzneme tedy do vesnice a bez větších problémů pak míříme směrem do Viseu, kde tradičně a také naposledy parkujeme u hospůdky na jedno točené.  Večer už jen pokecáme u večeře ráno zbalíme a tahle parádní expediční cesta pro nás končí.

Maramureš se nám moc líbila a protože nám v řadě případů cestu na hřebeny uzavřel sníh, se sem určitě budeme muset ještě vrátit. Ježdění je tady spousta a příroda i lidé jsou super. Tím se tedy loučím a brzy zase z nějaké další cesty za dobrodružstvím a poznáním.

Kompetní foto: SilverX5, Keeper, Mrtvolka
Text: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)

Předposlední den Rumunské expedice je tady a my se zase budíme do dalšího slunečného dne.  Po rychlé snídani a natankování míříme opět do Boršy, kde chceme na základě tipu od Leoše zkusit vystoupat na meteostanici, kousek pod vrcholem Pietrosul. Bimbajs nechává mrtvý Polaris u penzionu a sedlá AC 700.  Odbočku v Borša nacházíme bez potíží a hned za posledními domky začínáme ostře stoupat na hřeben hor. Cesta je to velmi pěkná nenáročná a tak si užíváme občasné výhledy a vyjíždíme celkem bez problémů do výšky cca 1500m, kde nás jako již tradičně zastavuje sníh.  Pořídíme tedy pár fotek a mírně zklamáni sjíždíme zpět dolů.

Pod kopcem studuji mapu a navrhuji popojet kousek dál za Boršu a zkusit se na hřebeny dostat tam, protože nebudou tak ostré a vysoké. Kluci souhlasí a tak popojedem zhruba 10 km po silnici a v horském lyžařském středisku odbočujeme směr kopce.  První cesta nás přivádí jak jinak než do lomu. Tentokrát jde spíše o lom na stavební kámen než na rudu.  Dáváme si pauzičku a pak se dáváme strmou odbočkou vedoucí do úzkého údolíčka. Cesta je značena červenou značkou, takže si říkáme že na konci určitě něco bude (turistických značek tu jinak moc není).  Jedu s autíčkem první a po pár set metrech narážím na odplavený úsek s hlubokou erozní rýhou a velmi příkrým výjezdem. Podklad je navíc mokrý jílovitý.  Příliš neotálím vezmu za plyn a Z6tka se takřka bez potíží vydrápe dál.  Na širším úseku zastavuji a utíkám klukům pomoci.

Pár metrů níže narážím na Silvera, který je už takřka na boku a zdolává rýhu napříč. Dáváme mu tedy s Bibmajsem potřebnou oporu a i on se vydrápe dále.  Ostatní kluci to zkouší okolo, kde je neméně odplavená cesta ale vede lesem.  Vyjedeme tedy výše kde se opět setkáváme. Chybí akorát Keeper, který se vzápětí objevuje na lesní cestě pod námi a předvádí parádní číslo se skoro převrácenou čtyřkolkou :D. Rychle mu spěcháme na pomoc a nakonec je i on nahoře.  50 metrů cesty a jak to dá zabrat :D. Když odfrkneme pokračujeme neméně trialovou cestou dál asi další 2 kilometry. Údolí se zařezává čím  dál víc a my jedeme podél parádního horského potoka.  Krajina opět famózní. Než se dostatečně pokocháme otevře se před námi výhled na několik desítek metrů vysoký vodopád … Špica !.  Zastavujeme na nutnou kochací pauzu, načež zjišťujeme, že tudy cesta dál nevede, respektive vede ale je nesjízdná.  Domlouváme se tedy, že tohle krásné údolí využijeme k obědu a tak sjíždíme o pár metrů níže a plníme břicha.

Po obědě meditujeme nad mapou jak dále až po několika variantách vybíráme cestu kousek zpět a jinou odbočku ze silnice. Odbočka by nás měla přivést k masivu Pietrosul z druhé strany.  Sjíždíme tedy teréní pasáž zpět a pak po silnici míříme k další odbočce do hor. Od odbočky vede pěkná lesní cesta, která je opět značená červenou a tak jí následujeme. Pěkná cesta jak už je zvykem brzy přechází v klasickou svozovou takže pokračujeme pár kilometrů skrz těžařský tábor dále do hor.  Jedu první a narážím na rozcestí, kde se červená odděluje a míří na daleko horší odplavenou cestu v zařízlém údolíčku.  Vítězí u mně ale zvědavost po tom, co je na konci červené značky a tak pokračuji po značce.  Začíná opět ten pravý offroad. Cesta je místy úplně pryč, takže jedeme potokem přes velké balvany, kmeny stromů atd.  Každý metr je tedy boj ale prokousáváme se dál a dál do údolí.  Po pár kilometrech přijíždíme k místu, kde se cesta od potoka odděluje a jak cesta tak potok jsou dále nesjízdné. Vyrážím se pěšky podívat dál ale po pár metrech ještě začíná sníh takže otáčíme (doma pak zjistíme, že na konci červené značky byla jakási jeskyně a my jsme skončili zhruba 100 metrů od ní).

Probíjíme se tedy terénem zpět na rozcestí. Když se všichni sejdeme ukazuje vyzubený Keeper na svůj nosič. Ten šílenec pro mně táhne cca 15 kilový balvan se zajímavou strukturou křemene :D. Chudák jeho KQ, jako by té zátěže na něj nebylo dost :D.  Z rozcestí pokračujeme dál o poznání lepší cestou, která nás po pár dalších kilometrech přivádí na hřebeny. Juchůů náš předpoklad byl správný a když si vybereme hřebeny s nižší výškou nenarazíme na tolik sněhu a tudíž se dají překonat.  Kromě jiného je na rozcestí i několik turistických šipek, takže se nám podaří najít několik desítek kilometrů dlouhou hřebenovku, kterou jsme chtěli zdolat. 

Z turistického značení se ale neradujeme dlouho, stačí jeden hřeben, jedna louka a značka je zase v tahu :D.  Většina cest je i zde dost zavátých takže ve finále víceméně vždy nacházíme jedinou možnou. Kilometry i čas postupně přibývají a my se přes několik luk se salašemi dostáváme na vrstevnicovou cestu ve svahu po čerstvě odtěženém polomu. Silver vyráží vyzkoušet cestu dál, ale po chvíli se vrací s tím, že tudy neprojedeme. Cesta vede v náklonu se sněhem a ještě je místy odplavená. Letmý pohled na hodinky ukáže, že je kolem 5 hodiny a tak bychom měli začít hledat kudy do údolí a domů. Hned pod námi vede dřevařská svozová cesta a tak se domlouváme, že i když vršek vypadá hrozně zkusíme jí protože dole bude určitě lepší cesta, po které se dříví sváží na silnici. Kluci se tedy pomalu pouští dolů a my je následujeme (za námi jede ještě Pája a Bimbajs).  První metry jsou vyloženě hrozné, koleje plné klacků a dál cesta přechází v potok s balvany plný klád navíc kompletně rozoraný od svozu dřeva.  Když zastavím, abych oddechl dojíždím Tlusťocha, který prohašuje “ jedem dál už to bude jenom lepší“ . Jóo kéž by měl pravdu.  Dalších několik set metrů je to ale stejný né li horší masakr a zpátky už to rozhodně nejde.  Padáme potokem a i při sebevětší snaze nezabráníme občasnému kontaktu podvozku s kameny a dřevem.  Občas Z6tka padá z vysokých balvanů tak, že si opětovně narážím koleno o přístrojovou desku. Auuuuaaaaaa :D. Navíc každá další rána do na chlup přesně stejného místa :D.

Po nějaké chvíli tohoto hardcore sjezdu zapraská ve vysílačce a slyším Silvera, který hlásí, že je to dobré. Před nimi jdou potokem nějací lidé, a že už  kluci vidí cestu, na kterou právě přijel nějaký offroad. No hurá přesto nám trvá další zhruba půl hodinu než cesty dosáhneme. Na cestě zastavuji a dáváme pauzu při, které kontroluji stav podvozku a nacházím protrženou manžetu (nějaký klacek ohnul měkký hliníkový kryt ramene a ten díky ne úplně ideálnímu tvaru zabral přímo do manžety).  Pája záchranář vyloví stahovací fólii a silnou lepící pásku a s Keeperem dávají manžetě ochranný obal (v duchu jsem rád, že v tomto stabilním týmu máme Keepera a Bimbajse oba se v opravách vyznají). Já mezitím rozcvičuji naražené koleno… bolí jako čert. Abych na bolest zapoměl, tak klukům alespoň kecám do práce :D :D to mají móooc rádi :D.

Když odfrkneme nasedáme na stroje a po svozové cestě míříme údolím k nejbližší vesnici. Ve vesnici se pak napojujeme na silnici a po té míříme jak jinak než do hospůdky. Všechny nás překvapí jak daleko jsme vyjeli protože po silnici jedeme desítky kilometrů než se vrátíme do Viseu de Sus. V hospůdce proběhne klasicky pár pivek a pak už tradá na večeři a do hajan. Zítra nás čeká poslední den expedice, který jsme se rozhodli pojmout jako čistě odpočinkový/poznávací.

Kompletní foto: Keeper, SilverX5, Mrtvolka
Text: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)

Bonus video – Keeperova Piruetka

Jako tradičně ráno vstáváme, dáváme snídani a pak už fofrem nasednout na stroje a společně zamířit k benzinové pumpě. Dnes je oblačno a o trošku chladněji. U snídaně jsme se dohodli, že opět zamíříme do městečka Borša, odkud zkusíme vyrazit do opuštěných dolů na měď zlato a stříbro. Cestou do Boršy tradičně  projíždíme Moisei, kde probíhá trh, na kterém prodávají takříkajíc všechno, od oblečení po potřeby zemědělců, sůl pro zvířata atp.. Velký mumraj a spousta nakupujících skoro ucpává silnici, takže projíždíme krokem.

Když dorazíme do Boršy pokračujeme dál směrem na Baile Borša, za kterou vjíždíme do prvního opuštěného dolu. Celá oblast Maramureš je zajímavou mineralogickou lokalitou a vzhledem k tomu, že je mineralogie jedním z mých koníčků nemůžu si zastávku nechat ujít. Je jasné, že na výsypkách v řadě případů zahrnutých zeminou příliš nálezů nebude, ale z Banátu jsem přivezl velmi pěkné vzorky Chalkopyritu a kubických vzorků pyritu tak očekávám, že zde najdem také něco zajímavého. Zastavujeme tedy a přehrabujeme kamení. Nejšťastnější ruku má Keeper, který po chvilce přináší pěkný vzorek Chalkopyritu a další na sebe nedají dlouho čekat.  Když máme nasbíráno sedáme na stroje a vyrážíme po staré těžařské cestě vzhůru na hřebeny. Dnes si mezi sebou různě prohazujeme stroje a tak ve výjezdu nahoru testuji zapůjčenou AC700, kterou nám na tuto expedici a hodnotící test zapůjčila firma ASP Group. Cesta stoupá ostře vzhůru a před námi se po chvilkách otevírají parádní pohledy do krajiny, ale i na zasněžené vrcholy nad námi. Kočka letí jako s větrem o závod, motor je skutečně parádní, ale v zatáčkách mám díky absenci stabilizátorů velmi vratký pocit (dobře si jej vybavuji i z krátké verze tohoto stroje), tudíž do nich hodně brzdím.  Stoupáme zhruba 5 kilometrů. Ve výšce cca 1500 metrů narážíme na lom se štolami. Další cesta na hřeben je totálně zavátá sněhem. Chvíli se tedy pokoušíme sněhem prokousat a blbneme v závějích pak se ale domlouváme, že sklouzneme zpět a budeme pokračovat za lomem cestou dál do údolí.

Sjezd dolů si dávám také na AC 700 a to svižným tempem, abych nahnal čas a mohl se dole ještě pohrabat v kamení. V poslední pasáži cesty ale špatně odbočuji na cestu, jejíž existenci jsem si směrem nahoru vůbec neuvědomil, takže se objevuji na kraji města, abych se rychle otočil a zamířil zpátky. Když se vrátím na odbočku kluci akorát přijíždějí. Dáváme tedy cigár pauzu a já pro změnu přesedám na Bimbajsovu Polárku. On sedlá AC700 a vyrážíme dál. Odjíždím první a beru za Polárku, abych si vyzkoušel ten proklatě silný motor, jede to skutečně jako drak a tak zastavuji až zhruba po kilometru. Všichni přijíždí jen Bimbajs chybí :D. Důvod je mi vzápětí jasný, když zjistím, že mně v kapse tlačí klíče od Kočky :D. Opět se tedy zasmějeme na můj účet (jsem holt hlava děravá) a já ho jedu chudáka vysvobodit :D.

Když jsme všichni pohromadě míříme dál do údolí skrze staré opuštěné lomy a svozové cesty. Jedeme podél horského potoka a krajina kolem je  parádní. O kus dál míjíme ceduli medvědí rezervace a tak chvilku zažertujeme, že snad konečně uvidíme nějakého méďu naživo. Vezu se na Polárce, která sice občas skoro chcípne (závadu Bimbajs loví bez úspěchu už řádku měsíců) ale když jede, je to raketa. Na jedné z rovnějších pasáží vyhecuju Tlusťocha k závodu, který končí tím, že mně bez problémů naloží (litrový CA asi fakt nemá konkurenci) ale vzápětí už předemnou vezme kámen a nadvakrát prorazí pneu. Zastavujeme tedy a lepíme přičemž díra polkne několik knotů. Při lepení díry uhybáme teréňáku, který proti nám přijíždí odkudsi z hor.  Když je spraveno vyrážíme dál a po několika kilometrech vystoupáme až do oblasti sněhu tedy opět narazíme na zcela zavátou cestu ve které jsou zřetelné stopy po otáčení onoho teréňáku. Vpředu je Keeper a Silver, kterým se podaří přes první závěje prokousat ale pak jede Pája, který tradičně cestu dokonale zašpuntuje :D. Na řadu tedy přichází navijáky a když Páju osvobodíme sjíždíme kousek níže na oběd v trávě.

Po obědě zkoušíme řadu jiných cest s cílem se dostat na hřebeny. Kdesi v průběhu opět prohazujeme stroje a já tak zase sedím na AC700. Jedna taková cesta vede parádní lesní pasáží a končí na velké mýtině po polomu. Výhledy jsou famózní a tak se ve snaze dosáhnout hřebenovky drápeme výš. Nakonec se ale otáčíme a to na úzké cestě na hraně příkrého horského svahu. Při pokusu o otočení kočky skončím na dvou kolech. Přibíhá Keeper a tak se nám stroj podaří otočit… uff málem jsem si stříkl do dresu. Zpátky v údolí jedeme první já a tlusťoch a nacházíme kamenitou svozovou odbočku vedoucí kamsi vzhůru.  Necháváme tedy Páju na cestě čekat na kluky a vyrážíme na průzkum. Výjezd je kamenitý místy podemletý a vyspravený kládami ale dá se.  Zhruba v polovině kopce tedy stavíme a voláme vysílačkou ostatním, aby se vydali vzhůru.  Když kluci doraží Keeper je mírně nafouklý, jakože to tu nehodlá rozbít a že jsme „píííííííp“ :D.  My jen konstatujeme, že tenhle výjezd nebyl o nic těžší než ty ostatní ale všichni taky víme jak málo stačí k tomu, aby se člověk začal víc bát nebo se rozhodil z koncentrace, ani mně totiž nebylo po předchozím alotriu s otáčením úplně blaze :D.  Po krátké pauze tedy vyrážíme dál a po pár set metrech vyjíždíme na hřeben se salaší :D Heuréka .. otevře se nám krásný výhled, který nedobré pocity z nepříjemného výjezdu zcela rozptýlí.

Dál pokračujeme po hřebeni a kocháme se výhledy do kraje. Louky jsou poseté horskou květenou no prostě pohádka.  Nakonec kluci zablbnou na sněhu a společně opět padáme do údolí. V údolí pokračujeme relativně pěknou cestou, která nás po zhruba 10 kilometrech přivede opět na hřebeny, tentokrát ty protilehlé. Máme možnost se podívat na o trošku níže položený hřeben, na kterém jsme stáli předtím. Cesta ale klasicky končí na vytěžené mýtině plné větví a dále jsou jen mraky sněhu.  Je pozdní odpoledne a tak otáčíme a sjíždíme k salaším o pár set metrů níže. Když zastavíme zjišťujeme, že nám chybí Bimbajs takže se s Pájou vracím zjistit co se děje. Nacházíme ho těsně pod hřebenem s prasklým, respektive vytrženým tlumičem na Polarisu. Voláme Keeperovi, aby dorazil pomoci a mezitím převracíme stroj a sundaváme kolo. Když Keeper dorazí kluci zkouší tlumič nasadit ale zjišťují, že je vytržený závit a tedy, že to tady neopravíme. Stahujeme pružinu s tlumičem natvrdo a Bimbajs krokem spouští stroj z kopce.  U salaší se domlouváme, že sjedeme dolů do údolí, kde počkáme a Bimbajs junior s Pájou dělají porouchaném stroji doprovod. Dolů jedeme svižnou jízdou je to zhruba 5 kilometrů, které jedem skoro v závodním tempu. U potoka zastavujeme a čekáme na kluky. Cesta dolů jim trvá hodně dlouho a tlumič cestou několikrát vyskakuje.

Když se dole všichni sejdeme navrhuje Keeper, že pojede pomalu s Bimbajsem do Boršy (cca 10/15 km) a my, že dojedeme k penzionu, kde já zkusím sehnat malý vlek a vyslat Páju, aby se porouchaný stroj přivezl. Jak domlouváme taky činíme, takže sedáme na stroje a frčíme do penzionu, kam zhruba za hodinku dojíždíme. Rychle najdu majitele a domlouvám s ním zapůjčení malého vleku na záchranu porouchané čtyřkolky. Vlek je v kůlně není na něm SPZ a nemá papíry. Než se ale naději kluci už demontují plachtu s konstrukcí, přehazují SZP z Pájova vleku a  připojují vlek k autu. Ten ve vteřině vypálí autu pojistky tak, že svítí jen půl auta. Není ale čas řešit detaily protože se stmívá a takže Páju vysíláme na záchranou misi a sami míříme na večeři. Zhruba za hodinku přichází zpráva, že se kluci setkali v Borše naložili kolku a míří zpět, aby pak za zhruba dalších 30 minut dorazili k penzionu.  U večeře pak poděkujeme Keeperovi a Pájovi za ochotu ale vlastně všem klukům, kteří ochotně pomohli se svozem Polárky/Posrálky. Bimbajs je na Polaris definitivně rozezlen je to již druhá expedice, kde ho stroj nechal na holičkách a v dobré náladě ho udržuje jen fakt, že bude po zbytek výpravy testovat stroj AC 700, který měl původně testovat Pája. Notně znaveni pak uleháme a mně se ani nedaří učinit poznámky do deníku … Dnes jsme skutečně vyčerpaní do mrtě.

Kompletní foto: Keeper, SilverX5, Mrtvolka
Text: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)