Archív rubrik: Albánie

Albánie a Makedonie 2014

A je to tady s radostí našim čtenářům přinášíme druhou část parádního čtení na pokračování od Leoše Macháta. V této druhé části expedice se přesouváme z Řecka do Albánie a později do západní části Makedonie.

AlbánieAlbánie pro nás samozřejmě není neznámá. Tuto zemi navštěvuji již čtvrtým rokem. Tentokrát ale navštívíme jih země, který pro mně zatím neznámý byl. Mám podrobně naroutováno, tři mapy připraveny, takže ztratit se prostě nelze. Vjíždíme do země s tušením, že lepší jak loni to nebude, protože zkrátka nic lepší než loni nás nemůže potkat. Spletl  jsem se. Bylo tu maximálně parádní poježdění se vším co Vás napadne. Začneme ale pěkně popořádku. Řecká hranice probíhá v pohodě, celníci neřeší nic, jsme z EU, takže pohoda. Albánci také jen běžná kontrola nic, co by stálo za povšimnutí. Hned za čárou zastavujeme na benzince a fotíme se u jejich reklamní cedule. Název benzinky “ Kastráti“ prostě nejde přehlédnou :). Fotíme se před ním. Místní na nás koukají nechápou proč. Hned vedle měníme Eura za Albánské Leky. Kurz je dobrý, vlastně všude po Albánii je stejný,  tedy stejně dobrý, nikde se nás nikdo nesnažil natáhnout nereálným kurzem.

Tři Kastráti  Albánie  Já a most přes Lengatici

Rychlým tempem se snažíme co nejdříve  zbavit se nutného zla :) tedy asfaltového přejezdu albánskými rovinami. Míříme do města Korcë. Je to velké město regionu. Projíždíme centrem a pekelné teplo nás nutí zastavit u hospůdky a dát si pivo. Sedíme na zahrádce a sledujeme provoz na křižovatce před hospůdkou. Hlavní, vedlejší, levá, pravá, nic se neřeší, koukají po sobě a vždy to nějak výjde. Provoz velký nehoda žádná….nechápu. Pokračujeme dalším přesunem tentokrát již do kopců směrem na Carshovë. Motáme se v serpentýnách v nadmořské výšce lehce nad 1 km. Míjíme kaňony s šílenou hloubkou, propasti bez svodidel, brzdíme fotíme a jedeme dál.Potkáváme 3 motorky asi Němci. Je to rarita dá se zde zde potkat opravdu málo cestovatelů,  je to škoda, přesněji škoda pro ty co tady nejsou. Přijíždíme do města Ersekë tankujeme, doplňujeme zásoby jídla, piva, zeleniny a zase dál ať jsme do tmy někde v horách a máme čas na postavení stanů. Ve vesnici Borovë dáváme oběd, mrknu na teploměr a teplota ve stínu je 39°C. Mouchy si nás dávají k obědu. Lépe je na 4kolce.

Z Korce do Erseke  Přírodní termály Benje  Kaňon Lengatice

Cesta se rychle mění ze špatného asfaltu na prašnou cestu. Nechápu. Spojnice dvou velkých měst je touto jedinou cestou v tak špatném stavu ale hlavně s tak minimálním provozem. Jen sem tam malý autobus nacpaný k prasknutí. Míjíme zajímavé skalní útvary zvětralých skal, neustále fotím. Konečně Carshovë  větší město, škaredé, šedé, špinavé, děs, raději nezastavovat. Ve městě jen jedna benzinka a bez naturálu. Prostě došel a co jako… počkej do zítra né? Celkem v klídku nám to suše borec z pumpy oznámil. Máme zásoby v kanystrech, takže doléváme a dotankujeme na další benzince. Jedeme dál do hor kaňonem podél řeky Vjosë. Začínáme stoupat do hor a vidina většího města v nedohlednu, začínám být nervózní. Vždy se připravuji při přípravě expedice na hustotu benzínek při cestě a dle toho chlapy informuji kolik dotankovat bokem do kanystrů, nebo dát jen do 4kolky s tím, že další pumpa je za chvíli a že nemusíme tahat závaží. Ale město Carsovë s vyschlou benzinkou mě dostalo. Další velké město je daleko po hlavní cestě, ale my potřebujeme za chvíli odbočit do hor, kde dva dny nic nebude natož benzinka. Musíme si trochu zajet pro benzin a pak se vrátit. Přijíždíme do městečka, kde dle mapy má být benzinka. Místní na nás nechápavě koukají, že tady žádná benzinka není a nikdy nebyla, a že musíme dál do města Përmet. Snad nám ropa vystačí. Vystačila, pumpa nalezena a benzín mají. Tankujeme do všeho co máme, zajímavý je pohled na benzínové pistole a hadice opravené omotáním hadru a látkové izolačky notně nasáklé ropnými látkami. No snad to pojede.

Řeka Vjose  Kaňon u města Leskovik  Albánie

Otáčíme a vracíme se na původní odbočku a míříme vzhůru do hor do národního parku Bredhi i Hotovës. Po pár km přijíždíme k prastarému kamennému most, sjíždíme k němu. Na břehu řeky stojí němčour s teréním karavanem, kousek dál u mostu hospoda ….nějak živo tady na koci světa. Už vím proč, vedle mostu vyvěrá ze země termální pramen vtéká do kamenného jezírka a přepadem pak do divoké řeky. Tak tady určitě zůstaneme. (GPS 40.244401 20.432412). Parádní místo na stanování. Ale nejdřív přebrodit divokou řeku a rychle do přírodního termálu. Voda čistá, teplá, okolní panoráma , hory,  řeka,  most,  super !! Po očistě v teplé vodě jdeme na břehu řeky postavit stany a potom se jdeme seznámit s místními do hospůdky páté cenové skupiny. Dáváme pivo,zjišťujeme že se tady těm termálům říká Benjë.Majitel  hospůdky nás nalévá místní kořalkou. Tu má v láhvi Hruškovice R. Jelínek, asi dárek od cestovatelů z Čech.  Po pár panácích začíná na nás Česky: dobrý den, děkuji …..ale hlavně  po každém panáku“ Na zdraví“. Malinko si pomáhal šmírákem co mačkal v ruce. Měl radost, že mu rozumíme. Prohlížím si nástěnku na terase hospody. Jsou na ní samolepky cestovatelů co tudy projížděli. Většinou němci a taky česká .Lepím i tu naši a jdeme  spát. Blízkost řeky mě nutí nasadit špunty do uší.

Zdravím z kaňonu Osumi  N.P Kombetar  Berat historické centrum

Ráno kvůli rose necháváme stany postavené a jdeme na obhlídku okolí , Včera nám místní řekli, že dál po proudu je obrovský kaňon. Kaňon Lengaticë. S Danem vyrážíme, Karel vlezl do termálního jezírka, je nám jasný, že tohoto vorvaně jen tak z vody nevytáhneme, minimálně půlku dne. Jdeme tedy sami . Cesta nic moc, silný proud řeky. Musíme se brodit, břeh není,  jen vysoké skály na obou stranách. V dálce vidíme přírodní scenérii jak z nějakého filmu. Opravdu velmi vysoký kaňon plný zatáček, nikde ani noha. Někde jinde ve světě by se vybíralo šílený vstupný, nebo by to možná vyhlásili národním parkem se zákazem vstupu. Jsme úplně hotoví z toho co vidíme. Přitom žádná značka ukazatel, že je tady něco takového. Asi je to tak dobře. Kaňonem jsme brodili asi 2 km, vedl stále dál, ale to už jsme vzdávali, někde byl proud velmi silný a to co jsme viděli nám bohatě stačilo. Vrátili jsme se zpět ke stanům. Vorvaň  Karel byl už vyvržen na břehu v hospodě, rozloučili jsme se z hostinským zabalili stany a pokračovali dál do hor.

Vyjeli jsme nad kaňon a podél něho jsem pokračovali dál, teď zjišťuji jak je dlouhý. Míjíme vodopády které padají  do kaňonu.  V tom nejužším místě jsem si vybral defekt. Samozřejmě na přímém slunci a za chvíli za mnou terénní auto. Borci v autě úplně v pohodě, museli počkat asi 15 minut než jsem opravil defekt. Nedalo se mě objet. Po pár km má defekt Dan je to asi tím kamením je zde dost ostré. Rozřízl kolo dost ošklivě z boku asi 5cm. Přiběhli divocí psi, celkem nepříjemný, dávám tam 6 knotů.  Za chvíli pokračujeme. Vedro šílené, zastavujeme u každého pramene s ledovou vodou, měníme teplé pití za ledové, chladíme horké hlavy. Chtělo by to jet bez helmy, ale když vidím ty nekonečné strže tak si to nedovolím udělat. Přijíždíme do města Frashër. No do města jen  podle mapy, na všech mapách je to značený jako město, ale má to asi 5 baráků posetých po okolních kopcích. Myslel jsem si, že tady bude benzinka. Benzin ještě v rezervě máme, snad to vystačí. Zastavil jsem u jednoho domku, kde byla zrovna zabíjačka, tři ovečky to měly za sebou. Dal jsem pauzu a šel za nimi na kus řeči. Řekli mi toho hodně, ale nerozuměl  jsem ani slovo. Chvátám za klukama, které jsem viděl jak šplhají po vrstevnicích daleko přede mnou. Přijíždíme do Národního parku Kombëtar. Velká vstupní brána jak do Jurskeho paku. Přijíždíme k řece Osum, která protéká ještě masivnějším kaňonem než jsme ráno prošli, tento je  největším v Albánii. Jmenuje se Osum Canyon. Je plný vodopádů a jeskyní, délka kaňonu je 26km výška 450m a v nejužším místě jsou sklály od sebe pouhých 150 cm. Na jaře je dostatek vody pro raft k splavení v celé jeho délce .

Albánie  Albánie  P6140855s

Začíná se kazit počasí, po chvíli už prší, takže rychle do nepromoků.  Jedeme rychle do nějaké vesnice najít úkryt nebo ubytování. U cesty přímo nad kaňonem je ve vesničce Cerenisht a v ní malý kemp. Brzdíme a rychle pod střechu provizorní hospůdky. Přisedáme k místním štamgastům. Hned do nás lejí panáky pálenky. Já zůstávám u piva. Po dešti domlouváme ubytování. Nakonec stavíme stany v minikempu. Večer znovu klábosíme s místními o všem možném. Umí trochu anglicky. Radí nám kudy se vydat na prohlídku kaňonu, který je asi 50 metrů vedle kempu. Dá se ale k jeho úpatí dojít jen jedinou, fyzicky náročnou cestou. Ráno to jdeme s Danem vyzkoušet. Karel nám drží palce se shora. Je to opravdu náročný sestup. Nic pro člověka se závratěmi. Asi po 1 km tento horolezecký sestup vzdáváme. I tak jsme toho viděli dost, krásný vodopád a kaňon gigantických rozměrů. Raději se vracíme žádná vyšlapaná cesta zde není jen kluzká tráva a mech na šikmých zvětralých skálách. V poledne jsem zpět v kempu. S majitelem kempu po včerejším slibu jedeme jeho autem do blízkého města. Večer mi slíbil Albánské značky od známého. Sedám k němu do auta, automaticky si dávám pás on se směje, že pás dávat nemusím. Ale já ho začal i tak znovu zapínat .On se rozčílil, plácl mě přes ruku se slovy ať toho hned nechám a začal brzdit. Pochopil jsem, že toto je v Albánii zakázané a že bych byl asi u jeho známých ke kterým jsme jeli za exota a blázna. Značky, suvenýr z Albánie jsem získal. Nic za to nechtěl tak jsem mu pomohl naložit basy piv do auta. Cesta zpět taky zážitek. Auto poskakovalo chcípalo, motor vynechával i na několik metrů. On se jen smál, že je to v pohodě.V kempu jsem sbalili stany a pokračujeme dál do města Corovodë a pak do nejznámějšího historického města Albánie do města Berat. po asi 30 km nás zastihla průtrž , ale opravdu vodní smršť nehorázná rozprchli jsme se ve městě Polican. Já jsem zajel do tovární haly a kluci se vrátili malinko zpět pod most řeky Osum. Po hodině čekáni jsme se po telefonu zase slezli na jednom místě dali sváču a pokračovali dál. Vjíždíme do starověkého Beratu. Je to město zapsané na seznamu světového kulturního dědictví Unesco. Založeno bylo v roce 314 před n.l. má 70.000 obyvatel . Nad městem je prastarý hrad s výhledem na město. Doporučuji toto město navštívit . Stojí to opravdu za to.

N.P Mali i Tomorrit  Tomorrit 2384 m.n.m  Albánie

Hledáme ubytování. Vzhledem k našim předchozím nocím ve stanu, potřebujeme hotýlek se sprchou, abychom se po pár dnech zase podobali lidem. Vybral jsem hotel, ten největší a nejluxusnější :-). Cena vzhledem k luxusu hotelu rozumná a tak si dáváme každý svůj pokoj ať jim to tady malinko zaplníme. Chvíli po nás přijíždí tlupa motorkářů, jsou to Italové, zdravíme se navzájem a valíme na prohlídku města. Vracíme se pozdě v noci. Chlapi jdou spát, mě to nedá a vyrážím sám znovu na obhlídku. Opravdu parádní podívaná na osvětlené historické centrum, osvětlené mosty,hromadu lidí, nacpané hospodské předzahrádky. Šrumec nečekaný uprostřed albánských hor pro nás tak nějak na konci světa. Ráno hotelová snídaně, balíme a na kolkách vyrážíme centrem města vzhůru do kopců na hrad Berat, který se tyčí vysoko nad městem. Vjíždíme až těsně před bránu hradu, místní výběrčí nám slíbil že 4kolky pohlídá. Dostal spropitné tak snad jo. Výhled na město je opravdu parádní, ani se nám nechce odjíždět. Dáváme v hradní restauraci předražené pivo a vyrážíme dál. Cestou zpět ve městě nabíráme zásoby jídla, zeleniny, piva , protože nás čekají hory bez možnosti doplnění zásob. Za městem tankujeme do všeho co máme, už nechci zažít jízdu na výpary. Čeká nás asi 150 -200 km bez benzinky  více km snad ne!

Albánie  Jezero Prespa  Albánie

Za městem Polican sjíždíme s asfaltu do kopců národního parku Mali i Tomorrit. Z nadmořské výšky 300m dáváme za 20 km vrchol Tomori ve 2384 metrech. Slušný převýšení. Cestou na tuto horu míjíme několik povrchových lomů, kde místní dělníci opracovávají kámen. Šílené podmínky dost vysoko v horách, kde je bičuje neustálý studený vítr. Ve výšce nad 2 km jsem jeli v mracích parádní zážitek. Malinko mokří a dezorientováni šikmým pohybem mraků, ale paráda. Nad mraky to už zase svítilo slunce. Na vrcholu prohlídka památníku v podobě bronzové sochy nějakého vojevůdce a hned vedle nějaká stavba s hrobkou ověšená fotkami lidí, asi nějaký místní zvyk. Pár fotek a pokračujeme dál. Je tady krásně, ale  jen 10°C je celkem šok, v údolí je neustále 40°. Další cesta vede národním parkem, malinkými vesničkami posetými po okolních kopcích. Sem tam nějaký rozpadlý komunistický památník z doby soudruha Hodži. Projíždíme asi netěžší cestou expedice, úzké cestičky, šílené výmoly, části stezky zasypány nějakou černou spraší. Neustále v hrozném náklonu, do toho začalo pršet, vše velmi kluzké, jedeme opravdu krokem. Nic pro začátečníky. Přeložené 4kolky s vysokým těžištěm bezpečnosti nepřidají. Po několika km začínají zase stromy a cesta se začíná lepšit. Sem tam kamenný domeček, místní na nás koukají jak na zjevení, kde se tady jako berem. Přijíždíme k řece Tomorricë.  Pouštíme se do zasloužené svačiny. Dan zjišťuje proč se mu 4kolka vlní . Zjistil, že má prasklý rám, ustřihly se šrouby a hliníkový rám co drží zadní část 4kolky držel jen na venkovních plastech. Zadní část nevydržela velké  zatížení  přeloženého nosiče. Opravit to nejde. Karla napadlo čtyřkolku po obvodu stáhnout k sobě. Dáváme dvě velké kurtny a je opraveno ..snad. Většinu Danova nákladu dáváme na svoje 4kolky a pokračujeme dál. Ještě nás čeká asi 400 km. Musí to takto vydržet. Ještě pár km špatná cesta a pak dle mapy najedeme na červenou cestu (silnice 1. třídy). Bohužel toto označení je jen na mapě. Ve skutečnosti to je prašná cesta podél mohutné řeky Devoll.

Albánie  Albánie  Albánie

Přijíždíme do velkého města Moglice. Město je na mapě značené jako velké . V reálu je to prdel světa, kde samozřejmě není benzinka. Ale ještě něco mám tak jedeme podél řeky dál, začíná se smrákat počasí zase nic moc, sem tam přeháňka a vypadá to, že bude hůř. Chtělo by to nějaký rozumný nocleh. Dnes se nikomu do stanu nechce. Navigace ukazuje západ slunce za 8 minut. No už by to chtělo zabivakovat. Konečně vesnička Zvarisht. Slušná hospůdka s méně slušným ubytováním. Domlouváme cenu ve všech i vymyšlených jazycích. Domluveno. Zasloužená sprcha v dřevěné části hotýlku, večeře a hurá na Tirana Beer. Dnes to bylo o fous, po tmě hledat místo na stanování a při pozdějším zjištění, že celou noc pršelo no to by bylo veselo. Vyšlo to! Ráno dávám procházku po vesničce. Šílený zapadákov, který nás ale zachránil. Typický obrázek ve středu vesnice: řeka plná odpadků. Přede mnou nějaká babka nese hromadu bordela a přede mnou to v klídku vyhazuje do řeky. Chtěl jsem ji při tom natočit, ale raději jsem si to rozmyslel. Po snídani navlékáme pro jistotu nepromoky a vyrážíme dál do města Maliq a k jezeru Prespa.

MakedoniePřijíždíme do dalšího národního parku Kombetar i Prespes. Jsou to až 2200 m vysoké hory u jezera Prespa.  Projíždíme kolem jížního cípu jezera k hranicím s Makedonií. Polní cesta má jasně červenou lepivou hlínu. Pár fotek u výhledu na jezero a za chvíli jsme na hranicích s Makedonií. Makedonii projedeme jen kousek a další den hned zase zpět do Albánie kolem jezera Ohrid. První přechod, kdy jsem měl malinko strach, převážel jsem 3 Albánské značky, sice byly z vraku auta legálně darované, celkem pomačkané, ale byl by to průšvih kdyby je našli, ale nikdy nás neprohlíželi. No jak to tak bývá tady začala důkladnější kontrola. Celník si nechal otevřít boxy, a rukou tam začal něco hledat. Pak přešel na druhou 4kolku, já stál úplně v předu. Tak a jsem jednou nohou v base. Co teď. Šel jsem za ním a začal lámavou anglicko-němčinou zachraňovat situaci. Začal jsem  mu vysvětlovat jak mají krásnou zemi jak jsme navštívili Berat a další takové ty medové řeči. Celňák se zájmem poslouchal,  debata se malinko rozjela a na moji4kolku naštěstí  zapomněl. Uf toto bylo o fous. Dál na Makedonské celnici pohoda. Ještě přejet nám už známé pohoří Galičica a jsem v našem základním táboře kde máme parking auta. Tam jsem vyložil pašerácký lup značek .Od paní domácí jsme si nechali přemáchnout trenýrky a ostatní unavené šactvo a ráno zase zpět do Albánie. Hraniční přechod je od našeho tábora asi 10 km. Ráno se oblékáme do zase čistého a vyrážíme k hraničnímu přechodu Sv. Naum – Tushemist. Na hranicích zase veselo. Čáru totiž přejížděl autobus němců. Vyběhli z něj snad všichni němci. A Ti nás fotili a fotili. Karel byl ve svém živlu dokonalé němčiny. Ztvrdli jsme tam pěkně dlouho, ale byla sranda.Všude kolem krásné hory hned vedle výhled na jezero Ohrid, ale němce zajímaly jen naše zabahněné 4kolky. Po klasické kontrole všech dokladů jedeme podél břehu Ohridu do města Pogradec. Turistické město s bordelem v periferii a s krásně vybudovaným centrem. Dáváme kávu pivo a kocháme se okolím. Dost živo. Jedeme dál do kopců směrem na sever k východní části Makedonie. Z výšky 1320m je krásný výhled na celé jezero. Míjíme několik horských jezer ,po 20 km  najíždíme na asfaltku, která nás svádí z hor k turistickému centru Lin. Tankujeme do plna za chvíli bude Makedonie a tam je dražší benzín. V Linu na břehu Ohridu dáváme pauzu u luxusní restaurace. Jdeme za jídlem, po vyhlášeném Ohridském pstruhovi. V Makedonii je přísně chráněný pod  velkou pokutou. Je to endemit žijící jen v tomto třetím nejstarším jezeře světa. Roste velmi pomalu proto je tak vzácný. Albánci to neřeší . Stejnak už to měli kluci za sebou takže ty naše 3 kousky ho nezachrání. Všichni jsme se shodli, že to byl kulinářský zážitek. Nejlepší ryba mého života . Taky byl i na albánské poměry pěkně drahý.  Pokračujeme opět na další hraniční přechod .

Do Makedonie vjíždíme přechodem Kjafacan – Qafë Thane  nic už nepašuji takže pohoda…  Směřujeme podél pohoří Jablanica do velmi zvláštního městečka Vevčany. Toto město se chtělo před nedávnem osamostatnit. Chtěli vytvořit samostatný stát (nejmenší na světě). Tiskli dokonce svoje peníze a měli i vlastní pasy. Nakonec z toho sešlo, ale přilákali turisty a jediné co mají tak vstupní brány do města a VV na espézetkách. Projeli jsme centrem městečka a vydali se do hor nad ním. Krásný výhled z kapličky vysoko nad městem pokazil zase déšť. Jedeme za hustého lijáku zpět do Vevčan. Dnes musíme přespat u místních. Ráno se vydáváme znovu pokořit okolní hory, jedeme na horské pleso Vevčanska Lokva. Po 15km začíná pršet, otáčíme a jedeme zpět do údolí k Ohridskému jezeru do města Struka a podél břehu do hlavního města regionu do starobylého Ohridu. Stále prší, proto vynecháváme prohlídku města a pokračujeme do našeho tábora na jihu jezera. Můj nepromok je v pohodě, ale Dan a Karel začínají trpět. Jedeme co to dá. Odpoledne jsme v základním táboře o den dřív než jsem měl naplánováno. Počasí se nám pokazilo naštěstí  až na konci expedice. Domlouváme se, že naložíme 4kolky a vyrazíme ještě dnes na noc domů. Druhy den v poledne jsem v ČR. To, že cestou Karel rozmlátil novou navigaci psát nebudu….nebo rozbije něco mě :). Tak zase někdy …. ahoj  Leoš.

Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát, Dan Halata
Kompletní fotogalerie: Zde

Albánie – Země kde vše začíná podáním ruky

Skupina jezdců pátrající v pohoří Thet po dobrodružství klouže po kamenitých úzkých stezkách dolů do kaňonu. Je naprosté bezvětří a teplota klesá k šesti stupňům Celsia. Deset dobrodruhů na sedmi strojích se pohybuje v oblacích prachu a hledá útočiště k přečkání dnešní chladné noci na území, kde se čas zastavil.

Tak takhle nějak vypadají dny našeho druhého putování po Albánii. Ale abych nepředbíhal. Po návratu z minulé výpravy většina účastníků již věděla, že jsme tu nebyli naposled. Proto začaly přípravy a plánování další trasy. Tentokrát jsme měli za cíl ponorkovou základnu ve Vlore.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Naše dvě plně naložené soupravy vjíždějí do areálu kempu „ U RIKIHO“ v Černé Hoře. Za sebou máme přibližně 1400 kilometrů, několik klimbnutí za volantem a před sebou nádherné slunečné ráno. Mysl okamžitě zbystří a plánovaný odpočinek se nekoná. Místo toho sjíždíme z plaťáků a připravujeme čtyřkolky na první zatěžkávací zkoušku po okolí. Naší pozornosti neuniknou tiše zaparkované vodní skútry na slepém rameni Skadarského jezera těsně vedle kempu. Po krátké domluvě už trénujeme jízdu zručnosti na vodních kvadraciklech a dost nás to baví.  Se správcem domlouváme oběd u místních domorodců na břehu jezera. Je to pár kilometrů a tak skvělá příležitost, jak zjistit, jestli se nám v nádržích nesrazil natural. I když kapr není ryba, kterou bych vyhledával, byl připraven a obalen v něčem opravdu mistrovsky. Vůně spáleného benzínu z vodních skútrů nám nedá zapomenout, a tak doplňujeme nádrže na doraz a vrháme se na několikahodinovou vyjížďku deltou Skadaru. Druhá parta volí poněkud méně adrenalinovou formu a přes jezero se vydávají v domorodé kánoi. Cesta se ovšem stává docela zajímavou, protože po zbytek plavby hledají, kde nechal tesař díru. Již po několika metrech propadáme těžké závislosti na rychlosti, kterou se dají projíždět temná zarostlá zákoutí. Do reality se dostáváme až po převrácení skútru a ochlazení naší řídící jednotky. Pomalu otáčíme nazpět k základně a teprve teď obdivujeme nepropustnou masu leknínů, spousty vodního ptactva a pocit, že projíždíme pralesem někde ve Venezuele proti proudu řeky Orinoko. V kempu už netrpělivě vrčej mašiny a trasa vede do místních blat tentokrát na čtyřkolkách, po cestě navštívíme ještě místní hradní opevnění. Den pestrý, na tachometru prvních 43 kilometrů a ani nevím, jak jsem se dostal do postele.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Natěšení účastníci zájezdu už nemohou dospat, a tak od ranních hodin je v kempu poměrně rušno.  Poslední snídaně v civilizaci a vyrážíme. Protože nechceme použít již tradiční hraniční přechod Honi Hotit, kopírujeme po menší okresce hranici Montenegra a po cestě míjíme vodopády známé jako Niarára. Cesta po silnici je nekonečná, ba dokonce nezáživná, a tak je menší zastávka na oběd u horské boudy  vítaná. Konečně sjíždíme k hraničnímu přechodu. Tak nějak bych řekl jiný přechod, jiný mrav. Žádný počítač, pouze formulář a dobře ořezaná tužka. Na dotaz celníka „jaká je značka čtyřkolky“ odpovídám Arctic Cat, bohužel nezná, a tak napíše Yamaha. Po několika minutách opouštíme celnici, míjíme svatebčany v místních krojích a plynule sjíždíme z dvouproudové silnice na prašnou lesní cestu. Všechny nás zalije pocit spokojenosti. Protože v těchto končinách jsem se již minulý rok pohyboval, hledám místo na stany na staré těžební cestě. Bohužel asi špatná odbočka, a tak končíme u hromady chroští, která brání v průjezdu.  Odhazujeme zátaras a vjíždíme na louku, krytou ze tří stran stromy s výhledem do údolí. Stavba stanů zabere jen pár okamžiků a plni očekávání z nadcházejícího dne usedáme u ohně. Na tachometru přibylo dalších 210 kilometrů.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Jako správná banda nadšenců jsme už v půl osmé před stany. Při ranní kávě a konzumaci zemlbáby necháváme doschnout stany a balíme. Byla to pořádně chladná noc i s ohledem na nadmořskou výšku okolo 1500 m. n. m, ale ranní sluníčko a ten výhled za to stojí. Sjíždíme horskými stezkami k divoké říčce Cemi Selces. Projíždíme starou vojenskou základnou, z které zbylo několik hangárů v dnešní době dobře využitých pro ustájení koz a ovcí. Po cestě potkávám hloučky dětí, zastavuji a do natažených rukou pokládám, co moje příruční zavazadlo nabízí. Nevěřili byste, kolik dětí má tři až čtyři ruce J. Přejíždíme na druhou stranu řeky, kde zahajujeme důkladnou očistu ve vodním toku. Tato část cesty je jedna z nejhezčích – prudké sjezdy, prašné kamenité cesty na dně kaňonu, křišťálová řeka a všechno to, co je pro Albánce cenné jak pro nás východní marka. Než narážíme na asfalt, stoupáme nekonečnými serpentinami, kde si nikdo neodpustí malou školu driftování. Na pumpě dotankováváme mašiny a měníme na tvrdou Albánskou měnu. Protože na expedici je několik nováčků, bylo by škoda vynechat národní park Thethi, a tak na nedaleké odbočce volíme cestu tímto směrem. Po cestě se Markovi nezdá stav oleje, tak proběhne rychlá kontrola, která ukáže, že je všechno OK. Narážíme na vyschnuté koryto řeky, kde Červík odbočuje a několik málo stovek metrů trvá, než dojedem do ohromujících skalních masivů, které zde vyhloubila voda. Projíždíme jeskyní, až kam se dá, než nás zastaví skály a úzká průrva. Bez předchozí přípravy by nebylo možné tato místa vůbec najít, a proto jsme vděčni našemu Google Earth expertu, že už tu jednou byl alespoň na monitoru. Po cestě se nedá nevšimnout velkého pokroku v budování infrastruktury, a tak doufáme, že tento průjezd pohořím není tím posledním po prašných stezkách. Míjíme vesnici Thethi a na pravém břehu sledujeme jednu z posledních věží v Albánii. Kamenná věž (Kula) ve vesnici působí nedobytně a také nedobytná byla. V dobách, kdy mnohé spory lidí žijících v albánských horách řešila krevní msta, se sem uchylovali „muži na odstřel“. Sjíždíme k řece. Zde nastává menší neshoda s dalším plánem cesty, kde pro některé je příliš brzo na kempování a ostatní by to už dnes zabalili. Je demokraticky rozhodnuto a pokračujeme. Stoupáme po nádherné offroadové cestě až k takzvanému hřišti, kde rozbíjíme tábor. Zanedlouho slyšíme příjezd domorodého mopedu, který nám přiváží místní omladinu. Na tom by nebylo až tak nic moc zvláštního, kdyby mladík neměl přes rameno uřezanou brokovnici a vítězoslavně si nesedl na kopec nad námi. Plechovka českého piva z něj rázem dělá našeho ochránce, a tak nás ani nepřekvapuje skupinka, která se kolem něj shlukuje. S nastávající tmou moped odjíždí a my tu zůstáváme u plápolajícího ohně sami. Připisujeme si 162 kilometrů.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Tady v horách přichází ráno o něco dříve, a tak při východu slunce snídáme ovesnou kaši s medem a naše pohledy padají hluboko pod nás do údolí. Teplota rychle stoupá a vypadá to na nádherný den.  Menší závadu objevil Červík, na uchycení rámu mu chybí šroub. To ovšem není žádný problém, protože na čtyřkolce jsou místa, kde ten šroub zas tak potřebnej není.  Projíždíme po prašné cestě ruinami kamenných hospodářských budov a klesáme opět do údolí. Na cestě se vynořuje menší enduro, a jakmile řidič spatřuje naše české vlajky, zastavuje a krajanským jazykem se dáváme do řeči. Trochu nás překvapuje, že absolvuje tuto pouť úplně sám. Na jednom z mostků bez svodidel zastavujeme a vydáváme se pár kroků pěšky pod skálu naplnit kanystry pitnou vodou. Na vodu v Albánii jsme se dobře připravili. Jarda i já s sebou vezeme multifunkční filtr, který kombinuje keramický filtrační element impregnovaný stříbrem s doplnitelným filtrovacím zásobníkem s aktivním uhlím, sice se s ním dá napít třeba z louže, ale nebylo zapotřebí ho vůbec použít. A tak pouze ze zvědavosti pumpujeme, filtrujeme vodu a libujeme si nad její kvalitou. Před zastavením si s Kačkou měníme mašiny, aby si na Can Amu taky trošku odpočinula J a zjišťuji prasklé uchycení nosičů na Arctic catu, a to nejen u mne, ale i u Michala a u Červíka. Konstrukce nevydržela váhu našich spoďárů a vydává záhadné zvuky. Další putování bude za svářečkou. Nalevo míjíme místní zajímavost – jeskyni. Na chvilku zastavujeme, aby romantická duše mohla zaplesat nad jezírkem, které ukrývá tento skalnatý útvar. A co čert nechtěl, Michalovi chcípá mašina a nejeví známky života. Už několikrát jsme se přesvědčili, že nejjednodušší řešení je to pravé, a tak měníme pojistku a pokračujem. Servis nikde a najednou nás přepadá chuť k jídlu. Narážíme na restauraci a mohu vám říct, že to kulinářský zážitek nebyl. Ryba se svíjela bolestí pokaždé, když jsem do ní píchnul vidličkou. Po prašné ulici vjíždíme do města. Po několika metrech spatřujeme dílnu, v které vidíme elektrický oblouk. Někdo rozebírá čtyřkolku, aby sundal rám, a jiní (jako já) to vaříme tak, jak to Američan smontoval. Chlapík je super a i cena 1000 leků za všechny je lidová. Nakonec mu nabízím za odměnu svezení na kolce a on přijímá. Properu to ulicí na plný plyn, aby si to užil, a vůbec mě nenapadlo, že v oblacích za námi mizí celé město. Bohužel to napadlo černý mercedes, který mě zastavuje na zpáteční cestě. Zkouší na mě hlasitě mluvit asi třinácti jazyky a já dělám, že mu nerozumím. Rozuměl jsem mu moc dobře, aspoň na chvilku jsem si myslel, že vzniklou situaci zachrání opravář za mnou, ale to dopadlo jak první sex. Se staženýma půlkama se omlouvám albánské mafii a slibuji, že už to nikdy neudělám. Odjíždí a my také.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Kousek za městem nám cestu zkříží starší mercedes s ještě starší rodinnou posádkou, mířící pravděpodobně z kostela. Zajímavé na tom bylo, že se nedal předjet, a tak jsem si pomalou cestu zkracoval focením děl místních umělců, jako je například karoserie auta celá vyplněná kameny. Najednou se zvedá oblak prachu, Červík už to nevydržel a předjíždí ho po kamenitém náspu. Zpomaluje ho a nechává předjet i ostatní čtyřkolky. Bohužel jsem to nestihl, a tak se kochám dalších pět kilometrů. Začínáme stoupat opět do nehostinné přírody. Před sebou nikoho nevidím, a tak pro mne a další tři čtyřkolky za mnou začne být cesta zajímavá. V GPS tento úsek někdo přecenil a je tu pouze rovná čára přes hory. Kdo by tady taky zabloudil? No my určitě. Ztrácíme se už na první odbočce a užíváme si krajinu jezer, kterou ostatní neviděli. Zastaví nás až konec cesty. Pokouším se najít nějakou alternativu. Mezitím Marek a jeho spolujezdkyně Káťa vjíždí do dvora jednoho z obydlí. Než se stačí otočit, obklopí je místní a přes děti, které umí několik jazyků, se dorozumívají. Místní jsou opravdu přátelští, jak jsme se nejednou přesvědčili. Po doplnění tekutin a zdvořilém odmítnutí občerstvení se vracíme po cestě, kterou jsme přijeli. Pokouším se objet Kačku a už slyším nelibý zvuk, jak jsem se zachytil za kufr. No opravíme později. Narážíme na velkou šipku na cestě.  A najednou jsem rád, že jsme chodili do pionýra, a začínáme sledovat rychlé šípy před námi. Netrvá to dlouho a dojíždíme hlavního vonta – Pačenka a připojujeme se ke zbytku výpravy. Začíná nás tlačit čas, protože nemáme místo na rozbití tábora. Skupina čeká na horizontu a já s Markem sjíždím po cestě pod louku. Potkáváme nějakého staršího chlápka s oslem a s flintou přes rameno. Vypadá to, že ho naše přítomnost moc netěší. Obracíme čtyřkolky na cestě a pokoušíme se rukama domluvit na noclehu pravděpodobně na jeho louce. Vypadá rozčíleně, a tak radši mizíme. Podaří se mi už v pološeru nalézt místo na druhé straně kopce. Je už tma, když stavíme poslední stan. V noci se nám zdá, že jen pár metrů od stanů někdo střílí škodnou. Po čase jsme se všichni shodli, že to byla jedna z těch adrenalinových nocí naší výpravy. Kromě Káti, která všechnu tu střelbu zaspala. Na tachometrech čtyřkolek přibylo dalších 166 km.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Při ranní snídani nás trošku zaskočí pohled na malé štíry, kterých tu kolem ohně leze požehnaně. Někteří mají husí kůži z toho, že nám určitě dělali společnost už večer. Pravděpodobně nikdo není uštknutý, a tak balíme. Dva místní kluci, kteří se tu vyskytli, mi při zahazování ohně zničili rejč z vietnamské tržnice. Škoda ho. Opravuji kufr na Can Amu a vyrážíme z tohoto ďáblova doupěte. Další část cesty je mi poněkud povědomá. Poznávám tento úsek cesty, kterým jsme jeli už vloni. Asi po třiceti kilometrech nádhernou krajinou plnou bílých skal, luk a překrásných přírodních scenérií, kde jsme potkávali opravdu domorodce, u kterých bych se bál zastavit, přijíždíme na staveniště. U místních opravdu budíme zájem, ale přes všechnu pohostinnost místních dělníků zjišťujeme, že cesta dál není dostavěná. To neznamená, že dál pouze po prašné cestě, ale to tady znamená skálu, kterou nelze překonat. Ta prašná cesta bude ten finál. V mém zorném úhlu uvízlo stavení, které dobře znám.  Zastavujeme tu a sháním pana domácího. Máme štěstí a pamatuje si na mě. Rozjíždí se divoká jízda, v které kolem nás teče potok rakije a řeka kosu. Pro neznalé rakije je pálenka a kos něco jako žinčice. Nikdo by ani nepoznal, že hovoříme odlišnými jazyky, akorát kolem toho bylo hodně máchání rukama. Čas se nachýlil v okamžiku, kdy kvůli nám chtěli podříznout jehně. Loučíme se a odjíždíme cestou spíše necestou někam na zlom kopce. Chvilku nám trvá, než najdeme alespoň částečně sjízdnou cestu. Dostáváme se do úzké uličky nějaké podhorské vesnice. Na jedné straně dřevěný plaňkový plot a na druhé horský vodovod v podobě dřevěného koryta. Obzvláště pro rozšířené stroje s velkýma gumama prakticky nadlidský řidičský výkon. Jako poslední v řadě schytávám pohledy vesničanů, a tak zastavuji.  Přikládám ruce k dílu a pomáhám s rovnáním rozházených kamenů. Přijíždíme pod vesnici a cesta, která spíše připomíná koryto vyschlého horského potoka, se stává díky obrovským balvanům a velkému sklonu nesjízdnou. Objevuje se muž s dítětem a vysvětluje nám, že jen kousek pod námi vede normální cesta. No jo, ale jak se na ní těch pár metrů dostat. Obdivuji jeho laskavost, s kterou nám vybírá cestu bokem přes jeho políčka. Ještě před chvilkou jsme jim orali cestu ve vesnici a nyní je ochoten jít s námi a boří branku a plůtky mezi políčky, protože jsou moc úzké pro naše čtyřkolky. Když se zamyslím, jak by to dopadlo u českého zemědělce. Ještě fotečka na louce a vjíždíme na cestu, která nás zavede až k místu našeho dalšího mezipřistání. Stojíme u cedule národního parku LURE. Tak hurá vstříc novým dobrodružstvím. No ale né tak hrrr. Cestou, kterou zdoláváme vrcholky LURE, jezdili snad ještě Římané.  Něco jako velké dlažební kostky (místy ovšem chyběly) testují nejen tlumiče našich čtyřkolek. Dostatečně vyklepaní zastavujeme u jednoho z jezer asi v 1600 metrech.  Naše dlouhodobě nemytá těla se až na pár výjimek vrhají do vodní ledové tříště. Rychle zpátky do kalhot a uháníme co nejrychleji dál, protože mraky jsou podezřele nízko. Zdoláváme rozbahněnou cestu, která vede kolem dalších vodních ploch. Zastavujeme u studánky, kde někteří nabírají vodu a jiní se fotí se svými batůžky do rodinného alba. Podobných studánek a pramenů je v albánských horách dostatek. Někde kouká jenom trubka ze skály a jinde třeba hlava lva plní vaší čutoru. Kolem sebe je pořád na co koukat. Potkáváme stráně plné obrovských plátů kamenů, jen kousek dál projíždíme měsíční spálenou krajinou, kde sem tam vyčnívají zbytky ohořelých kmenů. Dostáváme se na relativně rovné louky, kde jsou ovšem vyjeté offroadové cesty od dřevařského průmyslu.  Vypadá to jako na motokrosové trati, ale závodníci jsou zde východoněmecké IFY naložené přes okraj dřevem.  Cesta se mění a pod námi (několik stovek metrů) se objevuje kaňon. Cestou vyraženou do skály se vydáváme hledat dnešní bivak. Odbočujeme z hlavní a přijíždím ke staré čerpací stanici, kde sedí dvě děti. Vypadá, že naposled tankovala asi někdy za Hodži. Od jednoho z kluků se dozvídám, že tady se spát nedá, ale o něco níže je stará vojenská základna a tam to půjde. Odjíždí se mnou mi to skvělé místo ukázat. Až na to, že je to u hlavní silnice, je to tu jak v orlím hnízdě vysoko nad řekou. Stavíme stany a při dálkových světlech a za zvuku klaksonů okolo projíždějících nákladních aut se snažíme usnout. Jakmile nás přepadá tma, utichají i motory aut, protože řídit za tmy na těchto cestách bez svodidel je adrenalin i pro místní řidiče. Na našich trasových čítačích přibývá 124 km.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Ranní bourání stanů nám komplikuje silný vítr. Jakmile si každý chytí ten svůj, odjíždíme. Po cestě zjišťujeme opětovnou poruchu na držákách předního nosiče. Po krátké poradě odjíždíme směr Peshkopi. Testujeme naše pršipláště, protože nám celou cestu vydatně prší. Řeku přejíždíme přes most, který mi utkvěl z expedice Tatra kolem světa, až tak jsme slavní. Tak jako při minulé návštěvě Albánie mi připadá, že do opravy Kátina amerického stroje se nikomu nechce. Dobrá tedy, zkusíme sehnat alespoň svářečku. Boucháme na vrata nějaké garáže přilepené k obrovské hale. Je to úžasné, že ve čtrnáctitisícovém městě mají jedno COčko, to bude můj další podnikatelský záměr. Zato obsluha je na úrovni. Chlápek v riflích a košilce se bude snažit o záchranu našeho stroje. Najíždíme do haly, kde jsou druhé dveře do garáže. Práce se nám trošku komplikuje, protože je tu docela tma a to poslední světlo nám zastínili příchozivší pomocníci nebo spíše přátelští Čumilové.  S Michalem se nenecháme zaskočit a za svitu čelovek a podle rady kluků z ASP v Žebráku demontujeme plasty a ostatní díly, abychom se dobře dostali na držáky rámu. Staré odřezáváme flexou a ze silnějšího plechu nám model vytváří nové. První dojem nic moc, ale kdo umí, ten umí a může mít klidně nagelovanou hlavu. Cena už zase odpovídá vizáži – 50 euro. No a může jít domů, má vyděláno. Ostatní mezi tím okupují zdejší restauraci. Přijíždí pro nás Káťa a vyrážíme za nimi. Toto město se pro nás stalo zajímavé hlavně při předešlé expedici, kdy jsme zde navštívili místní lázně (viz. ALBÁNIE ZEMĚ ORLŮ, HOR, BUNKRŮ A MERCEDESŮ). Hotel BRAZIL je asi to nejlepší, kde se najíst. Při tankování potkáváme na čtyřkolkách kluky z Polska. Krajina se mění před očima. Široké hliněné silnice připravené na asfalt umožňují střídání na strojích a za řídítka usedají holky. Jejich tempo je vražedné a jejich revírem je Albánie. Míjíme domky a políčka podobná těm italským.  A je to tady, najíždíme na nový nádherný asfalt ve dvou pruzích. Sjíždíme serpentinami do údolí, jaké je naše překvapení, že nejen pro auta slouží tahle dálnice. Za jednou zatáčkou nás překvapuje do poloviny silnice rozložené sušící se seno. No i tak se dá využít nevytížená cesta. Najednou Červík za svitu odlétajících jisker zastavuje u krajnice. Nevypadá to dobře. Čtyřkolka je celá nahnutá a po bližším ohledání zjišťujeme prasklý tlumič. Ještěže pravidelně sleduji pořad JAK NA TO a nápad je tu. Nejprve nás napadá výměna tlumiče za nějaký podobný, ale kde ho vzít. Odjíždím s Jardou do nedalekého města pro řešení. Najednou prudká bolest do nosu, pár piruet na silnici a v posledním tažení zastavuji u kraje silnice.  Neskutečně nadávám a strhávám si brejle a helmu. Nějaký nadpozemský hmyz mi uštědřil několik žihadel přímo do nosu. Po rozdejchání se snažím nasadit přilbu, dokud to ještě jde, a pokračujeme. Nacházíme servis, kde po prohledání skladu tlumičů (snad i z kočárů) to vidíme špatně. Volíme variantu B a prasklý tlumič se pokoušíme zavařit. No a světe div se, ono to drží. Platíme 20 euro a jedeme zpět, na jedno oko už skoro nevidím a jsem napuchlej jak medvídek Pů. Vracíme tlumič na místo a je to v pohodě.  Pokračujeme s menším zdržením na další styčnej bod naší expedice. Jezero Ohrid vidíme při západu slunce. Vypadá to skoro jako klidné moře. Nádhernej hotel s obsluhou ochotnou uvařit i ve dvanáct hodin v noci. Dvoulůžkový pokoj 30 euro. Nalítáno dalších 158 kilometrů.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Probuzení v suché posteli jednou za čas neuškodí. Teprve teď si užívám pohled z balkónu na nekonečné jezero. Voda je čistá a prohání se tu několik krabů, kteří se snaží dostat i do restaurace. Snídaně na úrovni, čaj, káva, palačinky, med, sýr, salám a to všechno v ceně ubytování. Vyrážíme na malý průzkum okolí a v kleci za hotelem objevujem nečekaného chlupáče. Dost tady strádá na dvou metrech čtverečních. Ale kdo z nás si pohladil nebo dokonce podrbal medvěda. Balíme se do igelitů a zajišťujeme bagáž proti vodě, která si nedá říct a neustále hustě prší. Je zavelen odjezd a poměrně dobrou cestou objíždíme jezero, než odbočíme do hor. Míjíme areál staré továrny a potkáváme několik místních obrněných obyvatel. Káťa nevydrží a vytváří několik romantických fotografií s želví přítelkyní do svého booku. Někteří nejsou moc nadšeni z cesty, která připomíná dráhu v Dobřanech. Já naopak ožívám a užívám si deště, bahna, hlubokých vyjetých kolejí, tedy až do chvíle, než mi jeden nepřizpůsobivý kořen serve celou stranu čtyřkolky a do nosičů vytvoří pěkné výseče. Cesta zhoustla i pro otrlé expedisty, vypadá to, že bez použití navijáků se dál nedostaneme, a to nevíme, jak to vypadá za pár metrů. V navigaci sice cesta existuje, ale vyznej se v tom, když všechny cestičky jsou jen vyšlapané od koz a je jich tu požehnaně.  Na jedné ze skal Červík obrací čtyřkolku – vlastně otáčí, protože obrací ji až později. V tom ho Obr zastavuje a jde to zkusit vyjet sám. Po několika nezdarech se dostává na vrchol. „Pojeďte nahoru, ale opatrně na plyn,“ volá odněkud z chroští. Vyšplhá se za ním ještě Pačenko a Marek.  Při výjezdu Červíka je najednou slyšet křik, dobíhám a už vidím jeho čtyřkolku na krovkách. Jarda vypadá v pohodě, a tak se věnujeme stroji. Vracíme ho na kola a zjišťujeme jen ohnutá zrcátka. Při vší smůle ho zachránil náklad na zadním nosiči, který dosahuje nedozírné výšky. Probíhá výměna názorů mezi Červíkem (toho času momentálně v agonii), Obrem a mnou. Roztržka na svahu kopce končí Obrovým odjezdem do Čech. Babo, raď, co dál. Dohonit Obra, ale to nám bude trvat nějakou chvíli, než se za pomoci navijáků dostaneme všichni za ním, a to už může být, bůh ví kde. V GPS aktivujem funkci MUŽ PŘES PALUBU. Sice neradi, ale volíme bezpečnější cestu a pokoušíme se daný úsek objet. Začíná se stmívat a my jsme se nedostali dál než 50 km od místa startu. Potkáváme na stezce několik balíků čerstvého sena, z kterých koukají jen nohy a hlava osla. Špinaví, mokří a unavení se vracíme zpět k Ohridskému jezeru. Tachometry ukazují sice jen 133 najetých kilometrů, ale stály opravdu za to. Jaké je ráno naše překvapení, že náš ztracený Obr čeká na parkovišti. Večer jsme sice měli zprávy od Pačenka, že je v pohodě a že už někde kempuje, ale že se vrátí, nikdo nečekal. Opět v plné sestavě posloucháme napínavé vyprávění jednoho sólo přespání. „Nebudu vám, kluci, lhát, ale lepilo mi,“ pokračoval ve vyprávění Obr. „Jakmile jsem zalezl do spacáku, uslyšel jsem zvuk rozřezávání stanu. V představách se mi odehrává scéna, jak budu znásilněn albánským domorodcem, přece jenom mi chvilku trvalo odhalit skutečného útočníka. Byla to želva, která si zkracovala cestu přes můj příbytek. Ráno jsem vstal poměrně časně, a tak mě tu máte.“ Protože jsme ztratili celý den včerejším adrenalinovým zážitkem, jsme rozhodnuti pro ústupek na dnešní den a vydáváme se tou nejkratší cestou k moři. Místo toho, abych vám tento den popisoval každý kámen, který jsme museli objet, představím vám účastníky zájezdu a jejich stroje.

Červík a Vlaďka – alespoň obličeje určitě znáte ze stránek například časopisu QUAD (ale i z našeho webu pozn. redakce). Jarda je pravidelný přispěvatel, cestovatel a dobrodruh. A nedá se mu upřít, že na naší výpravě se ujal úlohy opravdu nezáviděníhodné – plánovače tras.  Vlaďka je jeho dlouhodobým batůžkem v dobrém i v tom ještě lepším.  Společně sdílejí Arctic Cat 700 TRW v přeložené verzi.

Obr – nebo možná vosa na bonbónu je výstižnější pro Martina, když krotí svou Yamahu Grizzly 700 se svou více jak dvoumetrovou výškou. Lidový vypravěč, specialista přes efekty, sólista a sochař.

ČVUTi – je přezdívka, kterou získali na této expedici pro svou celoživotní práci pro ČVUT. Vynálezci, opraváři, koumáci, lodivodové a jinak Michal a Hanka, jak se v civilu představují.  Mašinu Arctic Cat 700 TRW měli zapůjčenou na expedici od firmy ASP Group.

Kačka – dokud si nesundá přilbu, ani nepoznáte, že to řídí něžné pohlaví. Zkušenosti, které získala na Ukrajině, tady ani nevyužije. Je viděna za fotoaparátem i před ním, s želvou i bez. Většinou dělá exhibici na Arctic Cat 1000 TRW, ale díky větší úspoře benzínu zvolila stejný model akorát sedmistovku.

Pačenko – neboli švihák lázeňský, čím je starší, tím mladší přítelkyně projde sítem, odpůrce zbraní a vojenské techniky, právě proto se snaží veškerou skoupit a uskladnit na svém pozemku. Nedá dopustit na stroj, který ho vždy přivezl z expedice zpět, Yamaha Grizzly 700.

Marek a Káťa – další offroad dvojice na oblíbené značce Arctic Cat TRW 700. Marek sháněl batůžek na cesty a sehnal. Káťa chtěla zažít dobrodružství a taky ho dostala.

Tomáš – No a nakonec moje maličkost – sedlák s botami od hnoje, vyměnil sedlo koňské za sedlo Can Amu 1000 XTP. A řeknu vám spokojenost. Cestování se mi stalo životní filozofií.

I když je cesta svižná, cíl je pořád v nedohlednu. Cesta, která v mapě vypadá jak polňačka, má ve skutečnosti luxusní asfaltek a obráceně. Přituhuje, když nás pohltí tma. A že v Albánii je pořádná, nesvítí nikde nic. Většina čtyřkolek má místo světel jen takové broučky, myslím, že se jim říká bludičky. O to lépe se nám jede po prašné cestě vysoko nad údolím, protože nevidíme hloubku pod námi. Někteří spolujezdci už to zabalili a zaklíněni do svých sedadel spokojeně usnuli. Problém nastává, když spí i Kačka, která ovšem řídí. Ale rozkaz zněl jasně, dojet k moři. Je něco po půlnoci, když zastavujeme na pláži. Nikde nikdo, i když je kolem spousta barů. Přijíždí rybář, který nám domlouvá zdarma přespání na pláži u jedné z restaurací. Stavíme stany na písku a po pozdní večeři zalézáme do spacáků. Do deníčků zapisujem 346 kilometrů.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Ráno nevím, jestli se mi to zdálo, anebo jsme opravdu u moře. Po rozepnutí zipu stanu je to skutečnost. Nastává den D. Po dešti ani památka, a tak vyrážíme po naplánované cestě směrem k ponorkové základně. Při startování a zahřívání strojů nás míjí zajímavá cestovatelská skupina, která použila jako svoje vozítka citroeny Kachny. Ptáme se na základnu, ale z posunků usuzujeme, že se nedá projet. Nicméně jedeme po cestě, kde nás zastavuje závora s vojenskou osádkou. „Tudy určitě neprojedete,“ říká jeden z vojáků, „ale když to objedete přes blata, nebude to nikdo řešit.“ Poděkujeme za potřebné informace a vrháme se do víru divočiny, blat a vysoce píchavé trávy. Zkoušíme několik stezek, ale nemáme štěstí. Zastavujeme u nepropustných keřů a Jarda se jde podívat, jestli by to nešlo. Nechce se nám tu nečinně sedět a vyrážíme na obhlídku za ním ve složení Kačka, Káťa, Marek, Pačenko a já. Potkáváme Červíka a společně pokračujem až nad vojenskou základnu. Vytoužený okamžik je tu – ponorka v celé své kráse. Ba né, kecám. Kus železa, který kdysi dávno asi byl ponorka. Pořizujem fotečku a pokoušíme se obejít základnu a navštívit ještě vrakoviště lodí. Když už po osmé všichni slyší, že za támhle tím zálivem už to bude, propuká nedůvěra. Nacházíme místo s molem, které jsme viděli na satelitním snímku, ale z lodí tady toho zbylo opravdu po málu. Asi byla poptávka po železe. Než se vracíme, skáčeme do vody a plaveme k vraku nákladní napůl potopené lodi. Po přidělaném provaze se dostáváme na můstek. Naše vodní radovánky překazí mužík na motorovém pontonu, který máchá rukama a ukazuje ke břehu. Jakmile mizí za skalkou, vrháme se do vln znovu, když se otočí, jen nevěřícně kroutí hlavou. Po cestě zpět ke čtyřkolkám, se dohadujem, co nám vlastně chtěl. Nejpravděpodobnější nám připadá, že nás chtěl upozornit na přítomnost žraloků, kteří jsou častými návštěvníky všudypřítomných sádek. Nesežrali nás, a tak to dobře dopadlo. U čtyřkolek je už jenom Vlaďka, která vytrvala. Ostatní užívají sluníčka na pláži. Úkol splněn a vyrážíme na zpáteční cestu. Těším se na to, co přijde. Ujedeme několik kilometrů a je to tady. Nekonečné liduprázdné pobřeží, pláže plné šedivého písku, zarostlé duny a hle – Červík opět na zádech. Po pádu je každý generál, stačilo si při nájezdu na dunu připnout předek. Opět jeho nadměrný náklad zachránil tentokrát Vlaďku jako spolujezdce. Nacházíme nádhernou lagunu k přenocování. Pár fotek našich akvabel při západu slunce a koupel v moři nám zlepšuje náladu. Rozděláváme oheň a věnujeme se okultismu. Blíží se nějaké auto s rozsvícenými světly, obhlíží tábor, až nakonec přijíždí až k nám. Rozsvěcují v kabině a poznáváme policejní hlídku. Velice přátelsky se ptají, co tu děláme a jestli něco nepotřebujeme. S přáním hezkého večera odjíždějí. Tuhle zem prostě miluju. Sedíme a debatujem dlouho do noci. Tachometry zaznamenaly neuvěřitelných 56 km.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Morálka na vstávání se trošku zhoršila. Ze začátku jsme čekali celí nedočkaví v 9 hodin na opozdilce a nyní jsme rádi, když se vyhrabeme alespoň v jedenáct hodin. Tahle země je neskutečná tou různorodostí. Nedávno jsme zdolávali horské masivy a nyní se proháníme nekonečnými plážemi, objíždíme slepá ramena a hledáme přejezdy přes říčky vlévající se do moře. Potkáváme jenom rybáře, kteří zvláštní technikou loví v mělčinách ryby. Někdy narazíme na zapíchnuté slunečníky do písku, u kterých nejde se nevyfotit. Projíždíme okolo starého majáku, který spíše připomíná šikmou věž v Pise. Nalézáme krásné místo na pláži mezi stromy u nedalekého kempu, kousek od nás stojí v moři zajímavá betonová věž, která prý sloužila na naftu pro lodě.  Na břehu romantiku doplňují už jen zbytky betonových bunkrů. Vytahujem vařiče a ohříváme poslední zbytky Adventure Menu. Pačenko mi pózuje před aparátem jako kubánský vůdce s doutníkem v ruce. Jdeme si zaběhat po pláži a vrháme se do vln. Vyžene nás až výbuch dynamitu, kterým v našem okolí loví ryby. Kolem nás plavou omráčené ryby, po kterých se vrhají místní. Osycháme a pomalu odjíždíme. Pláže necháváme za sebou a snažíme se najít schůdnou cestu mezi zemědělskými políčky. Peloton se opět zastavuje a opět závada u Jardy na čtyřkolce. Přestřižená závlačka a povolená matka zadního kola. Všichni se shodujeme, že čtyřkolka je fakt přetížená. Zadní ramena obvykle svírají úhel obráceného písmene V, ale v tomto případě je to naopak. Na místo závlačky se snažíme narvat imbus, který se nám zdá tvrdší. Vydrží to jen pár kilometrů a kolo je v háji. Na poloose už není žádný závit. Jediné řešení bude poloosu zavařit na tvrdo. Ke vší smůle, máme vždycky štěstí na opravnu. Jen kousek od místa zkázy, kde ostatní čekají, nacházíme perfektně vybavenou soustružnickou dílnu. No kdo by to čekal. Majitel je ochotný, ale bude to prý až zítra ráno. Zapůsobím svým šarmem a už žhaví telefon, aby zavolal soustružníka. Začíná pro ně noční směna. Poloosu upíná do soustruhu a nový závit je na světě. Potom z kusu železa vyrobí ještě matku. Co vám budu vyprávět, prostě kouzelník. Cena ani nestojí za zmínku a už to montujem na čtyřkolku. Venku tma, místo dalšího campu v nedohlednu, a tak se pokoušíme vrátit do lesního kempu, kde jsme obědvali na břehu moře.  Aby to Jarda neměl tak jednoduchý, tak ještě píchá gumu. Albánie ho prostě zkouší, co ještě vydrží. A mohu vám říct, že moc toho už nebude. V kempu ochota jako všude a není problém pozdní večeře, která bude servírovaná v nekřesťanském čase. Komunikace s místními trošku vázne, a tak nás kuchař zve do kuchyně a z ledničky si vybíráme, jakou rybu a jaké maso nám připraví. To je servis. Spokojeni usedáme ke společnému stolu po jedné v noci a pak už se jen za mírného deště odkulíme do stanů. Najeto 159 km.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Ráno zamračené, a to hlavně pro Marka, který si postavil stan v dolíku a nyní má kolem něj vodní příkop. Po snídani odjíždíme směr ropná pole. Po několika hodinách vjíždíme do areálu, kde nás zastavuje až ochranka u jedné z nádrží. Všude kolem kohouty a roury. Někdo zastavuje u starého vrtu, který je pořád plný černé mazlavé tekutiny. Vjíždíme na cestu a pozorujeme jednu z plošin, která se snaží udělat díru do země. Počasí se horší pokaždé, když si sundám pršiplášť. Většina by strávila dnešní noc v pohodlné suché posteli, a tak po cestě sledujeme reklamní cedule. Vjíždíme do Berati a stoupáme do kopce nad městem, abychom se ubytovali v prestižním hotelu Castle Park. Teplá koupel a po předchozí domluvě s kuchyní, že nám uvaří i později, vyrážíme pěšky do velkoměsta. Historická část je nádherně osvětlená a pod mostem nás zdraví rodinka krys. U stánku se zmrzlinou si objednáváme kopeček toho jediného druhu, který tu mají. Myslí opravdu na všechno, proč turistu zbytečně zatěžovat velkým výběrem. Do sáčku kupujeme nějaké místní sladké speciality a asi dva druhy nechutnají jako písek. Druhá skupina je už po večeři, když dorazíme zpátky na hotel.  Tachometr dnes zaznamenal 105 km. Opouštíme teplou postel a na snídani se dělíme na dvě skupiny. Někteří odjíždí s Červíkem drancovat místní obchody a ta druhá se mnou hurá na hrad v Berati. Už to, že se dá zajet až na nádvoří, by u nás neprošlo. Místní hrad je zpřístupněn pro turisty bezplatně, protože v jeho zdech neustále žijí obyvatelé. Většina z nich nabízí své průvodcovské služby přímo u brány. Jeden chlápek se nám nabídne za pár euro, a tak si ho jako skupina najmem. Udělali jsme dobře, protože má klíče od tajných zákoutí, kam se běžný smrtelník jen tak nedostane. Po vstupu jsme nadšeni, že střílny jsou obsazeny kulomety, které byly vyrobeny v Plzeňské Škodovce. Vstupujeme do útrob kostela, o kterém se dovídáme nepublikovatelné věci, a všichni jsme nadšeni, jak místní restaurátor perfektně navázal štukem na historické fresky. Při výstupu po dlouhém schodišti obdivujem v dálce za městem obrovská písmena zasazená do hor.  Podle teorie našeho průvodce byla za vlády komunistického vůdce Envera Hodži vyleptána kyselinou do skal za městem, aby nešla odstranit. Podle encyklopedie jsou sestaveny z velkých několik metrů velkých kamenů. Každopádně nápis ENVER byl po převratu předělán na NEVER (NIKDY). Prohlídka pokračovala kolem stožáru s anténami, ke kterým vedly silné kabely všemi směry, až ke starému hradnímu vodojemu. Kdo se chtěl vyfotit u vodní hladiny, riskoval, že zde zanechá svoji snídaní nad smrdutou zdechlinou psa, který se sem propadl a utopil se. Rozum zůstává stát nad budovou kostela, kterou komunisti odbourali a udělali si z ní hlavní stan pro prominenty.

Albánie 2013  Albánie 2013  Albánie 2013

Za zmínku ještě stojí, že jsme našli vchodové dveře, které jsou na knižním průvodci Albánií. Zinscenovaná kopie fotky musela proběhnout, i když nám chyběl stařec i děcko. Důležitou informaci nám průvodce ještě sdělil při loučení. Jednalo se o albánskou policii, která má nakázáno nezastavovat ani nějak jinak obtěžovat turisty. Znáte nějakou jinou zemi, kde je přístup k turistice tak vstřícný? Hlavní branou zpět nejde projít, aniž byste si neodnesli nějaký suvenýr. Než nějakou cetku volím starý zrezlý bodák z Rakousko-Uherska, který prý našel prodávající přímo v rozvalinách hradu. Při bližším ohledáním zjišťuji vyryté jméno a rok 1887. Popojíždíme dolů z hradeb a spěcháme na místo schůzky s druhým týmem. Bohužel máme asi půl hodiny zpoždění, tak posíláme sms, která, jak zjišťujeme na místě, nebyla doručena. Nikde nikdo, a tak volíme vlastní cestu. Po nějaké době se nám podaří spojit a určujeme si GPS souřadnice místa našeho dalšího tábora. Ve stánku u silnice kupujeme u místních zemědělců nejen meloun, ale i další zajímavé plody, které jsme do této doby vůbec neznali. Červíkova skupina si k místu setkání zvolila cestu přes pláže a nejednou museli najet do slaných vln, aby překonali vodní kanály. Já s pár dobrodruhy volíme cestu horskou krajinou. Ne jednou jsme přejížděli koleje při téhle expedici, ale vždy to vypadalo na zrušenou trať. Tentokrát jsou závory dole a kolem nás projíždí ošuntělý diesel se spoustou zaplachtovaných vagonů. Na každém z nich sedí kovboj se samopalem, kterým na nás mává. Čas je neúprosný a ve vytrvalém dešti se cesta dost prodlužuje. Volíme tedy menší zlo a vjíždíme na dálnici. Tady kilometry přibývají a přibližuje se i bod na GPS. Musíme zastavit pod mostem, protože déšť znemožňuje další cestu. Přes brejle ani přes štíty helem není nic vidět. Stojíme pod mostem a společnost nám dělá jen vlčák, který tu hlídá nějakou starou garáž. Počasí se tu mění každou minutou. Vyjasňuje se a my pokračujem do cíle. Ještěže nás nějaká předtucha zastavila. Kolem nás je naprostá spoušť. Popadané elektrické sloupy, utrhané satelity, polámané palmy a všude spoustu krup. Lidé se snaží zachránit vytopené domy, zničené zahrady a ucpat díry ve střechách. Přijíždíme na výběžek v moři, na který vede asfaltová silnice nebo né moc sjízdná polní cesta. Ačkoliv je už tma, volíme cestu přes louky a pole. Po nějakém čase stráveném na padesáti metrech cesty ustupuji přírodě a přes oranici vjíždíme na lepší cestu. Chvilku hledáme na pobřeží, až uvidíme plápolající hranici na břehu moře u starého mola. Setkání je radostné, prý nás už ani nečekali. Krásné místo na zakončení expedice. Stavíme stany u nedaleké jeskyně, která asi patřila jako sklad k molu. Seznamujeme se s Enverem (tak pojmenovala Vlaďka psa, kterého adoptovala). Za pár zbytků od večeře nás celou noc hlídal.  Celkem najeto 178 km.

Tomas

Poslední vstávání, poslední ranní káva a poslední pohled na moře. Opět se rozdělujem na skupiny. Jedna míří přímo po silnici do kempu v Černé Hoře. S touto skupinou musí jet i Marek, který doufá, že jeho přední ložiska vydrží přejezd. Druhá se mnou vyráží oklikou po cestách místního významu. Nikomu z nás se domů moc nechce, a tak si užíváme poslední okamžiky Albánie. Zastavujeme v podivném zábavním parku, jak to na první pohled vypadá. Spousta jezírek, v kterých se prohání pstruh duhový. Živí medvědi a sloni z kamínků, prostě naprostý albánský kýč. Zjišťujeme, že se jedná o areál pro svatební oslavy. Procházíme umělou jeskyní a v kamenné restauraci si dáváme co jiného než pstruzí specialitu. Kontrolujeme sádky a pomalým tempem se vracíme k mašinám. Několik kilometrů a jsme na hranici. Dobrodružných čtrnáct dní v Albánii obohatilo nejen naše fotoalba, ale pomohlo nám se podívat na svět jinýma očima. Bylo to na někoho moc rychlé, nebo noc dlouhé. Bylo málo sluníčka. Pořád jsme opravovali ale to všechno k tomu přece patří.

A co se mi vybaví při vyslovení jména tohoto státu? Že všechno začíná podáním ruky. Kamkoli jsem přijel a vychrlil na ně svoje problémy, byl vždy čas na podání ruky. Zastavme se v dnešní uspěchané době a učme se od lidí, kteří ještě umí žít.

Text: Tomáš Hégr
Foto: Tomáš Hégr
Kompletní fotogalerie: zde

Kinder Albanie – aneb rodinná dovolená

Po delším čase nám opět na server přispěl kamarád zapálený cestovatel Jarda Černý svým pěkně zpracovaným deníkem z jeho rodinné dovolené na čtyřkolkách v Albánii.

Při návratech z expedic se mě vždy moji tři kluci ptají na to, jaké to v zahraničí je a jaké je tam ježdění. Když jsem přemýšlel nad rodinnou dovolenou, napadla mě myšlenka, proč si neudělat vlastně takovou rodinnou expedici.  Nejstarší syn zkušenosti s jízdou na čtyřkolce má a zbylí dva si jen sednou a jedou.  Moje přítelkyně, která už semnou odjezdila několik expedic jako „batůžek“, mě v tom podporovala. Vše jsem ale musel probrat s Oldou Hříchem z ASP Group Žebrák, zda mi svěří své tři mašiny. Olda ochotně souhlasil a za to patří jemu a firmě velký dík. Stroje a servisní zázemí bylo perfektně připraveno, takže už nic nebrání k uskutečnění „výletu“.  Albánii jsem si vybral proto, že jsou tam krásné přístupné hory a moře, milí a vstřícní lidé a hlavně není problém s tamější policií, protože syn nemá řidičák. Podle loňských zkušeností, tam řídí už i třináctiletí auta. Třeba na motorkách se jezdí bez helem a i ve čtyřech. Takže se jde na věc. Jako vždy si musím projít a vybrat oblasti kam chci jet a propojit je trasou. Neplánuji však nic složitého, aby to kluci zvládli. Snažím se vyhýbat asfaltovým silnicím, cca asi 60 km denně, což jsem podcenil. Za deset dní jsme totiž ujeli celkem 840 km.  Ve finále jsem musel ještě na místě improvizovat a zbyl i čas na bádání.

   

Po sbalení asi miliónu věcí a naložení čtyřkolek vyrážíme v neděli 30. 6. 2013 směr Černá Hora. Do tamějšího kempu dorážíme po 29 hodinách jízdy. Ubytujeme se v chatce a jdeme vyzkoušet mašiny, abychom druhý den ráno mohli vyrazit do Albánie.  Jedeme hned za kemp na malou plážičku u řeky. Překvapují nás ještě zatopené louky, kde hned zapínáme 4×4 a to jsem v kempu sliboval, že 4×4 využijeme až na albánských plážích. Přijíždíme na plážičku, kde je několikaletý provizorní bar z prken. Lednice a mrazák je načerno napojen přímo na elektrický sloup. S chutí si hned dáváme vychlazené pití a objednáváme si u místní ženy večeři. Skáče do loďky a odjíždí pro suroviny. Dnes se bude podávat kapr s hranolky. Ryby pěkně majzne v loďce klíčem od plynové bomby a vykuchá, z brambor ještě padá hlína. Vše máme pěkně naživo, jídlo je vynikající a čerstvé. Pak už nás čeká jen naložení čtyřkolek, vytoužená sprcha a postel.

   

Ráno po snídani konečně vyrážíme k albánským hranicím, které jsou pouze 30 km od základního tábora. Já jedu na Accessu MAX 700 EFI  k jeho řízení je potřeba zkušenost a je velmi živý, ne nadarmo ho děti označily jako „nabroušený brouk“), přítelkyně Vlaďka na Arctic Catu 700 TRV EFI (protože má posilovač a má velkou stabilitu díky velkému rozvoru) a syn Dominik na TGB Blade 550 IRS  EFI (je z těchto strojů nejslabší, ale vždy mě dovezl z každé expedice spolehlivě domů – expedice nejsou přeci o výkonu ale o spolehlivosti). S přejezdem přes hranice nám však musí pomoci správce kempu. Autem jede na hranice a tam střídá Dominika v řízení a projíždíme všichni hladce přes přechod. Vše trvalo cca 20 minut. Na albánské benzínce dáme ještě kávu, měníme peníze, dotankujeme a bereme směr Théthi. V roce 1966 byl vyhlášen jedním z prvních albánských národních parků a rozléhá se na území 26,3 km². Značnou část území parku zabírají lesy. U západní hranice parku v podhůří dvoutisícových štítů Albánských Alp leží obec Thethi s kamennými domky, které často mají ještě dřevěné střechy. Jedeme po nové asfaltce, která vede až k úpatí hor a tam se mění na kamenitou cestu, kde už jsou ovšem cestáři a budují tu silnici přes hory. Co mohu posoudit, tak během roku zde udělali velký pokrok. Obzvláště v silniční komunikaci a značení. Za pár let už tu nebudou jezdit čtyřkolky a offroady, ale cyklisti a silniční motorky. Po cestě pokračujeme dále přes hory, kde potkáváme ještě zbytky sněhu, i když už je tu kolem třiceti stupňů. Šněrujeme si to krásnou prašnou kamenitou cestou a potkáváme tu i mnoho zahraničních turistů s endury a offroady. Překvapili mě i Francouzi s Peugeotem 406, nechápu, jak se sem mohli vlastně vyškrábat. Jelikož mi nejmladší syn začíná za zády usínat, tak si ho dávám před sebe a hledám místo na spaní. Po chvilce vidím ceduli kempu a hned tam zamíříme. Kemp je celkem za 300 lek a sprcha 1€/osobu (1€ = 130 lek). www.facebook.com/alpbes.shtepipushimi Tento den jsme ujeli celkem 120 km.

   

Ráno pokračujeme po cestě dále a přijíždíme k menšímu vodopádu, kde si uděláme pár fotek. Jelikož máme náskok před naplánovanou trasou, tak sjíždíme z hlavní cesty a jedeme po kamenité cestě mezi stromy (je to úplná záplava balvanů, která obtéká vše, co jí stojí v cestě) a zkoumáme skalní soutěsku, která je ovšem pak dále průchozí jen pro pěší, vede na vrchol Theth, kde se dá přejít na druhou stranu hor do údolí Valbonë. Sjíždíme a hledáme místo, kde si udělat oběd. Vidíme krásné říční jezírko s průzračnou vodou, kde hned přibrzdíme. Je horko a proto se chceme osvěžit ve vodě. Je tak ledová, že se v ní dá vydržet jen pár vteřin. Něco pojíme, načepujeme si vodu do lahví přes filtr Katadyn Combi plus (máte jistotu, že nebudete mít střevní potíže a nemusíte mít s sebou tolik kanystrů vody) a jedem dál. Vracíme se na původní cestu, jedeme stále podél řeky a míjíme krásné skalní útvary. Šimon zase usíná, tak musíme přibrzdit u řeky a osvěžit se vodou. Rozhodujeme se co teď, jelikož je ale ještě málo hodin, pojedeme dále. Musíme překonat hřeben do druhého údolí. Cesta nám pěkně ubíhá, ale na druhou stranu to už nestihneme. Vidím krásný zelený plácek na spaní, kam to hned zalomím, protože je jediný po x kilometrech. Pod ním je ještě jeden menší, kde snad budeme méně na očích. Jen co zaparkujeme čtyřkolky, hned máme asi deset diváků a stádo koz za zády. Hořejší plácek je totiž fotbalové hřiště pro pastevce, když se vracejí z pastvy. Asi po dvou hodinách je to přestane bavit a konečně odcházejí. V klidu si stavíme stan a večeříme. V noci mě pak vzbudí praskání větví. Že by medvěd?? Nééé, jen pár lidí si asi padesát metrů od našeho stanu dělalo ohýnek. Později jsem viděl, že tam čekají na „dostavník“ a jedou i s krávou na trh. Ujeli jsme celkem 90 km.

   

Ráno pokračujeme naší cestou, kde kousek od našeho noclehu je o samotě kafé – bar  a sjíždíme asi dvacet kilometrů do údolí. Třikrát po cestě míjíme několik desítek úlů, je to opravdu divný pocit, když všude kolem vás létají včely. Sjíždíme dolů k vesnici a pak jako když utne a opět nová asfaltka. Pobavil nás přechod pro chodce odnikud nikam – odezdi ke zdi. Asfaltku využívají jako obrovský sušák bylinek, místy to nejde jinak, než je přejet. Po pár kilometrech stavíme u první restaurace na oběd. Já a Vladí si dáváme místní speciality, které byly tak divné, až byly dobré. Nelahodily totiž ani oku. J Velkým potěšením pro nás bylo připojení Wi-Fi. Po obědě razíme dál a hledáme benzínku, protože už jsme skoro na suchu. Bereme to směr Shkodër a tam odtud na přehradu Komani. Po úmorné klikaté silnici za soumraku dorážíme do cíle a zajíždíme do hotelu pod most. Pod mostem je udělaná restaurace, ubytování i koupelna s WC. Most totiž využili jako střechu. Zde se potkáváme s dvěma českými turisty, kteří jeli stopem už z Čech až sem do Albánie. Vyměnili jsme si zážitky a dozvěděli se, že nás už cestou několikrát míjeli. Vždy nás poznali podle českých vlaječek na prutu. Ujeli jsme 150 km.Z kempu pod mostem se jedeme podívat nahoru na přehradu, odkud jezdíval trajekt. Dnes už jsou tu jen v provozu malé loďky, které přepraví max. motorku. Míjíme muže se samopalem, který hlídá přehradu a elektrárnu. Projíždíme tunelem až na hráz přehrady. Je tu velmi rušno, spousta turistů i domorodců. Potkáváme tu i českou rodinku s dětmi. Otáčíme se a jedeme směr moře. Zase nás čeká úmorná klikatá silnice a pak už to stáčíme na město Kallmet i Madh. Mezitím ještě stavíme pod olivovníkem na oběd, kde je poblíž krásné jezírko a děti si tu hrají s divokými želvami. O několik hodin později konečně přijíždíme k moři a užíváme si průjezd po pláži, kde se ovšem Dominik v hlubokém písku zahrabe. Tahám ho lanem ven. Seznamuji ho s jízdou v písku, je to jeho první zkušenost, začíná si to užívat. Cestou z pláže jedeme okolo krásného hotelu, jelikož máme rozbitý stan, jdeme se zeptat na cenu ubytování.  Hotel Sebastiano nabízí dva pokoje s klimatizací, se snídaní a bazénem celkem za  60€. Dnešní den je odpočinkový, najeli jsme 110 km, z toho asi 40 po písečných plážích.

   

Po hotelové snídani vyrážíme zpět brázdit pláže, směr Durrës. V oblasti Ishulli i Lezhës narážíme na rybářskou osadu, kde mají své domky postavené na dřevěných sloupech ve vodě.  Je tu spousta rybníků propojených kanály. Cestu, která přes ně kdysi vedla podél pobřeží, již dlouhá léta nikdo neudržuje a přemostění zde chybí. Domorodci nás odkazují na dálnici, kam se nám ale nechce. Zkoumáme každou odbočku. Projíždíme planinami, kde je tráva tak vysoká, že se vidíme jen podle prachu a našich vlajek na prutech. Pomalu opouštíme zátoku Rodonit a přes hřebeny míříme do zátoky Lalëzit, kde hledáme ubytování. Opět nás vítají pláže plné turistů. Jedeme podél moře a narážíme na malý přítok, který chceme objet. Místní omladina nám hned aktivně radí, kde ho nejlépe přebrodit. Mořské vlny kanál zalévají pískem a je tu hloubka jen po kolena. Jeden z mladíků nám ukazuje, kde je hloubka nejmenší a my po chvilce váhání přejíždíme kanál. Jsme tu hned atrakcí pro návštěvníky pláže, všichni se na nás dívají s údivem a fandí nám. Dorážíme k chatkám, kde jsem byl ubytovaný loni. Bohužel mají obsazeno, sezóna je v plném proudu. Ale majitelka ochotně běží k sousedovi a ptá se na to, jestli má volno. Má jen dvoulůžkový pokoj, což nám nestačí a ochotně nás vede k hotelu, který je vzdálen asi 150 metrů. Hotel nás překvapuje s pětilůžkovým pokojem se soc. zařízením a výhledem na moře. Cena za noc je 25€.  Neváháme ani chvilku a zůstaneme tu na dvě noci. Večer si jdeme ještě při západu slunce zaplavat. Dnes jsme ujeli 130 km.

   

Ráno odlehčuji čtyřkolkám od zbytečné zátěže a vyrážíme na špičku poloostrova, která rozděluje obě zátoky. Je zde mnoho bunkrů, s kluky si je jdeme prohlédnout. Dole se nacházejí dělostřelecké bunkry a nahoře na kopci jsou velitelské pozorovatelny se střílnami, které jsou propojeny podzemními chodbami. Dnes už se tu prohání pouze netopýři. Po shlédnutí základny se přesouváme dolů po úzké stezce k moři. Míjíme starý hrad a po kamenité pláži se jdeme dále projít na špičku poloostrova. Připravujeme si tu oběd a pozorujeme rybáře. K rybolovu tu používají pumy, které jsou doprovázeny velkým gejzírem vody. Vracíme se zpět a přejíždíme na pláž s molem, kde jsou dva obrovské bunkry. Sloužily jako zásobárny pohonných hmot.  V restauraci se pak občerstvujeme a v dálce vidíme černé mraky s blesky. Žene se sem pěkná průtrž. Sedáme na čtyřkolky a vracíme se zpět k hotelu. Cestou nás nemine pár kapek, které bodají jako jehličky. Přijíždíme na „domovskou“ pláž, kde není po dešti ani památky a užíváme moře. Najeli jsme 50 km. Večer pak nakládáme mašiny a ráno pomalu, ale jistě zase budeme brát směr Černá Hora. Po snídani jedeme přes pohoří na poloostrově do zátoky Gjiri i Drinit, kde chceme na pláži přenocovat. Jsou tu krásné písečné duny zarostlé velkými trsy trávy, je to jiné poježděníčko než po tvrdé kamenité cestě. Čtyřkolka se krásně po dunách vznáší i navzdory nákladu, který veze. Kolem jedné dorážíme na pláž, která je doslova posetá mušlemi. Rychle jdeme do plavek a hurá do vln. Kolem nás zase řádí bouřka, ale pořád čekáme na to, že nás to mine. Bohužel máme smůlu a bouřka je u nás během několika minut. Takhle rychle sbaleno jsme snad ještě nikdy neměli a mašiny jsme po pláži hnali, co to dá, jen abychom ujeli bleskům. Povedlo se. Nedaleko je hotel, ve kterém jsme již bydleli. Personál nás tu vítá s otevřenou náručí, je vidět, že si tu hostů váží, dnešní noc strávíme tady. Ujeli jsme 90 km.

    

Ráno kontaktuji správce kempu, aby nás dnes odpoledne čekal na hranicích a pomohl nám s převezením mašiny. K hranicím to máme 70 km, jedeme bokem od hlavních silnic po pěkných cestách. Ve městě Shkodër se zastavujeme na nákup suvenýrů. I malí Albánci mají suvenýr – šátek, který semnou procestoval tisíce km po světě. Sebrali mi ho z mašiny. Na benzínce se pak u nás stavějí slovenští motorkáři, kteří uviděli vlaječky a zastavili se na pokec. Zajímala je cesta přes hřebeny Theth. My pak ještě zajíždíme k jezeru Skadar, kde si chceme udělat oběd na břehu. Přijíždíme do hustých travin a močálů, kde nás dohání místní omladina. Vladí jede poslední a jeden nenechavec jí láme laminátový prut s vlajkou. Rychle se otáčím zpět a snažím se ho dohnat, když mě vidí, zahazuje kořist a mizí v travinách. Oběd vypouštíme a jedeme k hranicím. Po chvíli doráží celá „delegace“ z kempu, v čele s jeho majitelem, který usedá na TGB Blade. Na hranicích opět překvapili. Albánský celník mi vrací pasy a odstavujeme mě bokem. Odchází do hlavní budovy a přináší plechovku chlazené limonády pro Šimona. Můžeme pokračovat v klidu dál, až do kempu. Máme za sebou 110 km.

    

Nejvíce jsem se bál o to, aby nás nepotkali nějaké zdravotní potíže, protože děti jsou alergici. Vše proběhlo naštěstí bez problémů. Dále jsem měl strach z toho, jestli patnáctiletý Dominik dokáže zkrotit své emoce a odřídit celou expedici, přeci jenom tohle není hodinové ježdění kolem baráku. I tohle byly zbytečné obavy. Ba naopak, byl jsem překvapen z toho, že chtějí více jezdit.  Za celou dobu jsme se čtyřkolkami neměli žádný problém, dokonce ani defekt. Přeložené mašiny poslouchaly na slovo v jakémkoliv terénu, co nás potkal. Žádný z řidičů si na svoji mašinu nestěžoval, všichni jsme byli nadmíru spokojeni. Já z toho, že jsem mohl otestovat nový stroj Access MAX 700 EFI. Je to tak trochu má srdeční záležitost, s touto značkou jsem začínal. Tenkrát to byla pouhá 250-ka „zadohrab“ a dnes narostla na krásnou sedmistovku, plnohodnotnou 4×4. Přitom však neztratila nic ze své lehkosti a přibyla na dynamičnosti. Dominik s TGB Blade 550 IRS EFI nechtěl slézt, jak se mu zalíbil. Je to mohutná, stabilní a spolehlivá čtyřkolka, která si ledacos nechá líbit. I s motorem 5OO ccm, dokáže držet krok se silnějšími mašinami a její mohutná konstrukce uveze hodně nákladu a neubere nic na jízdních vlastnostech. A Vladí, která se z pozice „batůžku“ posunula na místo řidiče, si nemůže na Arctic Catu 700 TRV EFI vynachválit posilovač řízení, měkký pohodlný stabilní podvozek a krásný zvuk laděného výfuku Remus. Namontovaná korba pobrala největší objem zavazadel a při tom se stále nechalo jet ve dvou.Všichni jsme si rodinnou expedici maximálně užili a jak zaznělo v jednom českém filmu…“konečně jsi nás táto taky vyvez“…

Text: Jaroslav Černý
Foto: Jaroslav Černý
Kompletní fotogalerie: zde