Jarda Černý (červík) se nedávno vrátil z další zajímavé expediční cesty na Ukrajinu a svoje zážitky našim čtenářům, jako již tradičně přináší formou krátké reportáže.

Cestou necestou, polem nepolem……takhle začíná písnička od skupiny MIG 21. V podobném duchu se nese i naše tradiční expedice na Ukrajinu. V pátek odpoledne vyrážím společně s Tomášem ( Arctic Cat 1000 TRV) a s Káťou, která tak jako já má Arctic Cat 700 TRV. V Bratislavě se k nám přidává Patrik s Gladiatorem X5 a Jirka s Arctic Cat 700 TRV. Cesta probíhá hladce i hranice máme docela rychle za sebou. K hotelu přijíždíme kolem oběda, počasí je krásné a proto si s chutí dáváme venku jedno chlazené a domlouváme plán pro zbytek dne. Je nám líto nevyužít krásné počasí, a tak jdeme po krátkém odpočinku sundat kolky a že se projedeme tzv. kolem „komína“. Jízda nás baví, takže se rovnou vrháme na Apecku, kde je ještě část cesty pod sněhem. Sníh nás však zastavuje kousek pod vrcholem. Se sněhem se „pereme“ statečně a dlouho, ale tudy to dnes určitě nepůjde. Pro dnešek to stačí a vracíme se na hotel.

Druhý den vyrážíme po stopách Nikoli Šuhaje loupežníka, takže bereme směr Koločava. Cestu mám krásně naplánovanou po hřebeni. První překážkou na cestě je padlý strom. Bereme do rukou pilky a už řežeme. Pokračujeme dále a ejhle….. Patrik se kochá panoramaty a přehlíží výmol, který ho posílá dolů i s kolkou. Gladiatora, který se na něj řítí, naštěstí nějakým kouzlem odkopne a kolka se zastaví po pár kotrmelcích o křoví. Všichni jsme samozřejmě v šoku a nejvíc Páťa. Naštěstí to odnesl jen kotník a asi bude i pár modřin. Odpadl kufr, ohla se řidítka, odrazila se guma a trochu se přihnul zadní rám. Kolku vytahujeme navijákem, prořezáváme větve a při kontrole lana navijáku zjišťuji, že je špatně zajištěn, protože mě šlehl přes obličej. Všechny závady řešíme namístě při kávě. Čtyřkolka je opět pojízdná, Patrik je trochu otřesen, takže Koločavu pro dnešek vypouštíme a sjíždíme dolů údolím. Přijíždíme k rozvodněnému potoku, kde Tom chytá do ruky asi metrového hada. Vrháme se na něj objektivy foťáků a pak ho pouštíme. Postupně přejíždíme potok, který se nám tak zalíbil, že ho proti proudu prozkoumáváme až k jeho prameni. Nejprve jedeme po cestě, která se postupně mění v těžební a šněruje potok. Cesta nám připravuje různé nástrahy (silný proud vody, velké kameny, padlé stromy a větve), vše ale hravě zvládáme. Vesele hopsáme výše, ale opět nás zastavuje v roklích sníh. Obracíme se a jedeme na hotel.

Třetí den máme opět v plánu dosáhnout cíle Koločava. Patrik zůstává na hotelu a regeneruje se po pádu. Teď už je to jen spanilá jízda ArcticCatů. Vynecháváme část hřebenové trasy a navazujeme na cestu, kde jsme včera skončili. O prudké výjezdy a rigoly nebyla nouze, jistotou mi však je dlouhý rozvor čtyřkolky. Na vrcholku nás jak jinak opět čeká sníh, takže hledám další variantu, jak se dostat k cíli. Beru to přes bukový les, kde nacházím opravdu drsně vyjetou těžební stezku. „L-ko“, 4×4 a motorová brzda – tohle všechno nám to při prudkém sjezdu usnadňuje.  Nehoda však na sebe nenechá dlouho čekat a Káťa se svými padesáti kily kolku ve velkých kolejích neudrží a převrací se na bok. Nic vážného se naštěstí nestalo, odneslo to jen zrcátko. Sjezd jsme úspěšně zdolali a dole nás na konci cesty čeká zamčená závora. Podjet ji nejde, takže musíme objíždět. To obnáší navijákem se vytáhnout do svahu a spustit se za závorou. Místní domorodec jen udiveně přihlížel. Sjedeme pár metrů k hlavní „silnici“ (cesta bez asfaltu s pořádnými dírami) a už to praskáme směr Koločava. Asi po dvaceti kilometrech cesta (v GPS značená červeně) končí v rozvodněném potoku. Kolemjdoucí domorodec nás ale ujišťuje, že tohle je opravdu cesta do Koločavy, po které už ale léta nikdo neprojel. Jelikož je už pozdní odpoledne, tak já a Tomáš vyrážíme na lehký průzkum potokem. Padlé stromy nás zastavují, zjišťujeme, že to bude těžký, ale krásný offroad, na který se později vrhneme.

Čtvrtý den zkoušíme novou hřebenovou cestu na Apecku, kterou chceme už konečně zdolat. Bereme směr Kobyljecká Poljana a před ní šplháme na hřeben. Uháníme si to krásnou cestou pokrytou listím. U salaše na louce pak stavíme na oběd. Pokračujeme dále po cestě, kde Tom udělá manžetu. Musíme přizvednout jeho „litra“, takže naviják od druhé kolky přes větev stromu a už je ve vzduchu. Oprava netrvala moc dlouho a pokračujeme dále. V dálce už je vidět bílý vrchol Apecky, kde už místy prosvítá tráva.  Směle míříme nahoru a pereme se se sněhem, který je ještě místy hodně navátý. Apecka je už ale nadosah a v tu chvíli začíná boj o prvenství na vrcholu. Dostatečný náskok sice mám, ale vybírám si špatnou stopu ve sněhu. Přeci jenom ve dvou lze snáze propadnou hlouběji do sněhu. Zato Káťa je na vrcholu první. Stejnou cestou se nám už zpátky nechce, takže to zkoušíme druhou stranou. Po sněhu dolů se jede krásně, ale cesta končí nesjízdnou roklí. Do sněhu se nám moc nechce, ale musíme to otočit. Asi dvě hodiny se pereme se sněhem, než se vyškrábeme zase zpátky. Boj je úspěšný a vracíme se stejnou cestou po které jsme přijeli.

Pátý den ráno vyrážíme opět dobýt Koločavu. Po již známe cestě přijíždíme k jejímu konci a vyrážíme potokem dále, kde již za první zatáčkou nás čekají popadené stromy a tohle nás čeká cestou ještě asi dvakrát. Střídá se cesta v potoce a mimo něj. Pak přichází poměrně prudký výjezd, který jako první jede otestovat Tomáš a pokoří ho. My ostatní se pak navijákujeme, protože výjezd je mokrý a kluzký. Jedeme dále a z lesa přijíždíme na kopec odkud se nám naskytne krásný pohled na Koločavu a okolí. Sjíždíme po obrovsky vyjetých kolejích dolů do vesnice, kde nás překvapila nová asfaltka i s dělící čarou. Po chvilce už vidíme skanzen a velkou sochu Nikoli Šuhaje loupežníka. Následuje prohlídka krásného skanzenu ze života domorodců. http://www.kolochava.com/  Pak se přesouváme na starou četnickou stanici ze které je teď hospůdka. Tam jsme již očekáváni a překvapuje nás jídelní lístek v češtině. Češi jsou tam častými turisty a různé české nápisy tam nejsou výjimkou. Po výborném obědě pak míříme k hrobu N.Š. loupežníka a prohlížíme si také staré zachovalé bunkry z války. Ale protože je již pozdě, rozhodujeme se, že na hotel pojedeme po silnici cca 70 km, které jsme zvládli za hodinu a půl.

Šestý den ráno vyrážíme směrem na jezero. Chceme najít novou cestu, takže se vydáváme přímým směrem na K. Poljanu. Chvíli nám trvá, než najdeme správnou cestu, ne každá těžební stezka je ta pravá. Po třech hodinách přijíždíme ke kempu. Kvasnyj, kam jsme dříve jezdívali a chceme se tu občerstvit, jenže je zavřeno. Jedeme do vedlejší vesnice, kde podél potoka Kosivka pokračujeme krásným lesem dále k jezeru. Ze začátku lesa vidíme pár lesních dělníků s koňmi a těžkou technikou, pak jim musíme uhnout z cesty, protože tu jezdí ze Zilem. Čím více zajíždíme dále od civilizace mizí mosty přes potok a na cestě je poznat, že už není využívána. Cesta vede těsně kolem potoka a dvakrát se přes něj brodíme. Asi po osmi kilometrech se potok rozlil přes cestu a voda je moc divoká na to, aby jsme ji přejeli. Obracíme se a vyjíždíme na louku na kopec, kde si dáváme pozdní oběd. Po jídle už míříme na hotel, jedeme tryskem, takže cesta nám trvá asi dvě hodiny. Dole u silnice zastavujeme a čekáme na Káťu, která si to valí dolů z kopce a ani nás nepostřehne. Zastavuje až po pár metrech, kdy jí došlo, že jsme to byli my. Cestou se stavíme ještě na pivo a „domů“ přijíždíme až za tmy.

Sedmý den je odpočinkový a poslední před jízdou domů. Dnes bude vyjížďka jen krátká, abychom stihli umýt kolky a zabalit si v klidu věci. Ve městě Dubova odbočuji kolem rumunského gheta na cestu, která veda na Apecku. Po hodině šplhání přes pastviny vidíme vrchol Apecky. Překážkou nám jsou opět sněhové jazyky. Některé zdoláváme a některé zase objíždíme. Pak zaparkujeme naše Arctic Caty hezky do řady a děláme si ještě poslední fotky z naší expedice. Dolů vede několik cest a já vybírám tu, kterou jsme ještě nejeli. Cesta je hezká, ale kazí ji padlí strom. Vytahujeme zase naše pilky a snad už naposledy si hrajeme na dřevorubce a cestáře. Sjíždíme dolů k řece, kde přejíždíme most pro pěší, místy drhnu lemy blatníků o zábradlí. Jedeme do Dubového na oběd a hurá balit. Celou expedici bych shrnul slovy Jirky Breburdy – „To byla masáž“. J Všichni jsme celí a zdraví, kolky taky, najeli jsme krásných 750 km, viděli kus světa a o to přeci jde, ne?

Kompletní fotogalerie:  1 den, 2 den, 3 den, 4 den, 5 den, 6 den, 7 den
Text: Jaroslav Černý (červík)
Foto: Jaroslav Černý (červík)