Ranní vstávání je docela v pohodě, spánek krásně dlouhý, na to nejsem z domova zvyklý, tak šup připravit, navinout etapu do roadbooku a na snídani. Jídlo je zde fakt dobrý, snídaně formou švédských stolů, takže do sytosti do radosti :) Dneska nás čeká vážně dlouhá etapa něco přes 200km, no říkám si, hlavně nezabloudit, zvolna a v klidu, vždyť jsem doma slíbil že se mi nic nestane…

Etapa vede přes krásné vrcholky hor a po hřebenech, škoda že ta nejhezčí část byla v RZ, nebyl čas zastavit a fotit, dneska už jsem si vzal i foťák, jelikož telefony jsme měli na každou etapu zapečetěny. Celou krásnou atmosféru a mojí klidnou ale přesnou jízdu, narušovali pouze všude přítomní psi, kteří mě neustále hnali dopředu, až jsem v jednom z menších výjezdu narval obrovskej šutr, kterej byl schovanej hodně pod zemí, takže jsem šel skoro přes řidítka, ale ustál jsem to, až na další odbočce jsem si všimnul, že nárazem se mi utrhnul raodbook a že se pro něj tedy musím vrátit mezi ty rozzuřený psi, což už nebyl takovej problém, ale sehni se na zem, když kolem tebe štěká jak sviňa asi deset psů :D No nic , nějak se mi podařílo ho zvednout a opět ujíždět, následně mě čekalo  přidělání roadbooku abych mohl pokračovat, ale foukal docela vítr, takže moje hliníková lepenka se pořád zamotávala. No hrozný, do toho nahoře bylo něco kolem sedmi stupňů, takže pastelky mi křehly, prostě to byla ňamka, ale povedlo se přiděláno a frčím dál….

Po přejezdu přes krásné hřebeny a horská sedla, muselo zákonitě přijít klesání,  to co ale přišlo, bylo spíš na padák a pokud jsem jel správně, tak to mělo trvat skoro 7 km a lesem, no říkal jsem si, co tě nezabije to tě posílí a dal jsem se do sjezdu.  Asi po třech km jsem si liboval jak to krásně jde, že je to jen o brzdách a dobrém výběru stopy, ale v jednom místě bylo třeba zatočit do leva, objet takovej ouvoz. Byly vidět stopy, tak jsem jel ( jen doplňuju v tom klesání nešlo zastavit, jen zpomalovat, takže nabylo moc času si vybírat ) už když jsem zatočil mi bylo jasný že je to na hraně, což se za chvílí potvrdilo, kolka se nahla nebezpečně směr do ouvozu a z kopce, bylo jasný, že musím seskočit a nechat jí padat, ale do kopce už to nešlo, musel jsem před ní a kutálet se rychleji než ona, deset metrů jsem vyhrával, ale kolka je těžší, takže mě doběhla, naštěstí mi přimáčkla jen pravou nohu od kolena dolu. 

V první chvíli jsem si myslel, že je to v prdeli, vždyť jsem doma slíbil že se mi nic nestane sakra. Asi po pěti minutách ležení pod kolkou, která zůstala kolama nahoru jsem se pokusil nohu vyprostil, naštěstí se za hrozné bolesti povedlo, chodit jsem nemohl, tak jsem se začal plazit, rozmýšlel jsem se, zda mám rozbalit tel. A volat si o pomoc, nebo počkat až pojede někdo kolem, ale jako napotvoru nikdo kolem nejel, ale uviděl jsem maly stromek, který byl na kraji toho ouvozu, tak jsem si říkal, vytáhnu přes navyják, otočím , spustím asi dalších deset metrů od kud se již dalo jet a uvidím, jak jsem si to vymslel, tak to proběhlo, mimo zrcátek , super moto řidítek a pár šrámů byla kolka v pořádku, rozhodl jsem se dojel dolů, přeci jen už mi zbývalo asi jen dvacet km do konce RZ, takže to zkusím dojet…

Hned pod lesem byla vesnice, kde byl kontrolní bod a na něm náš doktor, tak jsme se domluvili, že to zkusím dojet a pak si večer řeknem, jel jsem dál, ale po cestě jsem uviděl nepojízdného Michala na sportce, tak jsem nelenil a pomohl mu, mohl jsem ho stáhnout buď na kontorlní bod, nebo do konce RZ, konec byl blíž, ale horším terénem, bolest nohy byla tak velká, že jsem byl pro kratší vzdálenost, Blade konečně ukázal, že je to kolka i do nepoohody, po tom co mi dvakrát po dýlce šla pana orel, odtáhla další nepojídnej stroj. Z konce RZ jsem Michala již táhnul po silnici na základnu, protože terénem už by jsme to nedali, čekalo nás 70 km, bylo to napohodu, zastávka na pumpě, dotankujeme, koupíme vodu, dolévám do camelbagu. Až po půl hodině mi dochází že perlivá voda do tohoto zařízení není vhodná :) mám Hrb jak velbloud :) Za celou dobu jsem neměl lepší pocit v cíli etapy jako dneska, už jsem konečne tady a teď se ukáže co ta moje noha. Doktor hned po sundání bot a kalhot, prohlíží a vypadá to na pár zlomených kůstek v patě, výron kotníku a obrovský modřiny a otoky, domlouváme se,  že budeme chladit, dostávám práška na bolest ( mimochodem osobně doporučím super věc ) a ráno uvidíme co dál… 

Klasické kolečko umýt sebe, najíst se večerní rozprava atd., odcházím na kutě s pocitem, že zítra už nejedu, ale hrozně mě to štve, v noci toho moc nenaspím, pořád přemýšlím co dál, ale když už jsem sem dojel, tak se nechci zařadit mezi nedojeté, ráno dám řeč s doktorem…

15.srpna
—————————————————–
Vstávám brzy a hledám doktory, abychom se poradili, k překvapení všech prosím ať mi kotník zatejpují a že jedu, pokud by to nešlo, můžu se přeci vrátit….

Etapa je sice dlouhá, ale krásně rychlá, dlouhé šotolinové cesty, ze začátku jedu na jistotu, hlavně ať dojedu, ale ke konci etapy je druhá RZ a v té už zase jedu kudlu, krásně posílám neohrabaného Blade do smyku v zatáčkách a mám hroznou radost, že jsem to dneska dal.  Po příjezdu do cíle zjišťuju, že mám skoro prošoupanou botu od toho, jak ji mám zakleslou pod nožní brzdou, aby se mi při jízdě nepletla…

Běžné večerní kolečko a je před námi poslední den, musím přiznat že kvůli mé noze jsem rád že je to den poslední.