Náš letitý kamarád Víťa (Koncák) chystá v letošním roce zajímavou expediční cestu do Maďarska a to se silničně upraveným strojem SMC Jumbo 720 R (znáte jej z našeho dlouhodobého testu) a speciálním expedičním vozíkem.  Jeden z prvních testů proběhl již zde v ČR a to formou výletu na offroad maraton do Dobřan, ze kterého pro Vás Víťa napsal zajímavou reportáž, kterou Vám tímto přinášíme.

Seběhlo se to rychle, původní záměr byl  vyrazit autem na výpomoc kamarádovi Tomášovi (team KAMIONSERVIS) odkroužit nějaké hodiny na trati ve 24hodinovce (offroadmaraton) v Dobřanech. Nakonec jsem vše přehodnotil. Ve čtvrtek večer jsem narychlo dokončil základní věci na rozpracovaném expedičním vozíku a rozhodl se vyrazit na čtyřkolce s tím, že přesun pojmeme jako test vozíku.

Pátek den ‘’D’’ spěchám rychle do práce a když je uděláno, zapřáhám vozík za polárku a upaluji domu za Tanikem (Táňou), která v zápalu příprav zaplnila podlahu v celém pokoji do půlmetrové výšky věcmi. Sprcha, převléknout do motorkářského a začínám nosit dolu věci. Sousedi si asi mysleli, že se stěhujem, ale kdepak, jedem jenom na víkend :). Ze základní výbavy jsem vzal dva akumulátory na svícení a dobíjení, několik led svítilen, pár kanistrů, tři přepravky s kuchyní, (jídlo, nádobí,atd.) nářadí, kompresor, rezervu, velký HILIFT, který jsem vozil celou loňskou sezónu a používali jsme ho u našeho závodního Defíka. Po půlhodině nošení věcí jsem opět zralý na sprchu.

Konečně je zabaleno takže nasadit helmy, nasednout a první jizda s vozíkem může začít. Projíždíme okolní vesnice a dostáváme se na hlavní v Modleticích což je dlouhá táhlá rovinka. Mačkám páčku plynu nadoraz a sleduji přístrojovku, rychlost stoupá a tak někde kolem 100km/h ubiram. Test stability a zátahu proběhl uspokojivě, koukám do zrcadel, nikdo vzadu a tak začínám intenzivně brzdit, kolka poslušně reaguje a zpomaluje, takže  na to znova šlápnu a jeeedééém. Tanik se ke mne tiskne a letíme kupředu osmdesátkou. Cestou přemýšlím, kde můžu koupit plachtu, když tu přístrojovka hlasí červenou kontrolkou a ikonou na displeji přehřátí motoru, a sakra, ubírám a nakonec zastavuji, nechávám to běžet na volnoběh, aby se to ochladilo. První myšlenka co mi probíhá hlavou je návrat domů. Nemůžu! Slíbil jsem účast tak co budu dělat ? Kontrolka po pár minutách pohasne a tak nasedám a jedu dál. Sleduji budíky, najednou mi klepe na rameno Tanik a ukazuje do dálky. Stavebniny a mají otevřeno! Odbočuji a zastavuji na parkovišti,  motor nechávám pořád běžet. Mají plachtu, bohužel jenom modrou a zelenou, bílou nemají, nevadí, teď mne spíše trapí proč se to hřeje. Jsem na parkovišti, sundavám přední box a dávám ho do vozíku, teď mám odkrytou horní část chladiče, kontroluji stav a vidím okraje zalepené od posledního bahnění, zanadávám si, že jsem vůl na to nepomyslel a nevypláchl. Nevadí, mám to odkryté a budu si dávat pozor, vyrážíme!

Máme před sebou ještě cca 120km, udržuji otáčky kolem 4300 a rychlost mezi 50 a 60km/h, teplota v pohodě, projíždíme serpentiny v Břežanském udolí a potkáváme motorkáře co nás zdraví, přejíždíme vodu a jedem směr Praha. Tam v Chuchli sjíždíme a ubíráme se směr západ. Přichází první pořádný tahlý kopec, udržuji stálou rychlost, ale mám obavu, že budu hřát. Obava se vzápětí potvrzuje a kontrolka svítí, ubírám tedy na plynu a čekám. Naštěstí dolu z kopce kontrolka pohasíná a tak vím jak na to. Zbytek cesty je jen o kochání krajinou a sledování navigace, která mě dost překvapuje, jak nás vede zkratkami mezi vesnicemi po málo používaných komunikacích. Čas dojetí mi GPSka udávala  půl hodiny před startem 24hodinovky. Hltáme kilometr za kilometrem a najednou první dopravní značka s nápisem Dobřany, paráda prřdávám a už vidím cedule offroadmaraton. Přejíždíme křižovatku, kde je uzávěra a slečny vysvětlují kolemjedoucím co se děje, nám zamávají a jedem dál, přijíždíme k dalším slečnám co kasírujou. Nevím jak to poznaly, ale křičí na nás – vy jedete zavodit? Já na to kývu že ano a tak nás pouští a my se blížíme k depu. Vyhlížím již tak známé auta KAMIONSERVIS, až na konci depa vidím lidičky jak se rojí kolem defendra. Tomáš tam lítá s helmou, rychlý  pozdrav a vyrážejí směrem k trati. Máme na zaparkovaní pár minut, odpřahuji vozík a jdeme také se podívat na start.

Na startu probíhá klasický chaos, nervozita, šachování s auty, kdo kam se zařadí atp. Nakonec probíhá rozprava a posádky šplhají na kopec před startem, p. Nachtigall mává vlajkou a je to tady. Postavičky v helmách se legračně sypou z kopce dolu ke svým závodničkám, v davu pozoruji jak Tomáš s Honzou nekontrolovaně se řitěj dolu, už  jsou u auta, nasedaj, startujou a je to tady, chaos a tlačenka na úzkém výjezdu nahoru, v prachu je vidět  těsně pod kopcem prvni odpadlík UTV arctic-cat, kterého musí Tomáš složitě objet a mizí v dálce. Závod začal, teď máme na to celý den, prohazujem několik slov se známými a jdeme do depa, čeká nás to důležité tedy první rozbalení základny a vozíku. Přejíždím z místa na místo a pořád to není ono, jsem nervózní, Tanik na mě kouká a kroutí hlavou, nakonec se vracejí z trati kluci a popojíždí mi s dodávkou. Mám místo na zaparkovaní, odpřáhnout, vytáhnout opěrné nožičky, rozbalit a sestrojit hliníkové tyčky, napnout plachtu, postavit stan, Tanik vytahuje židličky, pití, kelímky a konečne můžu fláknout své tělo do křesílka a sundat konečně krosové boty, je to paráda. Padá ze mne nervozita, dělám pár fotek, kochám se vozíkem, odpovídám na otázky kolemjdoucích co to je za vozík a tak.

Po nějakém čase se jdeme  podívat opět na trať, kde u stánku INTERKONTINENTAL RALLY konkrétně stánku keteringu pobíhávají naši dlouholetí kamarádi Milan a Ladínek. Dávám si malé pivko, Ládínek už smaží steak a cibulku. Je to první napapaní za celý den, chutná nám to, poděkujem a jdeme dál. Závod probíhá celkem  v klidu, střídají se posádky, u sousedních stanů probíhají nějaké opravy. U nás zatím v pohodě, pouze tankování, oplachování oken a chladiče, vyptávám se na strategii výměn posádek, stav auta, stav tratě, vlastně nic nového, protože jsem se aktivně účastnil všech závodů loňské sezóny, kterou jsme nakonec celkově vyhráli, takže vím co a jak. Máme před sebou několik hodin klidu, jdeme na trať, kde potkávám D.Pejzla, který zrovna fotil závoďáka UTV Emu se kterým pojede v noci, probíráme stav tratě, sledujem jak kolem nás jezdí auta a utévéčka, některé s poruchou, blíží se tma a jsme na řadě, kluci to nějak protahujou a nervózně čekáme až dorazí do depa. Chystám helmy, polštářek pod zadek, je tady jedenáctá hodina, nasedáme, kluci lítaj kolem auta, tankují, myjí světla a okna, mám problém s pasem, nemůžu ho povolit, Tanik už je připoutaná, Tomáš dává pokyn že můžu vyrazit, pořád zápasím s pasem který mě škrtí a nemám výhled ven, ale co. Auto znám jak svoje vlastní.

Jede se ! Najíždíme na trať, pravá, levá, pravá a sešup dolů a brod, dávám si pozor na vlny, abych ušetřil chladič, je tma, trať se oproti loňsku změnila a tak nevím přesně kam jedu, sleduji mlíko a občas netuším co na mě vykoukne za horizontem. První skok, pás se naštěstí uvolnil a já už se můžu posunout a udělat si pohodlí, konečně vidím pořádně do stran a před sebe, máme první kolo za sebou, zřejmě nejpomalejší, zatím se seznamuji s tratí, druhé a třetí kolo proběhlo ve stejném tempu, pouštím před sebe speciály z jiných kategorií a začínám tomu přicházet na chuť. Těsně před vyjetím z depa Tomáš říkal, že můžu první tři kola kroužit na seznámenou, ale potom mám udržovat tempo kolem 16 minut na kolo, že to prý jezdí ostatní, Tanik kouká na časomíru u startu a hrnem čtvrté kolo, už si pamatuji kde co je za zatáčkama, vím co si můžu dovolit a jak rychle můžu jet a tak začínáme závodit, další dvě kola začínám zrychlovat až se dostáváme na hodnoty kolem 15 minut na kolo, občas se chytám speciálu a na rovinkách a méně náročném úseku je stíháme nárazník na nárazník,Tanik nadává že se bojí, ne že by se bála jako ženská co ječí, jenom mě usměrňuje, abych jel s rozumem, máme před sebou ještě 18 hodin závodění. Jak jsem stíhal speciály tak jsme se dostávali na 14min a méně na kolo, ale na přístrojovce stoupala ručička teploty  motoru a tak jsem střídavě připínal další vrtule, po cca hodině a pul nadopovaný adrenalinem nevnímám co mi říká Tánička a jenom si hlídám teplotu vody a dění před sebou, už po druhé předjíždíme auto z naší kategorie což mi dělá dobře :). Po necelých  třech hodinach davam pokyn Tanicce at vola depo ze se střídáme. Ujedem jeste dvě kola kdy uz bojuji jak s trati tak s unavou. Holt celý den na nohou (rano v praci potom cesta do Dobřan) si bere svou daň. Predposlední kolo delam chybu, rozjeté koleje nas rozhodí a končím v křoví, auto je dost nakloněné a za křovím díra dolů, dávám redukci, obe uzávěrky a zacinam opatrne couvat. Na třetí pokus jsme venku, najíždím na trať a dojíždím zbytek kola s vetší opatrností. Nakonec vidím výjezd z tratě a mastime do depa. Kluci jsou připravení myjí okno a svetla, tankují a po nasednutí mizí ve tmě.

Jsme promočení skrnaskrz, v aute je děsný vedro,dáváme se směrem ke stanu, jsou dvě ráno takže převléct a spat. Jenom se natahuji a spim jak zabity. V noci mně budí neskutečný slejvák. Myslim na trať jak je náročná v tomhle pocasi. Únavamně ale opět přemáhá a usínám. Brzo ráno uz neprší, je zato vlhko a docela chladno, lezu ven a vyptávam se jak sme na tom, a kdy sme zase na řadě. Dopoledne uteklo docela rychle, posádky se střídaly, protože jsme měli náskok přes 21 kol na ostatní tak jsme ubrali na tempu a jezdilo se na pohodu. Naštestí žádná porucha. Bliží se 16 hodina a tedy konec závodu aut. Na nás se uz řada nedostala, a tak sme u cile, dávame si dobrou polévku u Milana s Ladikem, nejake to pivko a sledujem jak Honza Srajer vede do zaváděcího kola male špunty na mikrokrosovych motorkach, co znějí jako sekačka. A je to tady, dostáváme informaci, že team KAMIONSERVIS je opět první. Již druhá 24hodinovka za sebou vyhraná.

Jdu se podívat na start čtyřkolek, kde startuje námi (autor pracuje jako technik ve společnosti journeyman pozn. redakce) připravovaný stroj SMC Jumbo 720 s Martinem Malátem za riditky. Přeju mu hodne štesti a jdeme si zaujmout lepsi pozici na kukačku. Startuje strašně moc motorek a čtyřkolek, všechny jedou najednou a tak se očekává pořádná mela, ktera potrvá celé dvě hodiny. Je odstartováno, po necelé hodině pozorovaní se jdeme do depa podivat na naše vítěze. Najednou na nás mává Pepa Hort s prosbou odtahnout Olli do depa, někdo do ni naboural a urazil baterku, tak ji táhnem do depa ,a jdeme gratulovat našim. Zavod čtyřkolek sve kategorii vyhrál jak jinak než náš jezdec Malat, takze dnes dvojnasobna radost.

Vyhlášení vítězů proběhne těsně po ukončení závodu motorek, tleskame vítězům,až se dostává řada na nás. Nenecháváme si ujít příležitost opet si zařvat radostí z prvniho mista a lezem na podium. Ještě vyfotit, potřást rukou soupeřům, a nastává volná zabava. My s Tanikem se vracime zpět k našemu bivaku, kde po veceri zalézáme do stanu a už se plánuje zitřejší výlet. V neděli se budíme brzy ráno, sluníčko hřeje na stan, a já se znovu  plný elánu těším na cestu domů, kterou sme doplnili o okružní jízdu přes Slapy a podel vody domu. Rychle se nasnídáme vypláchneme chladic, já ještě pomáham nalozit defendra na vlek, pak už jen  obléct, zapřáhnout vozík, rozloučit,a vyjíždíme na naplánovanou trasu. Je nádherné,teplo,slunečno a potkáváme spoustu motorkářů, dokonce i nekolik tříkolek, užívám si jizdy, opět to berem po okreskách a cestami v lesich. Cil je jasný směr Slapská přehrada. Polárka už nevaří a tak ji šlapu na krk a jedem co to dá, v obcich na nás s udivem koukají domorodci, občas potkáme škodovku s vozíčkem plným dřeva a vtipně ho pozdravime, protože máme za čtyřkolkou větší vlek než on. Poslednich 12 kilaků jsem přehlédl odbočku a tak se musime otocit ale to nám nevadí času he dost a nikam nespěcháme. Přijíždíme k parkovisti u mostu přes Vltavu, kde zaparkujeme a jdeme fotit.

Slapy jsme navštívili takže uz můžem nasadit směr domů, míjíme hromadu motorek co nám mávají, jedem kousek po hlavní, takže uhýbáme prvni možnou odbočkou na  jak já říkám šoustky. Tanik mi dává znamení, že má hlad a tak jedním okem pokukuji po hospodě s zahrádkou. Nakonec v jedne obci docela nacházíme docela sympatickou hospudůdku s terasou. Parkujem a jdeme se najíst. Jídlo musím pochválit, po vikendu plném jídla ve stresu a ruzně grilovanemu stravovani dostáváme klasické teplé jidlo a polévku. Shodou okolnosti jsme zvolili hospodu asi oblibenou cyklisty, takže narváno a čekalo se na uvolnění místa, takže nezdržujem a uvolňujeme plac dalším hladovým.  Cesta domů pak probíhá v kochacím tempu a odpoledne bez větších problémů parkujeme před domem. Tak a je to za náma, skvelý víkend plný zážitků,adrenalinu končí, najeto přes 300km, spotřeba se ustálila na 12 litrech na 100km, což je  uspokojivé, nebyla žádná porucha, až na rozsypane kafe a vylitý olej na vareni v prepravce, ale to se vychytá :D. Takže za měsíc směr maďarsko k Balatonu, pokud pocasi vyjde tak nás čeká 1200km a deset krasných dní v sedle čtyřkolky.

Autor: Vitaliy Vash (Koncák)
Foto: Vitaliy Vash (Koncák)