Archív rubrik: Zajímavosti

Cesta mezi tři moře Izraele – odlétáme

Když jsme před 14 dny zaklapli kontejner, nikdo z nás netušil, že všechno uteče tak rychle a nastane den D, no je tomu tak tuto neděli opravdu odlétáme. Aby náš lídr dopravy/přepravy – Jitka Rat, byla ve střehu, jednoho zimního příznačně hnusného dopoledne zazvonil telefon a plynulou hebrejštinou se chrlila informace za informací z čehož vyplynulo, že celníci zaměnili Quady za kola. Trocha stresu, propukla v hysterii a Jitka jako zkušený diplomat vše urovnala a kontejner mohl putovat dál směr Mělník – Hamburk – Haifa. Ufff tedy nebudeme muset ze čtyřkolek dělat kola, ani i to snad nechci domýšlet s tím, že bychom doletěli do Haify a celníci nás tepali za to, že tohle teda opravdu kola nejsou.

 Izrael  Izrael  Izrael

Nyní už na nás čeká jen ta nejzásadnější část – naskočení do letadla, poté plynulé odlovení vlaku a výstup přímo v celní zoně, kde na nás bude čekat náš přeplněný kontejner. Aby bylo cestování letadlem a vlakem co nejkomfortnější, skoro všechny věci jsme si zabalili do kontejneru, vše bylo důkladně zafrešováno tak aby se do věcí nedostal zápach z kontejneru. Sama jsem zvědavá jak důkladně jsem si zabalila oblečení, přece jen nechci abych 14 dní voněla jako benzínovém bacil, nebo rybinou.

 Izrael  Izrael  Izrael  Izrael

Zapomeňte na všechny romantické vyjížďky, Izrael není žádnou procházkou po pláži, ale tvrdý terén který čítá nespočetně mnoho cest, každý den má svou novou cestu, každá je jiná a každá je jedinečná. Podle toho, kterou částí Izraele naše cesta bude procházet se nám bude měnit charakter krajiny, povrch i struktura. No těch 14 dní bude opravdu náročných, ačkoli sebou máme doprovodné auto i tak naše mašiny máme připravené pro samostatné putování Izraelskou krajinou. Nejdřív odplombujeme čtyřkolky v Haifě, poté nakoupíme zásoby potravin, a druhý den se naše trasa mapuje směr Carmel až do cvičiště místní armády v Elyakimu. Další kilometry namotáme směr Ramot Menashe a Nazareth, poté budeme pokračovat směr Galilejské jezero. Další zastávka během naší expedice bude jisto jistě vyhlídka Kohav HaYarden, poté se přesuneme k Mrtvému moři, pokračování přes poušť Negev. Dalších pár dní strávíme v poušti, kde nás čekají technické pasáže a projedeme druhým nejsušším místem světa Arava… Náš průvodce Saar laškovně prohodil, že každý den vyjížďky bude podléhat počasí, že se vždy podívá jak a kde prší a v rámci možností se budeme deštivým částem vyhýbat. Nic se nedá dělat s tím, že do Izraele jedeme v co nejvíce deštivém období. Klidně ať prší, hlavně ať nám tam nesněží.

Pomalu se s vámi loučíme, jde se dozabalit posledních pár věcí a v neděli směr letiště.

V Bodech:
Nakládka: Celé naložení čtyřkolek nám trvalo jedno dopoledne, co kus to 30 – 45 minut a to i s frešováním věcí do folie a zbublinkování namáhaných částí.
Počet jezdců: 10 čtyřkolek z toho 7 ks 4×4 a 3 sportky
Jakou mašinu sedlám: Goes 625i Limited Edition
Quad/ATV v expedici: Goes 625i limited Edition kraťas i dlouhán, Can-Am Renegade, Can-Am outlander, Yamaha Raptor, Honda TRX, Suzuki LTZ, Yamaha Gizzly…..
Kontejner putoval mezi: Mělníkem – Hamburkem – Haifou.
Do kontejneru jsme nesměli přibalit: benzín, hořlavé látky, oleje, potraviny…
Komunikace v koloně: prostřednictvím komunikátorů F4/5
Doprovodné auto: Ano
Ubytování: Apartmány, hotely, stany, Beduínské stany…
Stravování: Společné snídaně/obědy/večeře: grill, restaurace, občerstvení…
Sponzoři akce: Goes, Quadmania, GripTV, časopis Quad, Big Shock, Drift, Adventuremenu, Mogul, Oneal, Gearne,  MSR, SportGroupCZ, Ogio, Aquapalac Čestlice…

Text: Olie Roučková
Foto: Olie Roučková

Černá hora

Expedice po Černé Hoře byla jen zlomek velké akce po zemích Balkánu - (Černá Hora, Kosovo, Makedonie, Albánie). Po Černé Hoře jsme se pohybovali z 80 % po asfaltových komunikacích. Ale vůbec nám to nevadilo, protože ten hlavní terén a extrém nás čekal až v dalších zemích, a proto jsme tuto část cesty pojali jako pohodovou kochačku a přípravu na těžší část expedice.

Hlavní cesta mezi Podgoricou a Budvou  Jeden z mnoha starodávných mostů  Já a místní rybáři na jezeře Malo Blato

Něco málo o této zemi:
Černá Hora, srbsky: Црна Гора, Crna Gora, anglicky: Montenegro, sousedí s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Albánii a Kosovem. Má rozlohu 13 812 km² má pouze  663 000 obyvatel. Metropolí  Černé Hory je Podgorica (173 000 obyvatel). Černá Hora je velmi hornatý stát, celé území náleží k Dinárským horám jejich vrcholky měří přes 2500 m.n.m. Leží v subtropickém podnebném pásu středomořského typu. Černá Hora byla prohlášena „ekologickým státem“. Zřízeno zde bylo pět národních parků: Lovćen (považovaný za prapůvodní Černou Horu), Biogradska Gora, Skadarské jezero, Durmitor a Prokletije. V Černé Hoře je úřední jazyk Černohorština je to směs Srbštiny a Chorvatštiny. Proto je domluva celkem slušná vzhledem k podobnosti prapůvodu ze Slovanského jazyka. Malinko problém byl se psaným textem. Používá se  latinka i cyrilice , naštěstí  pro nás ale cyrilice ( podobné azbuce ) dost ustupuje do pozadí a již je vidět jen v zapadlých vesničkách nebo na starých nápisech.

Budva  Jízda nábřežními ulicemi v Kotoru  kaňon Morača

Důležitá telefonní čísla: policie – 92, hasiči – 93, záchranná služba – 94,
Konzulární Jednatelství CR v Podgorici: tel.: +382 (0) 69 33 88 00 (mobilní); Tel./fax.: +382 (0) 81 65 52 38 Klinički centar Podgorica – 412 412, 225 123,  žlutí andělé – 987, 9807.

Hraniční přechody bezproblémové, kolony jen v sezóně a v blízkosti moře. Doklady všechny jako u nás, nutný je pas. Zelená karta jako všude jinde.  Mezinárodní řidičák není třeba.  Bezpečnost je slušná, nikdy nebyl problém. Místní řidiči jsou trochu temperamentnější, ale nic hrozného. Pozor na parkování, stojí se všude v odbočovacích pruzích v křižovatkách. Nepouští na přechodech. Více troubí, ale není to jak v Albánii. Hlavní cesty celkem slušné, okrsky katastrofa. Provoz u moře a v okolí Podgorice je provoz  velmi vysoký. Dálnice žádná. Poplatky jen za tunel Sozina (42°10’51.328″N, 19°2’22.027″E ). Platí se pouze Eurem, místní měna neexistuje. Ceny jídlo, pití, benzin, nafta jako u nás. Hustota čerpacích stanic solidní, většinou nové moderní čerpačky s WiFi signálem.  U moře je ale vše o dost dražší. V horách je zase levněji. Free WiFi skoro v každé hospodě. Pokrytí tel. signálu dobré v horách je to slabší. Místní police úplně v pohodě, 2x nás změřili za rychlost a vždy nás pustili.

Minarety dávají oblasti punc exotiky  O 1200 metrů niž je Kotor  Pauza u zbytků sněhu cca 1500 m.n.m.

Co zde navštívit ?
Tak samozřejmě hory ty jsou pro 4 kolku jak dělané, liduprázdné. Doporučuji ale vyrazit do hor nejdříve v půlce června. Dříve je zde ještě dost sněhu a Vaše cestování  skončí někde v 1600 metrech. Největší jsou Dinárské hory, lyžařský Durmitor,  Prokletie na hranici s Albánií, Komovi a u moře Lovčen. Národními parky se dá normálně projíždět po vymezených cestách jsou asfaltové ve vyšších patrech jen prašné. Doporučuji v NP Lovčen vyjížďku na Štirovník s krásným výhledem na okolní hory, moře a na záliv v Kotoru. ( 42°23’56.530″N, 18°49’9.177″E). Durmitor není pro 4kolky moc vhodný, nedostanete se do vyšších pater, dál je to pouze pro pěší a to ještě po dost nebezpečné cestě,  bez jakéhokoliv jištění  řetězy, lany, stupačkami nebo žebříky. Celkově jsou zde hory dost strmé skalnaté a pro 4kolku hůře přístupné. Doporučuji zakoupit kvalitní podrobné mapy pohoří ještě v  ČR. V Černé Hoře byl problém, na benzinkách mají jen autoatlasy.

Močály u Žabljaku  Klášter Ostrog  Kaňon Tara

Pro návštěvu doporučuji kaňony. Nejjednodušší na shlédnutí  je Kaňon Morača severně od Podgorice přímo na hlavní cestě podél řeky Morača, dále pak nejznámější kaňon Tara, který je nejdelší  82 km a nejvyšší z celé Evropy 1300metrů. Součástí tohoto kaňonu je i 80 jeskyní.  Dále pak menší a špatně značený Kaňon Mrtvica. Ten je dlouhým přibližně 8 kilometrů od 400 do 1100 metrů. Jeho majestátnost  násobí vysoké hory v bezprostřední blízkosti, především Medjedji  2139 metrů . Ale pozor zde pouze pěšky, ale i tak doporučuji. A pozor ,další Černohorský kaňon řeky  Pivy byl zařazen mezi deset nejpůsobivějších kaňonů na světě.

Vodopád Niagara na řece Cijevna  Vyhlídka nad městečkem Virpazar  Sveti Stefan

V Černé Hoře je největší jezero Balkánu, Skadarské jezero je dlouhé asi 50 km a pro laika na první pohled vypadá jako moře. Voda je čistá na jížní straně liduprázdná, s plážemi a příjemným koupáním v teplé vodě. K jížním hornatým břehům je přístup jen úzkou nekonečnou asfaltkou bez aut, plnou zatáček , ale stojí to za to, jako výchozí bod je městečko Virpazar. My jsem se koupali v malé vesničce Muriči  42°11’27.518″N, 19°11’38.868″E. Další zajímavá jezera: Černé jezero v pohoří Durmitor, Pivské Jezro, a Plavské jezero u Kosovských hranic , u něj jsme nocovali.  Města co opravdu stojí za to vidět  je v první řadě Kotor se zajímavým příjezdem od NP Lovčen serpentinami s parádním výhledem z výšky 1200 m. nad městem a zálivem Bocou Kotorskou. Dále pak starověký Bar, Budva, Sveti Stefan, Mauzoleum Petra II. Petroviće Njegoše na Lovćenu.  Hlavní město Podgorica mi nepřišla nijak zajímavá. Co ale navštite kousek od Podgorice je vodopád Niagara (42°22’42.001″N, 19°15’42.494″E ) na řece Cijevna. U města Nikšič je zajímavý klášter Ostrog zasazený do skalního masívu. Tento klášter je nejposvátnějším místem pro křesťany pravoslavného vyznání v Černé Hoře, a je nejuctívanějším míst v celém ortodoxním světě.  Další z klášterů je přímo v kaňonu Morača ( Manastyr  Morača ). 

Štirovnik  Zde jsme se koupali - ráj na zemi  Skadarské jezero

Určitě jsem na plno míst zapomněl,  ale i tak je zde co navštívit a nevynechat tuto zemi při cestě  do Albánie a dalších zemí, které se i díky našim stránkám stávají známějšími destinacemi  pro expedice na  čtyřkolkách.

 

Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát

Pátý Strike Sport Motoráj Maraton

Náš dobrý kamarád Dan Pejzl přináší exkluzivně pro náš server parádní deník z jeho tradiční účasti na Rumunském offroad závodu. Bez dalšího zbytečného úvodu tedy jeho poutavě napsané řádky přinášíme.

Pátý ročník Strike Sport Motoráj Maratonu opět hostilo rumunské Brebu Nou, horská vesnice zaslíbená enduru, offroadu a vůbec věcem s nimi spojenými. Letošní ročník poprvé v historii soutěže znamenal naprostou převahu účastníků na čtyřkolkách, kteří byli dřív v maratonu spíš doplňkem a zcela ve stínu motorkářů. Motorkářů se totiž letos sjelo naprosto mizivé množství – bohužel jen dva… Což proti dřívějším obvyklým víc než dvěma desítkám byl opravdu tristní výsledek. Zato účast čtyřkolkářů nebyla špatná, i když by samozřejmě mohla být i vyšší, tak šest Can-Amů, jeden Gamax, jeden Polaris a jedno SMC už slibovalo nějaké to závodění, poprvé se tu také objevil stroj třídy UTV.

   

Na maratonu jsem tentokrát měl možnost vyzkoušet horkou novinku ze skladů společnosti Journeyman – SMC Gladiator 720 Sport, mašinu, která do ČR dorazila jen několik dní před touhle akcí a vlastně ještě ani nikdo nevěděl, co od ní má čekat. Prověrka takhle těžkou soutěží s více než osmistovkou najetých kilometrů proto nahradila několika měsíční testování a kolečko po dealerech. Zpestřením závodu byla i účast posádky Oliva-Kalous ve sportovním Gladiatoru Z8. Vzhledem k tomu, jaké typy terénů se v Rumunsku jezdí při maratonu, to byl počin hodný respektu.

Den 1. – seznamka
Tradicí soutěže je zahřívací první den, kdy se nikdy nejde nejtěžší etapa. Letošní první zkouška ohněm měřila kolem 160 kilometrů a pro většinu z nás posloužila k znovuobjevení schopnosti nebo neschopnosti navigace podle roadbooku a připomenutí si Rumunského terénu. Každoroční samozřejmostí bylo i moje lehčí pobloudění hned po startu a tím i vlastně kalibrace denního počítadla na SMC. Jako tradičně nesedí kilometry najeté na kolce s těmi v rozpisu o cca 20% a bez přídavného tripmasteru, který ostatní jezdci použili, to bylo opět o počítání a připočítávání rozdílů v kilometrech. Klasicky byla každá etapa rozdělena do přejezdů a rychlostních zkoušek a ani tentokrát nechyběly limity pro dojetí do RZ i následně do cíle. První den to konkrétně znamenalo hodinu na dojetí do 25 kilometrů vzdáleného startu RZ a po projetí RZ zase tři hodiny na návrat do základního tábora. Ve vesnicích byla nově povolena jen čtyřicetikilometrová rychlost a tu teď opravdu hlídali pořadatelé s radarem.

   

V pondělí 29. 7. jsme v první etapě vypravili zdolat hřebeny v nadmořské výšce nad 1500 metrů a roadbook nás zavedl až k meteostanici na vrcholu Tarcu, který leží v 2200 m n.m.! Takhle vysoko se u nás nepodíváte ani pěšky, natož legálně na něčem motorovém. Úchvatné výhledy do okolních údolí a na vrcholky rumunských Karpat ovšem jen tvořily kulisu pro rychlý přejezd k dalšímu navigačnímu bodu a tak nebyl čas vychutnávat dechberoucí přírodu. Po dlouhých kilometrech hřebenové cesty a pěšiny přišel stejně jako už loni velmi výživný sjezd lesem do údolí. Strmý sjezd rozbitou lesní pěšinou s hlubokými rygoly, nepříjemným bočním sklonem a vyčuhujícími kořeny si například loni vynutil dva pády čtyřkolkářů. Letos jsem při jeho sjíždění myslel v první řadě na kluky v Z8, v tu chvíli bych neměnil za nic světě… Nakonec jim to trvalo 1,5 hodiny, než se jím prokousali dolů, a vysloužili si za to uznání od soupeřů. Zbytek RZ už byl ve znamení rychlých lesních cest a horských luk, končilo se při vjezdu na asfaltové serpentiny. Zabloudit se ovšem dá i na přejezdu do cíle, což jsem si neplánovaně vyzkoušel na vlastní kůži. Podařilo se mi ale celkově dojet na slušném třetím místě, což v konkurenci výrazně silnějších dvouválců nebyl špatný výsledek. Svou rychlost ukazuje hned první den Bahňák – vítěz letošního extrém závodu Hunt the Wolf, když sice bloudí jak Jeníček s Mařenkou, ale během toho mne čtyřikrát předjíždí… To bude boj!

První den měl i své úsměvné hrdiny – Patrick na Gamaxu poprvé navigující pomocí roadbooku vůbec za celý den netrefil na start RZ. Byla po něm sháňka až do večera, kdy se z ničeho nic objevil v kempu s počítadlem kilometrů na hodnotě 120 a s nevzrušeným úsměvem na tváři… Smutným hrdinou se naopak stal na Renegadu jedoucí Petr, který po dojetí RZ havaroval v serpentinách a musel okusit i kvalitu rumunského zdravotnictví. Naštěstí vše dopadlo dobře a jezdec vyvázl jen s otřesem a poučením do příště.

Den 2. – extrém
Zatímco první den se nás rumunské počasí snažilo upéct zaživa a oblažilo nás nejteplejším dnem v roce, kdy teploty i v horách prakticky atakovaly čtyřicítku, tak druhá etapa hned na startu nevěstila nic podobného – nad Karpatami se blýskalo jak nad Tatrou a ocelové mraky slibovaly vydatný příděl domorodci očekávaných srážek. Jak slíbily, tak udělaly. Od startu nás splachoval déšť za hutné zvukové kulisy horské bouře. Tenhle den byla na plánu nejdelší etapa z celého závodu – 260 kilometrů! A k tomu ještě rozdělení na dvě rychlostní zkoušky a tři přejezdy. Navíc v zápalu boje s drsnou rumunskou přírodou přicházím o zadní brzdu, klacek mi střihnul hadičku hned u benža, což neopravím… Takže ve sjezdech to bude rokenrol stejně jako loni. Poměrně rychlé kilometry po lesních cestách nás přivedly až k asfaltovým serpentinám, kde končila včerejší etapa. Ty vedou ke starým hotelům pod vrcholy a už z loňska vím, že od nich se jede nepříjemným kamenitým sjezdem do údolí, kde budou následovat dlouhé rychlé šotoliny, a kde opět ztratím drahocenný čas na pekelně rychlé Can-Amy… Tušení se vyplnilo.

   

Následný přejezd do druhé RZ poznamenala chyba v roadbooku, která pro prakticky celé startovní pole znamenala desítky minut i hodiny bloudění. Tím, že mi denní počítadlo slouží povětšinou jen jako orientační hodnota, nevážu se striktně na kilometry a je to víc o „čuchu“, jsem správnou cestu objevil za nedlouho a nadělal na zbytku téhle části přejezdu stopy jako první! Trochu zklamáním byl objev stop Renegadů v navazujícím úseku z vesnice Slatina Timis do startu RZ. Asi objevili lepší trasu… Ke konci přejezdu následovalo tankování v Brebu a po pár stovkách metrů start do druhé RZ. Proslulým místem regionu, kde jsme se celou dobu pohybovali, jsou Causescovy vrtule – prastaré větrné elektrárny neuvěřitelných tvarů, které sotva kdy mohly plnit účel, ke kterému byly v dobách tuhé totality postaveny. K tomuhle památnému místu nás přivedla druhá RZ. Ještě před tím, nedlouho po nájezdu do druhé rychlostní zkoušky, přichází nepříjemnost v podobě prasklého sváru na přírubě výfuku před koncovkou – SMC střílí do horského ticha ostré staccato jednoválce a já mám takové tušení, že mi v noci bude asi pěkně drnčet v hlavě tchajwanský čtyřtakt…

Dlouhá etapa dává zabrat všem, kdo do ní odstartovali, dojíždím do konce RZ dlouho po 19. hodině večerní a odtud mě už na dlouhý přejezd do cíle pořadatel nepustí. Jedu potupně po silnici do kempu. Večer přichází přehodnocení výsledků, mažou se penalizace za nedojetí do cíle etapy z důvodu už zmiňované chyby v roadbooku. Stále se tak držím na třetí příčce.

Den 3. – na klid
Stošedesátikilometrová třetí etapa znamená proti včerejšku jistou formu odpočinku. I když jak pro koho… Hned na přejezdu na start RZ se prodíráme hustou mlhou a v té se podařilo už z prvního dne proslavenému Patrickovi dokonale sešrotovat svého Gamaxe po pádu ze strmé stráně. Jezdec naštěstí vyvázl bez zranění, ale stav mašiny prozrazuje, že tentokrát je skutečně game over. Dlouhé lesní cesty a velmi rychlé šotoliny mimořádně sedí Can-Amům, naštěstí pořád ještě dokážou zabloudit a smazat tak svůj náskok na mě. Už druhý den poslouchám netlumený řev sedmistovky a během plašení karpatské zvířeny intenzivně přemýšlím, jak to pro poslední zítřejší etapu utlumit, aby mi nepraskla hlava. Třetí den se mi také daří první držka – v ostře ohraničené cestě mezi sady beru pravým kolem o břeh a letím elegantní salto mortale přes řídítka, až po dopadu zachrupalo v krunýři. Gladiator celkem nepochopitelně všechno ustál se stoickým klidem a blafe si na místě dva metry od epicentra mého dopadu. Mám strach, co spojovačka, kterou jsem už podobným způsobem polechtal včera a vyneslo mi to nepříjemný rozběh kol. Není to naštěstí tak zlé, jak se zdálo při nárazu a můžu dál pokračovat bez oprav. Proti ránu je odpoledne opět pekelný hic. Pořád ještě držím pozici, čtvrtý Can-Am na mě má 19 minut, tak snad to udržím.

Den 4. – ztraceni v horách
Čtvrtý den jsem efektivně vyřešil problémy s výfukem, když jsem od Matěje vysomroval špunty do uší! Paráda, už je z toho jenom průměrný laďák a kromě toho, že se s nikým nedomluvím s nasazenou helmou, tak mi aspoň nerezonuje lebka.

    

Hned po ránu se po startu do šedesátikilometrové RZ, který byl jen pár set metrů od kempu, hromadně zasekáváme na stejné křižovatce jako loni… Nadávám si. Bohužel výsledek je pro mě ještě nepříjemnější – všechny zbývající Can-Amy se sjíždějí do jedné skupiny a pokračují spolu. Tj. čtvrtý Láďa na mě tímhle manévrem najel hned 5 minut, o které jsme měli na startu posun, a pokračuje ve skupině s rychlým Bahňákem a Michalem. Se sedmistovkou jim nestíhám. Cesta nás vede zase k větrným elektrárnám po motanici ve změti lesních cest. Po sjezdu z kopců následují dlouhé lesní úseky po písčitých cestách, kde přichází fatální zásek. Špatně navigující Can-Amy sjely strmým kamenitým sjezdem do údolí zcela mimo trasu a já je po stopách tupě následoval… Po minimálně dvacetiminutovém sjezdu jsou vidět kolečka otočky zpět… Všichni ho zas vyjeli nahoru, aby navázali na správnou cestu. Vzhledem k tomu, že jsem je nepotkal ani cestou dolů, je mi jasné, že je dobojováno. Láďa má na mě rozhodující náskok, protože do cíle RZ už zbývá jen několik kilometrů. Nálada je na bodu mrazu, bedna letos nebude… Po krátkém bloudění po okolí a hledání alternativní cesty zpět na trasu se potkávám s Pavlem na BMW 650X a spolu se probíjíme na trasu pomocí GPS přes hory a lesy. Nakonec se daří a po cca deseti kilometrech dojíždíme do cíle RZ. Can-Amy tam byly před dvěma hodinami… Zpátky už pokračujeme po asfaltu, už není o co bojovat, hlavou probíhají nadávky a počítání hloupě ztracených minut při bloudění…

Kluci na Renegadech byli prostě letos lepší, znát je samozřejmě i celková výkonnost strojů a podvozku. Takže letošní Strike Sport Motoráj Maraton měl následující pódiové obsazení: Pavel „Bahňák“ Saska, Michal Míček, Ladislav Kratochvíl. Celkem pochopitelně svou třídu vyhráli i Matěj Oliva s navigátorem Martinem Kalousem na Gladiatoru Z8. Ovšem těm patří obdiv v první řadě za to, že vůbec s takovou šířkou a celkovou váhou dokázali absolvovat někdy doslova kamzičí horské cesty a nebezpečné sjezdy. Klobouk dolů.

Text: Dan Pejzl
Foto: Dan Pejzl, Motoraj-rallye.cz