A je to tady přišel bohužel poslední den našeho Rumunského dobrodružství. Včera večer jsme se rozhodli, že vzhledem k únavě ale i stavu některých strojů uděláme dnešní den odpočinkový a vyrazíme víceméně po místních silničkách k ukrajinské hranici do městečka Sighetu Marmatei, kde chceme navštívit skanzen s tím, že cestou zastavíme u dřevěných kostelíků kterých je řada chráněná Unesco.  Po snídani tedy usedáme na stroje a nejprve vyrážíme na železniční stanici Viseu de Sus, odkud jezdí místní parní vláček se dřevem.  Ve stanici okukujeme jak vystavenou parní lokomotivu, tak drezínu ze starého auta (podobnou jsme potkali první den na kolejích).  Parní vláček jsme nestihli takže odjíždíme a dle tipu od Davida ( p.domácí) po pár kilometrech opouštíme údolí Viseu. Jedeme druhým údolím (Iza), které vede souběžně ale cesta nás provede malebnými vesničkami s dřevěnými kostelíky. Cesta ubíhá pěkně a po pár desítkách kilometrů zastavujeme u prvního kostelíku.

Dřevěné kostely
Zdroj: Treking.cz / Michal Kleslo - celý článek
Severní rumunské pohraničí je osídleno pestrou národnostní směsicí naprosto nepříbuzných etnik. Dějinné smyčky a zápletky zde mezi sebe umístili Němce, Poláky, Ukrajince, Rusy, Rumuny, Cikány a v neposlední řadě Rusíny. Někteří sem přišly spolu s vládnoucími rody (Poláci, Němci), někteří zde sídlili odnepaměti a nebo sem utekli před útiskem (Rusové starověrci, tzv. Lipovani se sem uchýlili před carským útlakem). Rusíni osídlují výhradně vnitřní svahy karpatského oblouku a dnes se nacházejí pouze na území kraje Maramureš. Kdysi jejich osídlení zasahovalo, i když už řidčeji, i dále do kraje, takže kulturní památky jejich kultury nacházíme i dále v rumunském vnitrozemí. Nejvýraznějším projevem jsou dřevěné kostely, které naopak nenalezneme v sousední Bukovině. Tradice dřevěných kostelíků pochází z dob počátků uherského království, kdy od roku 1278 bylo pouze katolické církvi povoleno stavět kostely kamenné. Ačkoliv dřevěné kostely jsou mladšího data, neboť musely být po posledním tureckém vpádu roku 1717 přestavěny, a většinou náleží řeckokatolické církvi, která patřila mezi tolerované, přece jen tradice převážila a kamenné kostely se v regionu stavět nezačaly. 

Kostelík u kterého zastavujeme právě opravují, přesto si jej bez problémů prohlížíme i zevnitř. Ke kostelíku přiléhá hřbitov na kterém si Stříbrňák všímá zajímavého úkazu a to že řada náhrobků má uvedena jména žijících včetně data narození a stačí jen dotesat datum úmrtí. Po krátké pauze pak míříme dál. Projíždíme řadu vesnic, ve kterých se mísí staré dřevěné domky a usedlosti s domy zcela novými ale společný rys a to dřěvěnou vyřezávanou vstupní bránu udržují všichni. Vstupní Brána má hluboký význam z dávnověku – je to symbol ochrany osob a majetku na označeném území před zlými duchy. Dříve je směli stavět pouze bohatí lidé, postupem času se rozdíly rozplynuly a brány jsou vyjádřením vztahu právě k významu duchovní ochrany osob. Často je vidět výstavní brána a vedle ní téměř rozbořený dům. Je to otázka priorit – na něj už nezbyly finance. Brána má větší hodnotu a význam pro každodenní život. Brány jsou bohatě zdobeny řezbou s duchovním námětem, často ale vypovídají i o majitelích usedlosti, co dělají, jaké mají řemeslo apod. Symbol bran je i u území církevních staveb nebo u klášterů v horách.

Další zastávka je u kláštera tedy celého areálu dřevěných staveb s kostelem a hřbitůvkem. Zastavujeme na velkém parkovišti a kluci vyráží navštívit stánky se suvenýry. Já mířím do kláštera a procházím dřevěné stavby. Stojí to za vidění. Zajímavostí jsou třeba kříže protože zdejší kříž má podobu stromu s bohatou dřevořezbou a je jako symbol života – duchovního růstu. Často jsou na křížích nebo sochách barevné šály a živé květiny. Za chvíli přichází i Bimbajs který pořizuje pár fotek a společně míříme za kluky ty nacházíme u čtyřkolek jak se ládují zmrzlinou :D.  Nakoupíme tedy taky nějaké pohledy a pak už bez zastávky frčíme do Sighetu Matmatei do etnografického muzea a skanzenu.

Parkujeme u vstupu a hned přichází paní, která nám za 4 Lei prodává vstupenky.  Velikost skanzenu nás skutečně překvapila jde v podstatě o celou vesnici dřevěných staveb s kostelem a hospodářskými budovami včetně malých stavení vesničanů. Procházíme jednotlivé stavby ve kterých jsou dobově vybavené světničky podobně jako v našem Rožnově pod Radhoštěm. Venku pak zkoumáme řadu zemědělských nástrojů ( lisů atp.) a dohadujeme se o tom k čemu vlastně sloužily. Další co nás zaráží je velikost některých fošen protože svědčí o tom, že stromy na stavbu musely být skutečně gigantické.  Ve skanzenu strávíme zhruba hodinku a pak opět sedáme na stroje s cílem popojet do další vesnice, kde by měla být možnost nakoupit místní rukodělné výrobky. Po pár kilometrech zastavujeme u stánku, kde výrobky prodávají ale nenacházíme nic moc zajímavého, takže kupujeme pár blbostí pro ratolesti a pak se domlouváme, že jedeme domů. Vedení se ujímá Keeper.  Rozjíždí se poměrně slušné tempo a tak mizí kilometr za kilometrem.  Když přijíždíme do prudkých serpentin přes horský hřeben říkáme s Danem, že tudy jsme určitě přijížděli do Rumunska a že se Keeper určitě seknul v navigaci :D ještě pár kiláků a jsme v Baia Mare :D. Pod kopcem tedy zastavujeme a Keeper přiznává drobný navigační renonc :D. Jsme zhruba 100 km od Viseu :D.

Nikomu se ale nechce vracet zpátky stejnou cestou a tak zkoušíme údolí, které by nás mělo kolem zdouhavě přejetého hřebenu provést. Vyrážíme a hned po prvních kilometrech se asfaltka změní ve zpevněnou polňačku aby vzápětí přešla v offroad cestu :D.  Rázem se odpočinkový den mění v další den offroadu což nám zase ale tak nevadí protože projíždíme pod parádním masivem hor. Zapínám i moji navigaci a snažíme se udržet správný směr. Po zhruba deseti offroad kilometrech přijíždíme k padlému stromu. Tentokrát je to pořádný macek ale kluci nelení a opět se s odhodláním pustí do jeho pořezání. Za zhruba půl hodinku je cesta volná a my pokračujeme. Jede se teréní pasáž a já jsem mírně nervózní z provizorně zalepené manžety ale i odkrytého výpustního šroubu u diferenciálu (s vidinou silniční projížďky jsem nesrovnával ohnuté plechy).  Po dalších zhruba deseti kilometrech přijíždíme na louky nad vesnicí a je jasné, že se nám cíl podařil a my jsme hřeben terénem objeli.  Sklouzneme tedy do vesnice a bez větších problémů pak míříme směrem do Viseu, kde tradičně a také naposledy parkujeme u hospůdky na jedno točené.  Večer už jen pokecáme u večeře ráno zbalíme a tahle parádní expediční cesta pro nás končí.

Maramureš se nám moc líbila a protože nám v řadě případů cestu na hřebeny uzavřel sníh, se sem určitě budeme muset ještě vrátit. Ježdění je tady spousta a příroda i lidé jsou super. Tím se tedy loučím a brzy zase z nějaké další cesty za dobrodružstvím a poznáním.

Kompetní foto: SilverX5, Keeper, Mrtvolka
Text: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)