Archív rubrik: Reportáže
Dokolakolem – Bajkal 2014
Dnes pro Vás máme opravdovou zajímavost ze světa cestování na čtyřkolkách a to upoutávku na další plánovanou a již z jejího popisu fantastickou výpravu party kamarádů, kteří své cesty podnikají pod hlavičkou „Dokolakolem“. Aktuálně chystají cestu na Bajkal a sbírají finance na pořízení filmu z tohoto dobrodružství. Jakožto server zaměřený na zahraniční cesty na čtyřkolkách jsme s kluky před časem navázali kontakt a zde přinášíme krátké představení chystané cesty, které pro nás napsali. Budeme velmi hrdí, když i vy naši čtenáři klukům na jejich chystané dobrodružství nějak přispějete. No a zde tedy krátká upoutávka….
V roce 2013 jsme podnikli výlet na dvou čtyřkolkách (Yamaha Grizzly 700, Can-am Outlander MAX 800R XT-P) a jedné mašině (BMW F800 GS) kolem Černého moře. Na cestě jsme strávili celkem 41 dní a najeli 7000 km po vlastní ose a asi 1000 km na trajektu z Ukrajinské Oděsi do přístavního města Poti v Gruzii.
Strašně nás lákají výhodní země a tak pod dlouhých debatách, padlo rozhodnutí, vyrazit letos k jezeru Bajkal v jižní části východní Sibiře v Rusku, největší zásobárně pitné vody na světě. Protože je cesta zatraceně dlouhá, rozhodli jsme se přiblížit z Moskvy, kam pojedeme po vlastní ose, do Irkutska (města cca 70 km od Bajkalu) vlakem po Transsibiřské magistrále. Samotná cesta vlakem bude asi taky pěknej zážitek. Co se asi tak dá dělat 5 dní ve vlaku ? Koukat z vokna ? :) Hlavně pořádně nevíme, jak to bude s naložením strojů na vlak. Máme vícero informací, ale každý říka něco jiného. To se asi dozvíme až na místě. Zkusíme zahrát na osvědčenou sociální strunu a to by bylo, aby nám při odjezdu nesalutovali. Kolem Bajkalu chceme pár dní zazevlovat, hlavně ochutnat Omula, rybu která se vyskytuje pouze tam a která se tam hojně prodává na každém rohu, ať už v uzeném či sušeném stavu.
Od Bajkalu chceme vyrazit směr Ulaanbaatar, hlavní město Mongolska a pak stovky kilometrů na západ nekonečnými pláněmi s minimem osídlení, nedostatkem benzínu, pitné vody a vlastně všeho. A samozřejmě se těšíme na setkání s domorodci, nějakou tu jurtu bychom chtěli taky prohlídnout zevnitř, což asi nebude problém, když člověk čte informace o téhle krásné zemi. V Mogolsku najedeme cca 1800 km převážně po šotolinách, protože tam asfalt zkrátka moc není. No a potom šup zpátky do Ruska a pak směr Kazachstán (Mongolsko nesousedí s Kazachstánem). V Kazachstánu to chceme vzít kolem Aralského a Kaspického moře. V této zemi strávíme asi hodně času, když se člověk podívá, jak je Kazachstán obrovská země.
Z Kazachstánu opět do Ruska a pak bychom chtěli jet přes Ukrajinu přímo domů, ale uvidíme jak se situace do té doby na Ukrajině vyvine. Když to nepůjde, vezmeme to spodem a to přes naší zamilovanou Gruzii, Turecko a dál. Nad tím nemá cenu teď přemýšlet. To vše ukáže čas, ale i tahle varianta je hodně ve hře. Každopádně cesta bude trvat dva až dva a půl měíce a počítáme, že najedem cca 12 000 km.
Přípravy na cestu jsou nyní v plném proudu. Je toho celkem dost, co všechno musí člověk zařídit. Víza, očkování, pojištění, náhradní díly, dát dohromady stroje před cestou atd. Dá se říct, že poslední týdny neřešíme nic jiného a to není zdaleka vše vyřízeno. Z této cesty chceme natočit film a tak jsme vytvořili projekt na portálu Startovač.cz, kde se snažíme sehnat peníze na kameramana, který pojede s námi a na vytvoření filmu. Samotnou cestu si hradíme ze svejch. Na projekt můžete mrknout zde. Na fotky a amatérské video z cesty kolem Černého moře pak tady.
Text: Tomáš Pučálka (Dokolakolem)
Sraz čtyřkolek – Podbořany
Jak již pozorní čtenáři našeho FB profilu zaznamenali, proběhla v uplynulém týdnu další pravidelná změna expedičního stroje v režimu dlouhodobého testu. Tentokrát jsme od sponzora Journeyman.cz převzali zbrusu nový stroj Gladiator X8 EFI Elka edition. Vše se podařilo realizovat tak akorát načas, abychom stihli účast na čtyřkolkářské akci, která nás doslova nadchla a tak Vám jí musíme pár řádky představit.
O akci s názvem „Sraz čtyřkolek, motocyklů a přátel offroadu – dobrovolná sbírka pro Pavla Nivnického“ jsme se dozvěděli na letošní výstavě Motocykl od Tomáše Filipa ( Čtyřkolky 4U) a pravda, hned nás zaujala. ATV Ťamani Doupov, jak si parta organizátorů říká už v minulosti ukázala, že mají kluci srdce na správném místě, když pomáhali záchranářům při vyproštění spadlého rogalisty (více zde). Tihle čtyřkolkáři prostě tak jako spousta jiných nekecají ale konají a to tak, že člověku až padá brada. Tentokrát se rozhodli uspořádat sraz čtyřkolek s jednoduchým, za to ale velmi ušlechtilým cílem, vybrat nějaký příspěvek na léčbu nemocného kamaráda motorkáře, kterému obrátila život naruby zákeřná Lou Gehringova choroba. Bylo pak víceméně samozdřejmostí, že jsme museli akci podpořit a tak jsme kromě drobného finančního příspěvku také vyrazili na místo konání.
V pátek večer jsme ještě narychlo opatřili SPZ na oba expediční stroje a v sobotu dopoledne jsme se po ose vydali do Podbořan. Vyrazili jsme tři tedy Pája se všem známou Z6 EFI EX, Kamzík na TGB Blade 550 a já na již zmíněné Journeyman X8. Cestu jsme táhli podle navigace po vedlejších silničkách a polních cestách, takže jsme na místo dorazili až kolem poledne. Hned u vjezdu do areálu nás mile překvapila perfektní organizace, kdy už na sjezdu z hlavní silnice byli organizátoři, kteří řídili provoz a dohlíželi na bezpečnost. V areálu jsme pak u informačního stánku nafasovali program a pravidla akce, dostali samolepku k vyzdobení stroje a byli nasměrováni na parkoviště čtyřkolek, kde už bylo naskládáno desítky čtyřkolek a motorek. Sotva jsme sesedli hned jsme byli vtaženi do víru dění. Dopolední přehlídku vojenské techniky jsme bohužel propásli, takže jsme se vydali sledovat cvrkot na velmi pěkně vystavěné trialové trati. Náročnost byla pro takto otevřenou variantu ježdění akorát, i tak nebyla nouze o kaskadérské kousky účastníků :D. Trať byla dost exponovaná takže jsme naše ježdění odložili, usedli k občerstvení a pozdravili známé tváře (a že jich tu bylo požehnaně). Zastoupení cestovatelů jejichž články zde můžete pravidelně pročítat bylo takřka stoprocentní, nejpve se k nám přiřítilo totálně zabahněné SBS Can Am Maverick 1000, ve kterém jsme po troše zkoumání dvou zabahněných koulí poznali Tomáše Hégra s jeho sličnou partnerkou Katkou, vzápětí jsme zase narazili na Jardu Černého (červíka). Dalších kamarádů tu ale bylo nespočet.
Když jsme poklábosili vydali jsme se testnout připravený offroad okruh tankodromem a to byla teprve velká paráda. Tak obrovský a členitý areál jsme opravdu na žádné doposud navštívené akci neviděli. Několik kilometrů velmi dobře označených cest s rozličným terénem, kde si každý našel to svoje. Bahňáci objevili svoje louže vytasili navijáky a prali se s bahnem jak o život. Sportovci a závodníci proháněli stroje s větrem o závod po spletitých cestách no a my cestovatelé zase testovali orientační smysly ve snaze objevit tábor vojenské techniky (což se nám nakonec podařilo). V areálu jsme nakonec jezdili dobrou hodinu, nakroutili skoro 10 kilometrů a užili si to dosytosti.
Když jsme se vrátili zpět do areálu s parkingem tak jsme akorát stihli skvostné vystoupení čtyřkolkového kaskadéra Richarda Mošny, který na čtyřkolce předváděl kousky zcela popírající fyzikální zákony. Musím také zmínit, že nám celou dobu nad hlavami kroužil vrtulník, který dělal vyhlídkové lety pro účastníky, pilot to řezal nad areálem opravdu odvážně, takže i to byla velmi zajímavá podívaná. Pak už následovala spanilá jízda, které jsme se nezůčastnili a využili uvolnění trialové trati k troše blbnutí. Samý písek notně vyskákané zatáčky prostě paráda. Vyzkoušel jsem si tedy X8mičku v lehčím terénu a vše zvládla na jedničku. Kamzík za mnou zamáčkl slzu, když s Bladem zůstal v jednom výjezdu kompletně zahrabán. No co budeme povídat zablbli jsme si jako malí kluci. Pak už jsme jen sklouzli ke stánku s tombolou a utratili nějaké ty kačky pro dobrou věc a pomalu otočili směrem k domovu, kam jsme dorazili už takřka za tmy.
Tím, že jsme na akci byli po ose a bez noclehu viděli jsme jí jen opravdu malý zlomek ale udělala na nás obrovský dojem protože z ní bylo cítit srdce a obrovský zápal organizátorů. Protože jsem se v minulosti také zůčastnil organizace amatérských akcí pro čtyřkolkáře musím uznat, že kluci to měli zmáknuté skutečně parádně. No čím to ukončit ? Asi heslem které jsme zahlédli napsané pod logem ATV Ťamani doupov tedy heslem kterým se kluci evidentně řídí “ Některé věci změnit nedokážeme to ale neznamená že se o to nemůžeme pokusit“.
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko
Fotogalerie od Honzy Kaňkovského zde
Černá hora
Expedice po Černé Hoře byla jen zlomek velké akce po zemích Balkánu - (Černá Hora, Kosovo, Makedonie, Albánie). Po Černé Hoře jsme se pohybovali z 80 % po asfaltových komunikacích. Ale vůbec nám to nevadilo, protože ten hlavní terén a extrém nás čekal až v dalších zemích, a proto jsme tuto část cesty pojali jako pohodovou kochačku a přípravu na těžší část expedice.
Něco málo o této zemi:
Černá Hora, srbsky: Црна Гора, Crna Gora, anglicky: Montenegro, sousedí s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Albánii a Kosovem. Má rozlohu 13 812 km² má pouze 663 000 obyvatel. Metropolí Černé Hory je Podgorica (173 000 obyvatel). Černá Hora je velmi hornatý stát, celé území náleží k Dinárským horám jejich vrcholky měří přes 2500 m.n.m. Leží v subtropickém podnebném pásu středomořského typu. Černá Hora byla prohlášena „ekologickým státem“. Zřízeno zde bylo pět národních parků: Lovćen (považovaný za prapůvodní Černou Horu), Biogradska Gora, Skadarské jezero, Durmitor a Prokletije. V Černé Hoře je úřední jazyk Černohorština je to směs Srbštiny a Chorvatštiny. Proto je domluva celkem slušná vzhledem k podobnosti prapůvodu ze Slovanského jazyka. Malinko problém byl se psaným textem. Používá se latinka i cyrilice , naštěstí pro nás ale cyrilice ( podobné azbuce ) dost ustupuje do pozadí a již je vidět jen v zapadlých vesničkách nebo na starých nápisech.
Důležitá telefonní čísla: policie – 92, hasiči – 93, záchranná služba – 94,
Konzulární Jednatelství CR v Podgorici: tel.: +382 (0) 69 33 88 00 (mobilní); Tel./fax.: +382 (0) 81 65 52 38 Klinički centar Podgorica – 412 412, 225 123, žlutí andělé – 987, 9807.
Hraniční přechody bezproblémové, kolony jen v sezóně a v blízkosti moře. Doklady všechny jako u nás, nutný je pas. Zelená karta jako všude jinde. Mezinárodní řidičák není třeba. Bezpečnost je slušná, nikdy nebyl problém. Místní řidiči jsou trochu temperamentnější, ale nic hrozného. Pozor na parkování, stojí se všude v odbočovacích pruzích v křižovatkách. Nepouští na přechodech. Více troubí, ale není to jak v Albánii. Hlavní cesty celkem slušné, okrsky katastrofa. Provoz u moře a v okolí Podgorice je provoz velmi vysoký. Dálnice žádná. Poplatky jen za tunel Sozina (42°10’51.328″N, 19°2’22.027″E ). Platí se pouze Eurem, místní měna neexistuje. Ceny jídlo, pití, benzin, nafta jako u nás. Hustota čerpacích stanic solidní, většinou nové moderní čerpačky s WiFi signálem. U moře je ale vše o dost dražší. V horách je zase levněji. Free WiFi skoro v každé hospodě. Pokrytí tel. signálu dobré v horách je to slabší. Místní police úplně v pohodě, 2x nás změřili za rychlost a vždy nás pustili.
Co zde navštívit ?
Tak samozřejmě hory ty jsou pro 4 kolku jak dělané, liduprázdné. Doporučuji ale vyrazit do hor nejdříve v půlce června. Dříve je zde ještě dost sněhu a Vaše cestování skončí někde v 1600 metrech. Největší jsou Dinárské hory, lyžařský Durmitor, Prokletie na hranici s Albánií, Komovi a u moře Lovčen. Národními parky se dá normálně projíždět po vymezených cestách jsou asfaltové ve vyšších patrech jen prašné. Doporučuji v NP Lovčen vyjížďku na Štirovník s krásným výhledem na okolní hory, moře a na záliv v Kotoru. ( 42°23’56.530″N, 18°49’9.177″E). Durmitor není pro 4kolky moc vhodný, nedostanete se do vyšších pater, dál je to pouze pro pěší a to ještě po dost nebezpečné cestě, bez jakéhokoliv jištění řetězy, lany, stupačkami nebo žebříky. Celkově jsou zde hory dost strmé skalnaté a pro 4kolku hůře přístupné. Doporučuji zakoupit kvalitní podrobné mapy pohoří ještě v ČR. V Černé Hoře byl problém, na benzinkách mají jen autoatlasy.
Pro návštěvu doporučuji kaňony. Nejjednodušší na shlédnutí je Kaňon Morača severně od Podgorice přímo na hlavní cestě podél řeky Morača, dále pak nejznámější kaňon Tara, který je nejdelší 82 km a nejvyšší z celé Evropy 1300metrů. Součástí tohoto kaňonu je i 80 jeskyní. Dále pak menší a špatně značený Kaňon Mrtvica. Ten je dlouhým přibližně 8 kilometrů od 400 do 1100 metrů. Jeho majestátnost násobí vysoké hory v bezprostřední blízkosti, především Medjedji 2139 metrů . Ale pozor zde pouze pěšky, ale i tak doporučuji. A pozor ,další Černohorský kaňon řeky Pivy byl zařazen mezi deset nejpůsobivějších kaňonů na světě.
V Černé Hoře je největší jezero Balkánu, Skadarské jezero je dlouhé asi 50 km a pro laika na první pohled vypadá jako moře. Voda je čistá na jížní straně liduprázdná, s plážemi a příjemným koupáním v teplé vodě. K jížním hornatým břehům je přístup jen úzkou nekonečnou asfaltkou bez aut, plnou zatáček , ale stojí to za to, jako výchozí bod je městečko Virpazar. My jsem se koupali v malé vesničce Muriči 42°11’27.518″N, 19°11’38.868″E. Další zajímavá jezera: Černé jezero v pohoří Durmitor, Pivské Jezro, a Plavské jezero u Kosovských hranic , u něj jsme nocovali. Města co opravdu stojí za to vidět je v první řadě Kotor se zajímavým příjezdem od NP Lovčen serpentinami s parádním výhledem z výšky 1200 m. nad městem a zálivem Bocou Kotorskou. Dále pak starověký Bar, Budva, Sveti Stefan, Mauzoleum Petra II. Petroviće Njegoše na Lovćenu. Hlavní město Podgorica mi nepřišla nijak zajímavá. Co ale navštite kousek od Podgorice je vodopád Niagara (42°22’42.001″N, 19°15’42.494″E ) na řece Cijevna. U města Nikšič je zajímavý klášter Ostrog zasazený do skalního masívu. Tento klášter je nejposvátnějším místem pro křesťany pravoslavného vyznání v Černé Hoře, a je nejuctívanějším míst v celém ortodoxním světě. Další z klášterů je přímo v kaňonu Morača ( Manastyr Morača ).
Určitě jsem na plno míst zapomněl, ale i tak je zde co navštívit a nevynechat tuto zemi při cestě do Albánie a dalších zemí, které se i díky našim stránkám stávají známějšími destinacemi pro expedice na čtyřkolkách.
Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát
