Orientační závod Berounskem
V pátek odpoledne tedy přijíždíme do Kempu Plěšivec za Berounem, kde se do večera sejde prvních zhruba 30 čtyřkolek. Jak to již bývá zvykem večerní zábava je bujará a paří se až do brzkých ranních hodin. Zábavě dominuje Ústecká klubovna v čele s „Johaníkem“, „Vojtou“ a „Kořkou“, vtip střídá vtip, a tak usínáme ve výborné náladě s břichem bolavým od smíchu… Ráno nás budí zvuk motoru nedočkavých ranních ptáčat a organizátoři začínají zapisovat jednotlivé týmy. Nakonec je na startu připraveno 43 čtyřkolek zařazených do sedmi týmů. První se na trasu vydává tým Tytyty a děvčata, ostatní týmy následují ve zhruba 30ti minutových intervalech. Organizátoři postupně dostávají zprávy z kontrolního stanoviště, ale i od místních obyvatel o tom jak jednotlivé týmy postupují tratí a zdá se, že vše probíhá bez problémů. My vyrážíme jako poslední sběrný tým zhruba kolem 11. hodiny. Na kontrolním stanovišti dostáváme informaci, že všechny týmy jsou již na trase a tak je hbitě následujeme. První pasáž závodu je víceméně zahřívací jde o zhruba 10 kilometrů polních cest na kterých je několik kontrolních bodů. Pro Jumbo není taková trasa žádná výzva a já si na stroj zvykám čím dál víc a dá se říci, že začínám být docela nadšený z hravé ovladatelnosti čtyřkolky.Postupně se „prokousáváme“ až ke kamenitému sjezdu, kde sklouzáváme k silnici. Zjišťujeme, že nám chybí polovina týmu a tak se vracíme a nacházíme „Ledvu“ ve stavu těsně po kutálení. Jezdci jsou bez zranění čtyřkolka bohužel nikoliv sjezd stylem pana orel odneslo pár plastů a „Ledva“ hlásí, že je něco s variátorem. Zkoušíme ještě kousek trasy, ale Jirka to vyhodnocuje tak, že se raději vrátí a míří zpět do kempu. Něco po poledni dojíždíme v členité terénní pasáži tým „Plzeň“ vedený „Pájou“ ten nás pouští před sebe a my míříme na malebný ranč Malkov na oběd. V dojezdu na ranč zjišťujeme, že jeden z členů Plzeňského týmu (překřtili jsme jen na „Vilíka“protože má na dresu obrovskou včelu) dorazil za námi a tak si jej dobíráme, že ztratil svůj tým a že mu stačí „brzdovky“ od čtyřkolky a jede za
ní. Na ranči zastihujeme několik týmů a tak je dvůr plný čtyřkolek. Místní obsluha není na takový nápor zvyklá a tak se bavíme tím, jak zmateně pobíhají. Když odjíždíme, hlásí majitel, že jsme je kompletně vyjedli a že musí pro zásoby… Na ranči probíhá dětský indiánský tábor a tak nás jeho vedoucí poprosí, zda bychom nepovozili děcka. Kluci se toho hned ujímají a tak si máme příležitost užít i rozzářené vykulené oči malých indiánů. Po obědě pak vyrážíme na trať a počasí se šmahem horší tak jak nás dopoledne provázelo sluníčko tak hned po odjezdu začíná hustý vytrvalý déšť. Volíme tedy svižnější tempo, jelikož zbývající dvě třetiny trasy jsou víceméně jen o terénu místy docela těžkém.
tiž „Kamzík“ schodil helmu do louže a jak zjišťuji nebyla to jen tak obyčejná louže ale nějaká močůvka :D.Zajíždíme aneb první kilometry s novým strojem
Nastal napjatě očekávaný okamžik a my se vydáváme pro naše zcela nové Expediční SMC Jumbo 720 R, které nám na expedice zapůjčila firma Journeyman.
Přebíráme stroj vonící novotou vybavený opechováním podvozku, boxem značky SHAD se 14ti palcovými pneu Maxis Bighorn. Není s čím otálet respektive se tolik těšíme na první dojmy, že se spontálně domlouváme na zajíždění hned na následující víkend. Zajíždět vyrážíme ráno a první kilometry jedeme po silnici. Jumbo mile překvapuje stabilitou a hravým ovládáním. Vše je ještě syrové a tak držíme ručičku tachometru do 60 km/h. Je to ale vnitřní boj, protože čtyřkolka každým ujetým kilometrem reaguje na plyn ochotněji a navádí řidiče k většímu rozletu.
Prvních zhruba 100 km po silnici spolkne Jumbo než se rozkoukáme a tak zamíříme do lehkého terénu. Hned v prvním členitém úseku musím vyzdvihnout příjemnou ovladatelnost čtyřkoly až mně zarazí s jakou lehkostí lze i v kamenitém sjezdu čtyřkolku řídit a jak obratně se proplétáme mezi stromy. Tak jak jsem u jiných strojů volal po posilovači tak si zde říkám, že řízení reaguje vyložěně akorát, tedy není ani příliš lehké ani s ním nijak nebojuji.
Protože nejsem v zajížděcí skupině vedoucí tak než se naději sklouzne v jednom úseku lehký terén do težšího a před námi se objeví zhruba 200 metrů hlubokých kolejí plných hustého bahna. Sleduji přede mnou se prokousávající Polaris a vzápětí Jumbo pouštím do kolejí. Zhruba v polovině jsem nucen připnout přední náhon ( spíše proto že nechci nový stroj nějak trápit) a pak úsek víceméně hravě zdolávám. Tam, kde bych dříve drhnul podvozkem Jumbo projíždí bez zaváhání a potvrzuje se to co bylo patrné již při prvním pohledu, že je čtyřkolka vysoká což je pro prostupnost terénem určitě lepší a jak se později ukazuje bez dopadu na boční stabilitu.
Po projetí zběžně kontroluji stav zabahnění stroje a přitom si všímám jak jsou vedeny pancéřované hadice k předním brzdám. Zde bych viděl prostor pro změnu protože jsou vedeny po spodním rameni a vytváří oko které je přímo výzvou pro případnou větev. Vedení hadice určitě nebude problém přesadit a tak to bude pravděpodobně první drobná úprava kterou naše Jumbo prodělá.
Další zajížděcí výprava probíhá na Orlické přehradě. Tentokrát vyrážíme na víceméně silniční projížďku po okolí. Je sobotní ráno a my se probo
uzíme do slunečného dne. Odjíždíme z kempu Velký Vír ve dvou, tedy expediční Jumbo a s ním Suzuki KQ 750 řízené Pájou. První kilometry cesty nás přivádí k památníku Lety, kde zastavujeme na krátkou pauzu a pietu. Potom vyrážíme kolem zámku Orlík a pokračujeme na druhý břeh přehrady do kempu Radava. Jumbo je i na silnici na delších přejezdech velmi pohodlné a tak si užíváme parádní výlet bez nějakých bolavých zad či vydrnčených rukou.
Další zastávkou je hrad Zvíkov, kde necháváme čtyřkolky na placeném parkovišti a obhlížíme hrad. Oběd si dáváme v krásné restauraci s rodinným pivovarem, kde se obdivujeme kráse místních servírek :D a pak už zase svištíme s větrem o závod. Silnici kombinujeme s lehkým terénem v podobě několika polních cest lemovaných třešněmi, kterými plníme břicha. K večeru okruhem opět míříme do Kempu kde usedáme k vychlazenému pivku a večerní zábavě. Najeto zhruba 100 km většinou silnice bez jakýchkoliv potíží a problémů.
V kempu diskutujeme nad pár „nedostatky“, které jsme na stroji objevili a které bude třeba vychytat :
Bude třeba upravit sedačku, která občas vyskočí z plastového „zámku“ jde o stejný “neduh“, který jsem řešil na mém TGB Blade 550, kde jsem musel přesadit zámek. Vyměnuji gripy jelikož nejezdím v rukavicích, tak moje ručky po pár kilometrech ozdobily mozoly :D. Na delší trasy tedy volím tuto jednoduchou úpravu. Při montáži gripů (ODI – Troy Lee Designs), zjišťuji, že originální nejsou stejně dlouhé a nebo nebyly zcela naražené (levý nový grip nejde zcela nasunout) proto jsem při montáži musel přesadit brzdu i ovládání světel a startéru (to si vyžádá jeden nový otvor do řidítek). Montáží víceméně potvrzuji, že ji zvládne i úplný laik a technický antitalent :).
Jumbo má najeto 500 km a tím první fáze zajíždění končí. Čtyřkolka zatím naplnila a v rovině řízení i předčila naše očekávání a tak věříme, že bude na expedičních cestách dobrým partnerem a že Vám zde budeme moci sdělovat samé výborné zážitky z cest na které nás odveze.
Expedice Albánie
Leoš Machát nám na náš server přispěl vynikající reportáží z dobrodružné cesty do Albánie a my Vám jí tedy tímto přinášíme:
Do Albánie js
me se vydali začátkem května, mělo nás jet 6 ale kvůli pracovnímu vytížení jsme jeli jen tři: já Leoš2 na Suzuki KingQuad 750, Červík na Arctic Catu 700 a Véna na Polarisu X2 800 ccm. Albánie je hornatý stát na západě Balkánského poloostrova, u pobřeží Jaderského a Jónského moře. Díky své výhodné polozeu krásného pobřeží a v oblasti příznivého podnebí by se očekávalo masové využití turistiky. Ale ono tomu tak není. Od zbytku Evropy ji dlouhá léta dělil totalitní komunistický režim, který byl izolován od všech států západní i východní Evropy. Tato absolutní izolace přivedla Albánii mezi nejchudší země Evropy. Izolace má však s odtupem doby i své klady a to krásy nedotčené horské přírody s místními lidmi s jejich stylem života, takovým stylem života na jaký jsou zvyklí a jaký mi ostatní obdivujeme. Třetina území Albánie leží ve výšce nad 1000 m n. m. a to je to pravé co mě tam tak táhlo. Nekonečné nedotčené hory s hrstkou místních lidí pastevců a horalů, kteří si tam žijí svůj pro nás nepochopitelný život.
Projezdili jsme pohoří Albánských Alp (Prokletje) s nejvyšším vrcholem Korab (2 764 m n. m.) leží na hranicích s Makedonií. Albánie, albánsky: 
Shqipëri (čti Šiperi) není nebezpečná jak jsem slyšel a jak mě od cesty odrazovali, je pravda že na hranicích je to takové komunistické čekání 1-2 hodiny, ale není to buzerace jak si někdo představí s kompletním rozebráním 4kolky a kontrolou veškerých věcí. Datlují do počítače úplně všechno z pasu, techničáku včetně VIN kód, zelené karty a nakonec si pěkně ofotí i Váš pas. Dělají to strejdové s velkými pupíky, kteří očividně nikam nespěchají. V Albánii jsem udělal asi 1000 fotek , ale hraniční přechod je jen na dvou a to hodně tajně, prostě ta atmosféra tam byla taková … zvláštní. Ale proběhlo to v pohodě narozdíl od hraničního přechodu mezi Bosnou a Černou Horou, tam si celníci vymínili 2 expediční trička! Hned za hranicemi na první benzínce jsem rozměnili Eura za Albánské Leky ( ALL ) kurz zde i všude jinde byl hodně podobný a byl velice solidní při porovnání s ofiko kurzem. Ceny jsou k mému překvapení celkem vysoké, pivo cca 25-30 Kč, benzín do 30 Kč, ryba s přílohou 180Kč, ubytování v hotelu hrůzy 270Kč bez vody a světla.
Samozřejmě že jsme spali ve stanu, ale po třech nocích jsem vyhledali ubytování abychom se mohli osprchovat, tedy pokud tekla voda.V horách bylo míst na stanování poskromnu, hodně kamení a příkrých srázů, ale vždy se našlo příhodné místo. Z domova jsem si přivezl ujištění, že zde žádní medvědi nejsou. Za týden jsem se v Černé Hoře od místních dozvěděl, že je tam medvědů hodně a že jsme blázní spát tam ve stanech, plácali se do čela a odcházeli snad volat Chocholouška. Při sjezdu z hor jsme našli nástěnku s fotografiemi tzv.fotopastí, no a byli tam samí medvědi, ale my jsme žádné neviděli, takže tam prostě nejsou a hotovo :-) Noci v horách byly super, nádherná panoramata jak z filmu, škoda těch špuntů co jsem musel mít v uších jinak bych si užíval i zvuků hor. Ale poslouchat řev žab u horského jezírka, nebo štěkot pasteveckých psů celou noc by se fakt nedalo. Možná jsem přeslechl i ty mědvědy co se motali kolem, takže špunty rozhodně nezapomenout. Nejchladněji bylo v cca 1600 metrech a to 3°C ale dobrý spacák to jistil. Co mě v horách překvapilo byly želvy, každou chvíli jsme zastavovali , nebo se v poslední chvíli vyhnuli těmto tvorům, kteří nevím proč žíjí zrovna tady celkem vysoko v horách. Oproti Rumunsku jsou zdejší hory trochu jiné, nedá se jezdit po jejich vrcholech, protože zde jsou hodně ostré a skalnaté, sjízdých cest je zde méně, takže když to jednou cestou nejde, tak další alternativa znamená složitšjší hledání a velká zajížďka .V Rumunsku je cest hromadu a dá se vybírat kterou se vydám.
Albánie je plná komunistických budovatelských památníků a hlavně velké množství bunkrů, takových malých půlkulatých nesmyslů, kterých je na území A
lbánie pře 500.000 ks. Byly stavěny asi před 25 lety proti údajnému nepříteli. Jsou tam i velké pevnosti, hlavně na pobřeží. Všechny jsou volně přístupné a pro milovníky vojenských opevnění je to ráj na zemi. V Albánii zapomeňte, že na každé křižovatce budou dopravní šipky které ukazují kam vede cesta, je jich velice málo a když jsou tak budou vždy rozstřílené většinou z brokovnice. Je to asi místní sport střílet do všech dopravních značek. Komunikace s místními je velice špatná, jazyk je uplně jíný a žádnému jazyku se nepodobá. Kývání hlavou ano -ne je přesně naopak to nás taky párkrát zmátlo, když nám místní ukazoval že tam neprojedeme, ale vlastně kýval že se tudy jet dá.Anglicky umí je několik mladších ročníků. Při jedné z vyjížděk nás zastavila Albánská televize kluci odjeli, tak rozhovor zbyl na mě, anglicko-německy jsme si popovídali, no ale ruku na srdce ještě že to nikdo v ČR neuvidí. Mapové podklady vcelku souhlasily s realitou, navigace nás jednou vypekla, když Uncle Google nás poslal cestou, která nebyla, ale čekalijsme že to bude horší. Cesta označená jako zpevněné je ve skutečnosti těžce průjezdná cesta plná kamení s velkým převýšením.Všechny výjezdy v horách nás zastavily cca v 1600 metrech kvůli sněhu. Květen není ani na Albánii moc vhodný na zdolání nejvyšších vrcholků, doporučují léto, nebo září.
Jací jsou albánci? Ve velkých městech jsem z nich nebyl moc odvázán, sice se nic nedělo, ale ta špína kolem rozpadlé domy, shluky lidíjak na nás z chodníků pořád něco pokřikovali mě moc nelákaly k zastavení. Nikdy se nic nestalo, ale jejich reakce na naši přítomnost dost prožívali. Katastrofa jsou řidiči, neustále troubí, předjíždí nás, jedou velde čtyřkolky, křičí troubí, zase předjíždí, bál jsem se že mě nabourají, no dočkal jsem se.V křižovatce byla stopka, tak jsem zastavil, no ale s tím ten za mnou nepočítal, protože na to se tady nehledí .O metr mě strčil do křižovatky, rozbil si značku, o moji kouli ještě že tam byla. V horách jsou Albánci úplně v pohodě bez vyjímky mávají zdraví, klidně by i pomohli, ale jak si o pomoc říci? Policie bez problémů, bylo jich ve městě celkem dost, ale žádné stavění, nebo buzerace, naopak za Vénou jeli přes půl města, aby mu vrátili termoláhev, kterou ztratil. Ještě mu pak ukázali cestu z města protože jsme mu nechtěně ujeli. Zajímavé na vozovém parku albánců je naprostá většina aut značky mercedes! Jsou to většinou starší modely, které by na naších STK nikdy neprošly. Tady se to neřeší policie akorát měří rychlost, dopravní přestupky a zákazy přehlíží. Všichni řidiči mají zvláštní sport předjet vše co jede před nimi a to za každou cenu, samozřejmě za neustálého troubení. Motorkáři to je taky dílo, neviděl za celou dobu expedice ani jednoho v helmě. Předjíždí vás klidně i zprava a mají radost z toho že jsou o 3km rychlejší .
Cestu k moři jsme si zkrátili (asi 50km) po dálnici. Tímto se všem 4kolkářům omlouvám, ale chtěli jsme najít pěkné místo přímo u moře ještě za světla. Jestli se 
na dálnici platí nebo jestli tam 4kolky smí to nevím, ale jezdilo tam kde co, takže asi jo. Díky tomuto přesunu jsme našli luxusní místo na stanování na útesu přímo u moře! Toto se mi na Albánii líbí, že v jedné zemi a kousek od sebe se dá brodit sněhem vysoko v horách, a zároveň bezstarostně jezdi po pláži podél teplého moře s palmami.U moře to bylo jako někde v karibiku, teplé moře, jemný písek, dlouhé pláže. Bohužel jsme v Albánii, takže se našly v zákoutí i hromady odpadků vyvržené z moře, většinou ze směru velkého města. Teploty byly vysoké ale koupání to vše nahradilo. Další ubytování jsme našli přímo na pláži, nové chatky za 10 Euro za osobu a noc. Za celou dobu jsme v Albánii potkali z turistů 5 čechů na kolech, 2 motorkáře taky z Čech a míjeli jsme pár motorkářů z Německa toť vše. Auta s vleky jsme nechali v Černé Hoře v kempu českého majitele, asi 40 km od hranic s Albánií. Celou Albánii jsme pak jeli pouze na 4kolkách. Důležité bylo vézt navíc ještě 30L benzínu v kanystrech, protože hustota benzínek byla v odlehlých oblastech mizivá. Na cestách je potřeba být opatrný,hlavně v nepřehledných zatáčkách, každou chvíli jsem objížděli spadlé velké kusy skal, velké výmoly v asfaltu a stržené kusy cesty také nebyly vyjímkou. Samozřejmě krávy, ovce, osli, kozy byli neustále hlavními uživateli všech silnic, velice pomalu šli stranou, což je vždy nebezpečné. V Albánii jsme byli 6 dní v Černé Hoře jsme jezdili 5 dní celkem tedy i s cestou z čr 12-ti denní expedice. Autem najeto 2600 km na 4kolce najeto 1300 km. Pro informaci moje náklady úplně se vším i s dopravou cca 35.000 kč .
Doporučuji jet do Albánie vnitrozemím né po Jadranské magistrále, ta je hodně na jihu prašná a plná zatáček. Takže: V Chorvatsku po sjetí z dálnice jet do Ljubuški, Čapljina, Stolač, Predolje, Bileča, Nikšič, Podgorica a na Shköder. Je to mimo turistický ruch, nové silnice a na hranicích klid. Při cestě domů jsem jel bez zastávky a zvládl jsem to s vlekem za 16 hodin.Na vleku jsem samolepku 80km přelepil na 100km, abych mohl letět 110 :-) A co navštívit v Albánii? Albánské Alpy, národní park Théth, Skadarské jezero, přehrady na řece Drin,trajekt na přehradě Komanit, pevnost Rozafa ve Shköderu, poloostrov Kepi i Rodonit, zachovalé vojenské opevnění, Jónské moře, národní park Lugina e Valbonës….
Nezapomeňte, veškeré doklady, kontrolují vždy pas, zelenou kartu, spz, technický průkaz, řidičák. Dobré je udělat si pojištění, já si udělal pojistku proti krádeži a živlům. Sebe je důležité nechat se pojistit na sportovní výkon! Běžné pojištění které se používá na dovolenou nepokrývá zranění způsobené jízdou na 4kolce. V rádcích pro cestu do Albánie se doporučuje mezinárodní řidičský průkaz (Ženevský typ) ale nikdo ho po mě nechtěl, a kluci ho ani neměli. Zapomeňte na výměnu peněz v Čr na Albánské Leky, nikdo to tady v bankách ani neznal, koukali na mě jak na blázna, takže jedině tam a za Eura. Vývoz Leků ze země je zakázán, takže jsem si jich pár na památku dovezl. •
Kompletní fotogalerii naleznete zde : Albánie , Černá hora ZDE , Cesta do Černé hory, Kotor, Budva
Máte-li nějaký konkrétní dotaz, klidně mi napište : email – Leos2@seznam.cz
