A je to tady s radostí našim čtenářům přinášíme druhou část parádního čtení na pokračování od Leoše Macháta. V této druhé části expedice se přesouváme z Řecka do Albánie a později do západní části Makedonie.

Albánie pro nás samozřejmě není neznámá. Tuto zemi navštěvuji již čtvrtým rokem. Tentokrát ale navštívíme jih země, který pro mně zatím neznámý byl. Mám podrobně naroutováno, tři mapy připraveny, takže ztratit se prostě nelze. Vjíždíme do země s tušením, že lepší jak loni to nebude, protože zkrátka nic lepší než loni nás nemůže potkat. Spletl  jsem se. Bylo tu maximálně parádní poježdění se vším co Vás napadne. Začneme ale pěkně popořádku. Řecká hranice probíhá v pohodě, celníci neřeší nic, jsme z EU, takže pohoda. Albánci také jen běžná kontrola nic, co by stálo za povšimnutí. Hned za čárou zastavujeme na benzince a fotíme se u jejich reklamní cedule. Název benzinky “ Kastráti“ prostě nejde přehlédnou :). Fotíme se před ním. Místní na nás koukají nechápou proč. Hned vedle měníme Eura za Albánské Leky. Kurz je dobrý, vlastně všude po Albánii je stejný,  tedy stejně dobrý, nikde se nás nikdo nesnažil natáhnout nereálným kurzem.

Rychlým tempem se snažíme co nejdříve  zbavit se nutného zla :) tedy asfaltového přejezdu albánskými rovinami. Míříme do města Korcë. Je to velké město regionu. Projíždíme centrem a pekelné teplo nás nutí zastavit u hospůdky a dát si pivo. Sedíme na zahrádce a sledujeme provoz na křižovatce před hospůdkou. Hlavní, vedlejší, levá, pravá, nic se neřeší, koukají po sobě a vždy to nějak výjde. Provoz velký nehoda žádná….nechápu. Pokračujeme dalším přesunem tentokrát již do kopců směrem na Carshovë. Motáme se v serpentýnách v nadmořské výšce lehce nad 1 km. Míjíme kaňony s šílenou hloubkou, propasti bez svodidel, brzdíme fotíme a jedeme dál.Potkáváme 3 motorky asi Němci. Je to rarita dá se zde zde potkat opravdu málo cestovatelů,  je to škoda, přesněji škoda pro ty co tady nejsou. Přijíždíme do města Ersekë tankujeme, doplňujeme zásoby jídla, piva, zeleniny a zase dál ať jsme do tmy někde v horách a máme čas na postavení stanů. Ve vesnici Borovë dáváme oběd, mrknu na teploměr a teplota ve stínu je 39°C. Mouchy si nás dávají k obědu. Lépe je na 4kolce.

Cesta se rychle mění ze špatného asfaltu na prašnou cestu. Nechápu. Spojnice dvou velkých měst je touto jedinou cestou v tak špatném stavu ale hlavně s tak minimálním provozem. Jen sem tam malý autobus nacpaný k prasknutí. Míjíme zajímavé skalní útvary zvětralých skal, neustále fotím. Konečně Carshovë  větší město, škaredé, šedé, špinavé, děs, raději nezastavovat. Ve městě jen jedna benzinka a bez naturálu. Prostě došel a co jako… počkej do zítra né? Celkem v klídku nám to suše borec z pumpy oznámil. Máme zásoby v kanystrech, takže doléváme a dotankujeme na další benzince. Jedeme dál do hor kaňonem podél řeky Vjosë. Začínáme stoupat do hor a vidina většího města v nedohlednu, začínám být nervózní. Vždy se připravuji při přípravě expedice na hustotu benzínek při cestě a dle toho chlapy informuji kolik dotankovat bokem do kanystrů, nebo dát jen do 4kolky s tím, že další pumpa je za chvíli a že nemusíme tahat závaží. Ale město Carsovë s vyschlou benzinkou mě dostalo. Další velké město je daleko po hlavní cestě, ale my potřebujeme za chvíli odbočit do hor, kde dva dny nic nebude natož benzinka. Musíme si trochu zajet pro benzin a pak se vrátit. Přijíždíme do městečka, kde dle mapy má být benzinka. Místní na nás nechápavě koukají, že tady žádná benzinka není a nikdy nebyla, a že musíme dál do města Përmet. Snad nám ropa vystačí. Vystačila, pumpa nalezena a benzín mají. Tankujeme do všeho co máme, zajímavý je pohled na benzínové pistole a hadice opravené omotáním hadru a látkové izolačky notně nasáklé ropnými látkami. No snad to pojede.

Otáčíme a vracíme se na původní odbočku a míříme vzhůru do hor do národního parku Bredhi i Hotovës. Po pár km přijíždíme k prastarému kamennému most, sjíždíme k němu. Na břehu řeky stojí němčour s teréním karavanem, kousek dál u mostu hospoda ….nějak živo tady na koci světa. Už vím proč, vedle mostu vyvěrá ze země termální pramen vtéká do kamenného jezírka a přepadem pak do divoké řeky. Tak tady určitě zůstaneme. (GPS 40.244401 20.432412). Parádní místo na stanování. Ale nejdřív přebrodit divokou řeku a rychle do přírodního termálu. Voda čistá, teplá, okolní panoráma , hory,  řeka,  most,  super !! Po očistě v teplé vodě jdeme na břehu řeky postavit stany a potom se jdeme seznámit s místními do hospůdky páté cenové skupiny. Dáváme pivo,zjišťujeme že se tady těm termálům říká Benjë.Majitel  hospůdky nás nalévá místní kořalkou. Tu má v láhvi Hruškovice R. Jelínek, asi dárek od cestovatelů z Čech.  Po pár panácích začíná na nás Česky: dobrý den, děkuji …..ale hlavně  po každém panáku“ Na zdraví“. Malinko si pomáhal šmírákem co mačkal v ruce. Měl radost, že mu rozumíme. Prohlížím si nástěnku na terase hospody. Jsou na ní samolepky cestovatelů co tudy projížděli. Většinou němci a taky česká .Lepím i tu naši a jdeme  spát. Blízkost řeky mě nutí nasadit špunty do uší.

Ráno kvůli rose necháváme stany postavené a jdeme na obhlídku okolí , Včera nám místní řekli, že dál po proudu je obrovský kaňon. Kaňon Lengaticë. S Danem vyrážíme, Karel vlezl do termálního jezírka, je nám jasný, že tohoto vorvaně jen tak z vody nevytáhneme, minimálně půlku dne. Jdeme tedy sami . Cesta nic moc, silný proud řeky. Musíme se brodit, břeh není,  jen vysoké skály na obou stranách. V dálce vidíme přírodní scenérii jak z nějakého filmu. Opravdu velmi vysoký kaňon plný zatáček, nikde ani noha. Někde jinde ve světě by se vybíralo šílený vstupný, nebo by to možná vyhlásili národním parkem se zákazem vstupu. Jsme úplně hotoví z toho co vidíme. Přitom žádná značka ukazatel, že je tady něco takového. Asi je to tak dobře. Kaňonem jsme brodili asi 2 km, vedl stále dál, ale to už jsme vzdávali, někde byl proud velmi silný a to co jsme viděli nám bohatě stačilo. Vrátili jsme se zpět ke stanům. Vorvaň  Karel byl už vyvržen na břehu v hospodě, rozloučili jsme se z hostinským zabalili stany a pokračovali dál do hor.

Vyjeli jsme nad kaňon a podél něho jsem pokračovali dál, teď zjišťuji jak je dlouhý. Míjíme vodopády které padají  do kaňonu.  V tom nejužším místě jsem si vybral defekt. Samozřejmě na přímém slunci a za chvíli za mnou terénní auto. Borci v autě úplně v pohodě, museli počkat asi 15 minut než jsem opravil defekt. Nedalo se mě objet. Po pár km má defekt Dan je to asi tím kamením je zde dost ostré. Rozřízl kolo dost ošklivě z boku asi 5cm. Přiběhli divocí psi, celkem nepříjemný, dávám tam 6 knotů.  Za chvíli pokračujeme. Vedro šílené, zastavujeme u každého pramene s ledovou vodou, měníme teplé pití za ledové, chladíme horké hlavy. Chtělo by to jet bez helmy, ale když vidím ty nekonečné strže tak si to nedovolím udělat. Přijíždíme do města Frashër. No do města jen  podle mapy, na všech mapách je to značený jako město, ale má to asi 5 baráků posetých po okolních kopcích. Myslel jsem si, že tady bude benzinka. Benzin ještě v rezervě máme, snad to vystačí. Zastavil jsem u jednoho domku, kde byla zrovna zabíjačka, tři ovečky to měly za sebou. Dal jsem pauzu a šel za nimi na kus řeči. Řekli mi toho hodně, ale nerozuměl  jsem ani slovo. Chvátám za klukama, které jsem viděl jak šplhají po vrstevnicích daleko přede mnou. Přijíždíme do Národního parku Kombëtar. Velká vstupní brána jak do Jurskeho paku. Přijíždíme k řece Osum, která protéká ještě masivnějším kaňonem než jsme ráno prošli, tento je  největším v Albánii. Jmenuje se Osum Canyon. Je plný vodopádů a jeskyní, délka kaňonu je 26km výška 450m a v nejužším místě jsou sklály od sebe pouhých 150 cm. Na jaře je dostatek vody pro raft k splavení v celé jeho délce .

Začíná se kazit počasí, po chvíli už prší, takže rychle do nepromoků.  Jedeme rychle do nějaké vesnice najít úkryt nebo ubytování. U cesty přímo nad kaňonem je ve vesničce Cerenisht a v ní malý kemp. Brzdíme a rychle pod střechu provizorní hospůdky. Přisedáme k místním štamgastům. Hned do nás lejí panáky pálenky. Já zůstávám u piva. Po dešti domlouváme ubytování. Nakonec stavíme stany v minikempu. Večer znovu klábosíme s místními o všem možném. Umí trochu anglicky. Radí nám kudy se vydat na prohlídku kaňonu, který je asi 50 metrů vedle kempu. Dá se ale k jeho úpatí dojít jen jedinou, fyzicky náročnou cestou. Ráno to jdeme s Danem vyzkoušet. Karel nám drží palce se shora. Je to opravdu náročný sestup. Nic pro člověka se závratěmi. Asi po 1 km tento horolezecký sestup vzdáváme. I tak jsme toho viděli dost, krásný vodopád a kaňon gigantických rozměrů. Raději se vracíme žádná vyšlapaná cesta zde není jen kluzká tráva a mech na šikmých zvětralých skálách. V poledne jsem zpět v kempu. S majitelem kempu po včerejším slibu jedeme jeho autem do blízkého města. Večer mi slíbil Albánské značky od známého. Sedám k němu do auta, automaticky si dávám pás on se směje, že pás dávat nemusím. Ale já ho začal i tak znovu zapínat .On se rozčílil, plácl mě přes ruku se slovy ať toho hned nechám a začal brzdit. Pochopil jsem, že toto je v Albánii zakázané a že bych byl asi u jeho známých ke kterým jsme jeli za exota a blázna. Značky, suvenýr z Albánie jsem získal. Nic za to nechtěl tak jsem mu pomohl naložit basy piv do auta. Cesta zpět taky zážitek. Auto poskakovalo chcípalo, motor vynechával i na několik metrů. On se jen smál, že je to v pohodě.V kempu jsem sbalili stany a pokračujeme dál do města Corovodë a pak do nejznámějšího historického města Albánie do města Berat. po asi 30 km nás zastihla průtrž , ale opravdu vodní smršť nehorázná rozprchli jsme se ve městě Polican. Já jsem zajel do tovární haly a kluci se vrátili malinko zpět pod most řeky Osum. Po hodině čekáni jsme se po telefonu zase slezli na jednom místě dali sváču a pokračovali dál. Vjíždíme do starověkého Beratu. Je to město zapsané na seznamu světového kulturního dědictví Unesco. Založeno bylo v roce 314 před n.l. má 70.000 obyvatel . Nad městem je prastarý hrad s výhledem na město. Doporučuji toto město navštívit . Stojí to opravdu za to.

Hledáme ubytování. Vzhledem k našim předchozím nocím ve stanu, potřebujeme hotýlek se sprchou, abychom se po pár dnech zase podobali lidem. Vybral jsem hotel, ten největší a nejluxusnější :-). Cena vzhledem k luxusu hotelu rozumná a tak si dáváme každý svůj pokoj ať jim to tady malinko zaplníme. Chvíli po nás přijíždí tlupa motorkářů, jsou to Italové, zdravíme se navzájem a valíme na prohlídku města. Vracíme se pozdě v noci. Chlapi jdou spát, mě to nedá a vyrážím sám znovu na obhlídku. Opravdu parádní podívaná na osvětlené historické centrum, osvětlené mosty,hromadu lidí, nacpané hospodské předzahrádky. Šrumec nečekaný uprostřed albánských hor pro nás tak nějak na konci světa. Ráno hotelová snídaně, balíme a na kolkách vyrážíme centrem města vzhůru do kopců na hrad Berat, který se tyčí vysoko nad městem. Vjíždíme až těsně před bránu hradu, místní výběrčí nám slíbil že 4kolky pohlídá. Dostal spropitné tak snad jo. Výhled na město je opravdu parádní, ani se nám nechce odjíždět. Dáváme v hradní restauraci předražené pivo a vyrážíme dál. Cestou zpět ve městě nabíráme zásoby jídla, zeleniny, piva , protože nás čekají hory bez možnosti doplnění zásob. Za městem tankujeme do všeho co máme, už nechci zažít jízdu na výpary. Čeká nás asi 150 -200 km bez benzinky  více km snad ne!

Za městem Polican sjíždíme s asfaltu do kopců národního parku Mali i Tomorrit. Z nadmořské výšky 300m dáváme za 20 km vrchol Tomori ve 2384 metrech. Slušný převýšení. Cestou na tuto horu míjíme několik povrchových lomů, kde místní dělníci opracovávají kámen. Šílené podmínky dost vysoko v horách, kde je bičuje neustálý studený vítr. Ve výšce nad 2 km jsem jeli v mracích parádní zážitek. Malinko mokří a dezorientováni šikmým pohybem mraků, ale paráda. Nad mraky to už zase svítilo slunce. Na vrcholu prohlídka památníku v podobě bronzové sochy nějakého vojevůdce a hned vedle nějaká stavba s hrobkou ověšená fotkami lidí, asi nějaký místní zvyk. Pár fotek a pokračujeme dál. Je tady krásně, ale  jen 10°C je celkem šok, v údolí je neustále 40°. Další cesta vede národním parkem, malinkými vesničkami posetými po okolních kopcích. Sem tam nějaký rozpadlý komunistický památník z doby soudruha Hodži. Projíždíme asi netěžší cestou expedice, úzké cestičky, šílené výmoly, části stezky zasypány nějakou černou spraší. Neustále v hrozném náklonu, do toho začalo pršet, vše velmi kluzké, jedeme opravdu krokem. Nic pro začátečníky. Přeložené 4kolky s vysokým těžištěm bezpečnosti nepřidají. Po několika km začínají zase stromy a cesta se začíná lepšit. Sem tam kamenný domeček, místní na nás koukají jak na zjevení, kde se tady jako berem. Přijíždíme k řece Tomorricë.  Pouštíme se do zasloužené svačiny. Dan zjišťuje proč se mu 4kolka vlní . Zjistil, že má prasklý rám, ustřihly se šrouby a hliníkový rám co drží zadní část 4kolky držel jen na venkovních plastech. Zadní část nevydržela velké  zatížení  přeloženého nosiče. Opravit to nejde. Karla napadlo čtyřkolku po obvodu stáhnout k sobě. Dáváme dvě velké kurtny a je opraveno ..snad. Většinu Danova nákladu dáváme na svoje 4kolky a pokračujeme dál. Ještě nás čeká asi 400 km. Musí to takto vydržet. Ještě pár km špatná cesta a pak dle mapy najedeme na červenou cestu (silnice 1. třídy). Bohužel toto označení je jen na mapě. Ve skutečnosti to je prašná cesta podél mohutné řeky Devoll.

Přijíždíme do velkého města Moglice. Město je na mapě značené jako velké . V reálu je to prdel světa, kde samozřejmě není benzinka. Ale ještě něco mám tak jedeme podél řeky dál, začíná se smrákat počasí zase nic moc, sem tam přeháňka a vypadá to, že bude hůř. Chtělo by to nějaký rozumný nocleh. Dnes se nikomu do stanu nechce. Navigace ukazuje západ slunce za 8 minut. No už by to chtělo zabivakovat. Konečně vesnička Zvarisht. Slušná hospůdka s méně slušným ubytováním. Domlouváme cenu ve všech i vymyšlených jazycích. Domluveno. Zasloužená sprcha v dřevěné části hotýlku, večeře a hurá na Tirana Beer. Dnes to bylo o fous, po tmě hledat místo na stanování a při pozdějším zjištění, že celou noc pršelo no to by bylo veselo. Vyšlo to! Ráno dávám procházku po vesničce. Šílený zapadákov, který nás ale zachránil. Typický obrázek ve středu vesnice: řeka plná odpadků. Přede mnou nějaká babka nese hromadu bordela a přede mnou to v klídku vyhazuje do řeky. Chtěl jsem ji při tom natočit, ale raději jsem si to rozmyslel. Po snídani navlékáme pro jistotu nepromoky a vyrážíme dál do města Maliq a k jezeru Prespa.

Přijíždíme do dalšího národního parku Kombetar i Prespes. Jsou to až 2200 m vysoké hory u jezera Prespa.  Projíždíme kolem jížního cípu jezera k hranicím s Makedonií. Polní cesta má jasně červenou lepivou hlínu. Pár fotek u výhledu na jezero a za chvíli jsme na hranicích s Makedonií. Makedonii projedeme jen kousek a další den hned zase zpět do Albánie kolem jezera Ohrid. První přechod, kdy jsem měl malinko strach, převážel jsem 3 Albánské značky, sice byly z vraku auta legálně darované, celkem pomačkané, ale byl by to průšvih kdyby je našli, ale nikdy nás neprohlíželi. No jak to tak bývá tady začala důkladnější kontrola. Celník si nechal otevřít boxy, a rukou tam začal něco hledat. Pak přešel na druhou 4kolku, já stál úplně v předu. Tak a jsem jednou nohou v base. Co teď. Šel jsem za ním a začal lámavou anglicko-němčinou zachraňovat situaci. Začal jsem  mu vysvětlovat jak mají krásnou zemi jak jsme navštívili Berat a další takové ty medové řeči. Celňák se zájmem poslouchal,  debata se malinko rozjela a na moji4kolku naštěstí  zapomněl. Uf toto bylo o fous. Dál na Makedonské celnici pohoda. Ještě přejet nám už známé pohoří Galičica a jsem v našem základním táboře kde máme parking auta. Tam jsem vyložil pašerácký lup značek .Od paní domácí jsme si nechali přemáchnout trenýrky a ostatní unavené šactvo a ráno zase zpět do Albánie. Hraniční přechod je od našeho tábora asi 10 km. Ráno se oblékáme do zase čistého a vyrážíme k hraničnímu přechodu Sv. Naum – Tushemist. Na hranicích zase veselo. Čáru totiž přejížděl autobus němců. Vyběhli z něj snad všichni němci. A Ti nás fotili a fotili. Karel byl ve svém živlu dokonalé němčiny. Ztvrdli jsme tam pěkně dlouho, ale byla sranda.Všude kolem krásné hory hned vedle výhled na jezero Ohrid, ale němce zajímaly jen naše zabahněné 4kolky. Po klasické kontrole všech dokladů jedeme podél břehu Ohridu do města Pogradec. Turistické město s bordelem v periferii a s krásně vybudovaným centrem. Dáváme kávu pivo a kocháme se okolím. Dost živo. Jedeme dál do kopců směrem na sever k východní části Makedonie. Z výšky 1320m je krásný výhled na celé jezero. Míjíme několik horských jezer ,po 20 km  najíždíme na asfaltku, která nás svádí z hor k turistickému centru Lin. Tankujeme do plna za chvíli bude Makedonie a tam je dražší benzín. V Linu na břehu Ohridu dáváme pauzu u luxusní restaurace. Jdeme za jídlem, po vyhlášeném Ohridském pstruhovi. V Makedonii je přísně chráněný pod  velkou pokutou. Je to endemit žijící jen v tomto třetím nejstarším jezeře světa. Roste velmi pomalu proto je tak vzácný. Albánci to neřeší . Stejnak už to měli kluci za sebou takže ty naše 3 kousky ho nezachrání. Všichni jsme se shodli, že to byl kulinářský zážitek. Nejlepší ryba mého života . Taky byl i na albánské poměry pěkně drahý.  Pokračujeme opět na další hraniční přechod .

Do Makedonie vjíždíme přechodem Kjafacan – Qafë Thane  nic už nepašuji takže pohoda…  Směřujeme podél pohoří Jablanica do velmi zvláštního městečka Vevčany. Toto město se chtělo před nedávnem osamostatnit. Chtěli vytvořit samostatný stát (nejmenší na světě). Tiskli dokonce svoje peníze a měli i vlastní pasy. Nakonec z toho sešlo, ale přilákali turisty a jediné co mají tak vstupní brány do města a VV na espézetkách. Projeli jsme centrem městečka a vydali se do hor nad ním. Krásný výhled z kapličky vysoko nad městem pokazil zase déšť. Jedeme za hustého lijáku zpět do Vevčan. Dnes musíme přespat u místních. Ráno se vydáváme znovu pokořit okolní hory, jedeme na horské pleso Vevčanska Lokva. Po 15km začíná pršet, otáčíme a jedeme zpět do údolí k Ohridskému jezeru do města Struka a podél břehu do hlavního města regionu do starobylého Ohridu. Stále prší, proto vynecháváme prohlídku města a pokračujeme do našeho tábora na jihu jezera. Můj nepromok je v pohodě, ale Dan a Karel začínají trpět. Jedeme co to dá. Odpoledne jsme v základním táboře o den dřív než jsem měl naplánováno. Počasí se nám pokazilo naštěstí  až na konci expedice. Domlouváme se, že naložíme 4kolky a vyrazíme ještě dnes na noc domů. Druhy den v poledne jsem v ČR. To, že cestou Karel rozmlátil novou navigaci psát nebudu….nebo rozbije něco mě :). Tak zase někdy …. ahoj  Leoš.

Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát, Dan Halata
Kompletní fotogalerie: Zde