Archív rubrik: Rumunsko
Deník – První den jízdy
Ráno se tak nějak spontánně budíme zhruba v 7:30. Sotva oko rozlepím vybaluji vařič a na zápraží naší chaloupky vařím ranní kávu. Noví učastíci káv
ě neholdují něbo neznají ranní obřad a tak nakonec „kávuji“ jen s Pájou. První Rumunská snídaně jen navazuje na již zažité nejprve dostáváme snídani tak říkajíc anglickou, (vajíčka salám máso atd) ale posléze i vynikající buchty od paní domácí. Popisovat již popsané by asi bylo plýtvání slovy nicméně je to opět bašta, pro kterou stojí za to absolvovat onu vyčerpávající 1100km dlouhou cestu. Po snídani uháníme sbalit vše potřebné a v 9:00 hodin už před chalupou čekají 4 čtyřkolky připravené vyrazit. Pozorný čtenář se dovtípí, že dvě kolky chybí. Ano Bimbajs Senior i Junior brzdí rozlet a s omačkanou tvářičkou doráží s mírným zpožděním:D
Nak
onec ale vyrážíme vstříc prvním, tak říkajíc zahřívacím zážitkům:D. Prvním bodem, který chceme navštívit je Turecká Díra a tak hned za Gernikem stoupáme po kamenité cestě červenou značkou, naivně se domnívaje, že za zhruba hodinku dosáhneme cíle. Cesta je náročná terén začíná kamenitým úvozem a než se naději připínám přední náhod a trápím Jumbo těžkým terénem. V jednom okamžiku zůstávám bezmocně viset na kameni za kouli. Na hřebeni zastavuji a dáváme první odpočinkovou pauzu přičemž za pomoci naší technické podpory v podobě Bimbajsovic rodinky demontuji kouli a Sýkorka mně následuje. Po demontáži sjíždíme z hřebene do hustého bukového lesa a já si plně užívám ovladatelnost kolky a parádní přírodu kolem.
Zjišťujeme, že i když jsme zde byli před pár měsíci tak najít Tureckou Díru nebude jednouchý úkol. V k
ruzích se k ní buď přibližujeme nebo naopak vzdalujeme. Každé udolí je navlas podobné tomu předchozímu a my hltáme terén bez ohledu na to, že zrovna nevíme kam jedeme. Nakonec se nám díky Pájovi a jeho navigaci podaří jeskyni najít a tak sjíždíme až do jejího ústí a dáváme pauzu. Zatímco Bimbajs senior zkouší jak hluboko dokáže do jeskyně napasovat jeho Polaris prohledávám ústí jeskyně a nacházím maxi lejno, které pro uklidnění dámského osazenstva zkušeně označuji jako typické medvědí :D Jak ale později zjistíme medvědí lejno vypadá jinak :D
Po vyblbnutí pokračujeme dál a já bludička zase vedu skupinu. Rozhoduji se pokračovat víceméně za šipkou tedy sklouzáváme do udolí, ze kerého pokračujme jednou evidentně leta nejetou svozovou cestou. Výjezd začíná potokem, který pak strmě stoupá vymletým korytem na hřebeny. Za mnou jedoucí Blaženka odmítá následovat moji stopu (v náklonu se bojí) a tak občas sbíhám, abych jí pomohl. V jedné hodně zapeklité pasáži Blaženka zůstává stát tedy parkuji stroj a bežím se podívat co se děje. Blaženka hlásí, že jí kolka chcípla a to tak říkajíc bez příčiny. Kluci Bimbajsové zahajují diagnostiku, tu vyloví kabel tu reátko tu stříknou sprejem tu něco zapojí až mně z toho jde hlava kolem a tak jim taky pomáhám a kibicuju, když mně kombinačky nesvěří :D. Zhruba hodinku probíhá kompletní revize elektriky a kolka stále nechce nastartovat. Protože jsem celý výjezd točil na video vybavuji si, že v okamžiku odumření kolky začala blikat výstražná světla a tak vznáším dotaz zna to nemůže mít nějakou souvislost. Posléze zjištujeme, že si Blaženka přepla chcípák a proto jí kolka nejede. Kluci plní nadšení skládají kolku přičemž probíhá notná dávka humoru na Blaženčin účet ( s nejvyšší pravděpodobností byl ale problém i v nějakém kontaktu, který jsme při revizi zprovoznili). Po složení stroje pak pokračujeme dál.
Zastavujeme až v lomu u přehrady, kde se rozhodujeme poobědvat. Vybaluji tedy buřty a klobásky horčici a chleba od Merhautů Pája přidává klobásy a tak si vychutnáváme č
eského buřtíka v Rumunské divočině. Po obědě nám Blaženka pořizuje společné foto a posíleni pokračujeme dál směrem k Dunaji. U Dunaje hned stoupáme zpět na hřebeny a zkoušíme údolí za údolím. Některá stoupají k opuštěným dolům a na konci jednoho pak nacházíme pasoucí se krávy a parádní výhled na Dunaj. Když proběhne focení hlásí Blaženka, že na konci údolí cesta nejspíš pokračuje a tak se vydávám to prověřit. Neujedu ani 30 metrů a zjišťuji, že nejsem kamzík a tedy že se budu muset otočit. Při vlastní realizaci pak prověřuji kvalitu plastů expedičního Jumba protože drsně zaberu podběhem o strom. Plast zadrnčel až mně zatrnulo ale vrátil se zpět bez úhony jen samolepka odpadla potvora odpadavá :D
Pokračujeme k Dunaji odkud za chvílu stoupáme zpět na vrcholy. Odpolední cesta nás pak vede vždy do nějakého údolí odkud posléze přes hřeben dalším údolím klesáme zpět k Dunaji. Nakonec zamíříme přes Sichevitu po kamenité cestě zpět do Gerniku, kde neomylně parkujeme u hospody na jedno točené.
U pivečka objednávám místního panáčka a tak se skoro již tradičně jedno pivko zvrhává v bleskurychlou pijatiku. Blaženka nás baví hurónským smíchem a posezení je to skutečně veselé. Na večeři pak dojíždíme nacucaní jak pupenec :D U merhautů se v průběhu dne ubytovala skupinka čtyřkolkářů ze Semil a tak společně večeříme. Po večeři jde Bláža se Sýkorkou do hajan potom se vytrácí i Bimbajsové a tak hrdině reprezentuji jen já s Pájou přičemž kolem půlnoci odpadáme také .
Než večer zaklapnu oko ještě zapisuji deník a přemítám jaká je to paráda že jsem zase zde …
Deník – Expedice začíná
Dnes nastává dlouho očekávaný den D a my konečně odjíždíme na další ATV Expedici do Rumunského Banátu. Nakonec vyrážíme v sestavě:
Pája – Suzuki KQ
Bimbajs senior – Polaris XP 850
Bimbajs junior – Polaris 800
Sýkorka – SMC Jumbo 720 R
Blaženka – Journeyman Gladiátor
a já Mrtvolka – Expediční SMC Jumbo 720 R
Kolem 3 hodiny přijíždí Pája a tak nakládáme čtyřkolky balíme náhradní díly, jídlo a vybavení. Poučeni z minulé cesty spěcháme, abychom na místě srazu byli v čas.
Na benzínku, kde máme sraz přijíždíme zhruba s hodinovým předstihem a tak polepujeme čtyřkolky expedičními samolepkami tankujeme n
ádrže a čekáme na Bimbajse. Ti naopak přijíždí s hodinovým zpožděním. Nakonec tedy na cestu vyrážíme zhruba v 7 hodin večer. Cesta ubíhá parádně a tak jsme za pár hodin na Slovenských hranicích, kde kupujeme dálniční známku pro Slovensko a Maďarsko a frčíme dál. V Maďarsku stavíme na benzinové pumpě a zjišťujeme že jsme na vleku píchli kolo probíhá tedy hever lepení a nafukování. Kluci spravují a já se jim při tom luxusně pletu. Najednou si všímám, že na benzinku, za kterou stojíme přijelo nějaké auto a na vozíku zahlédnu bílou čtyřkolku. Je to neuvěřitelná náhoda protože to je Duffy a Marineman s bráchou, kteří také vyráží do Rumun a volali, že vyráží pár hodin po nás s tím, že nás možná někde chytnou :D To, že zastavíme na stejné pumpě v Maďarsku by nás ale nenapadlo. Takže chvilku pokecáme a pak frčíme dál.
Pája pořídil nové vozidlo a tak ces
tujeme skutečně komfortně a tedy ráno dosahujeme Rumunských hranic. Vybíháme k okénku abychom koupili rovinětu ale obsluha hlásí, že jim nefunguje internet a že musíme popojet na benzínku zhruba 15km dál. Nemáme z toho dobrý pocit ale vyrážíme. Benzínku nacházíme a tak Bimbajs kupuje Rovinětu. Pája ho následuje ale po zadání jeho SPZ systém kolabuje a obsluha benzínky nás posílá do háje s tím, že systém je „kaput“. U obsluhy ještě zjišťuji, že rovinětu prodává z benzinek pouze Petrom a tak po cestě hledáme jinou. To se podaří až v Temešváru, kde Bimbajs dokupuje jeden den ( nejprve jsme to spočítali špatně a koupil si o den méně) a na řadu přichází Pája a následuje tradiční chyba, kdy je zadána jeho SPZ a systém je rázem kaput. Z toho už nelze nemít srandu a tak mezitím co my se bavíme Pája vytrvale masíruje obsluhu až nakonec získává rovinětu a to né jen tak obyčejnou rovinětu ale také o den kratší J Už ale nemáme energii dále to řešit a tak pokračujeme směr Gernik. Cesta je náročná. Rumunské silnice jsou samá díra a tak do Gerniku přijíždíme až kolem poledne.Sýkorka a Blaženka jsou již na místě a střetáváme je při čištění Sýkorova chladiče. Řidiči toho mají plné kecky avšak sílu jim zpátky rychle dodá vynikající oběd, který pro nás připravila paní Merhautová. Po obědě se jdeme ubytovat a skládáme stroje. Zhuba ve dvě hodiny navrhuji učinit zahřívací jízdu a tak vyrážíme já, Bimbajsové a Pája. Sýkorka a Blaženka zůstávají u Merhautů.
Jako cíl odpolední projížďky stanovujeme nedaleké údolí s vodními mlýnky a tak stoupáme na hřeben a snažíme se si vybavit, ve kterém že údolí mlýn
ky vlastně byly. Testujeme orientační smysl a tak nás nejprve Pája navádí na cestu která končí strmým sjezdem ježděným jen na motorkách . Otáčíme a při stoupání zpět na hřeben zažíváme první střet s pasteveckými psi. Funguje již ověřené že se pejsci zpravidla vrhají na první čtyřkolku se kterou se proběhnou a na ostatní kašlou :D Bohužel jsem první čtyřkolkou já ( jezdíme s Pájou vždy první a poslední a když se točíme vede ten druhý) takže si pejsky dávám pěkně ve stoupání s příčnou lavicí :D je to radost ale vyceněné zuby pár centimetrů od lýtka ze mě za pár vteřin dělají závodníka. Naštěstí to pejsek vzdává ale již teď mohu prozradit, že si téhle zábavy ještě užijeme :D .
Jako nový vedoucí pak zase já zcela neomylně vedu skupinu do špatného údolí :D Nakonec se nám ale cesta vybaví ukáže se, že Pája si pamatuje více než já a tedy údolíčko nacházíme. Bimbajs senior si po cestě stěžuje, že mu Polárka stále chcípá a vypadá to na vadný kontakt asi u baterie. Chvilku se tedy kocháme a blbneme u mlýnků a pak směrujeme zpět do Gerniku, kde máme v 18:00 hodin sraz s jinou partou (Roman Patrol, JardaQuad, Michal 05, Árny atd..) asi hodinku s kluky sedíme v hospůdce pak se loučíme. Kluci jedou na Rovensko balit a my uháníme na luxusní rumunskou večeři.
Najeli jsme asi 20Km terénem a víceméně jsme splnili cíl a v rychlosti ozkoušeli stroje. Bimbajs ještě opravuje kontakty a dá se říci, že jsme na zítra na vlastní začátek akce připraveni .
Rumunsko na vrchol Tarcu – 7.9.2012–16.9.2012
Do Rumunska již několik let vyráží i další skupinka přátel a to Marinemen s bráchou a přáteli. Letos sestavu doplnili o Duffyho a v rámci rozjezdu našeho projektu zařadili svojí letitou akci pod naší hlavičku. Aby jste se mohli podělit o jejich zážitky a zkušenosti z cesty zapsal pro Vás Marinemen stručný deník z této akce, která se termínově protínala s akcí pod názvem „ATV-Expedice II“. Zde Vám jej tedy přinášíme.
3.9.2012
Dnešní den sice chybí do odjezdu „ještě“ 3 ½ dne ale mám dojem, že asi nikam nepojedeme.
Ráno dostávám zprávu od Aleše (můj vlastní bratr), že člen expedice Milan alias Tranďák (neplést s Tranďákem z Velvar) si usmyslel, že cestu absolvuje ne na Grizzlině ale na Polárce čili na delší mašině. No a protože Duffy vlastní TGB LT, já TGB normál a Zdeněk sedlá CA Outlander (ten dlooouhý) máme o problém postaráno.Jak to vše narvat do 2 dodávek a 2 vleků. Zjišťuji délky jednotlivých strojů, přeposílám to bráchovi a jdu si vzít Valetol na uklidnění. Pak ještě sjednávám pro všechny pojištění a věnuji se firmě. Večer mě čeká další kolo :). Ještě přepočítávám rozpočet a zjišťuji, že bychom snad ještě jedno auto utáhli. Cestou z práce kupuji kanystr jen proto, abych vzápětí zjistil, že to je už třetí protože jsem bordelář. Po telefonu s bráchou a s Honzou řešíme co s nákladem. Nakládám při tom kolku věcma a divím se, že je toho nějak málo. Vše se asi rozštípne v pátek, den odjezdu.
6.9.2012
Zase den blbec. Celý den běhám po Praze a marně sháním rumunské peníze.Nic.Ještě mám zítřek ale moc šancí si nedávám. Večer jedeme s Alešem pro slíbenou dodávku. No ….prý to dojelo do Olomouce ale jestli to dojede do Heleny nevím, Nejde zásuvka,chybí lem na blatníku a bůhví co najdeme ještě zítra. Večer si dobaluji věci,hlavně navigace a elektroniku a modlím se aby vše bylo cajk.
7.9.2012
Od rána v jednom kole. Sháním ještě rumunské leiky ale mám jich jen 200, zbytek korun měním za „éčka“ a letím do servisu dělat na „bělobě“. Měníme zásuvku a Aleš přidělává lem blatníku. Postupně uklízíme i kabinu a dokonce nalézáme povinné ručení, které nám včera chybělo. Den kvapí a tak nakládáme Polárku do jedné dodávky a ládujeme moje TGB a Grizzlymu do „běloby“. Sice je to dílo, kolky jdou několikrát tam a zpět ale okolo 18.h je vše naloženo a čeká se na zbytek lidí. Honza doráží skoro na čas, Zdeněk s „Camnama“ vzápětí. Za chvíli jsou obě kolky na vleku a připojené za vozidla. Čekáme jen na Tranďáka, který doráží v 20.00. Není čas na kecání a tak se všichni rychle nakládáme do aut a jedeme.
Zvesela drncáme po D1 a pomalu se Praze vzdalujeme. Slovensko projíždíme bez problémů,v Maďarsku tankujeme a potkáváme kupodivu Vojtu a spol (posádka ATV Expedice II pozn. red.), co právě píchli kolečko u vleku. My máme zase gumy skoro prodřené od křivého podběhu a tak bereme kladivo a patník na podložení vozíčku a spravujeme to. Sedám si za volant a vedu vůz okolo Budapešti a dál na Szegéd. Noc rychle ubývá a ráno v 7 h překračujeme hranice Rumunska. Po výměně peněz pokračujeme směr Helena a tam taky v 10.00 po rozbitých silnicích dodrncáváme. S otevřenou pusou koukám na větrné elektrárny okolo Sv.Heleny - no děs ale co sedá dělat,pokrok nezastavíš – a škrábu se do kopce k vesnici. Kotvíme před hospodou, já jdu pro klíče k domácí a po pivu a kávě jdeme skládat mašiny. Odpoledne věnujeme přípravě strojů a večer po posezení upadám do kómatu a spím.Konečně jsme tady !!!! (ale kdybych věděl co mě čeká,zůstal bych u Balatonu….)
8.9.2012
Ráno jako malované a tak po snídani vyrážíme na první etapu směr Rovenská – slabých 42 km po pohodových cestách. Zpočátku jedeme po nových polňačkách okolo větrníků, pak padáme dolů do lesa a je to tu !!! Uprostřed cesty stojí Aleš s Grizzlinou a utrženým čepem. Co teď? Montujeme čep ven a jedeme do Gerníku s tím něco udělat. Snad nám pomůže Vojta (Vojta bohužel nepomůže, protože čep ssebou nikdo z druhé skupiny neveze navíc zdejší signál umožní kontakt až o několik hodin později pozn. red.). Po cestě potkáváme půjčovnu kolek a tak tam rovnou jdeme. Mechanik se kroutí ,mluví jen rumunsky ale pak svoluje k telefonátu se šéfem,který po dojetí vymontovává čep z nějaké čínské kolky a my jedeme za Alešem. Čep tam nějak pasuje nicméně jedeme už všichni do půjčovny kde Aleš další 3 h věnuje geometrii a dalším věcem. Já jsem zase zjistil přetočenou manžetu což spravujeme páskou a stahovačkou.Je už skoro 17.00 když jedeme dál. Aleš a Zdeněk se nám po pár metrech ztrácejí a tak vedu kluky do Sopotu Nou k brodu a k mostu kde se setkáváme zase s našima dvě souputníkama. Slibuji už pohodovou cestu na Rovensko… haha.
Po stoupání najíždím v jednom výjezdu levým předním kolem do erozní rýhy a je hotovo. TGB se pomalu překlápí na záda a skřípne mě pod sebou. Ležím pod mašinou skuhrám a teče na mě benzín. Přibíhá Zdeněk vytahuje mě a spolu s Honzou, který nejprve pořizuje foto. Stavíme kolku z které teče benzín, zpátky na kola. Odnesl to blastr, páčka a zrcátko, jinak škody žádné a já mám natlučený loket a bok. Pomalu dojíždíme po totálně rozflákané cestě, kterou jsme loni letěli tak 50 km/h, do Rovenské, jako vždy na kopec. Po fotce sjíždíme do vesnice k restauraci, kde si s chutí dáváme pivo. Vzhledem k tomu kolik je hodin (skoro 21.00) a k tomu, že jsem potlučený jak píšťalka bereme na noc barák. Ještě dáme řeč s fotografem časopisu Maxim, který se objevil bůhví odkud. Po večeři a pár pivech padám do postele a přemýšlím co mě zítra čeká,když dnešek stál za pr…
10.9.2012
Ráno po Zdeňkově snídani (vejce) nakládáme stroje bagáží a po návštěvě krámu vyrážíme směr Šumice. Cesta vcelku ujde, jen prachu je všude požehnaně což mě jako vedoucímu nevadí, zato Honza vzadu brblá a polyká tuny prachu. Navigace podle Googlu asi funguje protože jedeme svižně podle souřadek a oběd už dáváme nedaleko sjezdu k první benzínce. Tam sice trochu bloudíme protože místní drvoštěpové si udělali lágr přímo u odbočky ale za chvíli už sjíždíme po cestě dolů k Eftemile Murgu, kde je benzínka. Cesta opět není stejná jako loni a tak se opatrně spouštíme po erozních rýhách a kamenech na asfaltku.
Městečkem projíždíme bez problémů a po hlavní silnici dojíždíme k benzině, kde bereme do kanystrů a nádrží benzín na zdolání Tarcu. Pokračujeme bohužel po asfaltce a po 5 km odbočujeme na Putnu a pak na Šumici. Ve výjezdu tentokrát nezahraju oblíbené divadlo a vyjedu, pak po polňačkách dojíždíme do Šumice, konkrétně na poštu k p.Veverkovi. Po vlažném přijetí – kdeže loňské sněhy jsou – chvíli posedíme, kupujeme si vejce a pivo a jedem spát na kopce nahoru. Večer sedíme při svítilnách, protože místní nás prosili abychom nedělali oheň – je hrozné sucho a jdeme spát pod širák. Ležím pod kolkou a doufám, že se na nás nepřijde podívat medvěd. Asi ne protože prý spím hóóódně nahlas……
11.9.2012
Ráno už probíhá v obvyklém rytmu,káva,vejce (ks za 1 Lei = 6Kč !!) sbalit a pryč.
Zase nás Rumuni dostali, protože loňská polňačka je letos asfaltkou. No co se dá dělat jedeme dál a pro zpestření si dáme cestu přes ovocný sad, naštěstí po vyjetých kolejích a tak místním snad nic neničíme. Po chvíli najíždíme na státovku a jedeme na Fenes kde budeme odbočovat na Tarcu. Cestu si zpestříme opětovným natankováním benzínu a obědem v restauraci. Nakonec v 13.00 projíždíme Fenesem a po prašné polňačce jedeme na sever. Cesta rychle ubíhá a po přejezdech pár potůčků stoupáme výš a výš. Najednou mě cesta připadá nějaká neznámá a po chvíli končíme u kameného tarasu, který vede kamsi a přes něj teče voda. Ouha zase jsme špatně, i navigace si to myslí. Kluci se jdou podívat kus nahoru,tam sice taras končí ale hora zvedající se nad náma nás nutí k otočce. Aleš to zkouší vyjet ale nakonec zdravý rozum vítězí.
Obracíme a jedeme zpátky, jak jinak dřevaři nám zase schovali odbočku. Jedeme dál a cesta už je zase známá. Ve výjezdu předvedu hned dvakrát po sobě svoje oblíbené číslo: „kolka zapadlá v rýze v zemi“ a jede se výš a výš. Oproti loňsku je nádherné počasí a před námi se už tyčí Tarcu. Míjíme křižovatku cest, kde jsem loni špatně odbočil a už drncáme po kamení do sedla pod vrcholem. Po chvíli dodrncáváme k jezírku a k meteostanici Cuntu. U jezírka si banda turistů peče maso v místech, kde jsme se chtěli utábořit a tak se Duffy,Tranďák a Zdeněk rozhodují, že ještě teď dají vrchol. Já a Aleš zůstáváme dole. Kluci odjíždějí a my poleháváme v trávě. Odpočinek nám zpestřují dva dřevaři co porcují motorovkama kládu o průměru vzrostlého trpaslíka (tak 1,2m určitě).
Kluci se asi po 2 hodinách vracejí s tím, že cesta na vrchol je super ,že je plná kamenů,ale dá se. Protože se turisti od jezírka nezvedají rozbíjíme tábor na asi volejbalovém hřišti plném kamení a srnčích nebo čích h…en. Večer si Tranďák konečně může udělat vytoužený oheň a tak sedíme, hodnotíme a je nám docela chladno. Koneckonců jsme 1400 m vysoko. Míjejí nás ovčáci s ovcemi a Dacie z Rumunska – bůhví kam tady ještě jezdí. Spím jak dřevo a těším se na zítra.
12.9.2012
Ráno opět káva, bez vajec a bez chleba protože nám asi pastevecký pes, přes Tranďákovo hlídání, ukradl igelitku s chlebem a konzervu párků. Náladu nám zvedá Dachna, která se přiřítí s dveřmi vlajícíma na půl žerdi. Rumuni se trhali smíchy, vylezli , cosi ztloukli a jelo se dál.
Balíme lágr a vyrážíme na vrchol. Cesta se skládá z kamenů malých,větších a velikých. Naložené TGB pomalu jede a po pár metrech raději dávám 4×4, zůstat viset na nějakém kamenu se mě moc nechce. Cesta prudce stoupá,a asi po ½ hodině dorážíme na malou rovinku, kde si dáváme pauzičku. Pohled na okolní hory je naprosto úchvatný, je výborná viditelnost a slunce jen pálí. Po chvíli sedáme na mašiny a dáváme si poslední kilometry k vrcholu. Najednou vidím domeček a dál a výš už to nejde. Jsem na Tarcu. Podáváme si s bráchou ruce a připadám si jak Messner na Everestu. Chvíli sedíme pořizujeme fotografie a pak se vydáváme dál po hřebenu na jih. Cesta se vlní po hřebenech, sjezd, výjezd ale zatím ujde. V jednom sedle dolévám benzín, ta mrcha ho žere jak slon a pokračujeme dál. Najednou Aleš brzdí před nějakou skalkou. Cesta se nám zúžila na 3m a po obou stranách máme díru tak 200 m do údolí. Pomalu převádíme kolky přes šutry,pád dolů by znamenal konec a opatrnosti není nazbyt., a pokračujeme dál. Ale ouha,cesta se zvedá do kopce,v polovině je kamenná lavice která slibuje poslat kolku po hlavě do údolí. Tranďák vybíhá kopec a zjišťuje, že za ním je další a skoro stejný. Usedáme do trávy a nad mapou mudrujeme co dál. Sjet z kopce dolů je poukázka na nemocnici a bůhví kde bychom skončili, dál jet by mohlo taky znamenat, že ty kopce co pojedeme nahoru budeme zase sjíždět dolů a to se nám moc nelíbí.
Nakonec to „zbaběle“ vzdáváme a jedeme po vlastní stopě zpátky. Na jednom výjezdu mě TGB přestává táhnout snad vlivem nadmořské výšky a tak se modlím se abych nezůstal viset v polovině kopce. Nakonec dochrchlávám na vrchol, kde už stojí Aleš s bandou polských motorkářů. Cesta z vrcholu je o nervy,tlumiče a čepy.Docela závidím kroskám co nás míjejí jejich úzkou stopu.Ruce bolí a mašina dostává pěkně zabrat. Drncáme drncáme a v 13.00 jsme tam odkud jsme vyjeli. Po krátké pauze pokračujeme na Fenes a odtud k přehradě Rusca. Tranďák cestou ještě odrazí kolo z ráfku a tak se nám čekání protahuje. Ve vesnici narážíme na krámek a žíznivě pijeme Ursuse, jsme všichni dost vyprahlí a i trochu hladoví.
Na hlavní silnici čekáme na Zdeňka, který na konci vesnice hodil „Kamna“ na záda při couvání ale beze škod, Amerika je holt Amerika a po silnici dojíždíme do Rusky k penziónu Whittmann, kde si slibujeme sprchu a večeři, čert vem 18Éček za nocleh. Ale bohužel pan majitel se k nám staví zase oproti loňsku vlažně, prý nemá volno a tak ho ukecáváme alespoň na jídlo. Dává nám polévku ale voda, kterou nám načepoval k pití silně připomíná …… no k pití určitě není. Objíždíme přehradu a hledáme místo na spaní. Po notné chvíli ho nacházíme v jednom sadu, Tranďák hned jde dělat oheň, aby odstrašil zvěř a tím přiláká toulavého psa velikosti telete. Pes na nás čumí krade nám sklenici od guláše a nakonec ho Zdeněk zahání klackem. Pojídáme večeři a plánujeme zítřek. . Ve stanu se mě uhnízdil Aleš a tak jdeme na kutě plni dojmů z Tarcu a toulavého psa.
13.9.2012
Dnešek by se mohl jmenovat „road movie“ . Po malých silničkách - trochu nás honí čas – jedeme směr Oršová. Cestou potkáváme koně,děti a i krásné Rumunky s kosama. Tranďák opět odráží gumu a tak zase přichází ke slovu kompresor a lepení. Po chvíli čekání na hlavní silnici vyrážíme směr Oršová. Máme docela hlad a tak hledáme ve městě kromě benzínky i restauraci. Nakonec kotvíme v pizzerii vedle hlavní silnice, pohled na panelák typu Chánov nás nutí zaparkovat mašiny na dohled. Pojíme – kupodivu dobrou a velkou pizzu – a zase jedeme dál. Dnes se máme setkat s Vojtou a jeho partou v Bígru a tak se docela se těšíme. Pokračujeme okolo Dunaje až k hlavě Draculy (hlava není draculy :D ale 40m velká hlava Decebala – dáckého krále poz. red.) odbočujeme do lesa. V prachu projíždíme údolím Mraconie, loňská lesní cesta je opět upravená a k našemu údivu tu potkáváme obrovského Manna s vlekem plným dřeva a po pár km už zase stoupáme výš do hor. Opět překvápko, loňská rozbitá cesta je uválcovaná a posypaná pískem takže si připadám jako Macháček na Dakaru (teda až na tu rychlost).
Cestu trochu znám z loňska a tak vedu kolonu do kopců směr Bígr. Bažiny po cestě dávají o sobě vědět loužičkou 10×10 cm a tak se ani nemůžeme zabahnit. Po dvou hodinách dojíždíme do této malebné vesničky, Duffy při jednom výjezdu předvedl salto mortale ála TGB LT – odnáší to kufr a zrcátka – a parkujeme před jednou z dvou hospod, pochopitelně tou českou. Je vedro a hospodokrám otevírá až v pět a tak hodinku čekáme na slunci pečeme se a skuhráme. Honza je trochu pobitý, ale ujišťujeme ho že ho zahrabeme dost hluboko a místo předáme rodině. Po otevření se vrháme na vychlazené pivo a těšíme se na Mrtvolu a jeho partu. Bohužel ve vesnici není signál a tak čekáme a čekáme a nic (parta ATV Expedice II ve stejný okamžik uvázla ve sjezdu zhruba 3 km od Bígru a posílá SMS, kterou si kluci přečtou až druhý den pozn. red). V sedm hodin po nich není ani vidu ani slechu a tak se jdeme ubytovat do jednoho domečku. Zdeněk sice s vejci v ruce bloudí ale nakonec parkujeme na tom správném dvorku. Po rychlé večeři jdu spát sám do jedné ložnice, ostatní se opět, prý kvůli síle hlasitosti mého spánku uchylují vedle.
14.9.2012
Ráno po obvyklém rituálu a úklidu chalupy Zdenda odchází za paní domácí a my mu poléváme „kamna“ trochou oleje a do plechů přidáváme pár šroubků. Majitel to zjišťuje až těsně před odjezdem a než se nadějeme stojí kolka na dvoře bez plastů a my řveme smíchy.
Povzbuzeni tímto výstupem a po kávě u zcela vypité hospody se vydáváme na poslední etapu přes Gerník do Sv.Heleny. Vedu partu dolů po lesní cestě a po 5 km zjišťujeme s Alešem že kluci zmizeli. Čekáme na ně a nakonec se plni obav otáčíme. Setkáváme se napůl cesty a pak už raději jedeme společně. Musíme dávat pozor,blížíme se k civilizaci a setkat se čelně s Dacií nebo s traktorem by asi nebylo příjemné. V Sichevitě kupujeme pivo k obědu a jedeme umýt kolky do nedaleké řeky, která ovšem má šířku a hloubku lesního potůčku. No nic trochu si zařádíme a jede se dál. Kousek cesty zase drásáme gumy po asfaltu a pak už stoupáme po polňačce k Gerníku. Samozřejmě, že špatně odbočujeme a končíme kdesi v lese u prudkého stoupáku kamsi (ten kopec druhá skupina zná velmi dobře Pája ještě lépe pozn. red.). Jsme už unavení a dochází benzín a tak se vracíme asi 5 km zpět a konečně jedeme po té správné cestě. V Gerníku si dáváme pauzu, hospoda nemá ani nic k jídlu a tak pokračujeme. U půjčovny, kde nás zdraví rumunský mechanik si dáváme kávu a v tom vidíme Sýkorku na kolce. Dozvídáme se, že cestou za náma do Bígru zabloudili ( nezabloudili :) jen narazili na nesjízdný úsek cesty viz. deník ATV Expedice II pozn. red.) a tak spali někde v lesích u Eibenthálu. Loučíme se a jedeme směr Helena. U odbočky k Turecké díře se rozdělujeme, mě se dolů už moc nechce a tak jedu sám. Pomalu si vychutnávám poslední kilometry v Rumunsku a po nové cestě vjíždím do vesnice. U hospody potkávám partu na Harleych z Čech, jsou z toho zaprášeného a zarostlého individua dost vyjukaní. Házíme řeč a už jsou tu kluci, zase samozřejmě z jiné strany – tentokrát zbludili prý zcela úmyslně. Posedáváme a vstřebáváme zážitky z prožitého týdne. Postupně mizíme do chalupy kde pácháme očistu, jen doufám, že jsme nezpůsobili umytím našich těl ekologickou havárii….. Večer si sdělujeme dojmy a pojmy a pomalu nám dochází že končíme.
15.9.2012
Ráno nás budí totální slejvák a tak po rychlé snídani nakládáme mašiny, loučíme se s domácí a v dešti vyrážíme směr Praha. Harleyáci jedou před náma, upřímně je litujeme. Před Temešvárem bereme na poslední chvíli do „Běloby“ naftu a po hodině motání se po městě vyjíždíme směr Maďarsko. Za hranicema ještě absolvujeme rychlou prohlídku od maďarské policie a pak už fičíme po dálnici směr Budapešť, Bratislava, Brno a v 23.00 dodrncáváme do servisu, odkud jsme před osmi dny vyjeli. Rumunsko 2012 už patří minulosti. Co dodat na konec. Myslím, že přes rozdíly ve strojích a jezdeckých schopnostech jsme byli dobrá parta. Najeli jsme 690 km s malými závadami. Počasí nám vyšlo a tak si myslím, že na tento zájezd budou účastnící dlouho vzpomínat.
