Ráno v pátek 6.9.2013 nás budí paprsky slunce vycházejícího nad nádhernou kulisou hor. Noc byla chladná ale vykukující sluníčko slibuje další parádní den. Když se všichni vysoukáme ze spacáků dáváme rychlou snídani, balíme a já tradičně provádím vizuální kontrolu stroje. Zjišťuji, že moje alotrium v odplavené rýze ze včerejška, kdy celý naložený stroj skončil na jednom kole přinesl neblahé dopady.  Naprasklo zadní spodní rameno a navazující skotačení dílo dokonalo.  Svazujeme tedy rameno pomocí minikurty a domlouváme se, že sjedeme do vesnice Rusca, kde budeme hledat svářečku. Máme to víceméně při cestě protože se v mezičase Duffy dovolal klukům do Čech a ti radí na Tarcu najíždět od vesničky Fenes. Ostatní kluci nakonec také kontrolují stroje a Bimbajs junior nachází trhlou manžetu domlouváme se, že jí pořeší až v rámci servisu ve vesnici.

V rychlosti tedy balíme a podél přehrady míříme do vesničky Rusca. Hned na začátku vesnice zahlédnu otevřenou garáž pár odstavených vraků a chlapíka v montérkách. Zastavuji tedy a ptám se zda má svářečku, on že jasně a hned otevírá dveře do Garáže, abych mohl zajet dovnitř. Rumun je rychlý, takže mu jenom ukážeme, kde je to prasklé a on ve svižném tempu odstrojí celé kolo a vyndavá prasklé rameno, aby jej vzápětí šikovně zavařil a ještě vyztužil tak, aby se problém neopakoval.  Tempo práce vzápětí vysvětluje tím, že pár let pracoval v Německu. Kluci v mezičase v místním krámku nakupují pivka a před dílnou opravují Bimbajsovu manžetu. Netrvá to ani hodinku a rameno je zavařené nastříkané a zpátky na místě. Ptám se co za to. Rumun, že neví ale sonduje cenu stroje :D nakonec mu dávám 20 éček chvilku, brblá ale pak prohlásí OK a my jedem.

Do Fenes nás čeká krátký přesun po silnici a s kluky se domlouváme, že natankujeme protože zejména Kankx už jede na výpary. Přesouváme se už notnou chvilku a tak zastavíme k občerstvení a já vyzývám kluky, aby si všichni doplnili benzín z kanystrů. Když tak kolektivně učiníme a domluvíme svačinu až někde v lesích vyjíždíme na silnici, abychom zjistili, že jsme stáli zhruba 800 metrů od pumpy :D. Takže se zasmějeme a doplníme nádrže i kanystry. Do Fenes přijíždíme kolem oběda a hned se vydáváme na parádní lesní cestu vedoucí do hor. Jedeme nádherným údolím s horským potokem a místy pěkně bahnitou cestou. V jedné pasáži klasicky potkáváme auto se dřevem a já uhýbám tak šikovně, že zapadám do hluboké bažiny. Naštěstí se vyprostím poměrně snadno a tak pokračujeme dále.  Zhruba po hodince pohodové jízdy na nás mezi stromy začne vykukovat holý hřeben Tarcu. Cesta před námi se rozvětvuje a my klasicky zkoušíme, která nás přivede na hřeben. Končíme asi na dvou dřevařských, totálně rozbahněných, končících mýtinou či nesjízdnou utrženou pasáží, kde otáčíme takřka na metru a adrenalin znovu zaplavuje náš krevní oběh :D. Zbývá nám poslední cesta, která pokračuje strmě vzhůru a má vprostřed místy skoro metr hlubokou odplavenou rýhu. Než se první odvážný rozhoupe jí zkusit ozvou se hlasy že nahoře někdo zahlédl offroad. Vybíhám nebo spíše lezu na kopec abych na místě našel dva Rumuny v offroadu ti dávají auto stranou a ukazují že můžeme.  Kluci se tedy pouští do výjezdu a o kritické situace není nouze. Asi největší předvádí Kankx, který má nejužší kolku a navíc od počátku výpravy jezdí tak, aby si neodřel plasty na podvozku :D. V tomto krkolomném výjezdu tak jede část po straně a když už tam není prostor rozhodne se rýhu jedním kolem přejet,  aby ji měl mezi koly a vzápětí do ní zapadá. Vidím situaci zdola a tak mu vybíhám pomoci přičemž volám na Duffyho, který se přidává. Kankx toho má evidentně dost ale zápasí statečně, takže se nakonec kolku podaří vysvobodit a dopravit nahoru k zaparkovanému offroadu.  Když se všichni vydrápeme k autu dáváme se do řeči s Rumuny a ti tvrdí, že se se čtyřkolkami odsud na Tarcu nedostaneme. Tahle cesta je takhle hrozná asi 3 kilometry a pak končí kamzičí stezkou, která je sjízdná jen pro motorky.  Rumunští offrouďáci jsou ale velmi ochotní a tak nám radí vrátit se na silnici jet na Valea Timisului odtud na Bolvasnita a Varciorova, kde je za vesnicí názezd na cestu, která vede do sedla pod Tarcu (značená modrá). Dokonce nám na kus papíru kreslí mapku tak jim dáváme krabičku cigaret děkujeme a otáčíme se.

Sjezd odplavenou cestou je stejně náročný jako výjezd, nakonec ho však dáváme bez ztráty kytičky a dole v údolí stavíme na svačinku, přičemž Bimbajsové znovu opravují manžetu, která se celá svlékla.  Duffy už je upřímně nešťastný z dvoudenního bloudění a tak se ujímám vedení skupiny. Krmím navigaci údaji od Rumunů a rychle se přesouváme směrem Varciorova.  Po silničním přesunu stavíme za vesničkou a snadno nacházíme značenou odbočku na Meteostanici Cuntu (6,5 hodiny pěšky). Heuréka tohle vypadá nadějně :D. V rychlosti se tedy občerstvíme a pak už stoupáme do hor. Cesta je špičková plná různých balvanů, křížení, prudších pasáží, serpentin prostě pohádka pro každého, kdo má rád trial.  Hned po prvních kilometrech se pak otevírají naprosto parádní výhledy na okolní hory.  Je pozdní odpoledne a tak moc nezastavujeme a prokousáváme se dál a dál.  Naše činorodá skupinka už za těch pár dní chytla tempo pěkně jsme se sjeli a tak nikde příliš nečekáme jeden jistí druhého a užíváme si tu parádu. Hned od prvních metrů zapínám kameru na helmě takže bude k dispozici i video z celého výjezdu takřka od Varciorova.  Zhruba za dvě hodinky jízdy přijíždíme k horské chatě u krásného plesa, odkud už vede cesta přímo na vrchol Tarcu.  Přichází k nám majitel chaty a nabízí nám možnost spát přímo u plesa, kde zrovna chystají velký oheň. To bereme, ale ještě se domlouváme co dál. Je zhruba 6 hodin večer a na vrchol Tarcu je to zhruba 40 minut, takže vyvoláme hlasování o tom zda rovnou nocovat nebo zkusit vrchol. Nakonec se většinově rozhodujeme pro vrchol a události dne nadcházejícího potvrzují tuto volbu jako správnou.

Vyrážíme tedy kamenitou cestou směrem k vrcholu. Předemnou jedoucí kluci (Duffy, Bimbajs junior) v jedné pasáži najíždí na odplavenou trhlinu ve výjezdu a užijí si adrenalinovou vložku. My se se Z6tkou postupně a neúprosně prokousáváme kamenitou cestou a hltáme famózní scenérie v okolí. Takovouhle krásu nám zatím nabídla jen Maramureš. Prostě paráda. Na jednom horizontu se v pozdním odpoledním slunci vynoří silueta pasáka ovcí s tváří ošlehanou horskými větry. Stojí nehnutě opřený o svoji pasteveckou hůl na sobě má pončo ve stylu Peruánských indiánů a do týla mu svítí zapadající slunce. S kulisou hor v pozadí je to zcela jistě pohled, který mně utkvěl nadlouho v paměti (na onboard videu z výjezdu na tarcu jsou pastevci v záběru). Stavíme u nesčetných vyhlídek a pohledů na sametově mechové vrcholky, které se přelývají do těch vzdálenějších zalesněných. Vlastní cesta a terén není nic těžkého, takže nakonec bez větších potíží vyjíždíme na večerním sluncem zalitý vrchol. Na tvářích všech je vidět radost z toho, že se nám i přes dva dny bloudění podařilo splnit cíl a na tohle pěkné místo se podívat. Paráda ! Chvilku postojíme, pořídíme společné foto a pak už kloužeme zpět k horské chatě postavit bivak. Sjezd dolů si vyšperkuje Leoš, který v jedné z mnoha kamenitých zatáček pokládá svého KQ na bok. Naštěstí se nic nestalo a tak zhruba kolem 7:30 stavíme stany. Stavění stanů podtrhává jen kulisa remcajícího Kankxe, který „si odřel disk“, „olámal podvozek“, “trhnul gumu“ a vůbec jsme magoři  a šílenci :D.  Když dostavíme stany proběhne rychlá večeře, docela prudce se ochlazuje a tak to na nějaké velké sezení opět nevypadá navíc jsou všichni docela unavení. Uleháme tedy ke spánku.  Večerní ticho prořezává jen tlumený hovor Rumunů od ohně a spánek opět přichází brzy.

Je sobota 7.9.2013 ráno a mně tentokrát nebudí ani souboj titánů či paprsky ranního slunce ale čistá ničím neředěná kosa jak řemen :D. Poslední hodinku se ve spacáku snažím najít polohu ve které mi nebude zima ale nedá se :D Nakonec rezignuji a soukám se ven kde už stepuje Leoš a Bimbajs.  Oheň ještě doutná a tak posbírám nějaké klacky a rozfoukám ohýnek u kterého se trochu ohřejeme. Postupně vylézají i ostatní a tak snídáme přičemž zpoza hřebenů konečně vykoukne sluníčko a je jasné, že i poslední den bude slunečný. Balíme bivak a do toho přijíždí skupinka slovenských motorkářů se kterými chvilku pokecáme a oni radí pro návrat použít krátký asi 3 kilometry dlouhý úsek teréní cesty, která nás přivede k silnici pod sedlem Muntele Mic (lyžařské středisko). Rozhodujeme se tedy tuhle variantu využít a tak nakládáme a pěknou cestou sjíždíme k silnici.  Cestou potkáváme skupinku turistů, kteří nás překvapivě zdraví a usmívají se (je vidět že nejsme v čechách).  Když se všichni sejdeme u silnice tak společně vyjíždíme na Muntele Mic, kde pořizujeme foto u vyhlídky s křížem a pak už po silnici klesáme do údolí k městu Caransebes a dál svižným silničním přesunem až do české vesničky Šumice (Sumita). V šumici parkujeme u krámku p. Veverky který nám ochotně prodává pivečko. Bimbajs Senior si pak ještě koupí asi kilo špeku, které během následujích 10ti minut „vdechne“ spolu s bochníkem čerstvého chleba.

Po svačince se pouštíme do terénu s cílem dorazit na Bígr. Hned pár kilometrů za Šumicí přechází polní cesta do pěkné šotolinové vedoucí dlouhým údolím. Vidím jak Duffy tahá za plyn a tak se nechávám strhnout k rychlé rzetě. Svištíme lesem s větrem o závod a když po pár kilometrech stavíme zjišťujeme že jsme poněkud ztratili značku na řadu tedy přichází mapa a bimbajsové v mezičase opět opravují manžetu. Po opravě vybíráme jednu z možných cest směrem ke hřebeni za kterým má být značená cesta a ta nás na ni skutečně přivádí. Pak už pokračujeme parádními lesy a loukami užíváme si výhledů a nenáročný terén. Bígru se přiblížíme za zhruba dvě hodinky abychom asi kilometr před ním chybně odbočili a sjeli po pěkných ale totálně prašných serpentinách do údolí vedoucím k Oršově. Pod kopcem stavíme a rozhodujeme že se prašným stoupáním už vracet nebudeme a pojedeme cestou podél Dunaje aby ti co to neznají měli možnost shlédnout Železná vrata a celou Dunajskou soutěsku. K Oršově se přesouváme opět v rychlostním tempu. Cesta lesem je pěkná prašná a tak se trháme na delší rozestupy a pálíme to jak o život :D Kluci na kolkách dávají zatáčky driftem a evidentně si zhruba 10 kilometrový úsek užívají.

Všichni se sejdeme až na silnici u Dunaje kde doléváme z kanystrů a opět relativně svižným tempem míříme podél Dunaje až k vesničce Lubcova odkud chceme vyjet na Rovensko abychom v krámku vyzvedli odložený kufr. Silniční přesun přerušujeme jen u sochy Decebala a pak se sejdeme až u odbočky u Lubcova. Je pozdní odpoledne a skoro se stmívá takže bez zbytečného odkladu najíždíme na cestu a temným údolím pádíme na Rovensko kam dojíždíme už za tmy.  Na krámek se nedoboucháme tak ještě zkoušíme volat klukům od Jardy Quada kteří zde mají být také ale nedovoláme se. Dáváme tedy krátkou cigár pauzu a pak předáváme vedení Pájovi který nás vede parádní již čistě noční jízdou po červené na Gernik. Nejkrásnější pasáž od louky nad mlýnky vypadá v nočním podání špičkově. Chvílemi zastavuji abych za sebou sledoval roztroušená světla proplétající se teréní pasáží. Moc pěkné. Do Gerniku přijíždíme za totální tmy a tak v rychlosti parkujeme stroje na dvoře u Merhautů a hurá na teplou večeři. Vždycky mně zarazí místní pohostinnost protože paní Merhautová dokonce kvůli nám pekla buchty tak, aby byly teplé až přijedem, prostě paráda. Postupně se všichni sprchujeme a vydáváme do hospody na točené. Únava je ale mocná, takže polkneme jedno rychlé a hajdy na kutě. Teplá postýlka čisté tělo a vidina dobré snídaně jen umocní rychlost se kterou opět usínáme. Zítra už jen naložíme a jedeme domů.

Byla to další fajn akce plná zážitků, adrenalinu a přinesla i řadu zkušeností. To kolik se toho dá zažít za tak krátký výlet mně jen motivuje pro další a další výpravy protože je toho ještě tolik co jsme neviděli. Akce se mimo jiné zůčastnili dva stroje našich partnerů a to Z6 EFI EX a Arctic Cat 700, naše zkušenosti s těmito stroji zpracujeme formou samostatných článků. Takže děkuji všem co se prokousali těmito řádky a těším se brzy zase :D.

Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Leoš Machát
Kompletní foto: Leoš Machát, Vojtěch Lysenko, KankX