Podařilo se nám navázat spolupráci s jedním z nejznámějších a nejzkušenějších čtyřkolkářských cestovatelů a to Jardou Černým alias Červíkem. Ten nám ochotně dodal své starší články a materiály ze svých bohatých cest, které s nadšením uveřejňujeme a těšíme se že přidá i řadu těch zbrusu nových jelikož jak sám říká chystá další a další zajímavé expediční cesty. Jako první přinášíme jeden z rozhovorů o jeho parádní 1800 kilometrů dlouhé cestě Marokem.

Marocké písečné moře Erg Chebbi se už pomalu stává stejně populárním cílem českých čtyřkolkářů, jako třeba zajezdit si někde v Brdech. Byl jsi v Erg Chebbi, vole? Ty vole byl – tak tohle slýcháte pořád častěji. Co nevidět se sem vydá další partička z Čech,a  jejím členem je i Jarda Černý alias Červík, sympatický 35letý čtyřkolkář z Rokycanska. Ale není to obyčejný čtyřkolkář, Červík je čtyřkolkář zavilý. Když nesedí na čtyřkolce, je to určitě proto, že sedí nad počítačem a plánuje další expedici. Rumunsko, Ukrajina, Maroko, ale taky Brdy, Středočeská pahorkatina, Plzeňská pahorkatina, když Jarda ročně nenajezdí pár tisíc kilometrů, říká si, že ten rok nějak odflákl. Jarda jezdí na TGB Blade 550, kterou si vybral pro její ovladatelnost, jízdní vlastnosti a odolnost, nenechá na ní dopustit, a projede s ní úplně všechno, co kluci na Bruteforcech, Grizzlinách, Kingquadech nebo Renegadech. Občas si sice vyslechne něco, že má pouhou pětistovku, ale nikdy na něj nikdo nemusel čekat, a když pak se při výjezdu na nějakou kolmou stěnu kolem něj kutálí dolů panna-orel Kingquad, respektive to, co z něj zbylo, anebo když se musí zastavit kvůli klukům na Renegadech, kterým bahno zalepilo příliš dopředu vystrčený nechráněný chladič, a oni musejí čekat, až motor přestane vařit, tak to jsou chvíle, kdy si znovu a znovu říká, že si vybral dobře. Blade se mu osvědčil také při jeho předposlední výpravě do Maroka, a tak ho samozřejmě bere s sebou i tentokrát. A protože se už nemůže dočkat, musel mi celou minulou marockou výpravu během snad čtyř hodin celou převyprávět. Tak tady jí máte.

Proč Maroko?

Už nás nebavilo jezdit po týhle republice, hádat se tady s nějakýma ekoteroristama, s kdejakým s prominutím debilem, který se večer podívá na zprávy na TV Nova a druhý den jde na čtyřkolkáře s vidlemi, a tak jsme prostě vzali naše penízky a jeli je utratit jinam. V partě jsme byli tentokrát pouze tři, kteří byli ochotní jet: Polaris X2, můj Blade a Honda Rincon. Do Maroka jsme jeli poprvé, úplně nablind. Začalo to tím, že jsem po večerech hledal na netu, kam jet, kde spát, kde tankovat, a všechno možný, skoro půl roku příprav. Nahrál jsem si tamní mapy do GPS, na webu jsem našel fotky, jak to tam vypadá, začal zakreslovat jednotlivé body do mapy. Skvělý je taky Google Earth. Jako základnu jsem vybral město Erfoud, kde byly tři bankomaty a dvě benzínky. Hlavně jsme ale odtud měli všude blízko: na sever poušť Erg Chebbi vzduchem 30 kilometrů, na severu bylo nějakých 50-60 kilometrů pohoří Střední Atlas se 3000 m nadmořské výšky a zárukou ježdění ve sněhu, a dole na jihu začínala po 150 kilometrech Sahara. Podle navigace jsme měli ujet 1500 km, podle tachometru jsme ujeli 1800, a ten rozdíl byl v tom, že těch 300 kilometrů jsme prohrabali kolama v písku. 

Strach?

Ze začátku jsme měli strach z místních lidí, hlavně aby se nám tam něco neztratilo, pak jsme také měli obavy z jedovaté havěti – škorpionů a hadů, a taky z vysokých teplot. Ale později jsme to všechno přehodnotili. Lidi byli až na nějaké dětské výjimky v podstatě fajn, teploty v dubnu a květnu jsou v Maroku v noci 15, ve dne 20 – 25 stupňů, a jediného štíra jsme viděli v kempu, naloženého – stejně jako tou dobou my – v lihu. A tak jsme hlavní strach začali mít o tankování. V Maroku si totiž musíte setsakramenstky dobře naplánovat zastávky u benzínek, kterých je tam asi stokrát míň než málo, a na ten zbytek počítat s rezervou benzínu. Počítejte s tím, že v terénu má čtyřkolka spotřebu tak 12 – 15 litrů / 100 km. A ještě k těm lidem: dospělí jsou v Maroku příjemní, nestalo se, že by projevili nějaký akt nepřátelství, ale to víte, tu svoji sušenku nebo propisku očekávají.  Co nás ale pokaždé dostalo – zastavíte uprostřed totální prázdnoty, chcete si dát oddych nebo gáblík na cestě, po které jste 40 kilometrů neviděli človíčka a ani stopičku jakékoliv civilizace, zastavíte pod stromem ve stínu, a najednou se k vám odevšad začnou stahovat malé děti, snad vylézají ze země, věk tak 10 – 14 let, absolutně nechápete, odkud se mohli vynořit, a hlavně jak si tak rychle navzájem dokázali sdělit, že Jarda Červík a spol. se usalašili pod tím velkým arganovníkem. 

Jednomu klukovi jsme ale dali sušenku mimořádně rádi. Vyloupl se za náma u vyschlého koryta nějaké řeky, kolem nic jiného než štěrk ostrý jak žiletky, takže jsme se báli, že píchneme gumy, jeli jsme maximálně dvacítkou, a on za náma vydržel běžet snad čtyři kilometry. Úplně bosý!!!

Do hor

Na tenhle třídenní výlet jsme vezli na tři dny 10 litrů vody, ve čtyřkolkách každý navíc 40 litrů benzínu, Polaris 80 litrů, což nás třetí den zachránilo před průšvihem. Chtěli jsme zakempovat v přírodě, už se smrákalo, jenže jakmile jsme zastavili, začaly se rojit děti, což jsme na noc nechtěli riskovat, takže jsme hledali skryté místo, a nakonec jsme se odchýlili asi 20 kilometrů od trasy. Zakempovali jsme, jenže ráno jsme museli vyřešit, zda se vracet těch 20 kilometrů, nebo to risknout a zkusit dostat se přes ten hřeben z druhé strany.  Rozhodli jsme se pro druhou možnost, jenže se nám nepodařilo se přes ten hřeben dostat, a tak jsme se museli vrátit celou tu cestu, odkud jsme ráno vyjeli. Docházel nám ale benzín a nejbližší benzínka byla 80 kilometrů tam, 80 zpátky. A tak jsme to riskli a jeli dál. Dojeli jsme k jezerům, a nádrže hlásily: co nevidět budeme prázdné. A  v té chvíli – čerstvě otevřená benzínka, snad tři dny nově v provozu, na žádné mapě ještě pochopitelně nebyla. Fuj, příště už tohle nechci zažít. Takže když jsme jeli následující den 400 kilometrů, od sedmi ráno do tří v noci, tak to byla v porovnání s tímhle nervákem pouhá epizodka.

Erg Chebbi 

Do Erg Chebbi se jezdí kvůli dunám. Kvůli nádherným, žlutavým, pravidelným dunám z písku jemného jako pudr. Tyhle duny je ale dobré si nejdřív najet a vyzkoušet. Je to totiž hodně o srdíčku, když míříte někam do nebe a i na horizontu ještě musíte plynovat. V Erg Chebbi mají duny výšku i 150 metrů, takže musíte tahat fakt plnej plyn, najednou duna skončí, ale vy za žádnou cenu nesmíte ubrat, pak se odlehčíte a za hranou padáte dolů. Ale za chvíli zjistíte, že všechny duny jsou si podobné, že na závětrné straně na vás čeká maximálně 45 stupňové klesání, víc to není možné, nic kolmého, protože sypný úhel písku je maximálně 45 stupňů. Ale musíte plynovat i při cestě dolů, jinak se také zahrabete. 

Sahara

Tak tenhle výlet do největší pouště světa byla nakonec pěkná nuda. Představte si 50 kilometrů po naprosté rovině, vpravo moře, pláž je široká tak 20 až 100 metrů, a vy jedete chvíli vodou, chvíli po břehu, ale to je tak všechno, co zažijete.  Jo, to jsem vám vlastně neřekl, že jsme se nakonec na celou Saharu vykašlali a místo na saharu jeli nahoru k břehům Atlantiku. Ale příště tu Saharu určitě dáme. 

Oblečení a technika

Měli jsme na sobě úplně normální endurácké oblečení, jen muselo být bez těch neprodyšných, nepromokavých membrán. Na ochranu motokrosový krunýř nebo pancéřová košile, chrániče na lokty, chrániče na kolena, páteřák. Já jsem udělal výbornou zkušenost s helmou LS2 Delta. Ona je to v podstatě integrála, ale s vyklápěčkou, a my nejeli žádný motokros. Takže když jsem někde zapadl, tak jsem jen zvedl bradu nahoru a měl volné dýchání.  Navíc má tahle přilba samostatně sklápěcí protisluneční štítek, který mi ušetřil nošení slunečních brýlí.

Co se týče techniky, tak všechny čtyřkolky byly ve standardu, jen jsme před cestou museli vymyslet a upravit místo pro kanďáky na benzín. Gumy jsme do písku hustili podle váhy čtyřkolky tak na 0,3 atmosféry, do písku musí být gumy měkčí. Překvapilo nás ale, že vzduchové filtry jsme prali méně často, než jsme předpokládali. Každý tvrdí, jak je v poušti prach, ale já si jednou filtr po dni ježdění nafotil, a skutečně výměnu nebo čištění ani nepotřeboval. Pravdou ale je, že abychom si tu cestu užili každý, jezdili jsme v rozestupech tak 500 metrů, „na dohled“, ne jako kačenky za sebou. Byli jsme jen tři, a tak měl každý z nás před sebou relativně čistý vzduch, a navíc nemusel jet jako ovce za tím vepředu, mohl si vybírat vlastní cestu. 

Vyprávění J. Černého zachytil: Josef Dvořák
Foto: Jarda „Červík“ Černý
Kompletní fotogalerie