Archív rubrik: Deníky

13.8.2012 – První den

Hned jak ráno vstanu jdu rychle do depa ke čtyřkolce.  Celá naše tlupa, která přijela v noci už tam je, nebo se pomalu trousí. SundaváDuffym kolku z vleku, vybaluju auto, jdu se převlíct a potom vezu kolku na technické přejímky, kde mi technik říká „ máš sebou ještě brzdové destičky ?“ říkám že ne, jelikož kolka je po servisu a mám jít až po dalších skoro 1500km na další, tak mě ani nenapadlo, že bych měl mít sebou náhradní. Odpověď dostávám  klasickou, tady to odpálíš dřív než normálně, v tu chvíli si v duchu zanadávám, vezu spoustu kravin a tohle mě nenapadlo, nicméně technickou přejímkou procházím, protože to brzdí.  V závěru akce se pak ukázalo, že bych desky táhl zbytečně.

Po rychlé snídani netrpělivě vyčkávám na startu, jsem nervózní, určitě zabloudím, jedu podle roadbooku poprvé. Mám čas na přejezd do startu RZ nějakých 30 minut, to se dá stihnout bez toho, abych jel kudlu, jenže startuju na čas, mám zapečetěn telefon v kapse a je to jediné společně s roadbookem co mě případně může vrátit při mém ztracení zpátky na základnu.

Hned po prvních metrech špatně odbočuju, jenže trasa dle roadbooku sedí i dalších asi 8 km, což mě hrozně štve, po necelé hodině bloudění a nepotkání jediného dalšího závodního stroje a prvního setkání s pasteveckými psi, kteří berou čtyřkolku jako zbloudilou ovci a za neskutečného šťekotu se snaží zahnat kolku ke stádu (vždy jsem dal plnej a pryč, ale oni snad jak na potvoru vždy byli v místech kde to nebylo na plnej plyn, takže kolka trpěla, a moje ruce taky ), se vracím stejnou cestou zpět a dochází mi že jsem špatně- brzo odbočili hned ve vesnici, jakmile se vrátím na správnou trať tak mě štve představa penalizace za nepřijetí na start RZ v čas, jedu co to dá, po chvíli dojíždím skupinku v čele s Pavlem a Jardou, (to jsou kluci s ktrými jsem přijel sem) hned jim je jasné, že bude lepší když pojedem ve více, abych někde nezústal.

Celou cestu si dobře hlídám roadbook a v podstatě ho dostávám pod kůži, přírodu moc neřeším, protože na to není čas, na startu RZ v podstatě vyrážíme ve třech stejně jak jsme sem přijeli, dnešek už si říkám musím tahat takto, zaměřím se na jízdu a vypouštím sledování cesty, jelikož první navigující Pavel do teď neudělal jedinou chybu, tak na něj spoléhám, což se po několika km ukáže jako špatná volba :). Zabloudíme respektive  sjedeme ze správné cesty a opakuje se situace z rána, cesta dle roadbooku zase několik km sedí i po špatném odbočení, začínám si na to zvykat, je potřeba jet raději rozumem a každou odbočku kontrolovat. Bloudíme asi hodinu a půl, ale po krásných vrcholcích hor, takže si to užívám.

Nakonec vše dobře dopadne a cestu společnými silami najdeme, před dojetím do cíle RZ mi však ještě dochází benzín ( z důvodů mého bloudění,  jsem najel o spoustu km více), na každém cíli RZ je auto s kanystry benzínu na dotankování. Kluci si mé neplánované zastávky nevšimli a mizí pryč.  Za necelých pět minut za mnou dojíždí další kolkař s kanystrem, což je skvělý, dotankuju a jedu dál, cíl RZ je na dosah. V cíli zjišťuju, že Pavel s Jardou museli zabloudit, jelikož tam ještě nebyli, taky mě napadá, že se vraceli pro mě a hledají mě, ale parta lidí je tu skvělá, takže nemám výčitky a mířím směr základna,  společně s kolkařem, který mi půjčil benzín, nechci ho tu nechat, když mi pomohl, ale máme i daný čas do kolika hodin musíme celou etapu ukončit, jinak hrozí 10 hodin penalizace, proto se domlouváme, že pojedem kudlu, on pojede pomalu za námi ( po cestě jsme ještě vzali bloudícího motorkáře ). Naprosto skvěle si to užívám a dojíždím do cíle necelou minutu před 19 hodinou což byl deat line . Uf je to za mnou, první den a jsem zdravej v cíli, celkem tedy asi s 3 hodinovou ztrátou ale nabitej neskutečnou atmosférou, která tady dýchá snad úplně ze všeho okolo.

Po příjezdu je potřeba všechno řádně probrat, tak si pomalu zvykám na hlášku „ kde jsi tuláku“ a snažím se vysvětlit co kde a proč se mi přihodlo, ale postupně zjišťuju, že v cíli ještě nejsou Pavel s Jardou, kteří doráží asi po další hodině se slovy, že zabloudili před koncem RZ, no ono je to pak provázelo každej den, když už zabloudili, tak to nebylo v lese, nebo v terénu, tam kde se člověk ztratil jedna dvě, ale na asfaltu, vždycky když byl přejezd přes vesnice, tak zakufrovali :D

Umytí čtyřkolky, sama sebe, dotankování, večeře a každodenní rozprava a vysvětlení etapy dne nadcházejícího, potom rychle kouknout na výsledky, hlavně kvůli tomu kdy je start a šup na kutě, letos ( prý to bylo vyjímečně) se skoro nekalilo, všichni si dali pár piv a na kutě, popravdě byl jsem rád, protože jsem byl připraven sice na  všechno, ale na tohle se zdá, že ne, protože mě bolí ruce jak blázen….

12.8.2012 – Odjezd

Jeden z členů týmu ATV-expedice.cz přezdívaný Duffy Letec vyrazil na orientační offroad závod čtyřkolek Motoráj Maraton 2012 do Rumunska.  Z této cesty sepsal krátký deník, který Vám na našich stránkách exkluzivně přinášíme.  Zde tedy zážitky líčené jeho slovy:

Odjíždím 12.8.2012 v ranních hodinách od benzínové pumpy v Berouně ještě s jednou dodávkou, kterou řídí  Dan Pejzl ( šéfredaktor časopisu Quad).

V Praze vyzvedávám další členy posádky Ajku a Honzu, směle pokračujeme po dálnici přičemž na 33km D1 máme sraz s dalšími členy celé výpravy, dotankujeme plné nádrže a vyrážíme na cestu ve složení 3x dodávka( 2x s vlekem) a jeden osobák s vlekem. Cesta probíhá bez problémů, já se v autě sám trochu nudím, představuju si co mě čeká na místě ale nějak mi to nejde, mám zvláštní pocit toho, že jedu do neznáma a v podstatě nevím co mě tam čeká.

V maďarsku na dálnici najednou zastavujeme mimo plánovanou zastávku a hned po vystoupení z auta mi dochází že je něco špatně. Dan kouká do prostoru motoru, když přicházím říká „je to v prdeli, něco tam hrozně řve, vypadá to jako když nám upadne motor“, jako v každém takovém případě se všichni koukají do motoru zda tam něco zajímavého neuvidí :)   Po chvíli hledání Dan zjišťuje, že silentblok držící motor na karoserii jeho dodávky má již jen jeden ze tří šroubů a nevypadá, že motor udrží dlouho. Řešíme tedy co s tím a nakonec se po cca. hodině podaří sehnat potřebnou náhradu šroubů a my vyrážíme dál po trase…

V maďarsku zjišťuji že je tam hrozně drahá nafta, vychází až na 44 kč, ale musíme tankovat, tak beru plnou a s pocitem, že se máme v ČR ještě dobře platím tu nehoráznou částku umocněnou tím, že forinty jsou krát 100 resp. 441 forintů je našich  44,1kč trzn. Za plnou platím něco přes 20000 forintů. 

Na hranicích s Rumunskem musíme koupit vinetu, klučina za okýnkem ale praví, že systém error, máme počkat pět minut.  Po půl hodině  nám už nabízí  týdenní za 200kč, chceme platit Eurem, tak si říká o 5 eur, tak jsme zase ušetřili.

Za hranicemi zjišťuji, že mám v navigaci pouze průjezdnou mapu Rumunska a chválím se za rozhodnutí jet s celou skupinou a né sám. Jelikož jediná navigace s nejnovějšími mapami je v Michalově dodávce, tak se nechám celou cestou až do cíle provést.  Přes několik malých zabloudění se konečně dostáváme do vesnice pod Brebunou, čeká nás 15 km šplhání nahoru do hor, ale to ještě netuším po jaké silnici, po dvaceti minutách jízdy asi 5km/h si říkám že už tam někdy musíme být, já nevidím ani silnici, jelikož přede mnou jedoucí dodávka mě zásobuje takvou vrstvou prachu, že reaguju pouze na její zadní brzdová světla.

Na místo přijíždíme totálně vyčerpaní v 21 hod. jejich času, což znamená že jsme byli 14 hodin na cestě ( v Rumunsku je  hodinu více naž v ČR)

Zjišťuju, že ubytování je fakt pěkný, jídlo perfektní a je ho hodně, taky mě mile překvapuje, že pořadatel přivezl české pivo za české peníze nemusím kupovat ten jejich Ursus (ale chlapi to pivo chválí, já ho nepil, tak nemůžu soudit) za 1,5eur. Ubytovaný jsem na pokoji s naším fotografem, tak si říkám, že to bude dobrý, že bude mít ty nejlepší fotky což se nakonec potvrdilo, skoro v každé reportáži tu fotku mám :)

Po krátkém seznámení s denním plánem ze strany pořadatel, zjišťuju, že ráno staruju jako 4 (což znamená v 9:08), protože jedeme podle startovních čísel a na mě vyšla 4ka. Při představě, že mě ještě čekají technické přejímky, zabalit si nezbytné nářadí a vůbec si připravit depo, tak mě lehce popadá panika, ale všichni kluci, který tu jsou už poněkolikáté, jsou naprosto v klidu, tak mě to uklidňuje. Po nějakém tom pivku jdu raději spát a řídím budíka n 6hodinu abych vše stihnul.

Poznámka redakce:
Na expediční cestu Duffy vyráží se sériovým strojem TGB Blade 550 na který byl pro účely závodu doplněn „roadbook“.

Orientační závod Berounskem

V rámci zajíždění expedičního stroje SMC Jumbo 720 R jsme se vydali na orientační závod Berounskem pod názvem Letní Bouchalka, který pořádal Quadclub.cz. Z této akce jsme připravili krátký článek, který byl uveřejněn na portálech www.quadmania.cz a www.quad.cz a zde Vám jej tedy přinášíme také.
 
V pátek odpoledne tedy přijíždíme do Kempu Plěšivec za Berounem, kde se do večera sejde prvních zhruba 30 čtyřkolek. Jak to již bývá zvykem večerní zábava je bujará a paří se až do brzkých ranních hodin. Zábavě dominuje Ústecká klubovna v čele s „Johaníkem“, „Vojtou“ a „Kořkou“, vtip střídá vtip, a tak usínáme ve výborné náladě s břichem bolavým od smíchu… Ráno nás budí zvuk motoru nedočkavých ranních ptáčat a organizátoři začínají zapisovat jednotlivé týmy. Nakonec je na startu připraveno 43 čtyřkolek zařazených do sedmi týmů. První se na trasu vydává tým Tytyty a děvčata, ostatní týmy následují ve zhruba 30ti minutových intervalech. Organizátoři postupně dostávají zprávy z kontrolního stanoviště, ale i od místních obyvatel o tom jak jednotlivé týmy postupují tratí a zdá se, že vše probíhá bez problémů. My vyrážíme jako poslední sběrný tým zhruba kolem 11. hodiny. Na kontrolním stanovišti dostáváme informaci, že všechny týmy jsou již na trase a tak je hbitě následujeme. První pasáž závodu je víceméně zahřívací jde o zhruba 10 kilometrů polních cest na kterých je několik kontrolních bodů. Pro Jumbo není taková trasa žádná výzva a já si na stroj zvykám čím dál víc a dá se říci, že začínám být docela nadšený z hravé ovladatelnosti čtyřkolky.Postupně se „prokousáváme“ až ke kamenitému sjezdu, kde sklouzáváme k silnici. Zjišťujeme, že nám chybí polovina týmu a tak se vracíme a nacházíme „Ledvu“ ve stavu těsně po kutálení. Jezdci jsou bez zranění čtyřkolka bohužel nikoliv sjezd stylem pana orel odneslo pár plastů a Ledva“ hlásí, že je něco s variátorem. Zkoušíme ještě kousek trasy, ale Jirka to vyhodnocuje tak, že se raději vrátí a míří zpět do kempu. Něco po poledni dojíždíme v členité terénní pasáži tým „Plzeň“ vedený „Pájou“ ten nás pouští před sebe a my míříme na malebný ranč Malkov na oběd. V dojezdu na ranč zjišťujeme, že jeden z členů Plzeňského týmu (překřtili jsme jen na „Vilíka“protože má na dresu obrovskou včelu) dorazil za námi a tak si jej dobíráme, že ztratil svůj tým a že mu stačí „brzdovky“ od čtyřkolky a jede za ní. Na ranči zastihujeme několik týmů a tak je dvůr plný čtyřkolek. Místní obsluha není na takový nápor zvyklá a tak se bavíme tím, jak zmateně pobíhají. Když odjíždíme, hlásí majitel, že jsme je kompletně vyjedli a že musí pro zásoby… Na ranči probíhá dětský indiánský tábor a tak nás jeho vedoucí poprosí, zda bychom nepovozili děcka. Kluci se toho hned ujímají a tak si máme příležitost užít i rozzářené vykulené oči malých indiánů. Po obědě pak vyrážíme na trať a počasí se šmahem horší tak jak nás dopoledne provázelo sluníčko tak hned po odjezdu začíná hustý vytrvalý déšť. Volíme tedy svižnější tempo, jelikož zbývající dvě třetiny trasy jsou víceméně jen o terénu místy docela těžkém.
 
Na několika následujících kilometrech postupně předjíždíme tým „Plzeň“, „Ústí“, a „Bimbajs“ uprostřed přejezdu polních cest k dalšímu lesnímu úseku přechází déšť do totálního plaváku. Stavíme pod stromy a víceméně bezvýsledně se snažíme uchovat alespoň něco suchého,  zpoza stromů sledujeme Ústecký tým, který v tom největším náporu deště vytrvale krouží a hledá kontrolní bod u kterého stojíme :D Nakonec nacházejí a předjíždí nás … Ještě chvíli čekáme zda déšť poleví ale pak rezignujeme a pokračujeme. Trať je zalitá potoky vody takže louže střídá louži a tam kde jsou normálně hluboké koleje je teď jezero. V jeden okamžik dojíždíme Ústeckou klubovnu, která se ale opět neomylně vrhá na špatnou odbočku a tedy se míjíme. Voda přidala náročnosti a já pozoruji přede mnou jedoucího „Kamzíka“ jak bojuje s vyjetými kolejemi po couvnutí nakonec výjezd zdolává a já se pouštím do koleje kde nevyjel. Jumbo mně mile překvapuje a já projíždím bez zaváhání v duchu stroj pochválím ale na nějaké větší přemýšlení není počasí. Cítím, jak mně z helmy voda crčí za bundu a cítím močůvku. Na zastávce mně totiž „Kamzík“ schodil helmu do louže a jak zjišťuji nebyla to jen tak obyčejná louže ale nějaká močůvka :D.
 
Z lesa se vynoříme u brodu přes říčku, která je vlivem vytrvalého deště pěkně hluboká. Při průjezdu zanořím jumbo opravdu až po světla ale bez problémů jej zdolávám a tím potvrzuji, že problémy se svíčkou jsou již u nových modelů vyřešeny. V nejbližší vesnici stavíme na autobusové zastávce a ždímeme oblečení. Do této vymrzlé siesty zazvoní telefon a „Bimbajs“ mně oznamuje že dva týmy jsou u něj doma protože „prší“ a tak si dávají kafe. No tahle zpráva nás totálně zmrzlé opravdu potěšila. Po krátké pauze v již polevujícím dešti pak pokračujem kolem posledních tří kontrolních bodů zpět do kempu. V kempu na nás již čeká tým „Tytyty“ a „Sýkořice“ a pár odpadlíků. Máme za sebou zhruba 90ti kilometrovou trať a jsme plni dojmů ale také zmrzlí a totálně promočení. Během pozdního odpoledne se pak vracejí i ostatní týmy s tím že někteří po cestě opravovali a někteří byli dotaženi na laně. Nakonec se ale vrací všichni a probíhá vyhlášení vítězů. Orientační trasu zvládly všechny týmy a všichni našli veškeré trasové body. O celkovém pořadí tedy víceméně rozhodly doplňující úkoly jako doplňování tekutin či kontrolní kvíz čtyřkolkáře. Celkové první místo si odvezl tým „Ústí“ druhé místo pak tým „Tytyty“ a o třetí místo se podělil tým „Sýkořice“ s týmem „Plzeň“. Až na pár přeběhlíků lze prohlásit, že jednotlivé týmy představují jednotlivé klubovny QC a tak se pro další ročníky otevírá možnost opětovného mezi-klubovnového klání. Večer pak opět pokračoval bujarou zábavou a tak bylo nedělní návratové ráno pro některé účastníky opravdu náročným…