Kdo navštívil Albánii prokazatelně se tam vrátí znovu! To Vám zaručuji .To jsem udělal i já a znovu se do Albánie vrátil. Letošní expedice byla pojata trochu obsáhleji a to okružní cestou po balkánských zemích: Černá Hora, Albánie, Kosovo, Makedonie. Toto bylo náročnější než loňská expedice z důvodu nutnosti mít veškeré věci na čtyřkolce po celou dobu expedice. Bez možnosti doplnění výbavy v základním táboře. Tuto expedici jsme jeli ve třech lidech Karel na Kawasaki 750, Dan na Can Amu 650 a já Leoš na Suzuki 750. V této reportáži Vám napíši něco z návštěvy národního paku Lurë v centru Albánie. O ostatních zemích se rozepíši v následujících reportážích.

Národní park Lurë se nachází ve stejnojmeném pohoří. Národní park  vznikl kvůli jeho 12 jezerům pocházejícím z doby ledové. Nejznámější a zároveň nejnavštěvovanější jezera jsou: Velké jezero (Liqeni i Madh) s rozlohou 32 ha, Černé jezero (Liqeni i Zi), Květinové jezero (Liqeni i Luleve) a Dobytčí jezero (Liqeni i Lopeve). V parku žije medvěd hnědý, vlk euroasijský, rys ostrovid a další vzácné druhy. Vzhledem k extrémni nedostupnosti národního parku si zachová nedotčenost ještě na hodně dlouhou dobu…

Po expedici Kosova jsme se bez problémů na hranicích přesunuli po krásných asfaltkách z měata Kukës do Peshkopi. Dále vedly už jen polní prašné cesty k úpaní národního parku. Na všech mapách byla tato cesta značena jako zpevněná asfaltová,  realita byla taková, že to byla špatně udržovaná prašná cesta po vrstevnicích hor plná zatáček a nekonečných serpentýn se šířkou, že se těžce míjely dva osobáky. Provoz byl ale nulový osobní auto žádné jen pár náklaďáku se dřevem s řidiči, kteří by zasloužili řád práce za odvahu toto odřídit a taky v takovém autě zvládnout.  Již tato cesta byla takový malý cíl, protože poskytovala nádherné výhledy do okolí, hlavně byly zajímavé šílené propasti a každou chvili jsme zastavovali a kochali se. Vesničky na této cestě byly opravdu hodně mimo realitu. Zde se zastavil čas ještě na hodně dlouho. Problém byl s prachem, jeli jsme asi v kilometrových rozestupech, ale filtry po pozdější kontrole toho měly i tak dost. Vedro veliké protože nadmořská výška nebyla ještě moc vysoká a tak nás trápilo vedro hlavně při zastavování. S vodou ale nebyl problém každou chvíli jsme míjeli skalní převis s pramenem pitné ledové vody.

Asi po 30 km jsme se přiblížili k národnímu parku Lurë. Cesta se znatelně zhoršila obrovské balvany a prudké stoupání znemožňovalo plynulou jízdu. Zde jsem si udělal rekord asi 20km jsem jel na redukci jinak bych asi  při rychlosti 5km/hod zničil řemen. Podvozek taky dostával na frak . Já jako jediný jsem neměl podvozek chráněný plechem a tak to odnesla část plastového krytu. Tak konečně jsme v národním parku, sice žádná cedule ani žádný poutač, ale krásná příroda štíty hor a později nalezené horské pleso prozradilo, že jsme na místě. Toto jezero jsme našli za pomoci místního pastevce, který nám poradil, kde přenocovat. Původně jsme chtěli přespat u řeky, ale on nám vysvětlil  že tady dole u řeky nás sežerou komáři a že když vyjedeme o 500m výš, tak že tam už bude klid od komárů a že bude pěkné koupání. Měl pravdu komáři o několik metrů výš zmizeli. Moje navigace mi ohlásila, že cesty skončily a byl jsem v koncích. Naštěstí Dan nastartoval  svoji navigaci s nově staženými podrobnými mapami. Tam bylo pokračování naší cesty přes národní park  značené. U prvního horského jezera jsme postavili stany, protože se již stmívalo a na další cestu již nebylo moc světla času a ani sil. Při stavění stanů se odkudsi objevili místní pastevci, kteří se zájmem okukovali jak to stavíme, udělali jsme s nimi společnou fotku. Po chvíli se zase vytratili do svých obydlí- salaší, kdesi za kopcem. Po postavní tábora samozřejmě následovalo koupání v jezeře, voda byla vzhledem k nadmořské výšce teplá, umyli jsme ze sebe množství prachu nachytaného na celodenní cestě. Jezero bylo samozřejmě čisté s množstvím čolků a žab, které nám po celou noc „pěkně“ vyhrávaly. Potom  večeře, pivo, trochu debaty a šli jsme krásně utahaní  spát. Špunty v uších zaručily, že jsem neslyšel pastevecké psy, žáby a asi ani medvědy, kteří prý zde žijí. Medvědy jsme za celou dobu expedice neviděli asi jim vadil hluk 4kolek .

Noc proběhla v pohodě, Ráno krásné slunce za chvíli vyhnalo teplotu hodně vysoko, balíme něco jídla, proběhne kávička a valíme dál. To jsme ale nevěděli, že ten pořádný nekonečný terén nás teprve čeká. Karel hned po usednutí za řídítka zjistil nemilou věc a to, že mu totálně odešly svaly na rukou (je nutné si uvědomit co jsme měli za sebou nejenom cestu zde  v Albáníí , ale že jsem již absolovovali týden jěždění po Černé Hoře, Kosovu a Makedonii a že máme zasebou stovky kilometrů.). Po několika km se naštěstí šílená cesta  změnila v běžnou kamenitou, a Karlovi se ulevilo, polkl něco málo prášků, které asi taky trochu zabraly. Dojeli jsme k dalšímu horskému jezeru, pak zase a zase. Jezer bylo podél naší cesty  hromadu a byly opravdu úžasné.  Super bylo, že jsme od prvního jezera, kde jsme nocovali nepotkali za celou dobu jízdy po národním parku člověka. Pastevci, ovce prostě nic se zde již nevyskytovalo jen divoká příroda a my. Asi u pátého jezera jsme dali větší pauzu, svačinku a koupání. Já s Danem jsme tam vlítli, Karel si tentokrát koupání odpustil, byl ve stínu lízal si rány ze včerejška a nabíral síly na další cestu. Hladina tohoto jezera byla v nadmořské výšce 1750 m.n.m. teplota na schlazení ideální ,čistota nekonečná. Hned vedle jezera se tyčila zasněžená hora, která nám připomínala, že naše Sněžka je někde hluboko pod námi, no prostě byl to ráj na zemi vykoupený vysilující cestou, která nás sem přivedla. Jenže kdyby byla cesta sem tzv. vyasfaltovaná tak by zde bylo hromadu lidí a to by už nebylo to kvůli čemu jsem sem jeli. Díky této odlehlosti to takto zůstane doufám ještě hodně dlouho.

Další cesta již vedla z kopce, všude se začaly objevovat  vysoké stromy, začly být vidět domky poseté po údolí, bylo znát že se dostáváme do (civilizace). Cesta se citelně zlepši byť byla stále prašná , ale dalo se jet rozumnou rychlostí, nekonečné zatáčky a serpentýny ale prodlužovaly náš cíl dojet do večera k moři.  Ještě, že okolní krajina byla stále nadstandartně zajímavá, takže nám toto cestování nevadilo a brali jsme to jako výlet s kocháním se po okolí. Po několika km jsme sjeli k větší řece, kde jsme dali pauzu, jídlo, a koupání v nečekaně velice teplé řece. Karel se nám zde ve vodě probudil k životu, no ale my jsme takovýto relax potřebovali také.  Po osvěžení jsem jeli ještě asi 10 km něž  jsme najeli na asfaltku, kterou jsem si rapidně zrychlili cestu a moře jsme tak v pohodě stihli i s koupáním a suprovou nekonečnou jízdou po plážích.

Kudy do n.p.Lurë ?

Do parku vedou pouze dvě cesty od jihu a od severu, my jsme-li od jížní strany.

Od jihu: Z Peshkopi do Fusha Muhurr za řekou již pouze po prašné cestě asi 40 km k n.p. Lurë přes vesničky Selishte, Murre, Quaf Murre. Za Quaf Murre na sever do kopců po špatné kamenité cestě.
Od severu: Z většího města Rreshen po asfaltu do Përlatu a potom 45km po šotolině do vesničky Füshe Lurë  a dále do kopců k parku Lurë .

Doporučuji kvalitní navigaci, vypadá to jednoduše , ale je tam plno odboček a právě ta málo vyjetá nebo někdy neznatelná je občas ta správná cesta. Místní ohledně dotazu na cestu  potkáte pouze v údolí pak už je to na Vás a Vaší navigaci. Mapy mám dvě, ale byly hodně nepřesné a sloužily pouze k hrubé orientaci popřípadě k dotazu na cestu.

Kompletní fotogalerie: zde
Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát