Expedice Makedonie – Řecko – Albánie
Ahoj, tak Vás zase zdravím po delší odmlce. Píši to s odstupem skoro jednoho roku tak snad na nic nezapomenu. No, na praskající kosti a kardany určitě ne, ale vše pěkně popořádku.
Minulý rok jsme jen trochu nakoukli do Řecka a slíbili si, že si Řecko zopakujeme a to na více dní. Řecko nás velice ohromilo, nečekali jsme, že to bude tak parádně odlehlé, krásné bez jakýchkoliv zákazů příkazů a nařízení jak jsme si mysleli. Prostě jsme čekali, že země EU bude něco jako u nás. Sestava jako každý rok stejná. Já, Dan, Karel. Akorát stroje jsme trochu sjednotili: Já a Karel Can-Am Outlander Max 800 XT-p a Dan Can-Am Outlander 800 Xxc. Datum jako vždy červen. Červen je tak akorát. Květen je moc brzo, to je ještě moc sněhu na horách a nedají se projet, a červenec už zase žádný sníh není a to je taky špatně ho nevidět. Jako každý rok osvědčená cesta autem přes Rakousko, Maďarsko Srbsko do Makedonie. Mimo několika posledních km jen dálnice.
Místo základního tábora jsem vymyslel zase jinde a to v Makedonii blízko hranic s Řeckem u Dojranského jezera a doufal jsem, že tam bude nějaké to ubytování, kde se s místními domluvíme i na hlídání auta a vleku. Tedy trochu naslepo. Vyšlo to, našli jsme hotel u jezera, majitel pohodář, víno,pivo,bazén, pokecali jsme až do noci, začátek zatím dobrý. Makedonština je dost podobná češtině, takže s přibývajícími promilemi jsme si lépe rozuměli. První noc po procestovaných 19-ti hodinách v autě jsme dali zaslouženě v pohodlí hotelu. Ráno odjezd podél Dojranského jezera na severovýchod do pohoří Belašica. Belašica je pohoří na pomezí tří států Makedonie, Řecka a Bulharska s nejvyšší horou Radomir 2029 m.n.m. Krásné výhledy z hor na jezero Dojran po několika km vystřídaly na druhé straně výhledy do údolí řeky Štrumica. Cestou jsme navštívili zachovalé vykopávky Římských lázní v obci Bansko. Odpoledne jsme dojeli k vodopádům Kolešinski a Smolarski hlavní cíle cesty v tomto pohoří.
Ke Kolešinskému vodopád, vedla stezka pouze pěšky. Nebylo to daleko, malinko profláklé místo, ale celkem málo lidí, jen nějaký školní výlet s výrostkama. Dáváme pár fotek a jedeme dál směrem k Bulharsku k druhému vodopádu. Smolarski vodopád no to bylo trochu složitější, cesta namáhavá asi 2 km po stezkách s velkým množstvím schodů a skalních převisů. Přímo k vodopádu jsem musel slézt po lanu. Ale co by člověk neobětoval kvůli lepší fotce. No stalo se mi to osudné. Na skále jsem uklouzl a při krkolomném dopadu jsem si zlomil nohu. Tedy přesně jak mi bylo později v ČR řečeno (spirálová zlomenina kotníku + potrhané vazy). No rána to byla jako když praskne silná větev. Bolest šílená, ale jako správnej foto magor jsem vše ještě nafotil přímo pod vodopádem. Šplhám po laně a belhám se zpět nahoru za Danem, který vynechal sestup přímo k vodopádu. Dalo se celkem belhat, mysleli jsme, že to bude jen nějaký výron, zlomenina těžko, to bych přece nemohl chodit. Dana jsem poslat napřed, že to nic není tak ať ho nezdržuji. Ale po 1 km jsem to už nedával, noha oteklá jak prase, vyrobil jsem si provizorní berlu, která mě doprovázela po zbytek celé expedice. V údolí na parkovišti čtyřkolek jsme řešili co dál. Náš pan „doktor„ Karel hodnotil, že je to jen oteklé asi možná vyvrknuté a že budeme ledovat a bude to dobrý. Nasypal do mě něco barevných prášků a jelo se dál směr Bulharsko.
Na Makedonsko – Bulharských hranicích pohoda, běžná kontrola, nic zásadního. Po nutném přejezdu po asfaltu míříme do hor Národního parku Pirin, konkrétně do Melniku a do blízkých Melnických pyramid. Melnické pyramidy jsou pískovcové přírodní útvary vznikají tak, že voda nebo vítr erodují a vytváří z tvrdších hornin vysoké pyramidy načervenalé barvy. Je to turistické centrum plné restaurací, vináren, a stezek mezi těmito pyramidami. Našli jsme krásné místo na stavbu stanů samozřejmě v odlehlém místě přímo pod pyramidami. Po zakempování navečer přejíždíme kousek do centra Melniku ochutnat místní dobroty. Ráno nádherný výhled na východ slunce vykukující z pyramid. Kochání, snídaně, balíme stany jedeme dál do centra hor Pirin. Cesta je malinko zamotaná je jich tady víc než na mapě nebo v navigaci. Místní pastevec nevěděl vůbec nic, tak jsme se trochu motali, ale bylo na co koukat, takže pohoda. Danova čtyřkolka začíná vydávat prapodivné zvuky. Volné přední kolo? Ne, šrouby volné nebyly, zemědělská vůle je ve zničeném ložisku. Zkoušíme utáhnout středový šroub. Projíždějící řidič Ify zastavuje a půjčuje nám velkou gola sadu. Zkoušíme utáhnout středový šroub. Bulhar nemá čas čekat, chvátá a ať mu vercajk skováme do houští, že si ho později vyzvedne. Nejde to opravit, snad to vydrží. Dáváme na smluvené místo nářadí i s deseti Leva jako díky za pomoc. Pokračujeme dál, konečně jsme na správné cestě.
Ve výšce asi 2.100 m.n.m. to vzdáváme. Cesta mizí, vysoká tráva zakrývá velké balvany. Toto nelze bezpečně přejet. Je to asi tzv. kamenné moře. Kvůli navigaci jsem jel první, čtyřkolka se mi v balvanech a v prudkém kopci postavila jak svíčka a zůstala viset. Opatrně dávám zpátečku a cuknu za plyn …dobrý spadl jsem zpět zase na všechny čtyři. To bylo o fous. Už jsem myslel že dám „krofky“. S tou mojí nohou jsem si nemohl projít cestu a zjistit situaci. Když toto chlapi co jeli za mnou viděli odmítli jet dál. Ani se jim nedivím.
Těžce přeložené čtyřkolky by toto bezpečně nezvládly. Špatná cesta, Danovo rozbité ložisko v kole a moje noha jasně rozhodly, že dál to nepůjde. Vyškrtli jsme další Bulharské hory Rila a raději pokračovali z hor do údolí směr Řecko. Dost mě to mrzelo v centru Pirinu jsou nádherná horská plesa chtěl jsem je vidět, ale v této situaci to prostě nešlo. Sjíždíme z hor druhou stranou přes vesničku Pirin a dál do města Goce Delcev k Řeckým hranicím. Ještě na Bulharském území dáváme nocleh. Ráno ještě v Bulharsku nakupujeme zásoby jídla a pití, hlavně to jejich pivo s nevšedním názvem Zagorka. Ceny jsou zde přece jenom nižší než v předraženém Řecku.
Na hranicích trochu problém s mojí nálepkou MK (Makedonie) na zadku čtyřkolky. Celník se rozčiloval co to znamená, ať to okamžitě strhnu. Řekové neuznávají stát Makedonie, protože severní region Řecka se taky jmenuje Makedonie. Kousek za hranicemi navštěvujeme památník z války a o kousek dál vodopád s jeskyněmi Agitis Maara. Jsme stále v údolí, kde nás ničí šílené vedro, totálně se mi rozlepily moje „najky“, musel jsem je na sprosťáka omotat izolačkou, kde asi udělali soudruzi v USA chybu ? Už abychom zmizeli v kopcích. Pokračujeme do hor Serres u Mikropoli se cesta mění ve stezku schůdnou snad jen pro kamzíky. Hledáme alternativu mimo navigaci jen tak odhadem po vrstevnicích okolních hor. Po několika slepých stezkách jsme našli tu pravou a pokračujeme nahoru do Národního parku Agriani-Anastazia. Desítky km jedeme úplně bez lidí bez domů jen s minimálním náznakem cesty. V navigaci ale je, takže jedeme dobře. Divocí koně nás doprovází cestou dolů do údolí řeky Angitis. Malinko asfaltu přijde vhod, protože cesty v kopcích byly katastrofa, velké balvany nás pěkně vytřepaly. Ale Kopečky „Serres“ byly opravdu luxusní a stojí za tu námahu.
Asfaltkou se přesouváme ke kaňonu řeky Agitis . Luxusní místo, bez lidí. Pořizujeme pár fotek a začínáme hledat místo na stavbu stanů. Cestou v malinké vesnici ochutnáváme předražené pivo a dáváme nocleh u břehu řeky Agitis pod kaňonem. Večer v rozdělaném ohni mizí okolní dřevo a po požití něco slivovice mizí v ohni i Karlovy kalhoty. Dan prostě rozhodl, že byly nedůstojné naší expedice. Ráno jsme posnídali raději jen Ibalgin a pokračujeme do nejvyššího bodu expedice na kopečky Paggaio ze kterých už uvidíme moře. Cestou navštěvujeme několik klášterů, kde je plno turistů. Malá prohlídka když už kolem nich jedeme a pryč k nejvyšší hoře Pangeo. Cesta je ale zapeklitá, navigace nesedí s realitou, objíždíme to po úbočí ale naštěstí jen 20 km navíc.
Táhlými kamenitými serpentýnami šplháme k vrcholu Pangeo 1.961 m.n.m. Nahoře parádní výhledy, v dálce Egejské moře a konečně příjemná teplota. Tady dáváme jídlo. Při sjezdu z kopců Dan zjišťuje nemilou věc. Kříž zadního kardanu se začal rozpadat. Ložiska se z křížků vysypala. Toto je daň za OffRoad maratony, které tato čtyřkolka jezdila. Dojeli jsme až k moři a řešili co dál. Kříž dlouho nevydrží. Hledali jsme na internetu prodejce, ale v Řecku to snad neprodávají, nic jsme nenašli. Jedině díl poslat z ČR letecky do Soluně. Ale to by trvalo asi dlouho. Musíme doufat, že to vydrží. Našli jsme si pěkné místo pro přespání přímo na pláži u moře. Ráno koupání odpočinek ale také pokus o částečnou záchranu kardanu. Opravit sice nešel, ale snažil jsem se ho zajistit tak, aby když se nadobro roztrhne aby nerozbil vše okolo.
Odpolední přejezd podél moře na poloostrov Chalkidiki byl v pohodě. Cestou jsme pomocí navijáku zachránili dva Řeky od zahrabání auta s naloženou lodí v písku u pláži. Při příjezdu na zajímavé místo pro stavbu stanů se Danovi přetrhl nadobro kardan, Naštěstí jen popojížděl, takže škody na kolce žádné. Bohužel to ale znamenalo konec expedice. Dalo by se ještě jet na přední pohon, ale nešel rozebrat zadní kardan, takže jsme to pro letošek odpískaly. Místo bylo u moře super tak jsme si užili alespoň to. Brzo ráno jsem vyrazil sám pře Řecko do Makedonie pro auto, abych naložil Danovu čtyřkolku, pomocí navijáku na Karlově čtyřkolce. Proto musel s Danem počkat na mě u moře také i Karel.Dal jsem to šotolinama přes kopečky poloostrova Chalikidiki a cestou jsem ještě navštívil několik zajímavých jezer, ale hlavně druhé největší město Řecka Thessaloniki (Soluň). Byl to teda zážitek, se zlámanou nohou sám po Řecku a teď ve sluncem rozpáleném městě. Každej druhej troubil předjížděl zleva zprava no masakr.
Navštívil jsem několik zajímavých památek udělal nějaký to selfí a pak pokračoval směr Makedonie teď už ale po asfaltu. Na hranicích pohoda, akorát když jsem jel za půl hodiny zpět s autem a platem, tak celňáci nechápali jak jsem to tak rychle stihl z Čr. A kde prej jako mám tu čtyřkolku. Po dálnici jsem byl zpět na místě celkem rychle, takže nakládka Karlovy čtyřkolky a Danova vraku a zpět na základnu do Makedonie k Dojranskému jezeru. Pozdě večer už jen zasloužené pěnivé. Ráno balení a předčasný odjezd domů. Jo a aby toho nebylo málo tak jsme za 50 km totálně roztrhali kolo na vleku . Takže rychle koupit nové do rezervy a pokračovat dál. Pak se už fakt nic nestalo. Jo vlastně se nám do auta cpali na benzince migranti a na Maďarský čáře nám prolejzali celníci auto jestli nějaký migranty náhodou nevezeme.
Vybrali jsem si letos trošku té smůly. Ale na to špatný se zapomene, protože to ostatní bylo super! Takže expedice 2016 už bude v pohodě ? :)
Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát
Fotky z akce:
Makedonie – Dojranské jezero
Bulharsko – Melnické pyramidy
Bulharsko – Belasica
Bulharsko – Pirin
Řecko - Pangeo, Serres
Řecko – Egejské moře
Řecko – Thessaloniki, Soluň
Se čtyřkolkou v Kalifornské poušti.
Jestli existuje nějaká „Mekka čtyřkolkářů“, tak já bych jí viděl v Kalifornské poušti. Najdete zde například vyhlášené Glamis Dune, kde se konají asi největší srazy čtyřkolek, motorek a desert bugy na planetě ale poušť je tak rozsáhlá, že takových fantastických míst poskytuje nekonečně a pokud dorazíte do nějaké ofrouďáky exponované lokality budete jen zírat. Není tedy asi třeba uvádět jaké nadšení zavládlo, když jsme se dozvěděli, že v této poušti jezdí i pár čecho-američanů a dostali jsme od nich pozvání k návštěvě a svezení. Letos v lednu jsme tedy naplánovali další poznávací výlet do nádherné slunečné Kalifornie právě, se zastávkou a svezením v poušti poblíž Salton Sea.
Do pouště jsme se vypravili ze San Diega, kde jsme pár dní kotvili u kamarádky. Brzy ráno jsme vše naházeli do kufrů sedli do auta a přes hory jsme rezervací Santa Ysabel přes městečka Ramona a Julian vyrazili k pouštní rezervaci Anza Borego a dál k Salton Sea. Cesta nám zabrala zhruba dvě hodinky, protože jsme často stavěli na kochačku krajinou, která je zde naprosto fantastická. Při jedné ze zastávek jsem mezi kaňony zahlédl stříbřité odlesky střech karavanů a když jsem oko zaměřil tím směrem, objevil jsem desítky příznivců offroadu porůznu zaparkovaných v poušti na víkendové poježdění. Napočítal jsem takové množství čtyřkolek, že jsem jich tolik pohromadě neviděl ani na největších srazech, kterých jsem se v ČR zúčastnil.. Na tak obrovské rozloze jsou ale jednotlivé stroje jen malé tečky. Chvilku jsem se kochal pohledem a pak mne nadšení donutilo hupnout zpět do auta a rychle se přesunout ke klukům, kteří mají u jezera Salton vlastní dům a základnu.
V 10 ráno mne navigace neomylně přivádí k základně kluků. U plotu už stojí připravené čtyřkolky a než stačím pozdravit přibíhá pitbul obludných rozměrů, který mi otevřeným okénkem strká hlavu do auta a s nadšením vítá. Je to Petrův miláček, ten ho vzápětí odvolává, vráží mi do ruky plechovku s pivem a seznamujeme se. Pozvání jsem přijal od Petra, který jezdí na Yamaha Raptor 700 a ten je zde víceméně taky hostem Tomáše a Simony, kteří vlastní základnu tedy nádherný prostorný dům u Solného jezera. Tomáš jezdí na motorce KTM a bude nám děla scouta, což je v poušti velmi praktické protože nám bude nejen hledat trasu ale i hlásit nebezpečná místa. Slunce už pálí jako blázen, tak se rychle převlékáme a za pár minut už sedíme na strojích. Já sedlám Kawasaki KFX 700, kterou Petr nedávno koupil. Na asfaltu před domem zkouším ovládání a je to divočina, na sportce jsem neseděl 4 roky a tahle je ostrááá jako kosa :D. Bude to sranda. Než se naděju Tomáš vpředu zatočí pravicí nad hlavou a mizí v prachu před námi, beru za plyn a frčím za ním. Z asfaltu jsme po pár metrech na písku a přichází první muldy, na kterých ztrácím kanystr s benzínem ale i iluze o tom, že to bude kochačka a pomalý triálek na který jsem jakožto Rumunský traktorista zvyklý :D. Připevňujeme kanystr a vyrážíme dál.
Kluci to pálí jak závodníci na Dakaru. Je vidět, že jsou vyježdění ono s takovým terénem za barákem na každý víkend to je jiná :D. Rovné pasáže pouště s jemným pískem střídají kaňony s balvany. Jedeme hodinu v kuse a já hltám krajinu i prach od Tomášova zadního kola plnými doušky. Je to očistec i nádhera v jednom. Když Tomáš zastaví u jakési oázy dáváme kratičkou pauzu. Petr říká, že normálně nestaví a jedou dvě hoďky v kuse až do hospody pod horami. Už je jasné, že tohle bude nářez den :D. Dostávám základní pravidla pro bloudění. Tomáš říká, že zde jezdí 7 let ale pokaždé jedou jinudy, tudíž i on dokáže zabloudit a děje se to běžně :D. Rozloha 600 km tam, 600 km sem prostě, kam se podíváš poušť. Když se prý někdo ztratí vyjíždíme na nějaké vyvýšené místo a vyhlížíme ostatní, jinak směr solné jezero, které je v dáli vidět. Ztráty jsou povoleny :D. No hned jsem klidnější ale než se rozkoukám kluci už jedou. Je vedro a stáním se zbytečně přehříváme (pravda nejsme tak daleko od Death Valey, kde jsou ty největší teploty na planetě a jak kluci říkají zde se dá jezdit jen 4 měsíce v roce jinak to vedro neumožnuje).
Jedeme dál a já už si trošku zvykám na stroj. Občas si poskočím občas vezmu zatáčku driftem ale hlavně hltám tu měsíční krajinu. Tomáš jede vpředu a každou chvilku se otáčí zda stíhám. Při jedné takové kontrole ladně pokládá mašinu vysmátý od ucha k uchu a než řeknu švec už zase drandí dál. Zastavuje nás až totálně jemný písek v jednom kaňonu Tomáš zahrabává motorku po stupačky a já mu utíkám pomoci. Motorku přehazujeme a hledáme jinou cestu. Využívám zastávky a dělám pár fotek. Když se vymotáme otevírá se výhled na parádní rozervané kaňony a já s Petrem zastavujeme, aby mi udělal alespoň jednu fotku :D. Tomáš ve vteřině mizí v prachu a nacházíme se až po vyjetí na nejvyšší kopeček v okolí :D. Po další zhruba půl hodině pekelné jízdy dorážíme pod velké kopce, na kterých řádí desítky motorek a desert bugy. Je to mazec, kochám se tím čtyřkolkovým rájem a kluci říkají, že jich je zde ještě docela málo. Dlouho ale nestojíme a frčíme do hospody, u které také stojí mraky kolek. Zapíjím chutný místní prach mexickým pivkem a kecáme. Kluci chválí za to, že utíkám pomáhat, že prý jsem týmový jezdec, tak říkám to je výchova z našich offroad výprav. Dělají si prdel, že oni se nechávají trošku vyšťavit což cestou zpět uvidíme :D. Hospoda je vlastně jakýsi mini domek u silnice obehnaný kládou, u které si připomenu, že jsme v americe když mně Petr upozorňuje, že pivko můžu pít jen za kládou, kde to je soukromý pozemek, jak jí překročím jsem na veřejném prostranství a hrozí pokuta :D Holt Amérika :D.
Po občerstvení sedáme opět na stroje a míříme zpátky do pouště. Kluci už mně nešetří a jede se fakt kudla. Nejsem zvyklý na hodinu ve stupačkách a nohy jdou do háje ruce brní ale žádosti o zpomalení vyslyší maximálně moje helma :D. V jednom z kaňonů narážíme opět na jemný písek, já s Tomášem vyjíždíme nahoru Petr se ale s Raptorem zahrabává. Při jednom z pokusů pak mašinu vykříží a ladně jí pokládá na bok. Zkouší to znovu a znovu ale jen hraboší v písku. Navrhuji Tomášovi otočku on ale předvádí onu žhavící metodu a z kopce Petra špičkuje k lepšímu výkonu no a metoda funguje, tedy se za chvíli na kopci objevuje i Raptor. Zajíždíme do jednoho z delších údolíček a já si začínám užívat stroj naplno svištíme s větrem o závod driftíme do zatáček a skáčeme přes nerovnosti. Pecka ! Po zhruba hodině a půl jízdy Tomáš sjíždí do zařízlé rokle s kameny. Takové rokliny nejsou pro pracáky žádná výzva, sportka je ale nízká navíc nemá nezávislé zavěšení na zadku a tak jedu opatrně abych jí neorval. Moje opatrnost se mi vzápětí vymstí a když se snažím jet kolem po svahu abych přejel šutry, pevný zadek mně ale nakopává a já posílám stroj na bůček. Odnáší to páčka na brzdu, kterou zkracuji na offroad variantu :D. Petr se smíchem konstatuje, že z toho nebude spát tak se zasmějeme a hurá k domovu kam dorážíme zruba po 5ti hodinách jízdy a dolití benzínu z rozžbrndaného kanystru po cestě.
Když parkuju před domem mám toho až za uši. Celou dobu jsme nejeli pod 60 km/h byl to neskutečnej fofr a neskutečnej zážitek. Kluci se ptají jaké že to bylo ježdění a já musím říct asi jedno z nejlepších doposud. Asi bych neřekl lepší než ty naše Rumunské offroady, zcela jedinečné, jiné a každé má něco do sebe. Tak jako v Rumunsku jezdíme trialy, bahno, sníh, kamenité řeky potoky a vysoké hory a tam je to pro traktor ideál tady je to zase na tu sportku i když místy by se pracák určitě neztratil a bylo by zajímavé porovnání mít ho tady. Převlékáme se a Simona mezitím připravila obědo večeři (navařenou v předstihu od Petra) takže usedáme ke stolu hltáme tu vynikající baštu a vegetíme. Brzy se setmí a přichází chladno, do noci sedíme u pivka v garáži a kecáme o všem možném. Mimo jiné nám Tomáš ukazuje různé jedovaté potvůrky, které tady nachytal kolem baráku, nechybí škorpioni, černá vdova, desert recluse atd. Když se přiblíží půlnoc tak řádně utahaní uleháme ke spánku a doufáme že nás snad nás do rána nic nekousne :D.
No bylo to fantastické, poznali jsme super lidi užili si parádní ježdění a každému, kdo by se chtěl vypravit také rádi předáme kontakty. Tomáš i Petr sami nabídli, že když by někdo chtěl může se domluvit a zažít tu parádu na vlastní kůži. No a my se už teď těšíme na nějaké další dobrodružství na čtyřech kolech ze kterého Vám zase rádi připravíme pár řádků.
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko
Mini sraz čtyřkolek na Cechu
Náš kamarád Tomáš Hégr připravil v tomto předvánočním čase jednodenní sraz čtyřkolkářů na motokrosové dráze a pro naše čtenáře z této povedené akce zpracoval pár řádků které Vám velmi rádi přinášíme:
Je sobota třináctého prosince. Na motokrosovou dráhu na Cechu dopadají hřejivé paprsky slunce, okolní teplota dosahuje až k dvanácti stupňům celsia a viditelnost předčila očekávání. Dráha je suchá, upravená a bez známky jediného All-terrain vehicles.
Je neděle čtrnáctého prosince. Na motokrosovou dráhu na Cechu dopadají nepřetržité provazy dešťových kapek, okolní teplota dosahuje čtyřiceti dvoucelých a osmi desetin stupňů Fahrenheita a pro houstnoucí mlhu není vidět na padesát metrů. Dráha je nacucaná, silně blátivá a na parkovišti u věže se řadí další a další ATV, Quad, UTV. Plánovaná akcička, pojmenovaná dle očekávání jako „Mini sraz čtyřkolek“ se začíná vymykat svému názvu. Celá akce byla svoláním pár kamarádů okolo ATV Adventure Clubu a s vidinou kroužících pěti čtyřkolek na dráze. Když jsme na facebooku zaregistrovali neustále se zvyšující počet účastníků, celý sraz jsme přehodnotili a pro účastníky připravili několik doufám příjemných překvapení.
Zahájení bylo plánováno na devátou, a proto nás příjemně překvapuje, že několik quadů v čele s Pepou Maškem nás netrpělivě vyhlíží již před půl. Postupně se přidávají Žatečáci s Arťákama a bugy, zanedlouho přijíždí i dodávka ASP s naloženým WildCatem a několika čtyřkolkami. Skupina Jeepů s plaťáky dotáhla i tým pod vedením Tomáše Filipa. Další a další auta s vleky plní parkoviště a připravují stroje na dráhu. Suma sumárum okolo třiceti strojů.
Několik pravidel pro zabránění chaosu a pak už se jen někdo zeptal, můžem?.. a srázek začal plnit svůj účel. Jedna z možností bylo otestovat stroje na motokrosové dráze, která po nočním zvlažení připravila horké chvilky a zvýšila adrenalin u většiny jezdců. V zatáčkách čekaly hluboké kaluže a rozbahněné skoky a lavice se podařilo bezpečně zvládat až po několika kolech. Skupinka zapřisáhlých bahňáků si našla svojí velkou louži ve spodní části areálu a hledali, kde na stroji nechal tesař díru. Zanedlouho se k nim přidali i nováčci ve vodních radovánkách a společně se přesunuli až k velkému MUD korytu a ti odvážní si ho pokoušeli podmanit. To co vypadalo jak výcvikový kanál pro BVP, nakonec pod vedením Honzy Perníkáře bravurně zdolali. Než byl zavelen povel na buřty, tak ještě větší skupinka jezdců testuje rozsáhlý areál s možností vyžití snad pro každého. Několik exkluzivních výjezdů, přejezdů, uvíznutí na břiše a už parkujeme u grilu. Gulášovka, buřtík, kávička a několik již otřepaných historek od té naší čtyřkolkářské bandy a hurá do sedel.
Druhou část dne, jsme se pokusili, vyplnit vyřazovacím sranda závodem. Startovalo se po dvojicích a na startovní listině nechyběla i známá jména. Z deseti dvojic vyšlo vítězně deset závodníků a ty si to rozdali ještě jednou mezi sebou. Závodilo všechno, co mělo kola a na startovním roštu se sešlo pět nejlepších včetně Káťi, která za sebou nechala nejednoho pokořeného závodníka z řad pánů. Bylo odstartováno a na závodníky čekali tři kola mačkání palce a plné oči bahna. Jako první projel pod cílovým praporkem Venca Hucl na stroji Journeyman, za ním v těsném závěsu David Odenthal na Suzuki a Kateřina Beňová dojela na třetím místě rovněž na stroji Journeyman. Na vítěze čekaly poháry od ATV Adventure Clubu a zajímavá slevová poukázka na pneu ITP, helmu LS2 nebo prostředky Maxima od společnosti ASP Group. Na závěr bych chtěl poděkovat všem, co nás poctily svou účastí a budeme se těšit na nějakou akci třeba na vaší zahradě.
Text: Tomáš Hégr
Foto: Kateřina Kohútová