Huráá čas expedice Maramureš je tady a my se chystáme k odjezdu.  V pátek zůstávám pracovat z domu, abych neplýtval časem na přesun do Prahy a zpět. Kolem 10 dopoledne přijíždí Pája a tak nakládáme stroje na vlek. Když je naloženo Pája parkuje skoro dvoutunovou obludu vedle baráku přičemž pálí spojku až se zakouří a pak frčí do práce. Já dobaluji zbytky vybavení a až do jedné hodiny v noci netrpělivě posedávám u televize.

V jednu v noci konečně zazní pod okny klakson a věčně vyzubená tvář Páji věstí, že naše další společné dobrodružství právě začíná. Zapojíme vlek a než řeknu švec Pája práskne do koní a vláčí za sebou vlek zabržděný ruční brzdou směrem na Beroun :D. V rámci úspory paliva i pneumatik tedy vzápětí stavíme a vlek odbržďujeme. Pak jedem už bez potíží  natankovat mašiny k OMV, protože se tam lépe zajíždí a máme jistotu, že budou mít otevřeno.  Zajíždíme k pumpě a já plním Z6tku včetně dvou 20l kanystrů na korbičce. Platím krásných 2600 Kč ale zásobu mám bytelnou. Po natankování už pak míříme na tradiční místo srazu tedy na pumpu u Zabitého.  Po přejetí mostu v Berouně však zahlédnem ve zpětném zrcátku povědomé modré blikání a nato nás krásnou myškou předjíždí hlídka policie. Pája pohotově zašlápne brzdu a já souběžně (stějně pohotově) vyprázdním plechovku s kafem na kalhoty a celý interiér auta :D fíha tentokrát to začíná skutečně brzy :D. Hlídce policie oznamujeme, že nebudeme stát na kolejích a oni s námi tedy míří na místo srazu, kam ve stejný okamžik dojíždí i druhé vozidlo plus Bimbajs.  Když policie vidí co se tu sešlo za sestavu rezignuje na kontrolu. Kluci policejní (pravda bylo tam i jedno děvče) se vyptají po tom kam jedeme, popřejí nám šťastnou cestu a zmizí zpět do města.  My se pak rychle poskládáme do auta,  Keeper nám ještě  připojí vysílačku, kterou na cestu zařídil a zhruba ve dvě ráno konečně odjíždíme.

Cesta po dálnici ubíhá pěkně a tak hltáme kilometry jako nic jen nám občas vítr nepříjemně rozhoupá vlek a vzbudí Páju k větší pozornosti. V autě kecáme a jen občas zaslechneme nějaký šramot od vleku, ten ale po chvíli utichá a tak stavíme až na pumpě kdesi na moravě. Pája naláduje nádrž a přité příležitosti zjišťuje, že jsme ztratili podpěrné kolečko od vleku které zapoměl vyndat :D. To bychom ani nebyli my, když by jsme jeli úplně bez problémů :D. Dál už pokračujeme jako nic a tak stavíme až v Maďarsku pro dotankování nádrží. My platíme kartou ale Tlusťoch se rozhoduje pro platbu hotovostí tedy eurem. Obsluha ho pak při přepočtu bez skrupulí okrádá zhruba o 800 Kč. Volám domů k ověření kurzu a zkouším u obsluhy reklamaci. Obsluhující chlapec však mluví striktně maďarsky a má nás totálně na háku.  Protože si nechceme otravovat dovolenou nějakými tahanicemi rezignujeme a jedeme dál a další tankování probíhá až v Rumunsku. V Rumunsku za hranicemi parkujeme u Petrom pumpy a vyrážíme koupit vinětu. Překvapivě se to daří, akorát obsluha tentokrát ošidí Páju o pár euro, naštěstí ale hovoří anglicky a tak se mně podaří je přesvědčit, aby eura vrátili a započetli správnou dobu trvání viněty.

Hned za Rumunskou hranicí začínají horší cesty a za Baia Mare pak cesty vyloženě špatné. Výmoly prověřují zakurtování strojů takže občas stavíme a uvázání upravujeme. Při jedné takové zastávce ztrácíme druhé auto z dohledu i doslechu vysílačky a tak se na křižovatce  rozhodujeme následovat navigaci přičemž se vydáváme jinou trasou než kluci před námi.  Kluci nám volají mobilem a tak se domlouváme na srazu až v penzionu, kam paradoxně dojíždíme první. Z městečka Viseu de Sus vede k penzionu prašná cesta s nepříjemným stoupáním a nám se s obrovským vlekem nedaří na kopec jednoduše vydrápat. Skládáme tedy stroje ty po ose dojíždí k penzionu a řidiči s odlehčenými vleky dojíždí za námi. Huráá jsme na místě a já musím vyseknout velkou poklonu oběma řídícím protože cesta sem byla velmi náročná (16 hodin).  Máme zamluvený velký a malý apartmán. Bimbajsové dostávají přiřazen malý a zbytek výpravy velký. Tlusťochovi necháváme gauč Pájovi přistýlku a Silver s Keeperem mají postel v druhém pokoji. Já si rozkládám karimatku na zemi, mám samonafukovačku a tak je pohodlí víceméně zaručeno. V rychlosti vybalujem a míříme na večeři, u které nás vítá majitel penzionu příjemný mladý chlapík David, který se o nás po celou dobu pobytu společně s jeho rodinou (vaří maminka) výborně stará. Když jsme později shlédli ubytování v Borša byli jsme rádi, že jsme narazili na tento příjemný rodinný penzion Pensiunea Magnolia, který je stranou města v krásné přírodě a nabízí skutečně parádní ubytování jídlo a klid za velmi přijatelnou cenu.

Po večeři uleháme a upadáme do blaženého spánku. Do prvního ostrého dne se budíme  ráno v 8:30 a bez odkladu míříme na snídani. Po ní pak už plni nedočkavosti nasedáme na stroje a míříme jak jinak než k pumpě, protože Silver nemá natankováno ve čtyřkolce :D.  Pumpu máme ale cca kilometr od penzionu, takže je natankování věcí okamžiku a pak už míříme dle tipu od Leoše směrem k parní železnici, podle které se chceme dostat na hřeben a spadnout (vlastně sject :D) do Boršy. David nám ještě před odjezdem poradil jak se vymotat z Viseu de Sus takže jsme za chvíli na prašné dřevařské cestě podél železnice a horské říčky. Jedeme pár kilometrů a já se sžívám s nafrknutou Z6tkou. Jedeme dva a na korbičce máme 40l benzínu plus cca 20 kilo materiálu, i přesto svištíme docela svižně.  Projíždíme chudé dřevařské vesničky a postupujeme čím dál více se zařezávajícím údolím. Po pár kilometrech narážíme na odplavenou cestu a tak se rozhodujem k přebrodění řeky. Než se pustíme do vody přibíhají rumuni a ukazují nám, že tudy neprojedeme, že musíme kousek zpátky a přebrodit řeku tam. Vracíme se a kluci odvážně brodí řeku. Já nemám se Z6tkou žádnou vodní zkušenost takže prosím Silvera, který ochotně hledá nejlepší přejezd. Řeku pak zdoláme jako nic a já jako bonus Stříbrňákovi vlnou, kterou před sebou hrnu plním boty :D

Na druhém břehu vedou jen koleje. Jedeme tedy zhruba kilometr po nich, abychom pak odbočili do druhého údolí, kde kdysi také vedla trať, která je však totálně odplavená a zničená. Přichází první drsnější terén. Jedeme rozbahněným korytem občas absolvujeme hluboký brod či trialové pasáže přes naplavené kameny. Paráda.  Po zhruba hodině vidím vpředu kluky stavět na mýtině a shora přibíhat rumuna s flintou v ruce. Říkám si co se děje nějaký průser ? Rumun se ale zubí a zdraví nás. Hned potom ukazuje, že flinta je jen ze dřeva vyřezaná maketa :D. Pokecáme s ním, uděláme pár fotek a pak už míříme dál. Další pasáže jsou spíše bahenité a kluci občas jedou potokem. My s autíčkem naopak kopírujeme bývalou železniční trať.  Na další mítině stavíme a dáváme první z oblíbených obědů v trávě. Tlusťoch zaloví v boxu a pohostí nás parádními domácími klobáskami, které tak dobře známe z loňska. Uleháme do trávy a užíváme si kouzlo okamžiku. Je to krása. V okolí vysoké hory, šumící říčka a krásný slunečný den no prostě pohoda.

Po polední pauze stoupáme dále do údolí a cesta se stává hůře průjezdnou. Kameny, výmoly a trialové pasáže dávají Ztce skutečně zabrat ale postupujeme bez potíží.  Po nějaké chvíli cesta pokračuje jen potokem takže se i my dereme vzhůru proti proudu. Po zhruba kilometru zastavujeme. Autíčko má vodu ve variátoru, což je způsobeno špatně sedící hadicí u sání, vypouštíme tedy vodu a upravujeme hadici. Nic zásadního takže zase na stroje a tradááá jede se dál. Cesta dál po chvíli končí a potok je těžko průjezdný. Do hor proti nám stoupá totálně vyplavená těžařská cesta. Zkoušíme tedy pokračovat, ale Pája se Stříbrňákem ve výjezdech střídavě zapadají. Šplháme nahoru pomoci a při té příležitosti objevujeme skutečně velké a relativně čerstvé medvědí stopy. Těžko říct co má na otočení větší vliv jestli neprostupný terén, nebo ty stopy ale otáčíme a kloužeme zpět k potoku, kde dáváme „cigár“ pauzu. V pauze pošťuchujeme Páju ve smyslu „co jsi to tam nacvičoval “ a já doplňuji “ možná by se to dalo“ na což mně a všechny přítomné rozkládá hláškou, ze které se stane top hláška akce tedy prohlásí “ můžeš to jet klidně zkusit, máš to tam volný :D“.

Dál tedy zkoušíme jiná údolí, většina cest ale končí hluboko pod hřebenem nesjízdnou pasáží nebo na vytěžené mýtině. Hodina pokročila a tak se otáčíme a míříme stejným údolím zpět k řece s kolejemi. Jedeme už svižněji a zastavujeme až u horské říčky, kterou tentokrát brodíme bez zaváhání napřímo a Z6tka nemá po přesazení hadice sebemenší problém. Po brodu zkoukneme čas a domlouváme se, že zkusíme ještě nějakou odbočku na tomto břehu. Po chvíli se nám opravdu podaří najít cestu, kterou několik kilometrů stoupáme až na hřeben do výšky zhruba 1200 metrů.  Na vrcholu potkáváme rumunského lovce s offroadem, tak s ním prohodíme pár slov a pořídíme několik fotek. Začíná se stmívat takže otáčíme a kloužeme zpět do údolí a odtud rovnou do našeho penzionku.

První den byl super prověřil připravenost strojů a cestou z hřebene jsme zahlédli další dřevařskou cestu k vrcholům, kterou zítra určitě začneme. Dáváme tedy večeři a chvíli debatujeme nad lahví tsujky, kterou nám David dává ke každé večeři zdarma. Rychle nahrajeme fotky na FB a hurá do peřin. Zítra nás čeká další den téhle prima expedice. 

Kompletní foto: SilverX5, Keeper, Mrtvolka
Text: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)