Ráno se budíme tradičně po 8mé hodině a rychle spěcháme na snídani. Po snídani tradičně naházíme věci na kolky a přesouváme se k pumpě kde tankujeme.  Včera večer jsme se dohodli, že dnes zkusíme vyrazit do městečka Borša ( cca 20 km po silnici ) a do terénu zapadneme odsud s tím, že když se podaří napojíme se cestu podél zrušené železnice, kterou jsme jeli první den a ze které se nám nepodařilo najít napojení na hřebenovky nad Boršou.

Vyrážíme tedy a v městečku Moisei zastavujeme u banky, kde si někteří (mně nevyjímaje) vyměňujeme eura za lei (alias igelity). Tempo směnárny je vražedné :D. Pracovnice musí zapsat údaje z pasu, pak vyplnit několik stránek formulářových polí v počítači, celý tento proces je ještě umocněn bleskurychlou jehličkovou tiskárnou přibližně z roku 1995 :D, která pořídí stvrzenku k celé transakci. Nakonec ale úspěšně vyměníme a pokračujeme dál.  Už několik kilometrů před městem Borša máme možnost po pravé straně sledovat parádní zasněžený masiv Pietrosul Rodnei (2303m).  Jedu první a v Borše instinktivně odbočuji doleva směrem na protilehlý hřeben s cílem dosáhnout nějaké vyhlídky. Hned na okraji města začíná cesta prudce stoupat takříkajíc kolmo vzhůru a tak zařazuji pomalou a zkouším se drápat nahoru :D. Drsný výjezd končí zhruba v třetině kopce brankou od pastviny. Zastavuji, aby se za pár vteřin odkudsi vynořil pastevec, který nám ochotně otevírá a tak pokračujeme dál. Po zhruba kilometru drsného stoupání zastavuji na pastvině a kocháme se pohledem. Nahoru zbývá zhruba 300 metrů převýšení a tak pouštím kluky na kolkách před sebe a pokračuji za nimi. Stoupák je tak drsný, že chvílemi pochybuji zda výkon Z6tky stačí, ta sice zpomalí ale vytrvale stoupá dál jako tank. Kluci před námi bojují neméně statečně a tak opět není nouze o jízdu po zadních a čísla na hranici kutálení. Těsně pod hřebenem kluci zastavují a natáčí nás v postupu. My se kolem nich provlékáme a tradááá jsme na hřebeni. Paráda. Před námi se otevřel pohled na celý masiv Pietrosul Rodnei ale i masiv Toroiaga. Sami stojíme na hřebeni v mapě označeném jako Munceii Novatului, kdesi u vrcholu Vf. Betigiului (1289).

Chvíli se kocháme a vyměňujeme si zážitky z adrenalinového výjezdu a pak už sedáme na stroje a pokračujeme parádní hřebenovou cestou směrem na Vf Intre Maguri (1222) a dál na Vf Piatra Arsitei (1225). Na hřebenech projíždíme jak opuštěné, tak obydlené salaše. Místy je cesta úzká tak akorát pro čtyřkolku a po obou stranách padají do údolí holé stráně. Skutečná krása. Z hřebene sjíždíme neméně pěknou vrstevnicovou cestou níže, abychom zase vyjeli na pastviny se salašemi a tak pořád dokola.  Po průjezdu jednou ze salaší cesta končí a kluci vpředu jen po stopách dřevařského auta nachází svozovou cestu kamsi do údolí.  Dál nastává hardcore sjezd totálně vymletou těžařskou spádovkou. V duchu si říkám dej bože, ať do dole někam pokračuje a my to nemusíme stoupat zpátky :D. Kluci zastavují a potvrzují, že se jim v hlavách honí totéž :D. Hlavně ne tudy nahoru a tak než řeknu švec Keeper odkudsi vyloví kapesní pilku a Pája taktéž a vrhnou se na povalený strom až piliny lítají, hotoví bobříci. Netrvá to ani 10 minut a cesta je volná. Ještě odklidíme větve a pak už pokračujeme v krkolomném sjezdu do údolí. 

Když klesneme takřka dolů zapraská ve vysílačce a Keeper hlásí, že už jsou dole a že budu překvapený, kde jsme vyjeli :D. Vzápětí dole parkujeme stroj a konstatujeme, že je plán splněn na 100%. Jsme v údolí z prvního dne přesně na místě, kde jsem vypouštěl variátor :D. Trošku zalituji, že jsme se nevydali po hřebeni (Munceii Novatului) na druhou stranu směrem na Viseu protože teď pojedeme již známý úsek, ale zase máme o důvod více se sem někdy vrátit :D. Ježdění je tu totiž opravdu spousta.

Po krátké pauze frčíme již najetou cestou zpět k těžařským vesničkám podél parní trati. Brod na kterém jsme první den taktizovali v obavách teď dáváme napřímo takříkajíc „s prstem v nose“ a po jeho zdolání se domlouváme, že odbočíme první možnou cestou za řeku s cílem vrátit se zpět na hřebeny. První zvolená odbočka nás přivádí na úpatí kopce s pastvinou, kde parkujeme a dáváme poněkud pozdní oběd. 

Po obědě sjiždíme kousek zpět, abychom odbočili na další z mnoha cest u které tušíme, že by nás mohla přivést na hřebenovky. Jedu první a klasicky zhruba po kilometru narážím na zavřenou branku k salaši. Branka působí několik let neotevíraná a tak se chystám k otočce, když se vynoří dědoušek, který mává abych počkal a bez zaváhání vytrhává zatlučený kůl, aby bránu otevřel. Když vidím jak si kvůli nám rozebírá část plotu modlím se abychom se tudy nemuseli vracet. Popojedeme dalších pár set metrů a jsme u druhé branky, kterou vybíhá otevřít můj závozník Bimbajs junior. Projedu a mávám na něj aby naskočil, on ale ukazuje, že brána spadne a že ji podrží i pro ostatní.  Kousek popojedu, aby se za mně kluci vešli a v tom okamžiku zapomínám, že Bimbajze vezu takže bez otálení zamířím dál k vrcholu.  Když se prudkým výjezdem vydrápu dalších několik set metrů výše zastavuji a kluci se mně ptají, kde že mám závozníka :D. Já jelito na něj chudáka zapoměl :D. Než se otočím vidím jak se nahoru drápe obtěžkaná polárka Bimbajse seniora, který vzápětí v žertu hudruje jak jsem mu tam zapoměl kluka :D. Stane se a tak chvíli probíhá zábava na můj účet :D. Když orazíme vydrápeme se o kus dál, kde dva domorodci  cosi vaří ve velkých kotlích a cesta končí. Ptáme se zda se dostaneme dál a oni ukazují, že na hřebeni vede cesta. Stoupání tam je ale totální vražda. Sice travnaté stoupání bez kamenů ale úhel i délka výjezdu je maso. První se nahoru odvážně vydává Stříbrňák a za ním Tlusťoch. Když vidím poskakovat kolky k vrcholu začínám pochybovat zda to naložená Z6tka vyjede. Není ale čas moc přemýšlet  a tak zatlačím plyn do podlahy a děj se vůle boží. Stoupáme skutečně na hranici výkonu stroje, v závěrečných metrech jedeme opravdu pomalu ale k našemu překvapení jedeme pořád, takže se na vrchol vydrápeme. Uff další mazec ale zvládli jsme to. Pod kopcem sledujeme domorodce jak nevěřícně zírají, kam jsme se právě vyškrábali.

Když odfrkneme sklouzneme dál do údolí a nacházíme jednu cestu padající ostrým kamenitým srázem kamsi do neznáma a druhou cestu, která zhruba po kilometru končí velkým padlým stromem. Rozhodujeme se, že pro dnešek to už stačilo a tak se otáčíme a v poklidu míříme zpět do Viseu de Sus, kde tradičně parkujeme u hospůdky a svlažujeme hrdla vychlazeným pivečkem.  Když se pak přiblíží doba večeře přejíždíme k penzionu, kde v rychlosti povečeříme a opět bez síly na nějaké větší akce postupně uleháme k noclehu.

Kompletní foto: Keeper, SilverX5, Mrtvolka
Text: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)

Onboard video z tohoto dne expedice: