Skupina jezdců pátrající v pohoří Thet po dobrodružství klouže po kamenitých úzkých stezkách dolů do kaňonu. Je naprosté bezvětří a teplota klesá k šesti stupňům Celsia. Deset dobrodruhů na sedmi strojích se pohybuje v oblacích prachu a hledá útočiště k přečkání dnešní chladné noci na území, kde se čas zastavil.

Tak takhle nějak vypadají dny našeho druhého putování po Albánii. Ale abych nepředbíhal. Po návratu z minulé výpravy většina účastníků již věděla, že jsme tu nebyli naposled. Proto začaly přípravy a plánování další trasy. Tentokrát jsme měli za cíl ponorkovou základnu ve Vlore.

Naše dvě plně naložené soupravy vjíždějí do areálu kempu „ U RIKIHO“ v Černé Hoře. Za sebou máme přibližně 1400 kilometrů, několik klimbnutí za volantem a před sebou nádherné slunečné ráno. Mysl okamžitě zbystří a plánovaný odpočinek se nekoná. Místo toho sjíždíme z plaťáků a připravujeme čtyřkolky na první zatěžkávací zkoušku po okolí. Naší pozornosti neuniknou tiše zaparkované vodní skútry na slepém rameni Skadarského jezera těsně vedle kempu. Po krátké domluvě už trénujeme jízdu zručnosti na vodních kvadraciklech a dost nás to baví.  Se správcem domlouváme oběd u místních domorodců na břehu jezera. Je to pár kilometrů a tak skvělá příležitost, jak zjistit, jestli se nám v nádržích nesrazil natural. I když kapr není ryba, kterou bych vyhledával, byl připraven a obalen v něčem opravdu mistrovsky. Vůně spáleného benzínu z vodních skútrů nám nedá zapomenout, a tak doplňujeme nádrže na doraz a vrháme se na několikahodinovou vyjížďku deltou Skadaru. Druhá parta volí poněkud méně adrenalinovou formu a přes jezero se vydávají v domorodé kánoi. Cesta se ovšem stává docela zajímavou, protože po zbytek plavby hledají, kde nechal tesař díru. Již po několika metrech propadáme těžké závislosti na rychlosti, kterou se dají projíždět temná zarostlá zákoutí. Do reality se dostáváme až po převrácení skútru a ochlazení naší řídící jednotky. Pomalu otáčíme nazpět k základně a teprve teď obdivujeme nepropustnou masu leknínů, spousty vodního ptactva a pocit, že projíždíme pralesem někde ve Venezuele proti proudu řeky Orinoko. V kempu už netrpělivě vrčej mašiny a trasa vede do místních blat tentokrát na čtyřkolkách, po cestě navštívíme ještě místní hradní opevnění. Den pestrý, na tachometru prvních 43 kilometrů a ani nevím, jak jsem se dostal do postele.

Natěšení účastníci zájezdu už nemohou dospat, a tak od ranních hodin je v kempu poměrně rušno.  Poslední snídaně v civilizaci a vyrážíme. Protože nechceme použít již tradiční hraniční přechod Honi Hotit, kopírujeme po menší okresce hranici Montenegra a po cestě míjíme vodopády známé jako Niarára. Cesta po silnici je nekonečná, ba dokonce nezáživná, a tak je menší zastávka na oběd u horské boudy  vítaná. Konečně sjíždíme k hraničnímu přechodu. Tak nějak bych řekl jiný přechod, jiný mrav. Žádný počítač, pouze formulář a dobře ořezaná tužka. Na dotaz celníka „jaká je značka čtyřkolky“ odpovídám Arctic Cat, bohužel nezná, a tak napíše Yamaha. Po několika minutách opouštíme celnici, míjíme svatebčany v místních krojích a plynule sjíždíme z dvouproudové silnice na prašnou lesní cestu. Všechny nás zalije pocit spokojenosti. Protože v těchto končinách jsem se již minulý rok pohyboval, hledám místo na stany na staré těžební cestě. Bohužel asi špatná odbočka, a tak končíme u hromady chroští, která brání v průjezdu.  Odhazujeme zátaras a vjíždíme na louku, krytou ze tří stran stromy s výhledem do údolí. Stavba stanů zabere jen pár okamžiků a plni očekávání z nadcházejícího dne usedáme u ohně. Na tachometru přibylo dalších 210 kilometrů.

Jako správná banda nadšenců jsme už v půl osmé před stany. Při ranní kávě a konzumaci zemlbáby necháváme doschnout stany a balíme. Byla to pořádně chladná noc i s ohledem na nadmořskou výšku okolo 1500 m. n. m, ale ranní sluníčko a ten výhled za to stojí. Sjíždíme horskými stezkami k divoké říčce Cemi Selces. Projíždíme starou vojenskou základnou, z které zbylo několik hangárů v dnešní době dobře využitých pro ustájení koz a ovcí. Po cestě potkávám hloučky dětí, zastavuji a do natažených rukou pokládám, co moje příruční zavazadlo nabízí. Nevěřili byste, kolik dětí má tři až čtyři ruce J. Přejíždíme na druhou stranu řeky, kde zahajujeme důkladnou očistu ve vodním toku. Tato část cesty je jedna z nejhezčích – prudké sjezdy, prašné kamenité cesty na dně kaňonu, křišťálová řeka a všechno to, co je pro Albánce cenné jak pro nás východní marka. Než narážíme na asfalt, stoupáme nekonečnými serpentinami, kde si nikdo neodpustí malou školu driftování. Na pumpě dotankováváme mašiny a měníme na tvrdou Albánskou měnu. Protože na expedici je několik nováčků, bylo by škoda vynechat národní park Thethi, a tak na nedaleké odbočce volíme cestu tímto směrem. Po cestě se Markovi nezdá stav oleje, tak proběhne rychlá kontrola, která ukáže, že je všechno OK. Narážíme na vyschnuté koryto řeky, kde Červík odbočuje a několik málo stovek metrů trvá, než dojedem do ohromujících skalních masivů, které zde vyhloubila voda. Projíždíme jeskyní, až kam se dá, než nás zastaví skály a úzká průrva. Bez předchozí přípravy by nebylo možné tato místa vůbec najít, a proto jsme vděčni našemu Google Earth expertu, že už tu jednou byl alespoň na monitoru. Po cestě se nedá nevšimnout velkého pokroku v budování infrastruktury, a tak doufáme, že tento průjezd pohořím není tím posledním po prašných stezkách. Míjíme vesnici Thethi a na pravém břehu sledujeme jednu z posledních věží v Albánii. Kamenná věž (Kula) ve vesnici působí nedobytně a také nedobytná byla. V dobách, kdy mnohé spory lidí žijících v albánských horách řešila krevní msta, se sem uchylovali „muži na odstřel“. Sjíždíme k řece. Zde nastává menší neshoda s dalším plánem cesty, kde pro některé je příliš brzo na kempování a ostatní by to už dnes zabalili. Je demokraticky rozhodnuto a pokračujeme. Stoupáme po nádherné offroadové cestě až k takzvanému hřišti, kde rozbíjíme tábor. Zanedlouho slyšíme příjezd domorodého mopedu, který nám přiváží místní omladinu. Na tom by nebylo až tak nic moc zvláštního, kdyby mladík neměl přes rameno uřezanou brokovnici a vítězoslavně si nesedl na kopec nad námi. Plechovka českého piva z něj rázem dělá našeho ochránce, a tak nás ani nepřekvapuje skupinka, která se kolem něj shlukuje. S nastávající tmou moped odjíždí a my tu zůstáváme u plápolajícího ohně sami. Připisujeme si 162 kilometrů.

Tady v horách přichází ráno o něco dříve, a tak při východu slunce snídáme ovesnou kaši s medem a naše pohledy padají hluboko pod nás do údolí. Teplota rychle stoupá a vypadá to na nádherný den.  Menší závadu objevil Červík, na uchycení rámu mu chybí šroub. To ovšem není žádný problém, protože na čtyřkolce jsou místa, kde ten šroub zas tak potřebnej není.  Projíždíme po prašné cestě ruinami kamenných hospodářských budov a klesáme opět do údolí. Na cestě se vynořuje menší enduro, a jakmile řidič spatřuje naše české vlajky, zastavuje a krajanským jazykem se dáváme do řeči. Trochu nás překvapuje, že absolvuje tuto pouť úplně sám. Na jednom z mostků bez svodidel zastavujeme a vydáváme se pár kroků pěšky pod skálu naplnit kanystry pitnou vodou. Na vodu v Albánii jsme se dobře připravili. Jarda i já s sebou vezeme multifunkční filtr, který kombinuje keramický filtrační element impregnovaný stříbrem s doplnitelným filtrovacím zásobníkem s aktivním uhlím, sice se s ním dá napít třeba z louže, ale nebylo zapotřebí ho vůbec použít. A tak pouze ze zvědavosti pumpujeme, filtrujeme vodu a libujeme si nad její kvalitou. Před zastavením si s Kačkou měníme mašiny, aby si na Can Amu taky trošku odpočinula J a zjišťuji prasklé uchycení nosičů na Arctic catu, a to nejen u mne, ale i u Michala a u Červíka. Konstrukce nevydržela váhu našich spoďárů a vydává záhadné zvuky. Další putování bude za svářečkou. Nalevo míjíme místní zajímavost – jeskyni. Na chvilku zastavujeme, aby romantická duše mohla zaplesat nad jezírkem, které ukrývá tento skalnatý útvar. A co čert nechtěl, Michalovi chcípá mašina a nejeví známky života. Už několikrát jsme se přesvědčili, že nejjednodušší řešení je to pravé, a tak měníme pojistku a pokračujem. Servis nikde a najednou nás přepadá chuť k jídlu. Narážíme na restauraci a mohu vám říct, že to kulinářský zážitek nebyl. Ryba se svíjela bolestí pokaždé, když jsem do ní píchnul vidličkou. Po prašné ulici vjíždíme do města. Po několika metrech spatřujeme dílnu, v které vidíme elektrický oblouk. Někdo rozebírá čtyřkolku, aby sundal rám, a jiní (jako já) to vaříme tak, jak to Američan smontoval. Chlapík je super a i cena 1000 leků za všechny je lidová. Nakonec mu nabízím za odměnu svezení na kolce a on přijímá. Properu to ulicí na plný plyn, aby si to užil, a vůbec mě nenapadlo, že v oblacích za námi mizí celé město. Bohužel to napadlo černý mercedes, který mě zastavuje na zpáteční cestě. Zkouší na mě hlasitě mluvit asi třinácti jazyky a já dělám, že mu nerozumím. Rozuměl jsem mu moc dobře, aspoň na chvilku jsem si myslel, že vzniklou situaci zachrání opravář za mnou, ale to dopadlo jak první sex. Se staženýma půlkama se omlouvám albánské mafii a slibuji, že už to nikdy neudělám. Odjíždí a my také.

Kousek za městem nám cestu zkříží starší mercedes s ještě starší rodinnou posádkou, mířící pravděpodobně z kostela. Zajímavé na tom bylo, že se nedal předjet, a tak jsem si pomalou cestu zkracoval focením děl místních umělců, jako je například karoserie auta celá vyplněná kameny. Najednou se zvedá oblak prachu, Červík už to nevydržel a předjíždí ho po kamenitém náspu. Zpomaluje ho a nechává předjet i ostatní čtyřkolky. Bohužel jsem to nestihl, a tak se kochám dalších pět kilometrů. Začínáme stoupat opět do nehostinné přírody. Před sebou nikoho nevidím, a tak pro mne a další tři čtyřkolky za mnou začne být cesta zajímavá. V GPS tento úsek někdo přecenil a je tu pouze rovná čára přes hory. Kdo by tady taky zabloudil? No my určitě. Ztrácíme se už na první odbočce a užíváme si krajinu jezer, kterou ostatní neviděli. Zastaví nás až konec cesty. Pokouším se najít nějakou alternativu. Mezitím Marek a jeho spolujezdkyně Káťa vjíždí do dvora jednoho z obydlí. Než se stačí otočit, obklopí je místní a přes děti, které umí několik jazyků, se dorozumívají. Místní jsou opravdu přátelští, jak jsme se nejednou přesvědčili. Po doplnění tekutin a zdvořilém odmítnutí občerstvení se vracíme po cestě, kterou jsme přijeli. Pokouším se objet Kačku a už slyším nelibý zvuk, jak jsem se zachytil za kufr. No opravíme později. Narážíme na velkou šipku na cestě.  A najednou jsem rád, že jsme chodili do pionýra, a začínáme sledovat rychlé šípy před námi. Netrvá to dlouho a dojíždíme hlavního vonta – Pačenka a připojujeme se ke zbytku výpravy. Začíná nás tlačit čas, protože nemáme místo na rozbití tábora. Skupina čeká na horizontu a já s Markem sjíždím po cestě pod louku. Potkáváme nějakého staršího chlápka s oslem a s flintou přes rameno. Vypadá to, že ho naše přítomnost moc netěší. Obracíme čtyřkolky na cestě a pokoušíme se rukama domluvit na noclehu pravděpodobně na jeho louce. Vypadá rozčíleně, a tak radši mizíme. Podaří se mi už v pološeru nalézt místo na druhé straně kopce. Je už tma, když stavíme poslední stan. V noci se nám zdá, že jen pár metrů od stanů někdo střílí škodnou. Po čase jsme se všichni shodli, že to byla jedna z těch adrenalinových nocí naší výpravy. Kromě Káti, která všechnu tu střelbu zaspala. Na tachometrech čtyřkolek přibylo dalších 166 km.

Při ranní snídani nás trošku zaskočí pohled na malé štíry, kterých tu kolem ohně leze požehnaně. Někteří mají husí kůži z toho, že nám určitě dělali společnost už večer. Pravděpodobně nikdo není uštknutý, a tak balíme. Dva místní kluci, kteří se tu vyskytli, mi při zahazování ohně zničili rejč z vietnamské tržnice. Škoda ho. Opravuji kufr na Can Amu a vyrážíme z tohoto ďáblova doupěte. Další část cesty je mi poněkud povědomá. Poznávám tento úsek cesty, kterým jsme jeli už vloni. Asi po třiceti kilometrech nádhernou krajinou plnou bílých skal, luk a překrásných přírodních scenérií, kde jsme potkávali opravdu domorodce, u kterých bych se bál zastavit, přijíždíme na staveniště. U místních opravdu budíme zájem, ale přes všechnu pohostinnost místních dělníků zjišťujeme, že cesta dál není dostavěná. To neznamená, že dál pouze po prašné cestě, ale to tady znamená skálu, kterou nelze překonat. Ta prašná cesta bude ten finál. V mém zorném úhlu uvízlo stavení, které dobře znám.  Zastavujeme tu a sháním pana domácího. Máme štěstí a pamatuje si na mě. Rozjíždí se divoká jízda, v které kolem nás teče potok rakije a řeka kosu. Pro neznalé rakije je pálenka a kos něco jako žinčice. Nikdo by ani nepoznal, že hovoříme odlišnými jazyky, akorát kolem toho bylo hodně máchání rukama. Čas se nachýlil v okamžiku, kdy kvůli nám chtěli podříznout jehně. Loučíme se a odjíždíme cestou spíše necestou někam na zlom kopce. Chvilku nám trvá, než najdeme alespoň částečně sjízdnou cestu. Dostáváme se do úzké uličky nějaké podhorské vesnice. Na jedné straně dřevěný plaňkový plot a na druhé horský vodovod v podobě dřevěného koryta. Obzvláště pro rozšířené stroje s velkýma gumama prakticky nadlidský řidičský výkon. Jako poslední v řadě schytávám pohledy vesničanů, a tak zastavuji.  Přikládám ruce k dílu a pomáhám s rovnáním rozházených kamenů. Přijíždíme pod vesnici a cesta, která spíše připomíná koryto vyschlého horského potoka, se stává díky obrovským balvanům a velkému sklonu nesjízdnou. Objevuje se muž s dítětem a vysvětluje nám, že jen kousek pod námi vede normální cesta. No jo, ale jak se na ní těch pár metrů dostat. Obdivuji jeho laskavost, s kterou nám vybírá cestu bokem přes jeho políčka. Ještě před chvilkou jsme jim orali cestu ve vesnici a nyní je ochoten jít s námi a boří branku a plůtky mezi políčky, protože jsou moc úzké pro naše čtyřkolky. Když se zamyslím, jak by to dopadlo u českého zemědělce. Ještě fotečka na louce a vjíždíme na cestu, která nás zavede až k místu našeho dalšího mezipřistání. Stojíme u cedule národního parku LURE. Tak hurá vstříc novým dobrodružstvím. No ale né tak hrrr. Cestou, kterou zdoláváme vrcholky LURE, jezdili snad ještě Římané.  Něco jako velké dlažební kostky (místy ovšem chyběly) testují nejen tlumiče našich čtyřkolek. Dostatečně vyklepaní zastavujeme u jednoho z jezer asi v 1600 metrech.  Naše dlouhodobě nemytá těla se až na pár výjimek vrhají do vodní ledové tříště. Rychle zpátky do kalhot a uháníme co nejrychleji dál, protože mraky jsou podezřele nízko. Zdoláváme rozbahněnou cestu, která vede kolem dalších vodních ploch. Zastavujeme u studánky, kde někteří nabírají vodu a jiní se fotí se svými batůžky do rodinného alba. Podobných studánek a pramenů je v albánských horách dostatek. Někde kouká jenom trubka ze skály a jinde třeba hlava lva plní vaší čutoru. Kolem sebe je pořád na co koukat. Potkáváme stráně plné obrovských plátů kamenů, jen kousek dál projíždíme měsíční spálenou krajinou, kde sem tam vyčnívají zbytky ohořelých kmenů. Dostáváme se na relativně rovné louky, kde jsou ovšem vyjeté offroadové cesty od dřevařského průmyslu.  Vypadá to jako na motokrosové trati, ale závodníci jsou zde východoněmecké IFY naložené přes okraj dřevem.  Cesta se mění a pod námi (několik stovek metrů) se objevuje kaňon. Cestou vyraženou do skály se vydáváme hledat dnešní bivak. Odbočujeme z hlavní a přijíždím ke staré čerpací stanici, kde sedí dvě děti. Vypadá, že naposled tankovala asi někdy za Hodži. Od jednoho z kluků se dozvídám, že tady se spát nedá, ale o něco níže je stará vojenská základna a tam to půjde. Odjíždí se mnou mi to skvělé místo ukázat. Až na to, že je to u hlavní silnice, je to tu jak v orlím hnízdě vysoko nad řekou. Stavíme stany a při dálkových světlech a za zvuku klaksonů okolo projíždějících nákladních aut se snažíme usnout. Jakmile nás přepadá tma, utichají i motory aut, protože řídit za tmy na těchto cestách bez svodidel je adrenalin i pro místní řidiče. Na našich trasových čítačích přibývá 124 km.

Ranní bourání stanů nám komplikuje silný vítr. Jakmile si každý chytí ten svůj, odjíždíme. Po cestě zjišťujeme opětovnou poruchu na držákách předního nosiče. Po krátké poradě odjíždíme směr Peshkopi. Testujeme naše pršipláště, protože nám celou cestu vydatně prší. Řeku přejíždíme přes most, který mi utkvěl z expedice Tatra kolem světa, až tak jsme slavní. Tak jako při minulé návštěvě Albánie mi připadá, že do opravy Kátina amerického stroje se nikomu nechce. Dobrá tedy, zkusíme sehnat alespoň svářečku. Boucháme na vrata nějaké garáže přilepené k obrovské hale. Je to úžasné, že ve čtrnáctitisícovém městě mají jedno COčko, to bude můj další podnikatelský záměr. Zato obsluha je na úrovni. Chlápek v riflích a košilce se bude snažit o záchranu našeho stroje. Najíždíme do haly, kde jsou druhé dveře do garáže. Práce se nám trošku komplikuje, protože je tu docela tma a to poslední světlo nám zastínili příchozivší pomocníci nebo spíše přátelští Čumilové.  S Michalem se nenecháme zaskočit a za svitu čelovek a podle rady kluků z ASP v Žebráku demontujeme plasty a ostatní díly, abychom se dobře dostali na držáky rámu. Staré odřezáváme flexou a ze silnějšího plechu nám model vytváří nové. První dojem nic moc, ale kdo umí, ten umí a může mít klidně nagelovanou hlavu. Cena už zase odpovídá vizáži – 50 euro. No a může jít domů, má vyděláno. Ostatní mezi tím okupují zdejší restauraci. Přijíždí pro nás Káťa a vyrážíme za nimi. Toto město se pro nás stalo zajímavé hlavně při předešlé expedici, kdy jsme zde navštívili místní lázně (viz. ALBÁNIE ZEMĚ ORLŮ, HOR, BUNKRŮ A MERCEDESŮ). Hotel BRAZIL je asi to nejlepší, kde se najíst. Při tankování potkáváme na čtyřkolkách kluky z Polska. Krajina se mění před očima. Široké hliněné silnice připravené na asfalt umožňují střídání na strojích a za řídítka usedají holky. Jejich tempo je vražedné a jejich revírem je Albánie. Míjíme domky a políčka podobná těm italským.  A je to tady, najíždíme na nový nádherný asfalt ve dvou pruzích. Sjíždíme serpentinami do údolí, jaké je naše překvapení, že nejen pro auta slouží tahle dálnice. Za jednou zatáčkou nás překvapuje do poloviny silnice rozložené sušící se seno. No i tak se dá využít nevytížená cesta. Najednou Červík za svitu odlétajících jisker zastavuje u krajnice. Nevypadá to dobře. Čtyřkolka je celá nahnutá a po bližším ohledání zjišťujeme prasklý tlumič. Ještěže pravidelně sleduji pořad JAK NA TO a nápad je tu. Nejprve nás napadá výměna tlumiče za nějaký podobný, ale kde ho vzít. Odjíždím s Jardou do nedalekého města pro řešení. Najednou prudká bolest do nosu, pár piruet na silnici a v posledním tažení zastavuji u kraje silnice.  Neskutečně nadávám a strhávám si brejle a helmu. Nějaký nadpozemský hmyz mi uštědřil několik žihadel přímo do nosu. Po rozdejchání se snažím nasadit přilbu, dokud to ještě jde, a pokračujeme. Nacházíme servis, kde po prohledání skladu tlumičů (snad i z kočárů) to vidíme špatně. Volíme variantu B a prasklý tlumič se pokoušíme zavařit. No a světe div se, ono to drží. Platíme 20 euro a jedeme zpět, na jedno oko už skoro nevidím a jsem napuchlej jak medvídek Pů. Vracíme tlumič na místo a je to v pohodě.  Pokračujeme s menším zdržením na další styčnej bod naší expedice. Jezero Ohrid vidíme při západu slunce. Vypadá to skoro jako klidné moře. Nádhernej hotel s obsluhou ochotnou uvařit i ve dvanáct hodin v noci. Dvoulůžkový pokoj 30 euro. Nalítáno dalších 158 kilometrů.

Probuzení v suché posteli jednou za čas neuškodí. Teprve teď si užívám pohled z balkónu na nekonečné jezero. Voda je čistá a prohání se tu několik krabů, kteří se snaží dostat i do restaurace. Snídaně na úrovni, čaj, káva, palačinky, med, sýr, salám a to všechno v ceně ubytování. Vyrážíme na malý průzkum okolí a v kleci za hotelem objevujem nečekaného chlupáče. Dost tady strádá na dvou metrech čtverečních. Ale kdo z nás si pohladil nebo dokonce podrbal medvěda. Balíme se do igelitů a zajišťujeme bagáž proti vodě, která si nedá říct a neustále hustě prší. Je zavelen odjezd a poměrně dobrou cestou objíždíme jezero, než odbočíme do hor. Míjíme areál staré továrny a potkáváme několik místních obrněných obyvatel. Káťa nevydrží a vytváří několik romantických fotografií s želví přítelkyní do svého booku. Někteří nejsou moc nadšeni z cesty, která připomíná dráhu v Dobřanech. Já naopak ožívám a užívám si deště, bahna, hlubokých vyjetých kolejí, tedy až do chvíle, než mi jeden nepřizpůsobivý kořen serve celou stranu čtyřkolky a do nosičů vytvoří pěkné výseče. Cesta zhoustla i pro otrlé expedisty, vypadá to, že bez použití navijáků se dál nedostaneme, a to nevíme, jak to vypadá za pár metrů. V navigaci sice cesta existuje, ale vyznej se v tom, když všechny cestičky jsou jen vyšlapané od koz a je jich tu požehnaně.  Na jedné ze skal Červík obrací čtyřkolku – vlastně otáčí, protože obrací ji až později. V tom ho Obr zastavuje a jde to zkusit vyjet sám. Po několika nezdarech se dostává na vrchol. „Pojeďte nahoru, ale opatrně na plyn,“ volá odněkud z chroští. Vyšplhá se za ním ještě Pačenko a Marek.  Při výjezdu Červíka je najednou slyšet křik, dobíhám a už vidím jeho čtyřkolku na krovkách. Jarda vypadá v pohodě, a tak se věnujeme stroji. Vracíme ho na kola a zjišťujeme jen ohnutá zrcátka. Při vší smůle ho zachránil náklad na zadním nosiči, který dosahuje nedozírné výšky. Probíhá výměna názorů mezi Červíkem (toho času momentálně v agonii), Obrem a mnou. Roztržka na svahu kopce končí Obrovým odjezdem do Čech. Babo, raď, co dál. Dohonit Obra, ale to nám bude trvat nějakou chvíli, než se za pomoci navijáků dostaneme všichni za ním, a to už může být, bůh ví kde. V GPS aktivujem funkci MUŽ PŘES PALUBU. Sice neradi, ale volíme bezpečnější cestu a pokoušíme se daný úsek objet. Začíná se stmívat a my jsme se nedostali dál než 50 km od místa startu. Potkáváme na stezce několik balíků čerstvého sena, z kterých koukají jen nohy a hlava osla. Špinaví, mokří a unavení se vracíme zpět k Ohridskému jezeru. Tachometry ukazují sice jen 133 najetých kilometrů, ale stály opravdu za to. Jaké je ráno naše překvapení, že náš ztracený Obr čeká na parkovišti. Večer jsme sice měli zprávy od Pačenka, že je v pohodě a že už někde kempuje, ale že se vrátí, nikdo nečekal. Opět v plné sestavě posloucháme napínavé vyprávění jednoho sólo přespání. „Nebudu vám, kluci, lhát, ale lepilo mi,“ pokračoval ve vyprávění Obr. „Jakmile jsem zalezl do spacáku, uslyšel jsem zvuk rozřezávání stanu. V představách se mi odehrává scéna, jak budu znásilněn albánským domorodcem, přece jenom mi chvilku trvalo odhalit skutečného útočníka. Byla to želva, která si zkracovala cestu přes můj příbytek. Ráno jsem vstal poměrně časně, a tak mě tu máte.“ Protože jsme ztratili celý den včerejším adrenalinovým zážitkem, jsme rozhodnuti pro ústupek na dnešní den a vydáváme se tou nejkratší cestou k moři. Místo toho, abych vám tento den popisoval každý kámen, který jsme museli objet, představím vám účastníky zájezdu a jejich stroje.

Červík a Vlaďka – alespoň obličeje určitě znáte ze stránek například časopisu QUAD (ale i z našeho webu pozn. redakce). Jarda je pravidelný přispěvatel, cestovatel a dobrodruh. A nedá se mu upřít, že na naší výpravě se ujal úlohy opravdu nezáviděníhodné – plánovače tras.  Vlaďka je jeho dlouhodobým batůžkem v dobrém i v tom ještě lepším.  Společně sdílejí Arctic Cat 700 TRW v přeložené verzi.

Obr – nebo možná vosa na bonbónu je výstižnější pro Martina, když krotí svou Yamahu Grizzly 700 se svou více jak dvoumetrovou výškou. Lidový vypravěč, specialista přes efekty, sólista a sochař.

ČVUTi – je přezdívka, kterou získali na této expedici pro svou celoživotní práci pro ČVUT. Vynálezci, opraváři, koumáci, lodivodové a jinak Michal a Hanka, jak se v civilu představují.  Mašinu Arctic Cat 700 TRW měli zapůjčenou na expedici od firmy ASP Group.

Kačka – dokud si nesundá přilbu, ani nepoznáte, že to řídí něžné pohlaví. Zkušenosti, které získala na Ukrajině, tady ani nevyužije. Je viděna za fotoaparátem i před ním, s želvou i bez. Většinou dělá exhibici na Arctic Cat 1000 TRW, ale díky větší úspoře benzínu zvolila stejný model akorát sedmistovku.

Pačenko – neboli švihák lázeňský, čím je starší, tím mladší přítelkyně projde sítem, odpůrce zbraní a vojenské techniky, právě proto se snaží veškerou skoupit a uskladnit na svém pozemku. Nedá dopustit na stroj, který ho vždy přivezl z expedice zpět, Yamaha Grizzly 700.

Marek a Káťa – další offroad dvojice na oblíbené značce Arctic Cat TRW 700. Marek sháněl batůžek na cesty a sehnal. Káťa chtěla zažít dobrodružství a taky ho dostala.

Tomáš – No a nakonec moje maličkost – sedlák s botami od hnoje, vyměnil sedlo koňské za sedlo Can Amu 1000 XTP. A řeknu vám spokojenost. Cestování se mi stalo životní filozofií.

I když je cesta svižná, cíl je pořád v nedohlednu. Cesta, která v mapě vypadá jak polňačka, má ve skutečnosti luxusní asfaltek a obráceně. Přituhuje, když nás pohltí tma. A že v Albánii je pořádná, nesvítí nikde nic. Většina čtyřkolek má místo světel jen takové broučky, myslím, že se jim říká bludičky. O to lépe se nám jede po prašné cestě vysoko nad údolím, protože nevidíme hloubku pod námi. Někteří spolujezdci už to zabalili a zaklíněni do svých sedadel spokojeně usnuli. Problém nastává, když spí i Kačka, která ovšem řídí. Ale rozkaz zněl jasně, dojet k moři. Je něco po půlnoci, když zastavujeme na pláži. Nikde nikdo, i když je kolem spousta barů. Přijíždí rybář, který nám domlouvá zdarma přespání na pláži u jedné z restaurací. Stavíme stany na písku a po pozdní večeři zalézáme do spacáků. Do deníčků zapisujem 346 kilometrů.

Ráno nevím, jestli se mi to zdálo, anebo jsme opravdu u moře. Po rozepnutí zipu stanu je to skutečnost. Nastává den D. Po dešti ani památka, a tak vyrážíme po naplánované cestě směrem k ponorkové základně. Při startování a zahřívání strojů nás míjí zajímavá cestovatelská skupina, která použila jako svoje vozítka citroeny Kachny. Ptáme se na základnu, ale z posunků usuzujeme, že se nedá projet. Nicméně jedeme po cestě, kde nás zastavuje závora s vojenskou osádkou. „Tudy určitě neprojedete,“ říká jeden z vojáků, „ale když to objedete přes blata, nebude to nikdo řešit.“ Poděkujeme za potřebné informace a vrháme se do víru divočiny, blat a vysoce píchavé trávy. Zkoušíme několik stezek, ale nemáme štěstí. Zastavujeme u nepropustných keřů a Jarda se jde podívat, jestli by to nešlo. Nechce se nám tu nečinně sedět a vyrážíme na obhlídku za ním ve složení Kačka, Káťa, Marek, Pačenko a já. Potkáváme Červíka a společně pokračujem až nad vojenskou základnu. Vytoužený okamžik je tu – ponorka v celé své kráse. Ba né, kecám. Kus železa, který kdysi dávno asi byl ponorka. Pořizujem fotečku a pokoušíme se obejít základnu a navštívit ještě vrakoviště lodí. Když už po osmé všichni slyší, že za támhle tím zálivem už to bude, propuká nedůvěra. Nacházíme místo s molem, které jsme viděli na satelitním snímku, ale z lodí tady toho zbylo opravdu po málu. Asi byla poptávka po železe. Než se vracíme, skáčeme do vody a plaveme k vraku nákladní napůl potopené lodi. Po přidělaném provaze se dostáváme na můstek. Naše vodní radovánky překazí mužík na motorovém pontonu, který máchá rukama a ukazuje ke břehu. Jakmile mizí za skalkou, vrháme se do vln znovu, když se otočí, jen nevěřícně kroutí hlavou. Po cestě zpět ke čtyřkolkám, se dohadujem, co nám vlastně chtěl. Nejpravděpodobnější nám připadá, že nás chtěl upozornit na přítomnost žraloků, kteří jsou častými návštěvníky všudypřítomných sádek. Nesežrali nás, a tak to dobře dopadlo. U čtyřkolek je už jenom Vlaďka, která vytrvala. Ostatní užívají sluníčka na pláži. Úkol splněn a vyrážíme na zpáteční cestu. Těším se na to, co přijde. Ujedeme několik kilometrů a je to tady. Nekonečné liduprázdné pobřeží, pláže plné šedivého písku, zarostlé duny a hle – Červík opět na zádech. Po pádu je každý generál, stačilo si při nájezdu na dunu připnout předek. Opět jeho nadměrný náklad zachránil tentokrát Vlaďku jako spolujezdce. Nacházíme nádhernou lagunu k přenocování. Pár fotek našich akvabel při západu slunce a koupel v moři nám zlepšuje náladu. Rozděláváme oheň a věnujeme se okultismu. Blíží se nějaké auto s rozsvícenými světly, obhlíží tábor, až nakonec přijíždí až k nám. Rozsvěcují v kabině a poznáváme policejní hlídku. Velice přátelsky se ptají, co tu děláme a jestli něco nepotřebujeme. S přáním hezkého večera odjíždějí. Tuhle zem prostě miluju. Sedíme a debatujem dlouho do noci. Tachometry zaznamenaly neuvěřitelných 56 km.

Morálka na vstávání se trošku zhoršila. Ze začátku jsme čekali celí nedočkaví v 9 hodin na opozdilce a nyní jsme rádi, když se vyhrabeme alespoň v jedenáct hodin. Tahle země je neskutečná tou různorodostí. Nedávno jsme zdolávali horské masivy a nyní se proháníme nekonečnými plážemi, objíždíme slepá ramena a hledáme přejezdy přes říčky vlévající se do moře. Potkáváme jenom rybáře, kteří zvláštní technikou loví v mělčinách ryby. Někdy narazíme na zapíchnuté slunečníky do písku, u kterých nejde se nevyfotit. Projíždíme okolo starého majáku, který spíše připomíná šikmou věž v Pise. Nalézáme krásné místo na pláži mezi stromy u nedalekého kempu, kousek od nás stojí v moři zajímavá betonová věž, která prý sloužila na naftu pro lodě.  Na břehu romantiku doplňují už jen zbytky betonových bunkrů. Vytahujem vařiče a ohříváme poslední zbytky Adventure Menu. Pačenko mi pózuje před aparátem jako kubánský vůdce s doutníkem v ruce. Jdeme si zaběhat po pláži a vrháme se do vln. Vyžene nás až výbuch dynamitu, kterým v našem okolí loví ryby. Kolem nás plavou omráčené ryby, po kterých se vrhají místní. Osycháme a pomalu odjíždíme. Pláže necháváme za sebou a snažíme se najít schůdnou cestu mezi zemědělskými políčky. Peloton se opět zastavuje a opět závada u Jardy na čtyřkolce. Přestřižená závlačka a povolená matka zadního kola. Všichni se shodujeme, že čtyřkolka je fakt přetížená. Zadní ramena obvykle svírají úhel obráceného písmene V, ale v tomto případě je to naopak. Na místo závlačky se snažíme narvat imbus, který se nám zdá tvrdší. Vydrží to jen pár kilometrů a kolo je v háji. Na poloose už není žádný závit. Jediné řešení bude poloosu zavařit na tvrdo. Ke vší smůle, máme vždycky štěstí na opravnu. Jen kousek od místa zkázy, kde ostatní čekají, nacházíme perfektně vybavenou soustružnickou dílnu. No kdo by to čekal. Majitel je ochotný, ale bude to prý až zítra ráno. Zapůsobím svým šarmem a už žhaví telefon, aby zavolal soustružníka. Začíná pro ně noční směna. Poloosu upíná do soustruhu a nový závit je na světě. Potom z kusu železa vyrobí ještě matku. Co vám budu vyprávět, prostě kouzelník. Cena ani nestojí za zmínku a už to montujem na čtyřkolku. Venku tma, místo dalšího campu v nedohlednu, a tak se pokoušíme vrátit do lesního kempu, kde jsme obědvali na břehu moře.  Aby to Jarda neměl tak jednoduchý, tak ještě píchá gumu. Albánie ho prostě zkouší, co ještě vydrží. A mohu vám říct, že moc toho už nebude. V kempu ochota jako všude a není problém pozdní večeře, která bude servírovaná v nekřesťanském čase. Komunikace s místními trošku vázne, a tak nás kuchař zve do kuchyně a z ledničky si vybíráme, jakou rybu a jaké maso nám připraví. To je servis. Spokojeni usedáme ke společnému stolu po jedné v noci a pak už se jen za mírného deště odkulíme do stanů. Najeto 159 km.

Ráno zamračené, a to hlavně pro Marka, který si postavil stan v dolíku a nyní má kolem něj vodní příkop. Po snídani odjíždíme směr ropná pole. Po několika hodinách vjíždíme do areálu, kde nás zastavuje až ochranka u jedné z nádrží. Všude kolem kohouty a roury. Někdo zastavuje u starého vrtu, který je pořád plný černé mazlavé tekutiny. Vjíždíme na cestu a pozorujeme jednu z plošin, která se snaží udělat díru do země. Počasí se horší pokaždé, když si sundám pršiplášť. Většina by strávila dnešní noc v pohodlné suché posteli, a tak po cestě sledujeme reklamní cedule. Vjíždíme do Berati a stoupáme do kopce nad městem, abychom se ubytovali v prestižním hotelu Castle Park. Teplá koupel a po předchozí domluvě s kuchyní, že nám uvaří i později, vyrážíme pěšky do velkoměsta. Historická část je nádherně osvětlená a pod mostem nás zdraví rodinka krys. U stánku se zmrzlinou si objednáváme kopeček toho jediného druhu, který tu mají. Myslí opravdu na všechno, proč turistu zbytečně zatěžovat velkým výběrem. Do sáčku kupujeme nějaké místní sladké speciality a asi dva druhy nechutnají jako písek. Druhá skupina je už po večeři, když dorazíme zpátky na hotel.  Tachometr dnes zaznamenal 105 km. Opouštíme teplou postel a na snídani se dělíme na dvě skupiny. Někteří odjíždí s Červíkem drancovat místní obchody a ta druhá se mnou hurá na hrad v Berati. Už to, že se dá zajet až na nádvoří, by u nás neprošlo. Místní hrad je zpřístupněn pro turisty bezplatně, protože v jeho zdech neustále žijí obyvatelé. Většina z nich nabízí své průvodcovské služby přímo u brány. Jeden chlápek se nám nabídne za pár euro, a tak si ho jako skupina najmem. Udělali jsme dobře, protože má klíče od tajných zákoutí, kam se běžný smrtelník jen tak nedostane. Po vstupu jsme nadšeni, že střílny jsou obsazeny kulomety, které byly vyrobeny v Plzeňské Škodovce. Vstupujeme do útrob kostela, o kterém se dovídáme nepublikovatelné věci, a všichni jsme nadšeni, jak místní restaurátor perfektně navázal štukem na historické fresky. Při výstupu po dlouhém schodišti obdivujem v dálce za městem obrovská písmena zasazená do hor.  Podle teorie našeho průvodce byla za vlády komunistického vůdce Envera Hodži vyleptána kyselinou do skal za městem, aby nešla odstranit. Podle encyklopedie jsou sestaveny z velkých několik metrů velkých kamenů. Každopádně nápis ENVER byl po převratu předělán na NEVER (NIKDY). Prohlídka pokračovala kolem stožáru s anténami, ke kterým vedly silné kabely všemi směry, až ke starému hradnímu vodojemu. Kdo se chtěl vyfotit u vodní hladiny, riskoval, že zde zanechá svoji snídaní nad smrdutou zdechlinou psa, který se sem propadl a utopil se. Rozum zůstává stát nad budovou kostela, kterou komunisti odbourali a udělali si z ní hlavní stan pro prominenty.

Za zmínku ještě stojí, že jsme našli vchodové dveře, které jsou na knižním průvodci Albánií. Zinscenovaná kopie fotky musela proběhnout, i když nám chyběl stařec i děcko. Důležitou informaci nám průvodce ještě sdělil při loučení. Jednalo se o albánskou policii, která má nakázáno nezastavovat ani nějak jinak obtěžovat turisty. Znáte nějakou jinou zemi, kde je přístup k turistice tak vstřícný? Hlavní branou zpět nejde projít, aniž byste si neodnesli nějaký suvenýr. Než nějakou cetku volím starý zrezlý bodák z Rakousko-Uherska, který prý našel prodávající přímo v rozvalinách hradu. Při bližším ohledáním zjišťuji vyryté jméno a rok 1887. Popojíždíme dolů z hradeb a spěcháme na místo schůzky s druhým týmem. Bohužel máme asi půl hodiny zpoždění, tak posíláme sms, která, jak zjišťujeme na místě, nebyla doručena. Nikde nikdo, a tak volíme vlastní cestu. Po nějaké době se nám podaří spojit a určujeme si GPS souřadnice místa našeho dalšího tábora. Ve stánku u silnice kupujeme u místních zemědělců nejen meloun, ale i další zajímavé plody, které jsme do této doby vůbec neznali. Červíkova skupina si k místu setkání zvolila cestu přes pláže a nejednou museli najet do slaných vln, aby překonali vodní kanály. Já s pár dobrodruhy volíme cestu horskou krajinou. Ne jednou jsme přejížděli koleje při téhle expedici, ale vždy to vypadalo na zrušenou trať. Tentokrát jsou závory dole a kolem nás projíždí ošuntělý diesel se spoustou zaplachtovaných vagonů. Na každém z nich sedí kovboj se samopalem, kterým na nás mává. Čas je neúprosný a ve vytrvalém dešti se cesta dost prodlužuje. Volíme tedy menší zlo a vjíždíme na dálnici. Tady kilometry přibývají a přibližuje se i bod na GPS. Musíme zastavit pod mostem, protože déšť znemožňuje další cestu. Přes brejle ani přes štíty helem není nic vidět. Stojíme pod mostem a společnost nám dělá jen vlčák, který tu hlídá nějakou starou garáž. Počasí se tu mění každou minutou. Vyjasňuje se a my pokračujem do cíle. Ještěže nás nějaká předtucha zastavila. Kolem nás je naprostá spoušť. Popadané elektrické sloupy, utrhané satelity, polámané palmy a všude spoustu krup. Lidé se snaží zachránit vytopené domy, zničené zahrady a ucpat díry ve střechách. Přijíždíme na výběžek v moři, na který vede asfaltová silnice nebo né moc sjízdná polní cesta. Ačkoliv je už tma, volíme cestu přes louky a pole. Po nějakém čase stráveném na padesáti metrech cesty ustupuji přírodě a přes oranici vjíždíme na lepší cestu. Chvilku hledáme na pobřeží, až uvidíme plápolající hranici na břehu moře u starého mola. Setkání je radostné, prý nás už ani nečekali. Krásné místo na zakončení expedice. Stavíme stany u nedaleké jeskyně, která asi patřila jako sklad k molu. Seznamujeme se s Enverem (tak pojmenovala Vlaďka psa, kterého adoptovala). Za pár zbytků od večeře nás celou noc hlídal.  Celkem najeto 178 km.

Poslední vstávání, poslední ranní káva a poslední pohled na moře. Opět se rozdělujem na skupiny. Jedna míří přímo po silnici do kempu v Černé Hoře. S touto skupinou musí jet i Marek, který doufá, že jeho přední ložiska vydrží přejezd. Druhá se mnou vyráží oklikou po cestách místního významu. Nikomu z nás se domů moc nechce, a tak si užíváme poslední okamžiky Albánie. Zastavujeme v podivném zábavním parku, jak to na první pohled vypadá. Spousta jezírek, v kterých se prohání pstruh duhový. Živí medvědi a sloni z kamínků, prostě naprostý albánský kýč. Zjišťujeme, že se jedná o areál pro svatební oslavy. Procházíme umělou jeskyní a v kamenné restauraci si dáváme co jiného než pstruzí specialitu. Kontrolujeme sádky a pomalým tempem se vracíme k mašinám. Několik kilometrů a jsme na hranici. Dobrodružných čtrnáct dní v Albánii obohatilo nejen naše fotoalba, ale pomohlo nám se podívat na svět jinýma očima. Bylo to na někoho moc rychlé, nebo noc dlouhé. Bylo málo sluníčka. Pořád jsme opravovali ale to všechno k tomu přece patří.

A co se mi vybaví při vyslovení jména tohoto státu? Že všechno začíná podáním ruky. Kamkoli jsem přijel a vychrlil na ně svoje problémy, byl vždy čas na podání ruky. Zastavme se v dnešní uspěchané době a učme se od lidí, kteří ještě umí žít.

Text: Tomáš Hégr
Foto: Tomáš Hégr
Kompletní fotogalerie: zde