Jelikož u nás žádná zima není, tak jsme se domluvili se starou expediční partou, že za sněhem vyrazíme jinam. No a kam jinam? No přece do ukrajinských Karpat. Politická situace na Ukrajině zrovna příznivá není, ale to nás od expedice neodradí. Vyrážíme 6. února ve složení Pavel („Pačenko“), Martin („Obr“) oba na Yamaze Grizzly 700 no a já („Červík“) s Vladí na Arctic Catu 700 EFI TRV. Po 19-ti hodinách dorážíme na hotel. Hranice jsme projeli rekordně během půl hodiny.

Na hotelu už na nás čeká Tomáš s Míšou, ti tentokrát sedlají fungl nového Arctic Cata 700 EFI TRV, který ještě voní novotou. Prý má najeto jen pár metrů z prodejny do dodávky. :-D Uvidíme, jestli to bylo rozumné rozhodnutí, jet s nezajetým strojem. Večer doráží ještě Radek („Polárník“) s Can-Am Renegate 800 a Honza s Yamahou Grizzly 700. U večeře nad vodkou se seznamujeme s nováčky, kteří už prý mají pár expedic za sebou. Radkovo vyprávění, jak na pásech doprovázel cyklisty na polárním kruhu, bylo úchvatné až dech beroucí.Ráno po snídani vyrážíme. Po kilometru Obříkovi vyskakuje zadní poloosa. To se opakuje ještě jednou. Asi jeho „medvědice“ začala žárlit, že neveze jen jeho, ale ještě přibral Terku, aby neseděla na hotelu než jí dorazí její „Alfréd“ – David. :-D Pro ten den se musel obětovat Pačenko a vzal Terku k sobě. Obrovi už poloosa nikdy nevyskočila. Přes kopce dorážíme do městečka Dubová, kde se koná místní trh. Né že by jsme chtěli nakupovat ve velkém, ale jezdíme tam za pochodujícím bankomatem, který má vždy pro nás skvělý kurz na výměnu českých korun. 1 hřivna = 2,38 Kč. Pro porovnání 1L benzínu tu pořídíte od 10 do 11 Hřiven. Nafta je tu pod 10 hřiven. No a jak takový bankomat vypadá? Normální chlápek s dlouhým kabátem a velký balík peněz v ruce. Když kabát rozepne, uvnitř je spousta kapes nabouchaná různými měnami a nechybí samozřejmě kalkulačka. Za těch pár let co jsem jezdím se nevyplatí brát eura. I hotel se dá zaplatit kartou a kurz je příznivý. Ubytování s jídlem na týden vyjde kolem 5. 000 Kč a mimo sezonu i levněji, ale to jsem odbočil. Jsme tu přeci abychom si zajezdili.

Po sněhu tu není ani památka, jen vrcholky jsou bílé. Hurá na ně. Z městečka vyrážíme směr Apecka. Je to jeden z mnoha vrcholů, který měří asi 1.400 m.n.m. Jen pro orientaci – hotel leží v 350 m.n.m a tak nás čeká slušné převýšení. Od osmi set metrů už leží souvislá vrstva sněhu. U salaše pod vrcholkem dáváme krátkou přestávku na oběd a hned do sedel, aby jsme nevychladli. Zavátou louku jako první proráží Obřík a vjíždí do lesa, kde se pomalinku prokousává sněhem. Dojíždím ho v docela dobré rychlosti. Co teď. Když zpomalím, začnu se propadat. Přeci jenom jedu ve dvou a tak volím předjetí trošku v bočním náklonu, ale dlouhá verze čtyřkolky a skvěle pracující batůžek, který hned vyrovnává mě v tom podrží a Obříka zahazuji odlétávajícím sněhem. Po chvilce se za mnou vyšplhá. Za ním prázdno jen je slyšet řev motorů. Jdeme se podívat, kdo a kde se zasekal. No jo. Kratší stroje bez vyvažujících batůžků mají ve výjezdu a bočním náklonu problém. Pačenkovi trošku pomůžeme, ale Honzovo medvídě má bolavou packu. Netočí se mu jedno zadní kolo. Rozdrcený kloub na poloose. Co teď? Jak dál? Voláme do Čech. Poloosa by byla, hotelový autobus jezdí 2x v týdnu do Prahy. Ochotný prodejce předává poloosu majiteli hotelu Viktorovi, který tou dobou byl ještě v Praze a ten zastavuje busík 40 km na dálnici za Prahou a předává poloosu řidiči. Ochota v nouzi je neuvěřitelná a tímto jim děkujeme. Náhradní díl od prvního telefonátu do předání, jsme měli za 20 hodin.Honzu doprovázíme pod kopec na silnici a bere směr hotel. My se ještě jedeme podívat na nedaleký vysílač. Cesta lemující potok, kde jsou hluboké koleje od Zilu, zdoláváme s obtížemi. Strmé výjezdy nezvládáme. Bahno se mění v led a čím dál víc rveme boční plasty o vysoké břehy. Zkoušíme to ještě jinými stezkami, ale tam, kde projede naložený Zil, tam za mokra nevyjedeme. Otáčíme mašiny a se soumrakem se vracíme zmrzlí a promočení na hotel. Od odpoledních hodin v nížinách prší.

Ráno přivítáme poslední členy Otu („Šreka“) s Ladí („Fionou“) na Can-Am Outlender 800 a Davida na tentýž stroji. Honza čeká na díl a my vyrážíme do kopců. Ještě mu podrobně vysvětluji, kde nás s Radkem najdou. Budou si hrát na stopaře, což ve sněhu nebude těžké. Po pár kilometrech nás zastavuje stávkující Šrekovo stroj. No jo. Ach ty domácí přípravy. Zoxidovaný kontakt na baterce. Z kamenité cesty odbočujeme na pěkně zablácenou a od Zilů projetou cestu. Škrábeme se do kopců, mokré listí střídá sníh. Z lesa se dostáváme na zasněžené pláně. Tam Davidovi praská řemen. Jsme kousek pod hřebenem, na kterém je posezení, kde je plánován oběd. Šrek, Pačenko a Tomáš se spojí navijáky a dělají mašinku, aby dostali Davida nahoru, kde při vaření oběda má čas řemen vyměnit. Pačenko netrpělivě vyráží a přes mávání rukama, že má zastavit bere ještě víc za plyn, až Tomášovi vyrve lano z navijáku, který nestačil po vytahování zacvaknout. V dálce jsou slyšet motory. Poznávám Radkovo laděný výfuk a v závěsu jede i Honza, který si užívá nové poloosy. Sjíždíme další hřebenovou cestou dolů do vesnice, protože dál na vrchol z této strany přes sníh se nedostaneme. Po sjezdu do vesnice odbočujeme na další hřeben vedoucí na vrchol. Dostáváme se docela daleko, ale přibývající sníh je neúprosný. Bojovali jsme se sněhem zuby nehty, ale dál než k salaši na kraj planiny jsme se nedostali. Než jsme se tam vyškrábali všichni, tak batůžci si tam uplácali pořádného sněhuláka. Otáčíme zpět a se soumrakem v zádech se vracíme na základnu.

3. den je v plánu Koločava. Je jasné, že po vrcholech to nepůjde, tak volím cestu řekou a potokem. Dochází i na navijáky když se potřebujeme vyškrábat z koryta na břeh. Prodíráme se polomy a zase zpátky do vody, celou dobu prší. V jednom úzkém a hlubokém kaňonu je zima a sníh se stoupající nadmořskou výškou přibývá. Chvilku se brodíme vodou a chvilku sněhem. Slyším u svého stroje zvýšené otáčky motoru. Než dorazí ostatní odplastovávám čtyřkolku a hledám příčinu. Malá prasklina na přírubě mezi motorem a střikem přisává vzduch. Vše spravuje stříbrná americká páska. Pouštím před sebe Davida, aby místo mě razil cestu sněhem a závějemi. Šetřím stroj a jedu na dojetí. Konečně jsme se vyšplhali na poslední hřeben před Koločavou. Cesta dolů je pořádně rozbahněná, tak dávám na instinkt a ukazuji jinou, která zřejmě vede také dolů. Otáčím se za sebe a Radek s Honzou nikde. Jsem v úzkém korytě kde jednou stopou jedu po boční stěně a druhou po břiše mezi kolejemi. Tak čekám. Po 20-ti minutách doráží. A problém? Honzovi při sjezdu přestala brzdit kolka a opřel jí o břízku. Namrzli mu kotouče v potoce. :-D Tento sjezd byl nakonec luxusní po loukách až do potoka, kterým jsme přijeli do Koločavy. Pár fotek u Jánošíka a šup do vyhřáté četnické stanice na kus dobrého žvance. Uvnitř hospody na poličkách se nacházejí úplné poklady. Dřevěné i hliněné žejdlíky, různá udělátka a nástroje, kroje a obrazy známých osobností, co četnickou stanici navštívil. Po ohřátí a dobrém obědě se od party odděluji a posílám je zpět, kudy jsme přijeli. Já sázím na jistotu, abych dojel. Mám před sebou 80 km po dost rozbité asfaltce. Pomalou jízdou to nejde. Čtyřkolka dost otřesy trpí a bojím se, aby příruba vydržela. Nasazuji ostřejší tempo a díry doslova přelétám. Na hotelu jsem byl za hodinu a čtvrt těsně před soumrakem. Hned měním přírubu za novou, což trvá max. 15 minut. Podle poznatků bych klidně na tu starou mohl ještě klidně celou expedici dojet. Trhlina se nezměnila. Po 2 hodinách doráží ostatní, ale bez Pačenka a Obra. Pačenkovi při výjezdu nad Koločavou začal rachtat řemen ve variátoru a tak to otočil že pojede za mnou po silnici. Dojel jen pod kopec, kde mu řemen prasknul. Jeho záchrana byl Obřík, který se otočil a pod kopcem ho zapřáhl za sebe a dotáhl na hotel, kde řemen vyměnili.

4. den po drobné opravě Otíkovo čtyřkolky vyrážíme do Teresvy na trhy a potom na salaš, kde si na ohýnku pečeme šašlik. Posilněni obědem vyrážíme na nejtěžší jízdu dne a to do rokličky. Ten kdo nemá mašinu v ruce, tak zaručeně až z ní vyjede, tak jí v ruce bude mít. Není to žádná brutalita, ale trošku trialová vložka. Zadávám do GPS bod, kde se nachází a bereme přímý směr přes dvě údolí a dva hřebeny, až k potoku, který z ní vytéká. Davidova čtyřkolka dostala strach, tak si hned propichuje gumu klackem na 5 knotů, což jí nepomůže a pokračujeme hlouběji do rokličky. Nechtělo se jí tam. V ostrých kamenech knoty zase mizí. No nic. David zajíždí bokem a počká, až mu přivezeme náhradní kolo. Pokračujeme dál. Nechávám všechny jet předemnou, aby si to v předu taky užili a já se měl taky šanci pobavit eskapádami, které se budou odehrávat. Menší kamenné kaskády někdo zvládne za pár vteřin a někomu to trvá s pomocí ostatních i čtvrt hodiny. Je krásné pozorovat, jak prodloužené verze hladce kamenné kaskády zvládají, obzvláště ty co si elektronicky dokážou zamknout diferák. Na koci rokličky zase přebírám roli prvního a vyjíždíme z ní ven. Už jen jeden výjezd v bahně a listí, kde někteří se řádně zapotí, ale mé obutí ITP Blackwater mě na holičkách rozhodně nenechalo a jsme na loukách odkud vede pěšina do kamenolomu a k hotelu. Vyrážím napřed se Šrekem a Tomem pro sadu pneumatik, abychom z rokle mohli dostat Davida, který nás před setměním rád zase vidí. Kola přehazujeme a za tmi se vracíme. Při sjezdu do kamenolomu potkáváme zbytek party. Honzovo čtyřkolka na boku a vyndává se z ní spojovačka řízení, která má tvar luku. Na hotel se dostáváme po osmé hodině a to měl být pohodový den.

5. den nás čeká dlouhá trasa na geografický střed Evropy, který je vzdálený 100 km přes několik hřebenů. Projíždíme kolem kempu Kvasnyj, kam jezdívalo hodně čtyřkokářů, ale bohužel je celý zapečetěný. U křížku se spouštíme dolů do Kosovské Poljany. Na tomto sjezdu už zařvalo hodně mašin, ale bez vodky v žilách a s rozvahou se to dá zvládnout. Z Poljany přes hřeben, kde se brodíme sněhem na druhou stranu a jsme v cíli. Na centrálním bodě se rozrostl sortiment ve stáncích. Kromě suvenýrů a rukodělných prací, zde zakoupíte za pouhých 24 korun řidičský průkaz Klička či Timošenkové a jiných známých osobností. Pačenka zaujal ze dřeva vydlabaný orel sedící na větvi s roztaženými křídly. Jak převést půlmetrovou sošku? Jdeme na oběd a tam nad tím popřemýšlíme. Restaurace je jak jinak než srubovitého rázu a uvnitř najdete snad všechny možné starožitnosti. Takové malé muzeum. Je tu sbírka i československých bankovek z roku 1919. Sedíme u stolu a vše kolem nás je po stěnách i stropech. Po vydatném obědě kurtujeme orla ke čtyřkolce jako spolujezdce. Pačenko prohlásil – „Tím, že ho povezu 100km přes kopce terénem a vydrží, získá u mě na ceně.“ Byl to zajímavý pohled, jak čtyřkolkář uhání krajinou s roztaženými křídly. Držel nad ním ochranná křídla. Ty však chyběli Honzovy. Při překonávání zasněženého vrcholu mu praská rám pod kufrem. Kurtami stahujeme rám, aby vydržel cestu na základnu. Oplachujeme zabahněná světla a za tmi úspěšně dorážíme na hotel.

Ráno Honza sundává kufr, aby mohl poslední den vyrazit. Přijel i Viktor, kterému sundáváme pásy z Arťáka, aby mohl vyrazit s námi na vrchol a zařádit si ve sněhu. Podjíždíme závoru a po hladké kluzké cestě to pálíme nahoru. Po chvilce zastavuji a za mnou jen Radek a Honza. Otáčíme zpět a jdeme se podívat, co se zase stalo. Pačenkovi se rozskočili čepy na předním rameni a upadlo mu kolo, které držela jen spojovačka. Zůstal příčně na cestě. Manévr, který při tom udělal natolik překvapil za nim jedoucího Obříka, že mu čelně dává „hubana“ a tlačí ho ještě další tři metry. Opět dáváme hlavy dohromady a za pomoci navijáků se snažíme vrátit čepy do jamek. To se povedlo. Kurtami zafixujeme ramena proti sobě, aby se alespoň mohl vrátit. S Obříkem se obracejí a jedou zpět. Startujeme a v tom u Radka rána. Praskl mu řemen. To je další hodina v háji. Radek nás posílá dál, že až vymění řemen vrátí se po stejné cestě a dojedou Pačenka s Obříkem.

Před vrcholem nás čeká překvapení. Tam kde jsme před čtyřmi dny projeli po nás není ani památky a připadlo dalších 10 cm sněhu. Na řadu jdou navijáky a přitahujeme se přes kritická místa za stromy. Na planině je sníh vyfoukaný a není tu tak hluboký. Vrchol zdoláváme a spouštíme se za tmi dolů do vesnice. Na hotelu jsme první. V telefonu zmeškaný hovor od kluků. Pačenkovo čtyřkolku s obtížemi dostali pod závoru. Musím pro ně. Beru za čtyřkolku malý vlek a mířím 25 km do kopců. Po čtyřech hodinách jsme všichni zpátky na základně. Tento den dal všem pořádně zabrat.

Únorová Ukrajina opět prověřila naše stroje i nás samotné.

Text: Jaroslav Černý
Foto: Jaroslav Černý
Sponzor: ASP Group