Úterý ráno 25.6 mně probouzí zima a mokrý spacák. Na akci jsem vyrazil se starším stanem, který má evidentně svoji nejlepší éru za sebou takže plavu ve slušném jezeře :D. Když se vysoukám z mokrého spacáku a vystrčím hlavu ven není to o moc lepší. Vrcholky hor pokrývá čepice mraků a poměrně vytrvale prší. Když se ale z vedlejšího stanu vynoří věčně vyzubený Pája jdou chmury stranou a tak balíme promočené vybavení soukáme se do nepromoků a za chvíli už stoupáme k hřebenům hor.  Hned první zvolená cesta je opět špička. Jako snad všude jedeme zase údolím, kterým teče horský potok se spoustou větších či menších vodopádů. Cesta je občas docela pěkná aby jí vzápětí vystřídala totálně rozbahněná pasáž nebo řada naplavených kamenů.

Sleduji navigaci a když už se zdá, že na nás každou chvíli musí vykouknout holé hřebeny skal opět narážíme na neprůjezdný úsek, kde se utrhl svah a vzal ssebou do rokle i celou cestu. Vracíme se tedy zpět a nacházíme dřevařský tábor, kde se vynoří opuštěný lesník, který nejprve tradičně vyžebrá cígo, aby nám vzápětí ukázal kamsi do lesní strže s tím, že tímhle směrem jsou hřebeny :D. Jedeme to tedy zkusit ale cesta je totální masakr. Pája na čtyřkolce předvádí svoje tradiční čísla po dvou či jednom kole až se tají dech… takže raději otáčíme. Když dorážíme zpět k lesníkovi ten se směje a říká, že tři dny pršelo a že cesta určitě nebude průjezdná ani lakatošem :D. No prima :D. Sjíždíme tedy o pár set metrů níž a zkoušíme jinou odbočku, která by dle navigace měla po pár kilometrech skončit na hřebeni. Cesta vypadá lépe takže se kocháme přírodou a pozvolna stoupáme… Jak už to tak ale bývá čím výše tím je cesta horší a tak štěrk vystřídají balvany a velké louže. Řadíme tedy „Lenocha“ a drápeme se dál. V jedné pěkné pasáži s velkými balvany a rozbouřeným potokem v pozadí stavím abych pořídil fotku když tu proti mně vyjede Dacia :D Neuvěřitelné !!! Chlapík pozdraví a hrne se dolu balvan nebalvan díra nedíra :D My jedeme dál a za pár set metrů narážíme na vytěženou mýtinu a dřevaře, kteří nás informují, že dál neprojedem. Nezbývá nám tedy než opět otočit a zamířit zpět dolů do Valea Cernei.  Dole v údolí dáváme pauzu a jsme mírně zklamáni, že se nám k hřebeni Retezat nepodařilo dorazit :(. Na druhou stranu je to zase důvod se do téhle famózní krajiny vrátit :D.

Když si trošku odpočineme zamíříme údolím do dřevařské vesničky Cerna Sat a hned za ní parkujeme u „Černé soutěsky“. Opuštěné parkoviště se zbytky asfaltu a pozůstatky poutače jsou němými svědky časů, kdy Rumunsko vzkvétalo a toto místo bylo turisticky hojně navštěvováno. Parkujeme stroje a pěšky se vydáváme do soutěsky, která je hned od svého ústí jedna velká paráda. Vlastní prohlídka vyžaduje určitou dávku opatrnosti jelikož se prochází po řadě kramlí zatlučených do kluzké mokré skály navíc jsou všechna zábradlí urezlá utrhaná atd. Krása místa ale za tu námahu stojí … křišťálově čistá horská říčka vyhloubila do skály naprosto fantastický kaňon a tak fotíme a kocháme se.  Když se dokloužeme zpět na parkoviště sedáme na stroje a míříme dále proti proudu říčky. Štěrková cesta nás vede fantastickým údolím které připomíná naši Slovinskou výpravu. V pozadí vysoké hory s odhalenými skalami a v popředí parádní zelené rozkvetlé louky s občas se pasoucími kravami no nádhera. Jedeme pomalu a za pár kilometrů nás cesta přivádí k velké přehradě Lacul Valea Lui Lovan. Navigace ukazuje cestu kolem přehrady a tak desítky kilometrů kroužíme okolo a užíváme si parádní pohledy na zcela opuštěnou vodní plochu s nádhernou kulisou hor. Jsme překvapeni že u takhle nádherné přehrady není jediná loďka jediný turista prostě nikde nic.

Okruh kolem přehrady nám zabere zhruba hodinu jízdy a na jejím konci narážíme na salaš za kterou se otevírá širší údolí s několika dalšími salašemi ale i penziony atd. Cesta se mírně zlepšuje a tak profrčíme širší částí údolí abychom vzápětí u dalšího dřevařského tábora opět odbočili na vrstevnicovou cestu stoupající do pohoří Valcan, které se táhne jižně od NP Retezat. Stoupáme na hřebeny až nám z prudké změny nadmořkské výšky zalehají uši. Opět vjíždíme do oblasti mraků, kde je chladněji a zase hustě prší. Příroda je ale opět famózní akorát v části, kde jedeme po cestě zasekané do skály litujeme, že máme zamlžený výhled do hlubokých propastí, které se pod námi otevírají. V horském sedle stavíme pořídíme foto a začíná skutečně hustý liják. Bereme tedy za plyn a rychle klesáme do protilehlého údolí, kde parkujeme u turistického odpočívadla a dáváme svačinu. Zastavuje zde i offroad nějakých Belgičanů, kteří se ptají zda přejedou sedlo ze kterého jsme se vrátili říkáme jim, že nejspíš ano oni se však po chvíli otáčí a míří zpět.  Když posvačíme zjišťujeme, že jsme u jednoho ze vstupních bodů na NP Retezat ale také konečně opět u asfaltové silnice, která nás přes vesnice Uricani a Vulcan dovede do městečka Petrosani. Tady konečně nacházíme pumpu kde tankujeme a Pája nachází nadvakrát píchlé pneu které opravujeme :D. Je tu také konečně signál takže dáváme vědět domů, že jsme v pořádku byť promočení na kost zmrzlí a docela utahaní. :D. Další přesun je ryze silniční záležitost a tak po silnici klikatící se mezi horami frčíme s větrem o závod až do města Caransebes za kterým sjíždíme z asfaltu a míříme do pohoří Semenic.  Po pár kilometrech pěkné lesní horské cesty už za padající tmy nacházíme místo pro bivak a rozbalujeme tábor.  Dáváme rychlou večeři a uleháme ke spánku. Je skutečně chladno, Pája jako již tradičně upadá do blaženého spánku já chvíli klepu kosu v mokrém spacáku a poslouchám praskající větve za stanem v obavě aby si nějaký méďa nepřišel přilehnout :D Nakonec ale i mně přemůže únava a usínám.

Ve středu 26.6 ráno mně opět probudí naprostá rákoska :D je chladno ale už neprší. Když posnídáme balíme vybavení a ještě opravujeme Pájovo kolo, které přes noc opět ušlo a už zase vrčíme terénem napříč pohořím. Projíždíme krásná údolí a horské hřebeny, abychom za pár desítek kilometrů přes další hřebeny ponořené v ledových mracích vyklouzli u nádherného jezera Trei Ape, které obklopuje horské středisko s vleky a luxusními chatami. Po silnici pak přejíždíme k dalšímu jezeru Lacul Gozna, kde začíná NP Semenic – Cheile Carasului. U vstupu do parku zastavujeme u hospůdky a dáváme si horký čaj ( k jídlu nám bohužel nic nenabízí). Když se osvěžíme ptáme se obsluhy, zda se dá po plánované cestě parkem projet a zda se dostaneme do plánovaného městečka Anina které obklopuje parádní krasová oblast plná jeskyní závrtů atd. Dostává se nám odpovědi, že ano. Navigace ukazuje zhruba 30 kilometrů takže revidujeme zásoby benzinu a rozhodujeme se to prubnout.  Vjíždíme do parku a po pěkné cestě frčíme několik kilometrů směr Anina až klasicky narazíme na dřevařský tábor a totálně rozoranou cestu. Zastavujeme a přichází správce parku který nás s prosbou otáčí s tím, že dál neprojedeme navíc, že je další cesta pod zákazem kvůli neukázněným offroad uživatelům. Nezbývá nám než se tedy otočit a část parku object po silnici přes město Resita. Když projíždíme vesnicí nad jezerem je nám důvod zákazu docela jasný. Celé město je plné cross motorek německých návštěvníků a zároveň je zde velká půjčovna čtyřkolek Polaris sloužící pro Rumunské turisty. Všude tam, kde jsme se s nějakou půjčovnou setkali (například v Chorvatsku) bylo v blízkém okolí i množství zákazů a omezení protože, největší bolest je “turista“ na zapůjčeném stroji, který někde řádí mimo cesty atp. 

Nakonec tedy vyklouzneme u města Resita a do Anina míříme po silnici. Ta je ale nakonec docela pěkná samá serpenitna navíc projíždíme parádní krasovou krajinu. V hornickém městečku Anina tankujeme a rozhodujeme se že si pohoří Aninei a okolní kras necháme na jindy. Jsme zmrzlí a těšíme se k Dunaji kde by mělo být tepleji. Volíme tedy svižnější tempo přesunu a pěknou cestou horskou  soutěskou míříme napříč parkem Cheile Nerei Beusnita do Bozovici, kde stavíme u obchůdku ve kterém kupujeme čersvý chléb a výborné klobásky. Pokračujeme dál do Sopotu Nou, kde dáváme svačinu. Bez většího zaváhání pak přes hřebeny míříme směrem ke Gerniku. Zastavujeme až za vodními mlýnky kde čtyřkolkáří vyjeli nový brutální výjezd který po chvilce váhání plni euforie z blížící se teplé postele absolvujeme abychom oba konstatovali že jednou a více už raději né :D Byl to masakr :D. Když sjíždíme do Gerniku začíná svítit slunce … huráááá :D. V rychlosti se ubytováváme u Merhautů dáváme večeři a vyrážíme do hospůdky na jedno točené :D. Jak už to tak bývá z jednoho pivka je brzy pivek pár, navíc přijíždí parta českých offrouďáků se kterými kecáme až do noci a domlouváme se, že ráno vyrazíme kousek s nimi.  Když se v mezičase rozhodnu vyrazit na kopec za signálem zjišťuji, že Z6tka nejde do otáček svítí zpátečka a nějak to nejede. No, ještě že až tady. Chvíli se v tom šťourám a píšu do Čech na centrálu Journeyman odkud dostávám pohotovou odpověď (díky Víťo), že je s nejvyšší pravděpodobností upadlý nebo utržený kabel u čidla zpátečky a že stroj dusí omezovač.  Rozhodím tedy kryt u řazení (díky plastovým nýtům je to věcí okamžiku) a opravdu nacházím odpojený kablík, který připojuji a k mé radosti stroj opět vrčí jak o život :D. V hospůdce úspěch zapíjíme a tak uleháme kolem půlnoci, krásně unavení a plni nezapomenutelných zážitků.

Čtvrtek 27.6 vstáváme kolem 9 hodiny a dáváme si bohatýrskou snídani z rukou vynikající kuchařky paní Merhautové (ty buuuchtyyyy :D). Když jsme po snídani vyjíždíme nad Gernik, kde nocují offrouďáci a společně s nimi míříme k vysílači, kde mají kluci nějakou jámu, kterou prý zdolali jen někteří a my kolkaři natož s buginou se prý nechytneme. Po pár kilometrech nás kluci skutečně přivádí k trychtýřovitému závrtu s relativně ostrým stoupáním plným kamenů. Než se rozkoukáme sjíždím dolů abych dole zjistil, že v hustém křoví není kde se otočit :D. Nakonec se mně to podaří a tak beru za plyn a bez větších potíží Z6tku vyvážím zpět nahoru :D. Ty výrazy v tváři by jste měli vidět :). Kluci nešetří obdivem a začínají stroj okukovat s ještě větším zájmem. Aby toho nebylo dost vybízím i Páju, aby jim ukázal, jak že se to jede na kolce.  Ten nezaváhá šup a je dole, nahoru bere na kamenech za plyn ty ho párkrát nakopnou, takže dobrou polovinu výjezdu jede po zadních :D. Musím říct, že mně zatrnulo a už už jsem ho viděl se kutálet. Dobře to ale dopadlo a já slyším jak kluci hlásí „jooo tak to je mazák on ještě dělá frajeřinky“, aby mně Pája vzápěti pošeptal, že toho měl plné brýle a už už myslel, že se vykutálí :D :D, vypadalo to ale profesionálně :D. S kluky ještě pokecáme a pak se v lesích nad Svatou Helenou rozcházíme, my dáváme odpočinkový okruh po okolí a kluci vyráží směr domov.  Po pár hodinách v terénu však Pája zastavuje s tím, že se mu stroj nějak divně kroutí a že mu něco tluče do nášlapu. Převracíme kolku na bok a zjišťujeme, že je na jeho KQ prasklý rám takže jsme dojezdili :(. Extrémy se na stroji podepsaly takže se vracíme na Gernik, kde se domlouváme na předčasném návratu k domovu. Večer ještě posedíme v hospůdce a v pátek ráno se pohodovým přesunem vracíme domů.

Najeli jsme za 5 dní přes 900 kilometrů z toho větší polovinu terénem. Bylo to krásné náročné a nezapomenutelné. Už teď plánujeme naši další cestu takže díky všem čtenářům za přízeň a brzy zase u dalšího deníku z nějakého toho prima dobrodružšství. 

Kompletní fotogalerie: Zde na našem FB profilu
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko