Těžká jsou rána opilcova a tak mně včerejší popíjení připravuje krušné ráno. Chvíli se snažím bojovat s pocitem těžkého otoku mozku ale nakonec podléhám a volím kamaráda z nejvěrnějších tedy Brufen 400, který mně vrací zpět mezi živé :).

Snídaně pak tradičně zahání veškeré chmury kromě klasických vajíček, klobásek chlebíku sýra atd. máme ještě výborné sladké šišky plněné něčím co připomíná gumové medvídky :D Snažím se „vyčenžovat“ svoje vajíčko za Silverovu šišku, ale v nestřeženém okamžiku se přiřítí Ota a moje vejce mizí v dáli přičemž mně odzbrojuje hláškou „já myslel že už jsi měl“ :D. No kdo zaváhá nežere a tady to platí 2x :D

Po snídani se dozvídáme, že Nechuťák opouští naše elitní řady a bude dál jezdit se skupinou B. Je to logické má tam Ústecké kamarády a vůbec dobře mu tak :D.

Počet směrů, kterými bychom se vydali směrem neprobádaným se omezuje a tak se po chvíli nad ranní kávou domlouváme, že dnes pojedeme směr Carbonari, kde nám mapa ukazuje jakousi turisticky zajímavou cestu podél řeky Nera. Balíme tedy vše nezbytné a chystáme se k odjezdu.

Za Gernikem překonáváme členité kamenité úseky než cesta zmizí v lese. Terén není náročný a tak si svištíme na pohodičku a „kochačku“. Okolní lesy jsou hluboké jen občas se vyjíždí na vyhlídku po okolních hřebenech.

Zhruba 5 kilomentrů před Carbunari najíždíme na krásnou cestu údolím s potokem, ve kterém míjíme několik parádních vyvěraček (vývěr podzemní vody z jeskyně). Projíždíme vesničku Carbunari, ve které stavíme u místního obchůdku, kde se občerstvujeme a využíváme mobilního signálu ke krátkému spojení s domovem. Zatím jsem nezmínil počasí, ale od příjezdu je zde blankytně modré nebe a sluníčko pálí jak v létě.

Za městečkem se fotíme u cedule a při té příležitosti sledujeme řadu závrtů v okolních svazích.

Studiem mapy zjišťujeme, (zde podotýkám, že dostupné mapy mají podrobnost ryze orientační), že musíme pokračovat směrem na městečko Sasca Montana a přitom máme míjet opuštěné doly. Jejich pozůstatky opravdu nacházíme, ale jde víceméně jen o rozpadlé budovy. Štoly budou s nejvyšší pravděpodobností zasypány nebo jsme je prostě jen nenašli.

Pokračujeme tedy dál tentokrát po silnici protože se kolem nás zvedají ostré kopce a zařízlé kaňony. Sjíždíme z kopce do Sasca Montana. Vyhlídky na údolí jsou parádní a Sasca Montana je krásné upravené městečko. Míjíme parádní hospůdku, ale kluci mávají, že nestavíme. Mají „recht“ všichni víme jak by to dopadlo :D a tak se jede dál.

Za Sasca Montana míříme za šipkou na Sasca Romana. Cesta nás vede po krásných lukách a slunce praží a praží. Těsně před vesnicí tedy sjíždím k řece abych vyprovokoval vodníky k nějaké „ráchačce“, ale na místě má rumunská rodinka piknic a tedy se jen vyfotíme a nesmočeni pokračujeme dál.

Nástup na trasu podél řeky Nera by měl dle mapy začít za vesnicí Sasca Romana. Směr máme správný, ale opět se nám nedaří najít značku. Zkoušíme se tedy prodrat po břehu řeky nicméně zjišťujeme, že tudy to nejde. Když se vracíme zpět, tak se Keeper tradičně zazubí a hlásí, že ví kde je další značka. A skutečně. Značená cesta pokračuje přes řeku, ale po lanovém mostě :D

Nafotíme tedy pár fotek a rozhodujeme se, že zkusíme řeku objet ze severu a přiblížit se v místě, kde jsou značeny vodopády a něco co je pojmenováno Lakui Drakui ( dělám mazáka a klukům pohotově nakecám, že to jsou jezera :D). Dál pokračujeme tedy víceméně za šipkou ale parádní cestou která nás nejdříve vede po krasově vyhlížejících lukách na jejichž pozadí vidíme mohutný skalní masiv. Po pár kilometrech se cesta zařezává do údolíčka a my se rozhodujeme pro tradiční oběd v přírodě.

Protože ale nejsme žádná „béčka“ jdeme na to vědecky a otevíráme pytlík za pytlíkem a zkoušíme ty co jsou označeny jako jedlé. Nakonec nacházíme samoohřev dvě varianty jídla. Po ohřátí se shodujeme, že je to vcelku OK. Pája si pak zalije kávu z balíčku studenou vodou a hlásí, že se taky dá :D. Kombinujeme tedy různé dovezené potraviny a hodujeme.

Po obědě vyrážíme dál. Už když jsem oklepával houf včel z helmy tušil jsem co brzy přijde a taky se tak stalo. Dostal svoje třetí rumunské žihadlo :D

Cesta údolím po chvíli skončila v nenávratu a tak se kousek vracíme a po jiné cestě neomylně míříme dolů k řece Nera. Sjezd je opět špica a tak si ho užíváme . Když sjedeme k pěšině u řeky zdá se že jsme v ráji protože nás míjí několik spoře oděných srbských turistek a my zjišťujeme že jsme v nějaké hodně turisticky exponované lokalitě. Kde ale jsme příliš netušíme a tak se snažím kolemjdoucích zeptat. Ti říkají, že jsme kousek od vodopádů tam že se s ATV dostaneme ale dál že vůbec. Dnes když už jsem viděl fotky z této lokality vím že cesta je pěšina vytesaná do skály a tedy jim dávám za pravdu.

Další kdo u nás zastavuje je správce parku s dalekohledem na krku který mně plynulou angličtinou vysvětluje, že tudy se dál nedostaneme a že musíme zpět kudy jsme přijeli. Vracím se tedy ke klukům podělím se o tyto informace s tím, že bychom měli frčet protože jsem mluvil se správcem parku a ofiko je sem vjezd zakázán. Než si nasadím helmu jsou kluci v prachu. Cestu, kterou jsme sem jeli hodinu zvládáme zpět za zhruba 20 minut. Jednu příčnou lavici vybržduji tak že málem vystupuji přes řidítka. Na silnici oddechujeme a míříme zpět do Carbunari víceméně cestou kterou jsme přijeli.

Po příjezdu do městečka rozhodujeme, že budeme pokračovat po cestě směrem do Sopotu Nou kde si zabrodíme v potoku a pak již známou cestou budeme pokračovat do Gerniku. Cesta po prašné cestě je utrpení průjezd jednoho stroje vypadá jak obří dýmovnice a tak jedeme dvacítkou.

Po krátkém smočení v potoce zazní Silverovo „hlavně aby jsme stihli večeři“ a tedy se jede zpět. Tlusťoch se vydává na cestu první a znaven předchozí pomalou jízdou pořádně větrá stroj. Já jej s Pájou následujeme přičemž má stále notný náskok. Když jej dojíždím vidím na jeho tváři provinilý úsměv a na můj dotaz hlásí že jsme asi odbočili blbě :D

Tentokrát vaří Pája, který vyndavá americký vojenský balíček s tím, že obsahuje jídlo pro jednoho vojáka na celý den. Poté co jej vybaluje nabývám dojmu, že se v obchodě spletl a koupil si dětskou alchymistickou sadu a to ve variantě pro silně pokročilé :D. Vyndavá sadu různých pytlíčků, krabiček a proprietek, kterou posléze vysypává ke mně do kufru s hláškou „něco s tím udělejte já nevím jak se to dělá“ :D

Vracíme se tedy zpět na místo, kde jsme byli naposledy všichni (zavedli jsme takové pravidlo) nicméně tam nikdo není. Tlusťoch ale hlásí, že ví správný směr a tak jej následujeme. Opravdu po zhruba kilometru poznáváme výjezd svozovou cestou směrem na hřeben a tak se po něm vydáváme. Na kopci však opět nikde nikdo.

Děláme krátkou revizi já zjišťuji, že obě mapy má u sebe Keeper vysílačky máme obě my a telefon mám na 3% :D Benzínu máme minimum ale Tlusťoch hlásí že má jednu paštiku a já mám stan :D Nakonec doléváme z kanystrů zbylý benzín a po paměti jedeme směr hřebeny bližší Gerniku.

Když už se nám zdají okolní cesty povědomé a dosáhneme na mobilní signál voláme klukům. Ti nám s pohodou v hlase oznamují, že jsou v Gerniku. Domlouváme se, že si mají vzít rezervní vysílačku a být na signálu. My po paměti přesto neomylně směřujeme do Gerniku také.

Po příjezdu parkujeme u hospody a voláme klukům ať přijedou :D Ti dva mají pořádný vroubek a tak ze srandy vyvoláme revoluci a na zítřek přebíráme velení skupiny :D Bude veselo :D

Najeto 120 Km za 8 hodin… tentokrát část i po silnici

Trasa ke stažení zde : 1.5. treti den.gdb

Deník druhé skupiny (zapsal Johaník):

Vydali jsme se nečekaně opět po snídani na cestu kolem Gerniku, v plánu byla nejdříve cesta do lomu, který jsme projížděli při cestě do Gerniku. Do lomu je samozřejmě vjezd zakázán, místní hlídač byl neúplatný stejně jako naši orgání a tak po předání úplatku ve formě 2l PET lahe piva nejmenované značky jsme byly vpuštěni do lomu, kde se zhruba ještě před 15 lety těžila měd.

Scenerie okolí naprosto neskutečná, obrovská skaliska, dole pak občasná voda, kde jsme se vyřádili a následně při odjezdu se mi podařilo lehce zapadnout. Po vytažení jsme pokračovali dále, k Turecké díře, což je volně přístupná jeskyně kdesi v lesích. Sjeli jsme 4kolkami až dovnitř, nafotili, dali pauzu a následně jsme pokračovali po okolí vesničky Padina Matei, kde se Márovi podařilo krásně hodit na bok do potoka svého Canama. Aby toho nebylo málo tak se mu jaksi odporoučelo za jízdy po několika km levé přední kolo.

Naštěstí je to tady v okolí každej automechanik, takže za plechovku pivka byl kompletní servis místního farmáře, co byl zrovna na poli opodál :-) Následně jsme se vydali směrem k Dunaji, cestou opět nějaké brodění, cesty necesty atd. Cesta kolem Dunaje naprosto výborná, pár fotek a pak cesta do Moldova Noua, kde jsme chtěli natankovat. Kousek od cesty jsme potkali nádherné písečné pláně, kde jsme samozřejmě nemohli vynechat točení okolo přední osy, což se vymstilo Nechuťákovi, který si hodil parádní boček a odnesl to naraženým ramenem :-)

Po natankování v Moldova Noua se dalo pár km po silnici do Svaté Heleny (Sfanta Elena), nakoupili se turistické známky a u nově postavených větrných elektráren se doplnilo pár litříkú benzínu. Ne všichni však tankovali jen do nádrže, Nechuťákovi se nějaká ta deci podařila hodit i do oka, takže se muselo řádně proplachovat vodou :-) Pak už jen nějaká ta desítka km terénem směr Gernik, celkem najeto asi 105 km