ČTVRTÝ DEN (27.5.2014)
Budíme se opět brzy. Noc byla chladná a pršelo. Vystrčím hlavu ze stanu a zjišťuji, že ráno to není o moc lepší. Skrz stromy sice prosvítá sluníčko ale po okolních hřebenech se honí bouřky. V rychlosti snídáme a Silver hledá vypálenou pojistku (včera večer mu při parkování stroj vypověděl službu). Je spálená hlavní pojistka takže zalovím v zásobách a Silver uvádí stroj opět do chodu, aby nám vzápětí narušil poklidnou snídani tím, že na oslavu dobře provedené opravy z přilehlé louky přivede stádo krav :D. Krávy nám válcují bivak a budí obecné veselí :D. Snažím se je odlákat na bochník chleba ten ale vdechnou a zábava pokračuje. Raději rychle balíme mokré stany a vydáváme se dál na hřebeny.

Parádní lesní cesta nás zhruba za hodinku jízdy dovede na hřebeny Mutii Parang na hranici mezi okresy Judetul Gorj a Judetul Valcea. Obloukem se pak přiblížíme k  horskému středisku Ranca na jedné z nejkrásnějších silnic světa (dle pořadu TopGear) Transalpina.

Transalpina – DN67C
Transalpina nebo přesněji silnice č. DN67C se nachází v pohoří Parang, v jižních Karpatech. Spojuje Novaci, jižně od pohoří Parang a Šebeš na severu. Říká se, že silnice byla postavena za vlády krále Carola II a přestavěna během druhé světové války německými vojsky. Místní obyvatelé jí označují jako královskou silnici. Také se má za to, že Nicolae Ceauşescu budoval transfagarasan Road (DN7C) během komunistického režimu zejména proto, aby překonal právě Transalpinu. Silnice má svůj nejvyšší bod na Urdele průsmyku, kde překonává nadmořskou výšku je 2145 metrů nad mořem. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce je silnice během chladných měsíců roku uzavřena. V roce 2007 byly zahájeny práce s cílem změnit tuto velkolepou cestu na moderní dálnici (148 km), což umožňuje rychlou přepravu mezi Oltenia a Transylvania (Transalpina byla kompletně vyasfaltována v roce 2012).

Za horským střediskem se tedy vydáváme po Transalpině směr průsmyk Urdele. Silnice je uzavřená takže objíždíme betonový zátaras a stoupáme do mraků. Důvod uzavření silnice je brzy jasný, narážíme na vysoké sněhové závěje ale i laviny kamení, které přehrazují cestu. Vrcholy hřebenů jsou k našemu velkému zklamání zahaleny hustými mraky a leje jako z konve. Vystoupáme pár metrů pod nejvyšší bod cesty zhruba do 2100 metrů a narážíme na místo které na čtyřkolce nezdoláme. Sem se tedy musíme vrátit za lepšího počasí. Pořídíme společné foto a pak otáčíme a sjíždíme k otevřené smíšence (Magazine Mixt), kde si dáváme horký čaj a pod slunečníky zkoušíme bouřku přečkat. Po chvilce moknutí přijíždí parta kluků na motorkách a překvapivě mluví česky. Říkají že sedlo přejeli respektive převedli a že my to opravdu nedáme. Naše stopy jim prý udělali radost protože to pro ně znamenalo že sedlo zdolají a naše strana je sjízdná i pro čtyřkolku :D. Chvilku s nimi pokecáme dáme oběd a pak se rozhodujeme k úprku (bouřka se točí na vrcholech a nevypadá to že by dnes mělo přestat) a totálně promočení sjíždíme po Transalpině dolů do Novaci.

V údolí svítí sluníčko a je zde výrazně tepleji. Zajíždíme k pumpě a domplňujeme tenčící se zásoby benzínu. Při té příležitosti zjišťujeme, že zapůjčený AC pálí výfukem plast. Při detailnější prohlídce je patrné, že tahle „předváděčka“ má už ledacos za sebou (včetně kutálení bouraček atp.), výsledkem je mírně ohnutý plech u výfuku, který při delší jízdě taví plast. Poradíme si ale rychle, Bimbajs loví vázací drát já rozřezávám plechovku od jednoho Temešvára a vytvářím provizorní obal odvádějící teplo. No v servisu po návratu se asi budou divit ale účel to splní :D.  Od benzínky pak míříme nakoupit pár potravin a pak hurá do dalšího údolí vedoucího na hřebeny Mutii Parang (to by bylo aby jsme se na druhou stranu hřebene nedostali :D).

Nad městečkem Polovgari zamíříme ke stejnojmenému klášteru (Mânăstirea Polovragi) a jeskyni (Peștera Polovragi). Na klášter jen mrkneme ale u jeskyně parkujeme. Hned před vstupem je k vidění parádní soutěska, kterou fotíme a mezitím přichází paní průvodkyně se strážcem parku. Trošku nám cuká protože jsme směrem k jeskyni projeli zákaz vjezdu ale nechtělo se nám nechávat čtyřkolky u kláštera bez dozoru. Jaké je ale překvapení když nám správce parku ochotně ukazuje že si máme mašiny odstavit podél cesty a paní průvodkyně už otevírá jeskyni. Dovnitř jdeme všichni jenom Keepera necháváme venku v družném hovoru se strážcem. Do jeskyně vstupujeme s dojmem že to bude „blbodíra“ dlouhá pár desítek metrů ale opak je pravdou. Procházíme velmi pěkně zdobenou jeskyní, kterou mniši z kláštera leta používali k úkrytu ale i jako lazaret (průvodkyně ochotně ukazuje lůžko z obrovských krápníků). Prohlídka je zajímavá i tím, že se po jeskyni můžete pohybovat kdekoliv, takže si i naberete do bot či omlátíte hlavu o nízký strop (můj případ). Další zajímavostí jsou zimující netopýři jejichž trus je dle tvrzení průvodkyně víceméně čisté železo z vody zde v jeskyni. Zhruba po 20ti minutách jeskyni opouštíme a dozvídáme se, že je dlouhá přes 12 kilometrů a lze si jí prohlédnout celou v rámci akce, která se koná cca 1x do měsíce (nafasujete helmy a vybavení a průvodce, který to s Vámi absolvuje). No takovou velkou prohlídku bychom někdy mohli zkusit.  Venku sedáme na stroje a dostáváme informace k další cestě. Můžeme prý v pohodě pokračovat údolím přes Cheile Olteţului podél říčky Oltet.

Údolí nás přivádí do otevřeného horského sedla s parádním výhledem. Na vrcholku potkáváme pasáčka se stádem ovcí a zase vychutnáváme tu krásu okamžiku. Pokocháme se, Bimbajs pořídí fotku u cedule (takovej novej trend :D) a už sjíždíme do údolí Valea Latoritei k jezeru Lacul Petrimanu.  U jezera narážíme na rekreační chatu (Cabana Tudor-Petrimanu) od které vede pěkná cesta kolem vodopádu (Cascada Apa Spânzurată) až do vesničky Ciungetu. Hned za vodopádem potkáváme policejní auto. To nás takhle v horách docela překvapuje nikde nikdo a najedou policie, když se míjíme tak nás kluci policejní pozdraví a my frčíme dál. Když projedeme vesničku Ciungetu je už pozdní odpoledne. Hned za vesničkou se opět vrháme to terénu a po cestě značené jako „Spre Strategica“ míříme k hřebenům Mutii Latoritei odkud chceme spadnout na druhou stranu k jezeru Lacul Vidra. Je ale pozdě takže pár kilometrů za vesnicí zapadáme k potoku a rozbalujeme bivak. Svítí sluníčko rozděláváme ohýnek a já opékám „liščí hlavu“ kterou jsem ráno koupil v místním obchůdku.

Kluci Bimbajsové v mezičase zjišťují utržený rám na CA. Oba šrouby, které drží zadní rám a nosič jsou utržené. Nastává kompletní rozborka a my sledujeme jak se vedle ohně kupí hromada dílů a zvažujeme zda už není čas je začít přikládat do ohně :D. Nakonec se podaří jeden šroub nahradit a druhý stáhnout ocelovou páskou. Náklad si kluci přerozdělují jinak, aby stroji odlehčili a doufáme, že to bude držet. Večer přichází opět hvězdné nebe takže vysedáváme u ohýnku popíjíme pivko a vstřebáváme zážitky z dnešní cesty. Spát jdu jako jeden z posledních a než zavřu oko vyruší mně šustění odpadků hned u našeho stanu. Když vystrčím hlavu najdu hned u čtyřkolky lišku, která se snaží zmocnit odpadků. V duchu i nahlas zanadávám Lubošovi, který mi umístil pytel s odpadky přímo ke stanu. No ještě že to nebyl medvěd toho bych asi baterkou nezahnal :D. Odnáším tedy odpadky do bezpečné vzdálenosti od tábora a vymýšlím jak Bimbajse ráno vytrestám :D.

Foto dne: Bimbajs

PÁTÝ DEN (28.5.2014)
Ráno nás budí sluníčko. Vyndaváme všechno mokré vybavení a v průběhu snídaně je sušíme na louce. Když zabalíme vydáváme se směr hřebeny Mutii Latoritei. Než odjedeme od Bivaku přichází k nám dva Rumuni a hlásí, že na hřebeny nevyjedeme, že tam zůstali v úzkém místě viset s dřevařským autem. Odpovídám jim, že se stejně vyrazíme kouknout a kdyžtak se otočíme. Oni odchází dolů do vesnice a my míříme na hřebeny. O pár kilometrů výše opravdu nacházíme odstavené auto. Vedle auta se ale projet dá (někteří z účastníků si to tedy nemyslí), ale než se rozpoutá diskuze sedám na stroj a opatrně objíždím. Je pravda, že jedno kolo visí nad roklí ale už jsme jeli horší :D. Nakonec postupně projíždí všichni a vydáváme se dál.  Po pár kilometrech se otevírá parádní hřebenovka. Jsme zhruba 2000 metrů vysoko a okolo se do dálky otevírají naprosto famózní pohledy. Nádhera. V navigaci mám cestu značenou přesto občas trošku tápu nakonec se nám ale zhruba za dvě hodiny podaří hřeben zdolat a v dálce zahlédneme jezero Lacul Vidra. Původní plán zdolat celou hřebenovku nakonec hatí sníh asi bychom projeli ale strávili bychom zde spoustu času takže rovnou padáme k jezeru. U jezera zastavujeme a Keeper lepí pneumatiku.

Další ze zastávek je u přehrady Lacul Vidra. Když chceme pořídit fotky vynoří se hlídač a informuje nás, že jde o „Strategický objekt“ tudíž, že fotit nemůžeme. Nakonec ale poleví a dovolí nám pořídit fotky krajiny jen nesmíme fotit přehradu.  Od přehrady pokračujeme krásným údolím podél říčky Lotru. Míjíme spousty opuštěných dolů a u jednoho z nich dáváme oběd. S Bimbajsem Juniorem prozkoumáváme jednu z mnoha štol (já sbírám pár vzorků) a kluci venku u potoka sbírají slídu respektive přesněji Biotit, který se z horniny vyplavuje. Dále míříme na Valea Macesului kolem přehrady Bradisor až do městečka Brezoi v centru NP Cozia. Další cestu táhnu venkovem. V navigaci se mi podaří najít pěknou polní „spojku“, která by nás měla přivést až k drákulovu hradu Poienari.  Jedeme směr Satrucel, Soici ale vesničky objíždíme polními cestami, takže míjíme dobytek a projíždíme končiny, kde z tváří venkovanů čteme, že čtyřkolkáře tady opravdu ještě neviděli :D. Když se v jeden okamžik přiblížíme k asfaltu Keeper obhlíží stroj a hlásí, že mu něco bouchá jakože do nášlapu. Ajejej tohle už znám od Páji, kdy nám na KQ praskl rám. Sděluji obavy Keeperovi a ten je vzápětí potvrzuje je to tak prasklý rám pod nášlapem.  Rychle se tedy domlouváme, že opouštíme polňačky a zkusíme to po asfaltu natáhnout do většího města tedy Pitesti. Sice si zajedeme ale je velká pravděpodobnost, že narazíme na nějakou autoopravnu.  Když dorazíme do města tak stavíme u Magazine Mixt, kde mi Jarča upozorňuje na nějakého chlapíka v mastných montérkách. Vybíhám abych se ho zeptal a skutečně, má pneuservis hned vedle smíšenky. Přichází obhlédnout stroj a hned mává na Keepera, aby k němu zajel, že to svaří. My ostatní mezitím lelkujeme u večerky.  Rumun je šikovný, takže se Keeper zhruba za půl hodinky vrací s tím, že má zavařeno.

Protože jsme si zajeli a čas pokročil rozhoduji se k noclehu u nájezdu na další famózní rumunskou silnici Transfagarašan a to někde u jezera Lacul Vidraru. Po asfaltu tedy míříme do hor, kde kolem hradu Poienari projíždíme tunelem k jezeru. Jezero je pohádkové. Levý břeh je zcela opuštěný a po pravém vede Transfagarašan. Rozhodujeme se dát bivak někde na levém břehu a vydáváme se jej hledat.  Nakonec kotvíme na pěkné loučce u jezera s výhledem na nejvyšší pohoří Rumunska Fagaraš v pozadí. Snové místo.  Rozděláváme tradiční ohýnek večeříme a vegetujeme. Když padne tma trošku nás rohodí nejprve zvuk padajícího stromu, kdesi za námi v lese a vzápětí sada výstřelů někde v některé z mnoha zátok jezera. Únava je ale jako vždy mocná takže uleháme a těšíme se na zítřejší Transfagarašskou magistrálů. Pokračování příště ….

Foto dne: Bimbajs

Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko, Luboš Matějka, Zdeněk Klimeš, Ludvík Matějka
Kompletní fotogalerie: Já , SilverX5, Keeper