Je středa 27.2.2013 odpoledne  a pro nás nastal dlouho očekávaný čas další expediční cesty, tentokrát na krásné pobřeží Chorvatska.  Tuto cílovou oblast jsme zvolili proto, že ji dobře známe z řady letních dovolených ale na čtyřkolkách to pro nás bude něco nového. Po zimním Rumunsku jsme se také rozhodli zvolit oblast s mírnějším klimatem, abychom se i v tomto období vyhnuli sněhu a sklouzli se takříkajíc za tepla. Jsme již docela sehraný tým a tak přípravy na akci nebyly nijak složité, v podstatě jsme jen zamluvili ubytování na ostrově VIR u Zadaru a dohodli složení expedice tedy tentokrát Pája, Vojta a Jarča  s tím, že nám firma ASP Group ochotně zapůjčila stroj Acces Max 700 na test a recenzi, tudíž se o něj náš tradiční vozový park ve složení SMC Jumbo 720R a Suzuki KQ 750 dočasně rozrostl (test stroje bude uveřejněn samostatně).

Odpoledne přijíždí Pája s velkým vlekem a nakládáme stroje. Pro Jumbo se cestou stavíme ve Stránčicích, kde před akcí prodělalo servisní prohlídku. Směr Chorvatsko tedy nakonec svištíme kolem osmé hodiny večer. Jedeme na noc a tak není provoz a cesta ubíhá bez problémů. Ještě v čechách kupujeme dálniční známku pro Rakousko a následně ve Slovinsku další (15 EUR). Brzy ráno bez větších kontrol překračujeme Chorvatskou hranici a přes Záhřeb míříme k pobřeží. Protože je noční cesta pro řidiče slušný zápřah zastavujeme u benzínky na pauzu a zjišťujeme, že Pája při tankování čtyřkolky zapoměl zavřít nádrž. Naštěstí víčko uvázlo na vleku a tak jsme jenom do nádrže nachytali trochu vody.  Projíždíme pohoří Velebit a překvapuje nás množství sněhu (místy jsou kolem silnice až metr vysoké bariéry).  Počasí je zde vyloženě hnusné. Osádka vozidla propadá mírné panice, že budeme opět jezdit na sněhu já je ale uklidňuji, že chléb se začne krájet až po průjezdu tunely k moři protože tam teplota zpravidla stoupá o několik stupňů. Chvíli jsem označován za kecala ale nakonec se ukáže, že klesání k moři udělá z -1 stupně krásných +9 a zamračenou oblohu střídá naprosté blankytné azuro. Všem se i přes únavu po probdělé noci rozzáří oči protože dobře tušíme, že ježdění bude parádní.

Těsně před Zadarem platíme druhé Chorvatské mýto a diskutujeme nad jeho neskutečnou drahotou (obě mýta  dohromady stála 55 EUR).  Bez větších potíží pak míříme na ostrov Vir. Místní uličky jsou skutečně úzké a navíc končí pravými úhly což je pro auto s velkým vlekem peklo. Pája ale bravurně manévruje až k apartmánu akorát tam musíme vlek odpojit a ručně jej dotlačit na parkoviště přičemž se nám podaří urvat poziční světlo (to by bylo abychom jednou nic neurvali :D).

Krásné počasí nás nenechá otálet a tak naházíme věci do apartmánu v rychlosti se převlékáme a už zhruba v 11 hodin sedáme na čtyřkolky a vyrážíme. Naše první cesta vede rovnou k moři, kde děláme pár fotek a podél pláže míříme na neobydlenou část ostrova. Cesta tu není žádný náročný terén ale jedna velká kochačka. Spousta šotolinových cest a podél moře pak parádní místy i desítky metrů vysoké útesy, ke kterým vedou trialové sjezdy. Kontrast útesů blankytně modrého moře a zasněžených hor na pozadí poskytuje famózní kulisu a tak přestáváme vnímat čas a podél pobřeží putujeme na nejzašší výběžek ostrova. Na výběžku dáváme pauzu přičemž Pája sbírá mušle a zjišťuje, že jsou ve valné většině obydlené kraby poustevníčky. Následuje nepopsatelná sranda, když se na bobku hrabe po lokty v moři, aby vylovil mušli zatřásl s ní a zeptal se “ jsi tam ?“ na to následuje „jo jsi tam“ mušli zahodí a vše se opakuje :D.  Já v mezičase zkouším Accesa na pobřežních skalách.

Když se dostatečně vyblbneme pokračujeme po pobřeží dál až k nesjízdnému úseku ze kterého stoupáme na vyvýšený střed ostrova. Terén je kamenitý a kameny jsou ostré jako břitva jedeme tedy na kochačku a hřejeme se na sluníčku. U vysílače pak pořizujeme foto a shodujeme se, že máme hlad a tedy míříme do centra na oběd. Je mimo sezonu a tak míříme do jedinné otevřené pizzerie kde dáváme rychlý oběd a přes místní wifi posíláme do čech pár ochutnávkových fotek.

Po obědě přes most opouštíme ostrov.  Jakmile se opustí městečko nabízí se k odbočení desítky různých polních cest křižujících pobřežní křoviny a tak náhodně volíme první a míříme podél pobřeží směrem kolem vesniček Nin a Vrsi. Pobřeží je členité a tak narážíme i na pár trialových pasáží či podmáčených luk a opět blbneme bez toho, abychom někomu vadili.  Do vesničky Vrsi dojíždíme až kolem 5 hodiny odpoledne a zjišťujeme, že čas problbnutý na pobřeží utíká skutečně rychle :D okolí je totiž v pravdě famózní.  Dáváme pauzu a občerstvujeme se limčou z místního marketu a protože toho máme všichni dost míříme opět spletí polních a příbřežních cest zpět. K apartmánu přijíždíme zhruba v 6 hodin večer a to zcela vyčerpaní.

Dnes jsme najeli jen něco přes 60 kilometrů ale byla to paráda únava je veliká a tak v okamžiku usínáme.