Archív rubrik: Deníky

Albánie a Makedonie 2014

A je to tady s radostí našim čtenářům přinášíme druhou část parádního čtení na pokračování od Leoše Macháta. V této druhé části expedice se přesouváme z Řecka do Albánie a později do západní části Makedonie.

AlbánieAlbánie pro nás samozřejmě není neznámá. Tuto zemi navštěvuji již čtvrtým rokem. Tentokrát ale navštívíme jih země, který pro mně zatím neznámý byl. Mám podrobně naroutováno, tři mapy připraveny, takže ztratit se prostě nelze. Vjíždíme do země s tušením, že lepší jak loni to nebude, protože zkrátka nic lepší než loni nás nemůže potkat. Spletl  jsem se. Bylo tu maximálně parádní poježdění se vším co Vás napadne. Začneme ale pěkně popořádku. Řecká hranice probíhá v pohodě, celníci neřeší nic, jsme z EU, takže pohoda. Albánci také jen běžná kontrola nic, co by stálo za povšimnutí. Hned za čárou zastavujeme na benzince a fotíme se u jejich reklamní cedule. Název benzinky “ Kastráti“ prostě nejde přehlédnou :). Fotíme se před ním. Místní na nás koukají nechápou proč. Hned vedle měníme Eura za Albánské Leky. Kurz je dobrý, vlastně všude po Albánii je stejný,  tedy stejně dobrý, nikde se nás nikdo nesnažil natáhnout nereálným kurzem.

Tři Kastráti  Albánie  Já a most přes Lengatici

Rychlým tempem se snažíme co nejdříve  zbavit se nutného zla :) tedy asfaltového přejezdu albánskými rovinami. Míříme do města Korcë. Je to velké město regionu. Projíždíme centrem a pekelné teplo nás nutí zastavit u hospůdky a dát si pivo. Sedíme na zahrádce a sledujeme provoz na křižovatce před hospůdkou. Hlavní, vedlejší, levá, pravá, nic se neřeší, koukají po sobě a vždy to nějak výjde. Provoz velký nehoda žádná….nechápu. Pokračujeme dalším přesunem tentokrát již do kopců směrem na Carshovë. Motáme se v serpentýnách v nadmořské výšce lehce nad 1 km. Míjíme kaňony s šílenou hloubkou, propasti bez svodidel, brzdíme fotíme a jedeme dál.Potkáváme 3 motorky asi Němci. Je to rarita dá se zde zde potkat opravdu málo cestovatelů,  je to škoda, přesněji škoda pro ty co tady nejsou. Přijíždíme do města Ersekë tankujeme, doplňujeme zásoby jídla, piva, zeleniny a zase dál ať jsme do tmy někde v horách a máme čas na postavení stanů. Ve vesnici Borovë dáváme oběd, mrknu na teploměr a teplota ve stínu je 39°C. Mouchy si nás dávají k obědu. Lépe je na 4kolce.

Z Korce do Erseke  Přírodní termály Benje  Kaňon Lengatice

Cesta se rychle mění ze špatného asfaltu na prašnou cestu. Nechápu. Spojnice dvou velkých měst je touto jedinou cestou v tak špatném stavu ale hlavně s tak minimálním provozem. Jen sem tam malý autobus nacpaný k prasknutí. Míjíme zajímavé skalní útvary zvětralých skal, neustále fotím. Konečně Carshovë  větší město, škaredé, šedé, špinavé, děs, raději nezastavovat. Ve městě jen jedna benzinka a bez naturálu. Prostě došel a co jako… počkej do zítra né? Celkem v klídku nám to suše borec z pumpy oznámil. Máme zásoby v kanystrech, takže doléváme a dotankujeme na další benzince. Jedeme dál do hor kaňonem podél řeky Vjosë. Začínáme stoupat do hor a vidina většího města v nedohlednu, začínám být nervózní. Vždy se připravuji při přípravě expedice na hustotu benzínek při cestě a dle toho chlapy informuji kolik dotankovat bokem do kanystrů, nebo dát jen do 4kolky s tím, že další pumpa je za chvíli a že nemusíme tahat závaží. Ale město Carsovë s vyschlou benzinkou mě dostalo. Další velké město je daleko po hlavní cestě, ale my potřebujeme za chvíli odbočit do hor, kde dva dny nic nebude natož benzinka. Musíme si trochu zajet pro benzin a pak se vrátit. Přijíždíme do městečka, kde dle mapy má být benzinka. Místní na nás nechápavě koukají, že tady žádná benzinka není a nikdy nebyla, a že musíme dál do města Përmet. Snad nám ropa vystačí. Vystačila, pumpa nalezena a benzín mají. Tankujeme do všeho co máme, zajímavý je pohled na benzínové pistole a hadice opravené omotáním hadru a látkové izolačky notně nasáklé ropnými látkami. No snad to pojede.

Řeka Vjose  Kaňon u města Leskovik  Albánie

Otáčíme a vracíme se na původní odbočku a míříme vzhůru do hor do národního parku Bredhi i Hotovës. Po pár km přijíždíme k prastarému kamennému most, sjíždíme k němu. Na břehu řeky stojí němčour s teréním karavanem, kousek dál u mostu hospoda ….nějak živo tady na koci světa. Už vím proč, vedle mostu vyvěrá ze země termální pramen vtéká do kamenného jezírka a přepadem pak do divoké řeky. Tak tady určitě zůstaneme. (GPS 40.244401 20.432412). Parádní místo na stanování. Ale nejdřív přebrodit divokou řeku a rychle do přírodního termálu. Voda čistá, teplá, okolní panoráma , hory,  řeka,  most,  super !! Po očistě v teplé vodě jdeme na břehu řeky postavit stany a potom se jdeme seznámit s místními do hospůdky páté cenové skupiny. Dáváme pivo,zjišťujeme že se tady těm termálům říká Benjë.Majitel  hospůdky nás nalévá místní kořalkou. Tu má v láhvi Hruškovice R. Jelínek, asi dárek od cestovatelů z Čech.  Po pár panácích začíná na nás Česky: dobrý den, děkuji …..ale hlavně  po každém panáku“ Na zdraví“. Malinko si pomáhal šmírákem co mačkal v ruce. Měl radost, že mu rozumíme. Prohlížím si nástěnku na terase hospody. Jsou na ní samolepky cestovatelů co tudy projížděli. Většinou němci a taky česká .Lepím i tu naši a jdeme  spát. Blízkost řeky mě nutí nasadit špunty do uší.

Zdravím z kaňonu Osumi  N.P Kombetar  Berat historické centrum

Ráno kvůli rose necháváme stany postavené a jdeme na obhlídku okolí , Včera nám místní řekli, že dál po proudu je obrovský kaňon. Kaňon Lengaticë. S Danem vyrážíme, Karel vlezl do termálního jezírka, je nám jasný, že tohoto vorvaně jen tak z vody nevytáhneme, minimálně půlku dne. Jdeme tedy sami . Cesta nic moc, silný proud řeky. Musíme se brodit, břeh není,  jen vysoké skály na obou stranách. V dálce vidíme přírodní scenérii jak z nějakého filmu. Opravdu velmi vysoký kaňon plný zatáček, nikde ani noha. Někde jinde ve světě by se vybíralo šílený vstupný, nebo by to možná vyhlásili národním parkem se zákazem vstupu. Jsme úplně hotoví z toho co vidíme. Přitom žádná značka ukazatel, že je tady něco takového. Asi je to tak dobře. Kaňonem jsme brodili asi 2 km, vedl stále dál, ale to už jsme vzdávali, někde byl proud velmi silný a to co jsme viděli nám bohatě stačilo. Vrátili jsme se zpět ke stanům. Vorvaň  Karel byl už vyvržen na břehu v hospodě, rozloučili jsme se z hostinským zabalili stany a pokračovali dál do hor.

Vyjeli jsme nad kaňon a podél něho jsem pokračovali dál, teď zjišťuji jak je dlouhý. Míjíme vodopády které padají  do kaňonu.  V tom nejužším místě jsem si vybral defekt. Samozřejmě na přímém slunci a za chvíli za mnou terénní auto. Borci v autě úplně v pohodě, museli počkat asi 15 minut než jsem opravil defekt. Nedalo se mě objet. Po pár km má defekt Dan je to asi tím kamením je zde dost ostré. Rozřízl kolo dost ošklivě z boku asi 5cm. Přiběhli divocí psi, celkem nepříjemný, dávám tam 6 knotů.  Za chvíli pokračujeme. Vedro šílené, zastavujeme u každého pramene s ledovou vodou, měníme teplé pití za ledové, chladíme horké hlavy. Chtělo by to jet bez helmy, ale když vidím ty nekonečné strže tak si to nedovolím udělat. Přijíždíme do města Frashër. No do města jen  podle mapy, na všech mapách je to značený jako město, ale má to asi 5 baráků posetých po okolních kopcích. Myslel jsem si, že tady bude benzinka. Benzin ještě v rezervě máme, snad to vystačí. Zastavil jsem u jednoho domku, kde byla zrovna zabíjačka, tři ovečky to měly za sebou. Dal jsem pauzu a šel za nimi na kus řeči. Řekli mi toho hodně, ale nerozuměl  jsem ani slovo. Chvátám za klukama, které jsem viděl jak šplhají po vrstevnicích daleko přede mnou. Přijíždíme do Národního parku Kombëtar. Velká vstupní brána jak do Jurskeho paku. Přijíždíme k řece Osum, která protéká ještě masivnějším kaňonem než jsme ráno prošli, tento je  největším v Albánii. Jmenuje se Osum Canyon. Je plný vodopádů a jeskyní, délka kaňonu je 26km výška 450m a v nejužším místě jsou sklály od sebe pouhých 150 cm. Na jaře je dostatek vody pro raft k splavení v celé jeho délce .

Albánie  Albánie  P6140855s

Začíná se kazit počasí, po chvíli už prší, takže rychle do nepromoků.  Jedeme rychle do nějaké vesnice najít úkryt nebo ubytování. U cesty přímo nad kaňonem je ve vesničce Cerenisht a v ní malý kemp. Brzdíme a rychle pod střechu provizorní hospůdky. Přisedáme k místním štamgastům. Hned do nás lejí panáky pálenky. Já zůstávám u piva. Po dešti domlouváme ubytování. Nakonec stavíme stany v minikempu. Večer znovu klábosíme s místními o všem možném. Umí trochu anglicky. Radí nám kudy se vydat na prohlídku kaňonu, který je asi 50 metrů vedle kempu. Dá se ale k jeho úpatí dojít jen jedinou, fyzicky náročnou cestou. Ráno to jdeme s Danem vyzkoušet. Karel nám drží palce se shora. Je to opravdu náročný sestup. Nic pro člověka se závratěmi. Asi po 1 km tento horolezecký sestup vzdáváme. I tak jsme toho viděli dost, krásný vodopád a kaňon gigantických rozměrů. Raději se vracíme žádná vyšlapaná cesta zde není jen kluzká tráva a mech na šikmých zvětralých skálách. V poledne jsem zpět v kempu. S majitelem kempu po včerejším slibu jedeme jeho autem do blízkého města. Večer mi slíbil Albánské značky od známého. Sedám k němu do auta, automaticky si dávám pás on se směje, že pás dávat nemusím. Ale já ho začal i tak znovu zapínat .On se rozčílil, plácl mě přes ruku se slovy ať toho hned nechám a začal brzdit. Pochopil jsem, že toto je v Albánii zakázané a že bych byl asi u jeho známých ke kterým jsme jeli za exota a blázna. Značky, suvenýr z Albánie jsem získal. Nic za to nechtěl tak jsem mu pomohl naložit basy piv do auta. Cesta zpět taky zážitek. Auto poskakovalo chcípalo, motor vynechával i na několik metrů. On se jen smál, že je to v pohodě.V kempu jsem sbalili stany a pokračujeme dál do města Corovodë a pak do nejznámějšího historického města Albánie do města Berat. po asi 30 km nás zastihla průtrž , ale opravdu vodní smršť nehorázná rozprchli jsme se ve městě Polican. Já jsem zajel do tovární haly a kluci se vrátili malinko zpět pod most řeky Osum. Po hodině čekáni jsme se po telefonu zase slezli na jednom místě dali sváču a pokračovali dál. Vjíždíme do starověkého Beratu. Je to město zapsané na seznamu světového kulturního dědictví Unesco. Založeno bylo v roce 314 před n.l. má 70.000 obyvatel . Nad městem je prastarý hrad s výhledem na město. Doporučuji toto město navštívit . Stojí to opravdu za to.

N.P Mali i Tomorrit  Tomorrit 2384 m.n.m  Albánie

Hledáme ubytování. Vzhledem k našim předchozím nocím ve stanu, potřebujeme hotýlek se sprchou, abychom se po pár dnech zase podobali lidem. Vybral jsem hotel, ten největší a nejluxusnější :-). Cena vzhledem k luxusu hotelu rozumná a tak si dáváme každý svůj pokoj ať jim to tady malinko zaplníme. Chvíli po nás přijíždí tlupa motorkářů, jsou to Italové, zdravíme se navzájem a valíme na prohlídku města. Vracíme se pozdě v noci. Chlapi jdou spát, mě to nedá a vyrážím sám znovu na obhlídku. Opravdu parádní podívaná na osvětlené historické centrum, osvětlené mosty,hromadu lidí, nacpané hospodské předzahrádky. Šrumec nečekaný uprostřed albánských hor pro nás tak nějak na konci světa. Ráno hotelová snídaně, balíme a na kolkách vyrážíme centrem města vzhůru do kopců na hrad Berat, který se tyčí vysoko nad městem. Vjíždíme až těsně před bránu hradu, místní výběrčí nám slíbil že 4kolky pohlídá. Dostal spropitné tak snad jo. Výhled na město je opravdu parádní, ani se nám nechce odjíždět. Dáváme v hradní restauraci předražené pivo a vyrážíme dál. Cestou zpět ve městě nabíráme zásoby jídla, zeleniny, piva , protože nás čekají hory bez možnosti doplnění zásob. Za městem tankujeme do všeho co máme, už nechci zažít jízdu na výpary. Čeká nás asi 150 -200 km bez benzinky  více km snad ne!

Albánie  Jezero Prespa  Albánie

Za městem Polican sjíždíme s asfaltu do kopců národního parku Mali i Tomorrit. Z nadmořské výšky 300m dáváme za 20 km vrchol Tomori ve 2384 metrech. Slušný převýšení. Cestou na tuto horu míjíme několik povrchových lomů, kde místní dělníci opracovávají kámen. Šílené podmínky dost vysoko v horách, kde je bičuje neustálý studený vítr. Ve výšce nad 2 km jsem jeli v mracích parádní zážitek. Malinko mokří a dezorientováni šikmým pohybem mraků, ale paráda. Nad mraky to už zase svítilo slunce. Na vrcholu prohlídka památníku v podobě bronzové sochy nějakého vojevůdce a hned vedle nějaká stavba s hrobkou ověšená fotkami lidí, asi nějaký místní zvyk. Pár fotek a pokračujeme dál. Je tady krásně, ale  jen 10°C je celkem šok, v údolí je neustále 40°. Další cesta vede národním parkem, malinkými vesničkami posetými po okolních kopcích. Sem tam nějaký rozpadlý komunistický památník z doby soudruha Hodži. Projíždíme asi netěžší cestou expedice, úzké cestičky, šílené výmoly, části stezky zasypány nějakou černou spraší. Neustále v hrozném náklonu, do toho začalo pršet, vše velmi kluzké, jedeme opravdu krokem. Nic pro začátečníky. Přeložené 4kolky s vysokým těžištěm bezpečnosti nepřidají. Po několika km začínají zase stromy a cesta se začíná lepšit. Sem tam kamenný domeček, místní na nás koukají jak na zjevení, kde se tady jako berem. Přijíždíme k řece Tomorricë.  Pouštíme se do zasloužené svačiny. Dan zjišťuje proč se mu 4kolka vlní . Zjistil, že má prasklý rám, ustřihly se šrouby a hliníkový rám co drží zadní část 4kolky držel jen na venkovních plastech. Zadní část nevydržela velké  zatížení  přeloženého nosiče. Opravit to nejde. Karla napadlo čtyřkolku po obvodu stáhnout k sobě. Dáváme dvě velké kurtny a je opraveno ..snad. Většinu Danova nákladu dáváme na svoje 4kolky a pokračujeme dál. Ještě nás čeká asi 400 km. Musí to takto vydržet. Ještě pár km špatná cesta a pak dle mapy najedeme na červenou cestu (silnice 1. třídy). Bohužel toto označení je jen na mapě. Ve skutečnosti to je prašná cesta podél mohutné řeky Devoll.

Albánie  Albánie  Albánie

Přijíždíme do velkého města Moglice. Město je na mapě značené jako velké . V reálu je to prdel světa, kde samozřejmě není benzinka. Ale ještě něco mám tak jedeme podél řeky dál, začíná se smrákat počasí zase nic moc, sem tam přeháňka a vypadá to, že bude hůř. Chtělo by to nějaký rozumný nocleh. Dnes se nikomu do stanu nechce. Navigace ukazuje západ slunce za 8 minut. No už by to chtělo zabivakovat. Konečně vesnička Zvarisht. Slušná hospůdka s méně slušným ubytováním. Domlouváme cenu ve všech i vymyšlených jazycích. Domluveno. Zasloužená sprcha v dřevěné části hotýlku, večeře a hurá na Tirana Beer. Dnes to bylo o fous, po tmě hledat místo na stanování a při pozdějším zjištění, že celou noc pršelo no to by bylo veselo. Vyšlo to! Ráno dávám procházku po vesničce. Šílený zapadákov, který nás ale zachránil. Typický obrázek ve středu vesnice: řeka plná odpadků. Přede mnou nějaká babka nese hromadu bordela a přede mnou to v klídku vyhazuje do řeky. Chtěl jsem ji při tom natočit, ale raději jsem si to rozmyslel. Po snídani navlékáme pro jistotu nepromoky a vyrážíme dál do města Maliq a k jezeru Prespa.

MakedoniePřijíždíme do dalšího národního parku Kombetar i Prespes. Jsou to až 2200 m vysoké hory u jezera Prespa.  Projíždíme kolem jížního cípu jezera k hranicím s Makedonií. Polní cesta má jasně červenou lepivou hlínu. Pár fotek u výhledu na jezero a za chvíli jsme na hranicích s Makedonií. Makedonii projedeme jen kousek a další den hned zase zpět do Albánie kolem jezera Ohrid. První přechod, kdy jsem měl malinko strach, převážel jsem 3 Albánské značky, sice byly z vraku auta legálně darované, celkem pomačkané, ale byl by to průšvih kdyby je našli, ale nikdy nás neprohlíželi. No jak to tak bývá tady začala důkladnější kontrola. Celník si nechal otevřít boxy, a rukou tam začal něco hledat. Pak přešel na druhou 4kolku, já stál úplně v předu. Tak a jsem jednou nohou v base. Co teď. Šel jsem za ním a začal lámavou anglicko-němčinou zachraňovat situaci. Začal jsem  mu vysvětlovat jak mají krásnou zemi jak jsme navštívili Berat a další takové ty medové řeči. Celňák se zájmem poslouchal,  debata se malinko rozjela a na moji4kolku naštěstí  zapomněl. Uf toto bylo o fous. Dál na Makedonské celnici pohoda. Ještě přejet nám už známé pohoří Galičica a jsem v našem základním táboře kde máme parking auta. Tam jsem vyložil pašerácký lup značek .Od paní domácí jsme si nechali přemáchnout trenýrky a ostatní unavené šactvo a ráno zase zpět do Albánie. Hraniční přechod je od našeho tábora asi 10 km. Ráno se oblékáme do zase čistého a vyrážíme k hraničnímu přechodu Sv. Naum – Tushemist. Na hranicích zase veselo. Čáru totiž přejížděl autobus němců. Vyběhli z něj snad všichni němci. A Ti nás fotili a fotili. Karel byl ve svém živlu dokonalé němčiny. Ztvrdli jsme tam pěkně dlouho, ale byla sranda.Všude kolem krásné hory hned vedle výhled na jezero Ohrid, ale němce zajímaly jen naše zabahněné 4kolky. Po klasické kontrole všech dokladů jedeme podél břehu Ohridu do města Pogradec. Turistické město s bordelem v periferii a s krásně vybudovaným centrem. Dáváme kávu pivo a kocháme se okolím. Dost živo. Jedeme dál do kopců směrem na sever k východní části Makedonie. Z výšky 1320m je krásný výhled na celé jezero. Míjíme několik horských jezer ,po 20 km  najíždíme na asfaltku, která nás svádí z hor k turistickému centru Lin. Tankujeme do plna za chvíli bude Makedonie a tam je dražší benzín. V Linu na břehu Ohridu dáváme pauzu u luxusní restaurace. Jdeme za jídlem, po vyhlášeném Ohridském pstruhovi. V Makedonii je přísně chráněný pod  velkou pokutou. Je to endemit žijící jen v tomto třetím nejstarším jezeře světa. Roste velmi pomalu proto je tak vzácný. Albánci to neřeší . Stejnak už to měli kluci za sebou takže ty naše 3 kousky ho nezachrání. Všichni jsme se shodli, že to byl kulinářský zážitek. Nejlepší ryba mého života . Taky byl i na albánské poměry pěkně drahý.  Pokračujeme opět na další hraniční přechod .

Do Makedonie vjíždíme přechodem Kjafacan – Qafë Thane  nic už nepašuji takže pohoda…  Směřujeme podél pohoří Jablanica do velmi zvláštního městečka Vevčany. Toto město se chtělo před nedávnem osamostatnit. Chtěli vytvořit samostatný stát (nejmenší na světě). Tiskli dokonce svoje peníze a měli i vlastní pasy. Nakonec z toho sešlo, ale přilákali turisty a jediné co mají tak vstupní brány do města a VV na espézetkách. Projeli jsme centrem městečka a vydali se do hor nad ním. Krásný výhled z kapličky vysoko nad městem pokazil zase déšť. Jedeme za hustého lijáku zpět do Vevčan. Dnes musíme přespat u místních. Ráno se vydáváme znovu pokořit okolní hory, jedeme na horské pleso Vevčanska Lokva. Po 15km začíná pršet, otáčíme a jedeme zpět do údolí k Ohridskému jezeru do města Struka a podél břehu do hlavního města regionu do starobylého Ohridu. Stále prší, proto vynecháváme prohlídku města a pokračujeme do našeho tábora na jihu jezera. Můj nepromok je v pohodě, ale Dan a Karel začínají trpět. Jedeme co to dá. Odpoledne jsme v základním táboře o den dřív než jsem měl naplánováno. Počasí se nám pokazilo naštěstí  až na konci expedice. Domlouváme se, že naložíme 4kolky a vyrazíme ještě dnes na noc domů. Druhy den v poledne jsem v ČR. To, že cestou Karel rozmlátil novou navigaci psát nebudu….nebo rozbije něco mě :). Tak zase někdy …. ahoj  Leoš.

Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát, Dan Halata
Kompletní fotogalerie: Zde

Makedonie a Řecko

A je to tady jeden z opravdu velkých čtyřkolkářských cestovatelů náš kamarád ale taky spolutvůrce webu a myšlenky přináší tak jako každý rok první řádky ze svých letošních cest. Představovat Vám více Leoše Macháta asi netřeba takže tady to máte :).

Tak jsem zase zde s novými zážitky z letošní expedice. Tentokrát to byla Makedonie, Řecko a Albánie. Obsazení stejné jako loni Já Leoš, Karel a Dan . Chtěla jet s náma ještě jedna skupina , ale jak jsem si už zvykl vzdali to. V tomto prvním článku se zaměřím na Makedonii a Řecko.

Makedonie  Makedonie  Makedonie

Řecko jsme projeli jen z malé části a to hlavně z důvodu neznalosti terénu a zvyklostí místních lidí. Hlavně jsem se bál jak to bude s průjezdy po polních cestách a horských stezkách. Myslel jsem že tam budou zákazy, ploty, označené soukromé pozemky. Zkrátka země Evropské unie, kde je všechno tak nějak jiné oproti ostaním zemím Balkánu. Nikde na netu a expedičních fórech jsem nezjistil, jak to zde chodí a proto jsem naroutoval cestu Řeckem jenom na dva dny s tím, že pokud to klapne, že si Řecko zopákneme. Klaplo to na výbornou takže za rok bude Řecka hooodně moc. Ale o této části expedice až za chvíli. Teď pěkně popořádku. Cílovou etapu přesunu autem jsme zvolili místo zaběhlé Černé Hory Makedonii, přesněji nejjížnější část úplně na hranicích s Řeckem u Ohridského jezera. Z Černé Hory by to bylo na čtyřkolkách do Řecka a jih Albánie strašně daleko. Cestu jsme zvolili přes Rakousko, Maďarsko, Srbsko do Makedonie. prakticky neustále po dálnici jen posledních asi 130 km jsme jeli po běžné silnici. Cesta probíhala bez problémů, až na malý incident na Maďarsko Srbské hranici, kde si mysleli, že jsem pašerák drog. Na mé čtyřkolce jsem měl vpředu pod chladičem v černém pytli cca 20x15cm náhradní duše. No balíček vypadal přesně tak jako balíček drog, který je někdy vidět v televizi při razii na pašeráky někde v Mexiku . Toto mi došlo až když si zavolal policajt posilu a pak mě vyzval  abych vylezl z auta a jako co to  znamená a jestli to není kokain. Zahrál jsem těžkou pohodu, že bych určitě takhle okatě nic nepašoval a schválně jsem mu ukázal další podobný balíček na zadní straně čtyřkolky skovaný za espézetkou s tím, že tady mám taky koks,  teda vlastně náhradní prachovky poloos. Ale v pohodě jsem nebyl. Nechtělo se mi to pracně vybalovat měl jsem to vodotěsně zabalené v několika vrstvách. Po chvilce jim došlo, že asi nejsem pašerák, mávli rukou a jeli jsme dál… uf.

Makedonie  Makedonie  Makedonie

Asi po 17-ti hodinách jsme dorazili k Ohridskému jezeru a začali jme hledat ubytování na první noc a hlavně místo, kde bychom měli hlídané auto a vlek.Krásné místo jsme našli až úplně na jížním cípu jezera ve vesničce Ljubaništa přímo u břehu Ohridu. Místní strejda nám aktivně posekal zahradu, aby se nám pěkně parkovalo a to vše za 20 Euro parkingu na 14 dní. Hned u jeho souseda jsme přespali, takže paráda jak nám to pěkně vyšlo. Odpoledne jsme se vykoupali v neskutečně čistém Ohridu. Po osvěžení  sjíždíme kolkama z vleku a vzhledem k dobrému času vyrážíme na zahřívačku a na čumendu k nejznámější památce Makedonie do kláštera Svatý Naum, který leží jen asi 3 km od našeho dočasného domova.  Sveti Naum je Pravoslavný středověký klášter z roku 905 a rozhodně stojí za návštěvu.  Info  pro pivaře:  točí tam mimo jiné i Český Staropramen za 140 Denárů  asi  62 Kč. Ráno startujeme teď už na ostro na okružní cestu. Čeká nás cca 1000 km zážitků, pro dnešek směr Makedonské kopečky. Čtyřkolky jsou nastrojené již z domova takže nás nic nebrzdí a valíme do národního parku Galičica. Před vjezdem do NP platíme malinko peněz za vstup a pak už valíme serpentýnama nahoru. Po chvíli potkáváme jediné auto teda autobus a Český…. brzdíme. Jsou to studenti vysoké školy a sbírali nějaké zvláštní rostlinky pro výzkum, ale to sem raději psát nebudu asi se to nesmi. Pokecali jsme a valíme dál, teda výš. V nadmořské výšce 1400 m sjíždíme z cesty a jedeme k Ohridské vyhlídce. Odsud je krásný výhled na jezero. Jen tak pro zajímavost, toto jezero je třetí nejstarší  na světě po Bajkalu a jezeru Tanganyika . Max hloubka 288m. Je velmi čisté s průměrnou viditelností  20m. Rarita je ta, že nemá žádný přítok řeky. Jediný přítok vody je z podzemních krasových dutin z výše položeného Prešpanského Jezera.

Makedonie  Makedonie  Řecko

Děláme fotky a pokračujeme zpět na cestu a dál do kopců. Ale pozor, konec srandy! Potkáváme další autobus zase  Český a na zadku metrovej nápis Moravské Budějovice. Sakra co to je za provokaci ? Moje rodné město, kde bydlím a odkud jsem se snažil zmizet ? Asi blouzním z nedostatku kyslíku. Kdepak neblouzním tak vysoko nejsme. Čeští  turisti stáli u krajnice a kochali se panoramatama. Zastavujeme pokecáme posvačíme a jedeme dál v domnění kolik Čechů ještě potkáme. Jo potkáme a dost !! Za chvíli sjíždíme z cesty na šílenou kamenitou pěšinu, která vede  na nejvyšší horu v okolí na Lako Signoj  1984 m.n.m. A právě na této stezce potkáváme asi 30 českých horských turistů jak šlapou s těma klackama v rukách opatrně nahoru. Starší kusy dolejc  a mladí už skoro nahoře. Starší nasraní a mladí vysmátí  koho, že to tady vidí. Děkuji jim, že mi uhýbají  ze stezky. Jedu na redukci takže s nimi prohodím pár slov. Jestli nechtějí vodu něco vyvézt nahoru a tak. Prostě jsem se snažil bejt zdvořilej. Na vrcholu je jen nějaká bouda. Ohrid je v mlžném oparu již dost  daleko, ale na druhé straně je již vidět Prešpanské jezero ke kterému pojedeme. Turisti pokračují dál po hřebenech a my se vracím na cestu a pokračujeme národním parkem Galičica. Asi po 20 km jsem sjeli k jezeru Prešpa které je už  “jen“ v nadmořské výšce 853m. Přijíždíme k pláži, kde je jen jeden Francouz z karavanem který na nás koukal jak na ufony. Jinak pusto a prázdo. Škoda, voda je neskutečně čistá a celkem teplá. Tady to teprve čeká na objevení turisty. Dáváme koupačku na „Adama“ fotíme, svačíme AdventureMenu a pokračujeme k dalšímu národnímu parku Pelister.

Řecko  Řecko  Řecko

Jedeme podél západního břehu Prešpanského jezera do městečka Struga tam tankujeme za 80,50 Denárů (35,40,-Kč) dle přepočtu  cena v Denárech krát 0,44 = cena v Kč. Nafta stojí 68 Denárů tzn 30 Kč . Začal mě opouštět blinkr, izolačkou jsem mu to rozmluvil a jedeme dál. Pomalu opouštíme břeh jezera a začínáme stoupat vysoko do hor do NP Pelister směrem k jeho nejvyšší hoře Pelister 2601 m. Cesta je dost kamenitá stromy začínají pomalu řídnout a ve výšce 2000 m jsou již jen kleče. Potkáváme velké stádo divokých koní  v této výšce jsem to nečekal, asi tady mají klid. Ve 2400 m se už válím v hromadách sněhu, rapidně se ochladilo na 10°C z 35°C v dolině je to sakra rozdíl.  Oblékáme se a už vyhlížíme vrchol na kterém je velká budova s několika vysílači. Posledních 200 m převýšení už je dost masakr hromady sněhu a prudký kopec s velkými balvany. Konečně vrchol nejvyšší na  této expedici . V Řecku a Albánii už dáme „jen nějakých 2400 m“.  Kocháme se výhledy na okolní hory, v dálce vidíme i Prešpanské jezero. Kousek od vrcholu je památník Dimitara Ilievského (Димитар Илиевски). Byl první Makedonský pokořitel Mt. Everestu,  sestup ale nepřežil. Na jeho počest se koná každoročně výstup na Pelister. Děláme společné fotky a chystáme se pokračovat dál, počasí se začíná trochu zlobit. Sjíždíme k horským plesům na jížní straně Národního parku.

Cestou potkáváme konečně nějaký lidi. Jsou to majitelé jediné horské chaty u horského plesa Golemo Ezero. Domluvili jsme se s nimi že u nich popijeme a přespíme. Měli teréňáka, cesta byla celkem slušná , ale i tak jsme jeli za nimi nezvykle dost pomalu, ale těšilo nás jak nám to vychází . Bohužel stalo se to co se dalo čekat v této nadmořské výšce. 3 metry sněhu přes cestu na severní  straně jednoho z kopců . Celou expedici jsem routoval tak,  abychom ve výškách na 2 km jeli jen po jížních stranách hor, kde není tolik sněhu. Tady to ale jinak udělat nešlo. Museli jsme se s nimi rozloučit, oni vytáhli ruksaky,  vypadalo to jako by s tím počítali, říkali že sem jedou letos poprvé,  dříve že to nikdy nejde a to bylo půlka června! Auto nechali u sněhové duny a vydali se pěšky do kopců. My jsme si dali gáblík ve výšce 2230 m a pak se museli vrátit stejnou cestou zpět do údolí. Vracení stejnou cestou nesnáším. Počasí se začalo dost zlobit, tady nahoře jsou změny počasí dost rychlý.Malinko jsme zmokli, ale už jsme v údolí v druhém největším městě Makedonie v Bitole.

Řecko  Řecko  Řecko

Tankujeme na kraji města a zde taky nacházíme  hotýlek . Dnes to na stan opravdu není. Sotva jsme zastavili začalo silně pršet a pršelo celou noc. Ráno odjezd na druhý konec města navštívit významnou památku Heraclea. Jedná se o starověké řecké město a jeho první zmínka je již z roku 343 ! Po zajímavé prohlídce nasedáme směr Řecká hranice která už byly asi 13km.Tak jsme na hranicích s Řeckem. Makedonská strana klasické zdržení, kontrola všech dokladů a pak přejezd na řeckou část přechodu. Tam to byla pohoda ptali se jen Češka ? Chtěl jsem říct, že češka po mé operaci kolene je už celkem v pohodě, ale asi se ptali jestli jsem Češka. Já teda že jo a tak mávli rukou ať jedu do pr… dál . Kluky taky jen odmávli nic nechtěli vidět. Jsme v EU tak nás neřešili. To ty Makedonce za náma brali fest.

Tak jsme v Řecku,  stavíme hned na pumpě,  pivo a  benzin strašně drahý tak si hned jedno dávám. V první vesnici  Niki hned za hranicemi mizíme z hlavní asfaltky do hor Varnoundas (Βαρνούντας,). První co mě šokuje jsou řecké vesničky připadám si jako v Albánii rozpadlé baráky, cesta nic moc traktory z doby krále klacka. Jen všudypřítomné řecké vlajky mi hlásí, kde jsem. Ve větší vesničce s názvem Kratero (1000m.n.m.) dáváme pauzu je to poslední obydlené místo před výjezdem vysoko do hor stavíme na návsi . Pěkně upravená náves s malinkou hospůdkou dáváme řecké pivo Alfa a ladím cestu skrz mapy, navigace další část cesty nezná. Horská cesta je perfektně upravená široká plná zatáček, láká k driftování, které si taky dávám, sem tam stavíme a kocháme se výhledy a změnou zeleně a teploty jak šplháme nahoru. Nikde žádné zákazy, lidi úplně v pohodě tohoto jsem se bál, že to v Řecku nepůjde. Zatím pohoda . Krajina bez stromů dává tušit, že zase blbneme ve dvou kilometrech. Ještě kousek a jsme na vrcholu tohoto pohoří Varnous na hoře Toumba 2176 m.n.m. 17°C a silný vítr nás po chvíli nebaví a tak sjíždíme malinko níž a pokračujeme krásnou přírodou dál. Projíždíme územím pastvy krav. Takové množství koblihů co tam po nich zůstalo jsem ještě neviděl. Přestal jsem je objíždět, nedalo se. Kolka doslova zasraná. Smradu jak v hradu. Sláva vidím potok, párkrát jsme potokem projel. Voda nic moc neumyla jen oživila zaschlá hovínka a smrádek znova. Pomohl jsem tomu klackem a pak průjezdy několika potoků při cestě do údolí. Přijíždíme do městečka Agios Germanos, které leží už jen v  1100m.n.m. Krásné městečko s kamenými domy. Moje navigace už se zase hlásí že jsme dobře. Naštěstí  Danova navigace nás přes  tento mrtvý úsek  zdatně vyvedla. Začínám těžce litovat, že jsem cestování  Řeckem nenaroutoval na více dní. Určitě se sem vrátím to je už teď jasný.

Řecko  Řecko  Řecko

Z dálky už vidíme pás rovné země rozdělující dvě horská jezera vlevo  Mikri Prespa a napravo Prešpansko jezero s hladinou 850 m.n.m. Po sjetí z hor je zde šílené vedro.  Sjíždíme k  řecké  části Prešpánského jezera , dáváme sváču, brodík, fotky a pokračujeme k jezeru Mikri Prespa a k jeho významnému ostrovu  Agios Achilleios. cestou míjíme opuštěné domy, hospody a hotely. Auta žádná, nic, mrtvo asi ta „tzv. krize“ nebo co,  tady úřaduje fest. Přitom krajina i příroda nádhera, ale každej asi jede jen k přelidněnému moři a na takováto místa zapomíná. Jsem na břehu jezera Mikri Prespa, dál na ostrov Achilleios už jen pěšky přes 650m dlouhý plovoucí most. Na ostrově je hodně starověkých památek, velká krásně vyzdobená hospoda jen se dvěma turisty . Hodili jsme řeč, byli to Řekové na motorkách. Dáváme po třech eurech pivo Mythos.  Prolezl jsem celý ostrov, na jížní straně množství starověkých památek, kde zrovna pracovali archeologové. Udělal jsem fotky a šel  zpět na plovoucí most, kde se již kluci koupali v čisté a teplé vodě jezera Mikri Prespa. Nechávám kluky čvachtat, odhazuji boty a helmu a jedu se kochací jízdou ochladit podél západní strany jezera. Za dvě hodiny se slézáme a vyrážíme dál, tentokrát ale po východní straně jezera. Začínáme řešit, kde rozbalíme stany, určitě u vody a nejlépe i u  hospody. Parádní místo nalézáme kousek za vesničkou  Mikrolimni. Stany stavíme přimo u břehu s krásným výhledem na jezero.  Koupání paráda, voda super i v této nadmořské výšce příjemně teplá. Dáváme vydatnou večeři a po ní přejíždíme k hospodě nad jezerem. Tam to samozřejmě značkuji naší expediční samolepkou a polykáme řecká pivečka s názvem Fix Hellas. Večer se zde schází místní domorodci, je tady pohoda klídek a neskutečný výhled na západ slunce. Večer sledujeme bárky rybářů jak se vrací z celodenní rybařiny. Pozdě v noci sedáme na kolky a valíme ke stanům .  Dávám jako vždy špunty abych neslyšel ty zvuky z okolních hor a lesů . A chrápání těch dvou kumpánů taky nic moc.

Řecko  Řecko  Řecko

Ráno balíme, ranní slunce usušilo rychle stany od rosy a valíme směr hory a později i hranice Albánie. Stavění stanů je dobré na expedici vymyslet vždy tak, aby byly postaveny na východní straně kopce, ranní slunce tak dříve usuší stany od rosy a nemusíme čekat do oběda, než vyleze slunce ze stínu hory. Za vesničkou Mikrolimni mě navigace směřuje na nezpevněnou cestu a už to klikatíme serpentýnama nahoru zase do hor. Za námi se ještě párkrát  pokocháme výhledem na naše jezero, než se nám nadobro sková za hustou vegetací. Do cesty se nám v kopcích pohoří Dfikas Dimou Prespon motá hromada dobytka procházejícího bez doprovodu někam za pastvou. Typický obrázek Balkánu je  i v Řecku. V 1600 metrech bojujeme se silně vymletou cestou od vody, odhaduji, že před dvěma dny zde silně pršelo. Štestí pro nás. Začínáme míjet místní dříče jak si chystají dřevo na zimu. Asi bude brzo vesnice. Ano. Je to obec Kotas kde  taky začal asfalt. Míjíme zajímavé cedule pozor medvědi . No to nás varují brzo, ale přežili jsme to takže pohoda dávám fotku a za chvíli už jsme u hraničního přechodu  do Albánie  Kristallopigi – Bilisht. Ta hlavní část expedice po jihu Albánie a východě Makedonie nás teprve čeká, ale to je až na další reportáž.

Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát

Zimní Ukrajina 2014

Jelikož u nás žádná zima není, tak jsme se domluvili se starou expediční partou, že za sněhem vyrazíme jinam. No a kam jinam? No přece do ukrajinských Karpat. Politická situace na Ukrajině zrovna příznivá není, ale to nás od expedice neodradí. Vyrážíme 6. února ve složení Pavel („Pačenko“), Martin („Obr“) oba na Yamaze Grizzly 700 no a já („Červík“) s Vladí na Arctic Catu 700 EFI TRV. Po 19-ti hodinách dorážíme na hotel. Hranice jsme projeli rekordně během půl hodiny.

Ukrajina  Ukrajina  Ukrajina

Na hotelu už na nás čeká Tomáš s Míšou, ti tentokrát sedlají fungl nového Arctic Cata 700 EFI TRV, který ještě voní novotou. Prý má najeto jen pár metrů z prodejny do dodávky. :-D Uvidíme, jestli to bylo rozumné rozhodnutí, jet s nezajetým strojem. Večer doráží ještě Radek („Polárník“) s Can-Am Renegate 800 a Honza s Yamahou Grizzly 700. U večeře nad vodkou se seznamujeme s nováčky, kteří už prý mají pár expedic za sebou. Radkovo vyprávění, jak na pásech doprovázel cyklisty na polárním kruhu, bylo úchvatné až dech beroucí.Ráno po snídani vyrážíme. Po kilometru Obříkovi vyskakuje zadní poloosa. To se opakuje ještě jednou. Asi jeho „medvědice“ začala žárlit, že neveze jen jeho, ale ještě přibral Terku, aby neseděla na hotelu než jí dorazí její „Alfréd“ – David. :-D Pro ten den se musel obětovat Pačenko a vzal Terku k sobě. Obrovi už poloosa nikdy nevyskočila. Přes kopce dorážíme do městečka Dubová, kde se koná místní trh. Né že by jsme chtěli nakupovat ve velkém, ale jezdíme tam za pochodujícím bankomatem, který má vždy pro nás skvělý kurz na výměnu českých korun. 1 hřivna = 2,38 Kč. Pro porovnání 1L benzínu tu pořídíte od 10 do 11 Hřiven. Nafta je tu pod 10 hřiven. No a jak takový bankomat vypadá? Normální chlápek s dlouhým kabátem a velký balík peněz v ruce. Když kabát rozepne, uvnitř je spousta kapes nabouchaná různými měnami a nechybí samozřejmě kalkulačka. Za těch pár let co jsem jezdím se nevyplatí brát eura. I hotel se dá zaplatit kartou a kurz je příznivý. Ubytování s jídlem na týden vyjde kolem 5. 000 Kč a mimo sezonu i levněji, ale to jsem odbočil. Jsme tu přeci abychom si zajezdili.

Ukrajina  Ukrajina  Ukrajina

Po sněhu tu není ani památka, jen vrcholky jsou bílé. Hurá na ně. Z městečka vyrážíme směr Apecka. Je to jeden z mnoha vrcholů, který měří asi 1.400 m.n.m. Jen pro orientaci – hotel leží v 350 m.n.m a tak nás čeká slušné převýšení. Od osmi set metrů už leží souvislá vrstva sněhu. U salaše pod vrcholkem dáváme krátkou přestávku na oběd a hned do sedel, aby jsme nevychladli. Zavátou louku jako první proráží Obřík a vjíždí do lesa, kde se pomalinku prokousává sněhem. Dojíždím ho v docela dobré rychlosti. Co teď. Když zpomalím, začnu se propadat. Přeci jenom jedu ve dvou a tak volím předjetí trošku v bočním náklonu, ale dlouhá verze čtyřkolky a skvěle pracující batůžek, který hned vyrovnává mě v tom podrží a Obříka zahazuji odlétávajícím sněhem. Po chvilce se za mnou vyšplhá. Za ním prázdno jen je slyšet řev motorů. Jdeme se podívat, kdo a kde se zasekal. No jo. Kratší stroje bez vyvažujících batůžků mají ve výjezdu a bočním náklonu problém. Pačenkovi trošku pomůžeme, ale Honzovo medvídě má bolavou packu. Netočí se mu jedno zadní kolo. Rozdrcený kloub na poloose. Co teď? Jak dál? Voláme do Čech. Poloosa by byla, hotelový autobus jezdí 2x v týdnu do Prahy. Ochotný prodejce předává poloosu majiteli hotelu Viktorovi, který tou dobou byl ještě v Praze a ten zastavuje busík 40 km na dálnici za Prahou a předává poloosu řidiči. Ochota v nouzi je neuvěřitelná a tímto jim děkujeme. Náhradní díl od prvního telefonátu do předání, jsme měli za 20 hodin.Honzu doprovázíme pod kopec na silnici a bere směr hotel. My se ještě jedeme podívat na nedaleký vysílač. Cesta lemující potok, kde jsou hluboké koleje od Zilu, zdoláváme s obtížemi. Strmé výjezdy nezvládáme. Bahno se mění v led a čím dál víc rveme boční plasty o vysoké břehy. Zkoušíme to ještě jinými stezkami, ale tam, kde projede naložený Zil, tam za mokra nevyjedeme. Otáčíme mašiny a se soumrakem se vracíme zmrzlí a promočení na hotel. Od odpoledních hodin v nížinách prší.

Ukrajina  Ukrajina  Ukrajina

Ráno přivítáme poslední členy Otu („Šreka“) s Ladí („Fionou“) na Can-Am Outlender 800 a Davida na tentýž stroji. Honza čeká na díl a my vyrážíme do kopců. Ještě mu podrobně vysvětluji, kde nás s Radkem najdou. Budou si hrát na stopaře, což ve sněhu nebude těžké. Po pár kilometrech nás zastavuje stávkující Šrekovo stroj. No jo. Ach ty domácí přípravy. Zoxidovaný kontakt na baterce. Z kamenité cesty odbočujeme na pěkně zablácenou a od Zilů projetou cestu. Škrábeme se do kopců, mokré listí střídá sníh. Z lesa se dostáváme na zasněžené pláně. Tam Davidovi praská řemen. Jsme kousek pod hřebenem, na kterém je posezení, kde je plánován oběd. Šrek, Pačenko a Tomáš se spojí navijáky a dělají mašinku, aby dostali Davida nahoru, kde při vaření oběda má čas řemen vyměnit. Pačenko netrpělivě vyráží a přes mávání rukama, že má zastavit bere ještě víc za plyn, až Tomášovi vyrve lano z navijáku, který nestačil po vytahování zacvaknout. V dálce jsou slyšet motory. Poznávám Radkovo laděný výfuk a v závěsu jede i Honza, který si užívá nové poloosy. Sjíždíme další hřebenovou cestou dolů do vesnice, protože dál na vrchol z této strany přes sníh se nedostaneme. Po sjezdu do vesnice odbočujeme na další hřeben vedoucí na vrchol. Dostáváme se docela daleko, ale přibývající sníh je neúprosný. Bojovali jsme se sněhem zuby nehty, ale dál než k salaši na kraj planiny jsme se nedostali. Než jsme se tam vyškrábali všichni, tak batůžci si tam uplácali pořádného sněhuláka. Otáčíme zpět a se soumrakem v zádech se vracíme na základnu.

Ukrajina  Ukrajina  Ukrajina

3. den je v plánu Koločava. Je jasné, že po vrcholech to nepůjde, tak volím cestu řekou a potokem. Dochází i na navijáky když se potřebujeme vyškrábat z koryta na břeh. Prodíráme se polomy a zase zpátky do vody, celou dobu prší. V jednom úzkém a hlubokém kaňonu je zima a sníh se stoupající nadmořskou výškou přibývá. Chvilku se brodíme vodou a chvilku sněhem. Slyším u svého stroje zvýšené otáčky motoru. Než dorazí ostatní odplastovávám čtyřkolku a hledám příčinu. Malá prasklina na přírubě mezi motorem a střikem přisává vzduch. Vše spravuje stříbrná americká páska. Pouštím před sebe Davida, aby místo mě razil cestu sněhem a závějemi. Šetřím stroj a jedu na dojetí. Konečně jsme se vyšplhali na poslední hřeben před Koločavou. Cesta dolů je pořádně rozbahněná, tak dávám na instinkt a ukazuji jinou, která zřejmě vede také dolů. Otáčím se za sebe a Radek s Honzou nikde. Jsem v úzkém korytě kde jednou stopou jedu po boční stěně a druhou po břiše mezi kolejemi. Tak čekám. Po 20-ti minutách doráží. A problém? Honzovi při sjezdu přestala brzdit kolka a opřel jí o břízku. Namrzli mu kotouče v potoce. :-D Tento sjezd byl nakonec luxusní po loukách až do potoka, kterým jsme přijeli do Koločavy. Pár fotek u Jánošíka a šup do vyhřáté četnické stanice na kus dobrého žvance. Uvnitř hospody na poličkách se nacházejí úplné poklady. Dřevěné i hliněné žejdlíky, různá udělátka a nástroje, kroje a obrazy známých osobností, co četnickou stanici navštívil. Po ohřátí a dobrém obědě se od party odděluji a posílám je zpět, kudy jsme přijeli. Já sázím na jistotu, abych dojel. Mám před sebou 80 km po dost rozbité asfaltce. Pomalou jízdou to nejde. Čtyřkolka dost otřesy trpí a bojím se, aby příruba vydržela. Nasazuji ostřejší tempo a díry doslova přelétám. Na hotelu jsem byl za hodinu a čtvrt těsně před soumrakem. Hned měním přírubu za novou, což trvá max. 15 minut. Podle poznatků bych klidně na tu starou mohl ještě klidně celou expedici dojet. Trhlina se nezměnila. Po 2 hodinách doráží ostatní, ale bez Pačenka a Obra. Pačenkovi při výjezdu nad Koločavou začal rachtat řemen ve variátoru a tak to otočil že pojede za mnou po silnici. Dojel jen pod kopec, kde mu řemen prasknul. Jeho záchrana byl Obřík, který se otočil a pod kopcem ho zapřáhl za sebe a dotáhl na hotel, kde řemen vyměnili.

Ukrajina4. den po drobné opravě Otíkovo čtyřkolky vyrážíme do Teresvy na trhy a potom na salaš, kde si na ohýnku pečeme šašlik. Posilněni obědem vyrážíme na nejtěžší jízdu dne a to do rokličky. Ten kdo nemá mašinu v ruce, tak zaručeně až z ní vyjede, tak jí v ruce bude mít. Není to žádná brutalita, ale trošku trialová vložka. Zadávám do GPS bod, kde se nachází a bereme přímý směr přes dvě údolí a dva hřebeny, až k potoku, který z ní vytéká. Davidova čtyřkolka dostala strach, tak si hned propichuje gumu klackem na 5 knotů, což jí nepomůže a pokračujeme hlouběji do rokličky. Nechtělo se jí tam. V ostrých kamenech knoty zase mizí. No nic. David zajíždí bokem a počká, až mu přivezeme náhradní kolo. Pokračujeme dál. Nechávám všechny jet předemnou, aby si to v předu taky užili a já se měl taky šanci pobavit eskapádami, které se budou odehrávat. Menší kamenné kaskády někdo zvládne za pár vteřin a někomu to trvá s pomocí ostatních i čtvrt hodiny. Je krásné pozorovat, jak prodloužené verze hladce kamenné kaskády zvládají, obzvláště ty co si elektronicky dokážou zamknout diferák. Na koci rokličky zase přebírám roli prvního a vyjíždíme z ní ven. Už jen jeden výjezd v bahně a listí, kde někteří se řádně zapotí, ale mé obutí ITP Blackwater mě na holičkách rozhodně nenechalo a jsme na loukách odkud vede pěšina do kamenolomu a k hotelu. Vyrážím napřed se Šrekem a Tomem pro sadu pneumatik, abychom z rokle mohli dostat Davida, který nás před setměním rád zase vidí. Kola přehazujeme a za tmi se vracíme. Při sjezdu do kamenolomu potkáváme zbytek party. Honzovo čtyřkolka na boku a vyndává se z ní spojovačka řízení, která má tvar luku. Na hotel se dostáváme po osmé hodině a to měl být pohodový den.

Ukrajina  Ukrajina  Ukrajina

5. den nás čeká dlouhá trasa na geografický střed Evropy, který je vzdálený 100 km přes několik hřebenů. Projíždíme kolem kempu Kvasnyj, kam jezdívalo hodně čtyřkokářů, ale bohužel je celý zapečetěný. U křížku se spouštíme dolů do Kosovské Poljany. Na tomto sjezdu už zařvalo hodně mašin, ale bez vodky v žilách a s rozvahou se to dá zvládnout. Z Poljany přes hřeben, kde se brodíme sněhem na druhou stranu a jsme v cíli. Na centrálním bodě se rozrostl sortiment ve stáncích. Kromě suvenýrů a rukodělných prací, zde zakoupíte za pouhých 24 korun řidičský průkaz Klička či Timošenkové a jiných známých osobností. Pačenka zaujal ze dřeva vydlabaný orel sedící na větvi s roztaženými křídly. Jak převést půlmetrovou sošku? Jdeme na oběd a tam nad tím popřemýšlíme. Restaurace je jak jinak než srubovitého rázu a uvnitř najdete snad všechny možné starožitnosti. Takové malé muzeum. Je tu sbírka i československých bankovek z roku 1919. Sedíme u stolu a vše kolem nás je po stěnách i stropech. Po vydatném obědě kurtujeme orla ke čtyřkolce jako spolujezdce. Pačenko prohlásil – „Tím, že ho povezu 100km přes kopce terénem a vydrží, získá u mě na ceně.“ Byl to zajímavý pohled, jak čtyřkolkář uhání krajinou s roztaženými křídly. Držel nad ním ochranná křídla. Ty však chyběli Honzovy. Při překonávání zasněženého vrcholu mu praská rám pod kufrem. Kurtami stahujeme rám, aby vydržel cestu na základnu. Oplachujeme zabahněná světla a za tmi úspěšně dorážíme na hotel.

Ráno Honza sundává kufr, aby mohl poslední den vyrazit. Přijel i Viktor, kterému sundáváme pásy z Arťáka, aby mohl vyrazit s námi na vrchol a zařádit si ve sněhu. Podjíždíme závoru a po hladké kluzké cestě to pálíme nahoru. Po chvilce zastavuji a za mnou jen Radek a Honza. Otáčíme zpět a jdeme se podívat, co se zase stalo. Pačenkovi se rozskočili čepy na předním rameni a upadlo mu kolo, které držela jen spojovačka. Zůstal příčně na cestě. Manévr, který při tom udělal natolik překvapil za nim jedoucího Obříka, že mu čelně dává „hubana“ a tlačí ho ještě další tři metry. Opět dáváme hlavy dohromady a za pomoci navijáků se snažíme vrátit čepy do jamek. To se povedlo. Kurtami zafixujeme ramena proti sobě, aby se alespoň mohl vrátit. S Obříkem se obracejí a jedou zpět. Startujeme a v tom u Radka rána. Praskl mu řemen. To je další hodina v háji. Radek nás posílá dál, že až vymění řemen vrátí se po stejné cestě a dojedou Pačenka s Obříkem.

Před vrcholem nás čeká překvapení. Tam kde jsme před čtyřmi dny projeli po nás není ani památky a připadlo dalších 10 cm sněhu. Na řadu jdou navijáky a přitahujeme se přes kritická místa za stromy. Na planině je sníh vyfoukaný a není tu tak hluboký. Vrchol zdoláváme a spouštíme se za tmi dolů do vesnice. Na hotelu jsme první. V telefonu zmeškaný hovor od kluků. Pačenkovo čtyřkolku s obtížemi dostali pod závoru. Musím pro ně. Beru za čtyřkolku malý vlek a mířím 25 km do kopců. Po čtyřech hodinách jsme všichni zpátky na základně. Tento den dal všem pořádně zabrat.

Únorová Ukrajina opět prověřila naše stroje i nás samotné.

Text: Jaroslav Černý
Foto: Jaroslav Černý
Sponzor: ASP Group