Jelikož u nás žádná zima není, tak jsme se domluvili se starou expediční partou, že za sněhem vyrazíme jinam. No a kam jinam? No přece do ukrajinských Karpat. Politická situace na Ukrajině zrovna příznivá není, ale to nás od expedice neodradí. Vyrážíme 6. února ve složení Pavel („Pačenko“), Martin („Obr“) oba na Yamaze Grizzly 700 no a já („Červík“) s Vladí na Arctic Catu 700 EFI TRV. Po 19-ti hodinách dorážíme na hotel. Hranice jsme projeli rekordně během půl hodiny.

Na hotelu už na nás čeká Tomáš s Míšou, ti tentokrát sedlají fungl nového Arctic Cata 700 EFI TRV, který ještě voní novotou. Prý má najeto jen pár metrů z prodejny do dodávky. :-D Uvidíme, jestli to bylo rozumné rozhodnutí, jet s nezajetým strojem. Večer doráží ještě Radek („Polárník“) s Can-Am Renegate 800 a Honza s Yamahou Grizzly 700. U večeře nad vodkou se seznamujeme s nováčky, kteří už prý mají pár expedic za sebou. Radkovo vyprávění, jak na pásech doprovázel cyklisty na polárním kruhu, bylo úchvatné až dech beroucí.Ráno po snídani vyrážíme. Po kilometru Obříkovi vyskakuje zadní poloosa. To se opakuje ještě jednou. Asi jeho „medvědice“ začala žárlit, že neveze jen jeho, ale ještě přibral Terku, aby neseděla na hotelu než jí dorazí její „Alfréd“ – David. :-D Pro ten den se musel obětovat Pačenko a vzal Terku k sobě. Obrovi už poloosa nikdy nevyskočila. Přes kopce dorážíme do městečka Dubová, kde se koná místní trh. Né že by jsme chtěli nakupovat ve velkém, ale jezdíme tam za pochodujícím bankomatem, který má vždy pro nás skvělý kurz na výměnu českých korun. 1 hřivna = 2,38 Kč. Pro porovnání 1L benzínu tu pořídíte od 10 do 11 Hřiven. Nafta je tu pod 10 hřiven. No a jak takový bankomat vypadá? Normální chlápek s dlouhým kabátem a velký balík peněz v ruce. Když kabát rozepne, uvnitř je spousta kapes nabouchaná různými měnami a nechybí samozřejmě kalkulačka. Za těch pár let co jsem jezdím se nevyplatí brát eura. I hotel se dá zaplatit kartou a kurz je příznivý. Ubytování s jídlem na týden vyjde kolem 5. 000 Kč a mimo sezonu i levněji, ale to jsem odbočil. Jsme tu přeci abychom si zajezdili.

Po sněhu tu není ani památka, jen vrcholky jsou bílé. Hurá na ně. Z městečka vyrážíme směr Apecka. Je to jeden z mnoha vrcholů, který měří asi 1.400 m.n.m. Jen pro orientaci – hotel leží v 350 m.n.m a tak nás čeká slušné převýšení. Od osmi set metrů už leží souvislá vrstva sněhu. U salaše pod vrcholkem dáváme krátkou přestávku na oběd a hned do sedel, aby jsme nevychladli. Zavátou louku jako první proráží Obřík a vjíždí do lesa, kde se pomalinku prokousává sněhem. Dojíždím ho v docela dobré rychlosti. Co teď. Když zpomalím, začnu se propadat. Přeci jenom jedu ve dvou a tak volím předjetí trošku v bočním náklonu, ale dlouhá verze čtyřkolky a skvěle pracující batůžek, který hned vyrovnává mě v tom podrží a Obříka zahazuji odlétávajícím sněhem. Po chvilce se za mnou vyšplhá. Za ním prázdno jen je slyšet řev motorů. Jdeme se podívat, kdo a kde se zasekal. No jo. Kratší stroje bez vyvažujících batůžků mají ve výjezdu a bočním náklonu problém. Pačenkovi trošku pomůžeme, ale Honzovo medvídě má bolavou packu. Netočí se mu jedno zadní kolo. Rozdrcený kloub na poloose. Co teď? Jak dál? Voláme do Čech. Poloosa by byla, hotelový autobus jezdí 2x v týdnu do Prahy. Ochotný prodejce předává poloosu majiteli hotelu Viktorovi, který tou dobou byl ještě v Praze a ten zastavuje busík 40 km na dálnici za Prahou a předává poloosu řidiči. Ochota v nouzi je neuvěřitelná a tímto jim děkujeme. Náhradní díl od prvního telefonátu do předání, jsme měli za 20 hodin.Honzu doprovázíme pod kopec na silnici a bere směr hotel. My se ještě jedeme podívat na nedaleký vysílač. Cesta lemující potok, kde jsou hluboké koleje od Zilu, zdoláváme s obtížemi. Strmé výjezdy nezvládáme. Bahno se mění v led a čím dál víc rveme boční plasty o vysoké břehy. Zkoušíme to ještě jinými stezkami, ale tam, kde projede naložený Zil, tam za mokra nevyjedeme. Otáčíme mašiny a se soumrakem se vracíme zmrzlí a promočení na hotel. Od odpoledních hodin v nížinách prší.

Ráno přivítáme poslední členy Otu („Šreka“) s Ladí („Fionou“) na Can-Am Outlender 800 a Davida na tentýž stroji. Honza čeká na díl a my vyrážíme do kopců. Ještě mu podrobně vysvětluji, kde nás s Radkem najdou. Budou si hrát na stopaře, což ve sněhu nebude těžké. Po pár kilometrech nás zastavuje stávkující Šrekovo stroj. No jo. Ach ty domácí přípravy. Zoxidovaný kontakt na baterce. Z kamenité cesty odbočujeme na pěkně zablácenou a od Zilů projetou cestu. Škrábeme se do kopců, mokré listí střídá sníh. Z lesa se dostáváme na zasněžené pláně. Tam Davidovi praská řemen. Jsme kousek pod hřebenem, na kterém je posezení, kde je plánován oběd. Šrek, Pačenko a Tomáš se spojí navijáky a dělají mašinku, aby dostali Davida nahoru, kde při vaření oběda má čas řemen vyměnit. Pačenko netrpělivě vyráží a přes mávání rukama, že má zastavit bere ještě víc za plyn, až Tomášovi vyrve lano z navijáku, který nestačil po vytahování zacvaknout. V dálce jsou slyšet motory. Poznávám Radkovo laděný výfuk a v závěsu jede i Honza, který si užívá nové poloosy. Sjíždíme další hřebenovou cestou dolů do vesnice, protože dál na vrchol z této strany přes sníh se nedostaneme. Po sjezdu do vesnice odbočujeme na další hřeben vedoucí na vrchol. Dostáváme se docela daleko, ale přibývající sníh je neúprosný. Bojovali jsme se sněhem zuby nehty, ale dál než k salaši na kraj planiny jsme se nedostali. Než jsme se tam vyškrábali všichni, tak batůžci si tam uplácali pořádného sněhuláka. Otáčíme zpět a se soumrakem v zádech se vracíme na základnu.

3. den je v plánu Koločava. Je jasné, že po vrcholech to nepůjde, tak volím cestu řekou a potokem. Dochází i na navijáky když se potřebujeme vyškrábat z koryta na břeh. Prodíráme se polomy a zase zpátky do vody, celou dobu prší. V jednom úzkém a hlubokém kaňonu je zima a sníh se stoupající nadmořskou výškou přibývá. Chvilku se brodíme vodou a chvilku sněhem. Slyším u svého stroje zvýšené otáčky motoru. Než dorazí ostatní odplastovávám čtyřkolku a hledám příčinu. Malá prasklina na přírubě mezi motorem a střikem přisává vzduch. Vše spravuje stříbrná americká páska. Pouštím před sebe Davida, aby místo mě razil cestu sněhem a závějemi. Šetřím stroj a jedu na dojetí. Konečně jsme se vyšplhali na poslední hřeben před Koločavou. Cesta dolů je pořádně rozbahněná, tak dávám na instinkt a ukazuji jinou, která zřejmě vede také dolů. Otáčím se za sebe a Radek s Honzou nikde. Jsem v úzkém korytě kde jednou stopou jedu po boční stěně a druhou po břiše mezi kolejemi. Tak čekám. Po 20-ti minutách doráží. A problém? Honzovi při sjezdu přestala brzdit kolka a opřel jí o břízku. Namrzli mu kotouče v potoce. :-D Tento sjezd byl nakonec luxusní po loukách až do potoka, kterým jsme přijeli do Koločavy. Pár fotek u Jánošíka a šup do vyhřáté četnické stanice na kus dobrého žvance. Uvnitř hospody na poličkách se nacházejí úplné poklady. Dřevěné i hliněné žejdlíky, různá udělátka a nástroje, kroje a obrazy známých osobností, co četnickou stanici navštívil. Po ohřátí a dobrém obědě se od party odděluji a posílám je zpět, kudy jsme přijeli. Já sázím na jistotu, abych dojel. Mám před sebou 80 km po dost rozbité asfaltce. Pomalou jízdou to nejde. Čtyřkolka dost otřesy trpí a bojím se, aby příruba vydržela. Nasazuji ostřejší tempo a díry doslova přelétám. Na hotelu jsem byl za hodinu a čtvrt těsně před soumrakem. Hned měním přírubu za novou, což trvá max. 15 minut. Podle poznatků bych klidně na tu starou mohl ještě klidně celou expedici dojet. Trhlina se nezměnila. Po 2 hodinách doráží ostatní, ale bez Pačenka a Obra. Pačenkovi při výjezdu nad Koločavou začal rachtat řemen ve variátoru a tak to otočil že pojede za mnou po silnici. Dojel jen pod kopec, kde mu řemen prasknul. Jeho záchrana byl Obřík, který se otočil a pod kopcem ho zapřáhl za sebe a dotáhl na hotel, kde řemen vyměnili.

4. den po drobné opravě Otíkovo čtyřkolky vyrážíme do Teresvy na trhy a potom na salaš, kde si na ohýnku pečeme šašlik. Posilněni obědem vyrážíme na nejtěžší jízdu dne a to do rokličky. Ten kdo nemá mašinu v ruce, tak zaručeně až z ní vyjede, tak jí v ruce bude mít. Není to žádná brutalita, ale trošku trialová vložka. Zadávám do GPS bod, kde se nachází a bereme přímý směr přes dvě údolí a dva hřebeny, až k potoku, který z ní vytéká. Davidova čtyřkolka dostala strach, tak si hned propichuje gumu klackem na 5 knotů, což jí nepomůže a pokračujeme hlouběji do rokličky. Nechtělo se jí tam. V ostrých kamenech knoty zase mizí. No nic. David zajíždí bokem a počká, až mu přivezeme náhradní kolo. Pokračujeme dál. Nechávám všechny jet předemnou, aby si to v předu taky užili a já se měl taky šanci pobavit eskapádami, které se budou odehrávat. Menší kamenné kaskády někdo zvládne za pár vteřin a někomu to trvá s pomocí ostatních i čtvrt hodiny. Je krásné pozorovat, jak prodloužené verze hladce kamenné kaskády zvládají, obzvláště ty co si elektronicky dokážou zamknout diferák. Na koci rokličky zase přebírám roli prvního a vyjíždíme z ní ven. Už jen jeden výjezd v bahně a listí, kde někteří se řádně zapotí, ale mé obutí ITP Blackwater mě na holičkách rozhodně nenechalo a jsme na loukách odkud vede pěšina do kamenolomu a k hotelu. Vyrážím napřed se Šrekem a Tomem pro sadu pneumatik, abychom z rokle mohli dostat Davida, který nás před setměním rád zase vidí. Kola přehazujeme a za tmi se vracíme. Při sjezdu do kamenolomu potkáváme zbytek party. Honzovo čtyřkolka na boku a vyndává se z ní spojovačka řízení, která má tvar luku. Na hotel se dostáváme po osmé hodině a to měl být pohodový den.

5. den nás čeká dlouhá trasa na geografický střed Evropy, který je vzdálený 100 km přes několik hřebenů. Projíždíme kolem kempu Kvasnyj, kam jezdívalo hodně čtyřkokářů, ale bohužel je celý zapečetěný. U křížku se spouštíme dolů do Kosovské Poljany. Na tomto sjezdu už zařvalo hodně mašin, ale bez vodky v žilách a s rozvahou se to dá zvládnout. Z Poljany přes hřeben, kde se brodíme sněhem na druhou stranu a jsme v cíli. Na centrálním bodě se rozrostl sortiment ve stáncích. Kromě suvenýrů a rukodělných prací, zde zakoupíte za pouhých 24 korun řidičský průkaz Klička či Timošenkové a jiných známých osobností. Pačenka zaujal ze dřeva vydlabaný orel sedící na větvi s roztaženými křídly. Jak převést půlmetrovou sošku? Jdeme na oběd a tam nad tím popřemýšlíme. Restaurace je jak jinak než srubovitého rázu a uvnitř najdete snad všechny možné starožitnosti. Takové malé muzeum. Je tu sbírka i československých bankovek z roku 1919. Sedíme u stolu a vše kolem nás je po stěnách i stropech. Po vydatném obědě kurtujeme orla ke čtyřkolce jako spolujezdce. Pačenko prohlásil – „Tím, že ho povezu 100km přes kopce terénem a vydrží, získá u mě na ceně.“ Byl to zajímavý pohled, jak čtyřkolkář uhání krajinou s roztaženými křídly. Držel nad ním ochranná křídla. Ty však chyběli Honzovy. Při překonávání zasněženého vrcholu mu praská rám pod kufrem. Kurtami stahujeme rám, aby vydržel cestu na základnu. Oplachujeme zabahněná světla a za tmi úspěšně dorážíme na hotel.

Ráno Honza sundává kufr, aby mohl poslední den vyrazit. Přijel i Viktor, kterému sundáváme pásy z Arťáka, aby mohl vyrazit s námi na vrchol a zařádit si ve sněhu. Podjíždíme závoru a po hladké kluzké cestě to pálíme nahoru. Po chvilce zastavuji a za mnou jen Radek a Honza. Otáčíme zpět a jdeme se podívat, co se zase stalo. Pačenkovi se rozskočili čepy na předním rameni a upadlo mu kolo, které držela jen spojovačka. Zůstal příčně na cestě. Manévr, který při tom udělal natolik překvapil za nim jedoucího Obříka, že mu čelně dává „hubana“ a tlačí ho ještě další tři metry. Opět dáváme hlavy dohromady a za pomoci navijáků se snažíme vrátit čepy do jamek. To se povedlo. Kurtami zafixujeme ramena proti sobě, aby se alespoň mohl vrátit. S Obříkem se obracejí a jedou zpět. Startujeme a v tom u Radka rána. Praskl mu řemen. To je další hodina v háji. Radek nás posílá dál, že až vymění řemen vrátí se po stejné cestě a dojedou Pačenka s Obříkem.

Před vrcholem nás čeká překvapení. Tam kde jsme před čtyřmi dny projeli po nás není ani památky a připadlo dalších 10 cm sněhu. Na řadu jdou navijáky a přitahujeme se přes kritická místa za stromy. Na planině je sníh vyfoukaný a není tu tak hluboký. Vrchol zdoláváme a spouštíme se za tmi dolů do vesnice. Na hotelu jsme první. V telefonu zmeškaný hovor od kluků. Pačenkovo čtyřkolku s obtížemi dostali pod závoru. Musím pro ně. Beru za čtyřkolku malý vlek a mířím 25 km do kopců. Po čtyřech hodinách jsme všichni zpátky na základně. Tento den dal všem pořádně zabrat.

Únorová Ukrajina opět prověřila naše stroje i nás samotné.

Text: Jaroslav Černý
Foto: Jaroslav Černý
Sponzor: ASP Group

Jarda Černý (červík) se nedávno vrátil z další zajímavé expediční cesty na Ukrajinu a svoje zážitky našim čtenářům, jako již tradičně přináší formou krátké reportáže.

Cestou necestou, polem nepolem……takhle začíná písnička od skupiny MIG 21. V podobném duchu se nese i naše tradiční expedice na Ukrajinu. V pátek odpoledne vyrážím společně s Tomášem ( Arctic Cat 1000 TRV) a s Káťou, která tak jako já má Arctic Cat 700 TRV. V Bratislavě se k nám přidává Patrik s Gladiatorem X5 a Jirka s Arctic Cat 700 TRV. Cesta probíhá hladce i hranice máme docela rychle za sebou. K hotelu přijíždíme kolem oběda, počasí je krásné a proto si s chutí dáváme venku jedno chlazené a domlouváme plán pro zbytek dne. Je nám líto nevyužít krásné počasí, a tak jdeme po krátkém odpočinku sundat kolky a že se projedeme tzv. kolem „komína“. Jízda nás baví, takže se rovnou vrháme na Apecku, kde je ještě část cesty pod sněhem. Sníh nás však zastavuje kousek pod vrcholem. Se sněhem se „pereme“ statečně a dlouho, ale tudy to dnes určitě nepůjde. Pro dnešek to stačí a vracíme se na hotel.

Druhý den vyrážíme po stopách Nikoli Šuhaje loupežníka, takže bereme směr Koločava. Cestu mám krásně naplánovanou po hřebeni. První překážkou na cestě je padlý strom. Bereme do rukou pilky a už řežeme. Pokračujeme dále a ejhle….. Patrik se kochá panoramaty a přehlíží výmol, který ho posílá dolů i s kolkou. Gladiatora, který se na něj řítí, naštěstí nějakým kouzlem odkopne a kolka se zastaví po pár kotrmelcích o křoví. Všichni jsme samozřejmě v šoku a nejvíc Páťa. Naštěstí to odnesl jen kotník a asi bude i pár modřin. Odpadl kufr, ohla se řidítka, odrazila se guma a trochu se přihnul zadní rám. Kolku vytahujeme navijákem, prořezáváme větve a při kontrole lana navijáku zjišťuji, že je špatně zajištěn, protože mě šlehl přes obličej. Všechny závady řešíme namístě při kávě. Čtyřkolka je opět pojízdná, Patrik je trochu otřesen, takže Koločavu pro dnešek vypouštíme a sjíždíme dolů údolím. Přijíždíme k rozvodněnému potoku, kde Tom chytá do ruky asi metrového hada. Vrháme se na něj objektivy foťáků a pak ho pouštíme. Postupně přejíždíme potok, který se nám tak zalíbil, že ho proti proudu prozkoumáváme až k jeho prameni. Nejprve jedeme po cestě, která se postupně mění v těžební a šněruje potok. Cesta nám připravuje různé nástrahy (silný proud vody, velké kameny, padlé stromy a větve), vše ale hravě zvládáme. Vesele hopsáme výše, ale opět nás zastavuje v roklích sníh. Obracíme se a jedeme na hotel.

Třetí den máme opět v plánu dosáhnout cíle Koločava. Patrik zůstává na hotelu a regeneruje se po pádu. Teď už je to jen spanilá jízda ArcticCatů. Vynecháváme část hřebenové trasy a navazujeme na cestu, kde jsme včera skončili. O prudké výjezdy a rigoly nebyla nouze, jistotou mi však je dlouhý rozvor čtyřkolky. Na vrcholku nás jak jinak opět čeká sníh, takže hledám další variantu, jak se dostat k cíli. Beru to přes bukový les, kde nacházím opravdu drsně vyjetou těžební stezku. „L-ko“, 4×4 a motorová brzda – tohle všechno nám to při prudkém sjezdu usnadňuje.  Nehoda však na sebe nenechá dlouho čekat a Káťa se svými padesáti kily kolku ve velkých kolejích neudrží a převrací se na bok. Nic vážného se naštěstí nestalo, odneslo to jen zrcátko. Sjezd jsme úspěšně zdolali a dole nás na konci cesty čeká zamčená závora. Podjet ji nejde, takže musíme objíždět. To obnáší navijákem se vytáhnout do svahu a spustit se za závorou. Místní domorodec jen udiveně přihlížel. Sjedeme pár metrů k hlavní „silnici“ (cesta bez asfaltu s pořádnými dírami) a už to praskáme směr Koločava. Asi po dvaceti kilometrech cesta (v GPS značená červeně) končí v rozvodněném potoku. Kolemjdoucí domorodec nás ale ujišťuje, že tohle je opravdu cesta do Koločavy, po které už ale léta nikdo neprojel. Jelikož je už pozdní odpoledne, tak já a Tomáš vyrážíme na lehký průzkum potokem. Padlé stromy nás zastavují, zjišťujeme, že to bude těžký, ale krásný offroad, na který se později vrhneme.

Čtvrtý den zkoušíme novou hřebenovou cestu na Apecku, kterou chceme už konečně zdolat. Bereme směr Kobyljecká Poljana a před ní šplháme na hřeben. Uháníme si to krásnou cestou pokrytou listím. U salaše na louce pak stavíme na oběd. Pokračujeme dále po cestě, kde Tom udělá manžetu. Musíme přizvednout jeho „litra“, takže naviják od druhé kolky přes větev stromu a už je ve vzduchu. Oprava netrvala moc dlouho a pokračujeme dále. V dálce už je vidět bílý vrchol Apecky, kde už místy prosvítá tráva.  Směle míříme nahoru a pereme se se sněhem, který je ještě místy hodně navátý. Apecka je už ale nadosah a v tu chvíli začíná boj o prvenství na vrcholu. Dostatečný náskok sice mám, ale vybírám si špatnou stopu ve sněhu. Přeci jenom ve dvou lze snáze propadnou hlouběji do sněhu. Zato Káťa je na vrcholu první. Stejnou cestou se nám už zpátky nechce, takže to zkoušíme druhou stranou. Po sněhu dolů se jede krásně, ale cesta končí nesjízdnou roklí. Do sněhu se nám moc nechce, ale musíme to otočit. Asi dvě hodiny se pereme se sněhem, než se vyškrábeme zase zpátky. Boj je úspěšný a vracíme se stejnou cestou po které jsme přijeli.

Pátý den ráno vyrážíme opět dobýt Koločavu. Po již známe cestě přijíždíme k jejímu konci a vyrážíme potokem dále, kde již za první zatáčkou nás čekají popadené stromy a tohle nás čeká cestou ještě asi dvakrát. Střídá se cesta v potoce a mimo něj. Pak přichází poměrně prudký výjezd, který jako první jede otestovat Tomáš a pokoří ho. My ostatní se pak navijákujeme, protože výjezd je mokrý a kluzký. Jedeme dále a z lesa přijíždíme na kopec odkud se nám naskytne krásný pohled na Koločavu a okolí. Sjíždíme po obrovsky vyjetých kolejích dolů do vesnice, kde nás překvapila nová asfaltka i s dělící čarou. Po chvilce už vidíme skanzen a velkou sochu Nikoli Šuhaje loupežníka. Následuje prohlídka krásného skanzenu ze života domorodců. http://www.kolochava.com/  Pak se přesouváme na starou četnickou stanici ze které je teď hospůdka. Tam jsme již očekáváni a překvapuje nás jídelní lístek v češtině. Češi jsou tam častými turisty a různé české nápisy tam nejsou výjimkou. Po výborném obědě pak míříme k hrobu N.Š. loupežníka a prohlížíme si také staré zachovalé bunkry z války. Ale protože je již pozdě, rozhodujeme se, že na hotel pojedeme po silnici cca 70 km, které jsme zvládli za hodinu a půl.

Šestý den ráno vyrážíme směrem na jezero. Chceme najít novou cestu, takže se vydáváme přímým směrem na K. Poljanu. Chvíli nám trvá, než najdeme správnou cestu, ne každá těžební stezka je ta pravá. Po třech hodinách přijíždíme ke kempu. Kvasnyj, kam jsme dříve jezdívali a chceme se tu občerstvit, jenže je zavřeno. Jedeme do vedlejší vesnice, kde podél potoka Kosivka pokračujeme krásným lesem dále k jezeru. Ze začátku lesa vidíme pár lesních dělníků s koňmi a těžkou technikou, pak jim musíme uhnout z cesty, protože tu jezdí ze Zilem. Čím více zajíždíme dále od civilizace mizí mosty přes potok a na cestě je poznat, že už není využívána. Cesta vede těsně kolem potoka a dvakrát se přes něj brodíme. Asi po osmi kilometrech se potok rozlil přes cestu a voda je moc divoká na to, aby jsme ji přejeli. Obracíme se a vyjíždíme na louku na kopec, kde si dáváme pozdní oběd. Po jídle už míříme na hotel, jedeme tryskem, takže cesta nám trvá asi dvě hodiny. Dole u silnice zastavujeme a čekáme na Káťu, která si to valí dolů z kopce a ani nás nepostřehne. Zastavuje až po pár metrech, kdy jí došlo, že jsme to byli my. Cestou se stavíme ještě na pivo a „domů“ přijíždíme až za tmy.

Sedmý den je odpočinkový a poslední před jízdou domů. Dnes bude vyjížďka jen krátká, abychom stihli umýt kolky a zabalit si v klidu věci. Ve městě Dubova odbočuji kolem rumunského gheta na cestu, která veda na Apecku. Po hodině šplhání přes pastviny vidíme vrchol Apecky. Překážkou nám jsou opět sněhové jazyky. Některé zdoláváme a některé zase objíždíme. Pak zaparkujeme naše Arctic Caty hezky do řady a děláme si ještě poslední fotky z naší expedice. Dolů vede několik cest a já vybírám tu, kterou jsme ještě nejeli. Cesta je hezká, ale kazí ji padlí strom. Vytahujeme zase naše pilky a snad už naposledy si hrajeme na dřevorubce a cestáře. Sjíždíme dolů k řece, kde přejíždíme most pro pěší, místy drhnu lemy blatníků o zábradlí. Jedeme do Dubového na oběd a hurá balit. Celou expedici bych shrnul slovy Jirky Breburdy – „To byla masáž“. J Všichni jsme celí a zdraví, kolky taky, najeli jsme krásných 750 km, viděli kus světa a o to přeci jde, ne?

Kompletní fotogalerie:  1 den, 2 den, 3 den, 4 den, 5 den, 6 den, 7 den
Text: Jaroslav Černý (červík)
Foto: Jaroslav Černý (červík)