Archív rubrik: Deníky

Expedice Albánie

Leoš Machát nám na náš server přispěl vynikající reportáží z dobrodružné cesty do Albánie a my Vám jí tedy tímto přinášíme:

Do Albánie jsme se vydali začátkem května, mělo nás jet 6 ale kvůli pracovnímu vytížení jsme jeli jen tři: já Leoš2 na Suzuki KingQuad 750, Červík na Arctic Catu 700 a Véna na Polarisu X2 800 ccm.  Albánie je hornatý stát na západě Balkánského poloostrova, u pobřeží Jaderského a Jónského moře. Díky své výhodné polozeu krásného pobřeží a v oblasti příznivého podnebí by se očekávalo masové využití turistiky. Ale ono tomu tak není. Od zbytku Evropy ji dlouhá léta dělil totalitní komunistický režim, který byl izolován od všech států západní i východní Evropy. Tato absolutní izolace přivedla Albánii mezi nejchudší země Evropy. Izolace má však s odtupem doby i své klady a to krásy nedotčené horské přírody s místními lidmi s jejich stylem života, takovým stylem života na jaký jsou zvyklí a jaký mi ostatní obdivujeme. Třetina území Albánie leží ve výšce nad 1000 m n. m. a to je to pravé co mě tam tak táhlo. Nekonečné nedotčené hory s hrstkou místních lidí pastevců a horalů, kteří si tam žijí svůj pro nás nepochopitelný život.

 

Projezdili jsme pohoří Albánských Alp (Prokletje) s nejvyšším vrcholem Korab (2 764 m n. m.) leží na hranicích s Makedonií. Albánie, albánsky: Shqipëri (čti Šiperi) není nebezpečná jak jsem slyšel a jak mě od cesty odrazovali, je pravda že na hranicích je to takové komunistické čekání 1-2 hodiny, ale není to buzerace jak si někdo představí s kompletním rozebráním 4kolky a kontrolou veškerých věcí. Datlují do počítače úplně všechno z pasu, techničáku včetně VIN kód, zelené karty a nakonec si pěkně ofotí i Váš pas. Dělají to strejdové s velkými pupíky, kteří očividně nikam nespěchají. V Albánii jsem udělal asi 1000 fotek , ale hraniční přechod je jen na dvou a to hodně tajně, prostě ta atmosféra tam byla taková … zvláštní. Ale proběhlo to v pohodě narozdíl od hraničního přechodu mezi Bosnou a Černou Horou, tam si celníci vymínili 2 expediční trička! Hned za hranicemi na první benzínce jsem rozměnili Eura za Albánské Leky ( ALL ) kurz zde i všude jinde byl hodně podobný a byl velice solidní při porovnání s ofiko kurzem. Ceny jsou k mému překvapení celkem vysoké, pivo cca 25-30 Kč, benzín do 30 Kč, ryba s přílohou 180Kč, ubytování v hotelu hrůzy 270Kč bez vody a světla.

Samozřejmě že jsme spali ve stanu, ale po třech nocích jsem vyhledali ubytování abychom se mohli osprchovat, tedy pokud tekla voda.V horách bylo míst na stanování poskromnu, hodně kamení a příkrých srázů, ale vždy se našlo příhodné místo. Z domova jsem si přivezl ujištění, že zde žádní medvědi nejsou. Za týden jsem se v Černé Hoře od místních dozvěděl, že je tam medvědů hodně a že jsme blázní spát tam ve stanech, plácali se do čela a odcházeli snad volat Chocholouška. Při sjezdu z hor jsme našli nástěnku s fotografiemi tzv.fotopastí, no a byli tam samí medvědi, ale my jsme žádné neviděli, takže tam prostě nejsou a hotovo :-) Noci v horách byly super, nádherná panoramata jak z filmu, škoda těch špuntů co jsem musel mít v uších jinak bych si užíval i zvuků hor. Ale poslouchat řev žab u horského jezírka, nebo štěkot pasteveckých psů celou noc by se fakt nedalo. Možná jsem přeslechl i ty mědvědy co se motali kolem, takže špunty rozhodně nezapomenout. Nejchladněji bylo v cca 1600 metrech a to 3°C ale dobrý spacák to jistil. Co mě v horách překvapilo byly želvy, každou chvíli jsme zastavovali , nebo se v poslední chvíli vyhnuli těmto tvorům, kteří nevím proč žíjí zrovna tady celkem vysoko v horách. Oproti Rumunsku jsou zdejší hory trochu jiné, nedá se jezdit po jejich vrcholech, protože zde jsou hodně ostré a skalnaté, sjízdých cest je zde méně, takže když to jednou cestou nejde, tak další alternativa znamená složitšjší hledání a velká zajížďka .V Rumunsku je cest hromadu a dá se vybírat kterou se vydám.

Albánie je plná komunistických budovatelských památníků a hlavně velké množství bunkrů, takových malých půlkulatých nesmyslů, kterých je na území Albánie pře 500.000 ks. Byly stavěny asi před 25 lety proti údajnému nepříteli. Jsou tam i velké pevnosti, hlavně na pobřeží. Všechny jsou volně přístupné a pro milovníky vojenských opevnění je to ráj na zemi. V Albánii zapomeňte, že na každé křižovatce budou dopravní šipky které ukazují kam vede cesta, je jich velice málo a když jsou tak budou vždy rozstřílené většinou z brokovnice. Je to asi místní sport střílet do všech dopravních značek. Komunikace s místními je velice špatná, jazyk je uplně jíný a žádnému jazyku se nepodobá. Kývání hlavou ano -ne je přesně naopak to nás taky párkrát zmátlo, když nám místní ukazoval že tam neprojedeme, ale vlastně kýval že se tudy jet dá.Anglicky umí je několik mladších ročníků. Při jedné z vyjížděk nás zastavila Albánská televize kluci odjeli, tak rozhovor zbyl na mě, anglicko-německy jsme si popovídali, no ale ruku na srdce ještě že to nikdo v ČR neuvidí. Mapové podklady vcelku souhlasily s realitou, navigace nás jednou vypekla, když Uncle Google nás poslal cestou, která nebyla, ale čekalijsme že to bude horší. Cesta označená jako zpevněné je ve skutečnosti těžce průjezdná cesta plná kamení s velkým převýšením.Všechny výjezdy v horách nás zastavily cca v 1600 metrech kvůli sněhu. Květen není ani na Albánii moc vhodný na zdolání nejvyšších vrcholků, doporučují léto, nebo září.

Jací jsou albánci? Ve velkých městech jsem z nich nebyl moc odvázán, sice se nic nedělo, ale ta špína kolem rozpadlé domy, shluky lidíjak na nás z chodníků pořád něco pokřikovali mě moc nelákaly k zastavení. Nikdy se nic nestalo, ale jejich reakce na naši přítomnost dost prožívali. Katastrofa jsou řidiči, neustále troubí, předjíždí nás, jedou velde čtyřkolky, křičí troubí, zase předjíždí, bál jsem se že mě nabourají, no dočkal jsem se.V křižovatce byla stopka, tak jsem zastavil, no ale s tím ten za mnou nepočítal, protože na to se tady nehledí .O metr mě strčil do křižovatky, rozbil si značku, o moji kouli ještě že tam byla. V horách jsou Albánci úplně v pohodě bez vyjímky mávají zdraví, klidně by i pomohli, ale jak si o pomoc říci? Policie bez problémů, bylo jich ve městě celkem dost, ale žádné stavění, nebo buzerace, naopak za Vénou jeli přes půl města, aby mu vrátili termoláhev, kterou ztratil. Ještě mu pak ukázali cestu z města protože jsme mu nechtěně ujeli. Zajímavé na vozovém parku albánců je naprostá většina aut značky mercedes! Jsou to většinou starší modely, které by na naších STK nikdy neprošly. Tady se to neřeší policie akorát měří rychlost, dopravní přestupky a zákazy přehlíží. Všichni řidiči mají zvláštní sport předjet vše co jede před nimi a to za každou cenu, samozřejmě za neustálého troubení. Motorkáři to je taky dílo, neviděl za celou dobu expedice ani jednoho v helmě. Předjíždí vás klidně i zprava a mají radost z toho že jsou o 3km rychlejší .

Cestu k moři jsme si zkrátili (asi 50km) po dálnici. Tímto se všem 4kolkářům omlouvám, ale chtěli jsme najít pěkné místo přímo u moře ještě za světla. Jestli se na dálnici platí nebo jestli tam 4kolky smí to nevím, ale jezdilo tam kde co, takže asi jo. Díky tomuto přesunu jsme našli luxusní místo na stanování na útesu přímo u moře! Toto se mi na Albánii líbí, že v jedné zemi a kousek od sebe se dá brodit sněhem vysoko v horách, a zároveň bezstarostně jezdi po pláži podél teplého moře s palmami.U moře to bylo jako někde v karibiku, teplé moře, jemný písek, dlouhé pláže. Bohužel jsme v Albánii, takže se našly v zákoutí i hromady odpadků vyvržené z moře, většinou ze směru velkého města. Teploty byly vysoké ale koupání to vše nahradilo. Další ubytování jsme našli přímo na pláži, nové chatky za 10 Euro za osobu a noc. Za celou dobu jsme v Albánii potkali z turistů 5 čechů na kolech, 2 motorkáře taky z Čech a míjeli jsme pár motorkářů z Německa toť vše. Auta s vleky jsme nechali v Černé Hoře v kempu českého majitele, asi 40 km od hranic s Albánií. Celou Albánii jsme pak jeli pouze na 4kolkách. Důležité bylo vézt navíc ještě 30L benzínu v kanystrech, protože hustota benzínek byla v odlehlých oblastech mizivá. Na cestách je potřeba být opatrný,hlavně v nepřehledných zatáčkách, každou chvíli jsem objížděli spadlé velké kusy skal, velké výmoly v asfaltu a stržené kusy cesty také nebyly vyjímkou. Samozřejmě krávy, ovce, osli, kozy byli neustále hlavními uživateli všech silnic, velice pomalu šli stranou, což je vždy nebezpečné. V Albánii jsme byli 6 dní v Černé Hoře jsme jezdili 5 dní celkem tedy i s cestou z čr 12-ti denní expedice. Autem najeto 2600 km na 4kolce najeto 1300 km. Pro informaci moje náklady úplně se vším i s dopravou cca 35.000 kč .

Doporučuji jet do Albánie vnitrozemím né po Jadranské magistrále, ta je hodně na jihu prašná a plná zatáček. Takže: V Chorvatsku po sjetí z dálnice jet do Ljubuški, Čapljina, Stolač, Predolje, Bileča, Nikšič, Podgorica a na Shköder. Je to mimo turistický ruch, nové silnice a na hranicích klid. Při cestě domů jsem jel bez zastávky a zvládl jsem to s vlekem za 16 hodin.Na vleku jsem samolepku 80km přelepil na 100km, abych mohl letět 110 :-) A co navštívit v Albánii? Albánské Alpy, národní park Théth, Skadarské jezero, přehrady na řece Drin,trajekt na přehradě Komanit, pevnost Rozafa ve Shköderu, poloostrov Kepi i Rodonit, zachovalé vojenské opevnění, Jónské moře, národní park Lugina e Valbonës….

Nezapomeňte, veškeré doklady, kontrolují vždy pas, zelenou kartu, spz, technický průkaz, řidičák. Dobré je udělat si pojištění, já si udělal pojistku proti krádeži a živlům. Sebe je důležité nechat se pojistit na sportovní výkon! Běžné pojištění které se používá na dovolenou nepokrývá zranění způsobené jízdou na 4kolce. V rádcích pro cestu do Albánie se doporučuje mezinárodní řidičský průkaz (Ženevský typ) ale nikdo ho po mě nechtěl, a kluci ho ani neměli. Zapomeňte na výměnu peněz v Čr na Albánské Leky, nikdo to tady v bankách ani neznal, koukali na mě jak na blázna, takže jedině tam a za Eura. Vývoz Leků ze země je zakázán, takže jsem si jich pár na památku dovezl. •

Kompletní fotogalerii naleznete zde : Albánie , Černá hora ZDE , Cesta do Černé hory, KotorBudva

Máte-li nějaký konkrétní dotaz, klidně mi napište : email – Leos2@seznam.cz

Expedice Romania I – Den 8

Dnes odjíždíme. Na snídani kromě klasiky dostáváme od paní domácí každý bochník vynikajícího čerstvého chleba na cestu. Platíme za ubytování a stravu (300 Kč za den). A začínáme balit.

Balení nám jde od ruky protože jsme víceméně potraviny spotřebovali a třeba já jsem zhruba 90% oblečení ( teplého ) nepoužil. Takže víceméně jen naházím věci do tašky a jsem připraven k odjezdu.

Už večer jsme se s klukama domluvili, že já a Tlusťoch pojedeme po ose až do Temešváru abychom si užili ještě trochu jízdy a kluci nepojedou přes rumunské děravé silnice tak naloženi.

Loučíme se s druhou partou i s paní domácí a kolem desáté hodiny začínáme sestupovat směr Moldova Nuova.

Po ose s námi sjíždí ještě Silver, který pod kopcem čtyřkolku nakládá a my s Tlusťochem mezitím jedeme tankovat.

Utrácíme zbylé igelity a plníme nádrže po okraj. Po chvíli doráží kluci s vleky a tak se vydáváme na cestu.

Cesta od Dunaje ubíhá rychle a tak překračujeme hřeben hor s výhledem na údolí řeky Nery, kterou vzápětí překračujeme a míříme k městečku Oravita.

Okolí cesty lemují kvetoucí, Akáty které krásně voní sluníčko svítí a tak jsem rád, že i když jedeme po silnici jedu na čtyřkolce a ještě si můžu trošku užít.

Jedu na Arctic Cat, která po silnici příjemně sviští a dohnat kluky i v rovném úseku není žádný problém.

Cesta ubíhá krásně a tak přes Oravitu, kde stavíme, aby Pája doplnil plyn uháníme dále na Moravitu a pak na Temešvár.

Průjezd Temešvárem mně připomíná naše tradiční spanilé jízdy v Praze a tak se kocháme okolní architekturou, kdy pěkné centrum střídají ošklivé polorozpadlé předměstské části.

Za Temešvárem kluci staví a ptají se jestli budeme nakládat. Máme ale ještě benzín a do auta se nám nechce a tak se rozhodujeme, že budeme pokračovat po ose kam až to půjde.

Nakonec jedeme skoro až k hranicím zhruba 220 km od Gerniku, kde Tlusťochovi dochází benzín a tak zastavujeme abychom naložili.

Při nakládání nás hned obklopí místní děti, kterým dáváme hrst lízátek a když se pak objeví i žebrající dospělí zasahuje místní rumunský hostinský, který je křikem zahání.

Jsme naloženi, „zakurtováni“ a tím pro nás naše Rumunské dobrodružství definitivně končí. Bez zbytečných zastávek projíždíme Maďarsko , Slovensko a zhruba ve 2 hodiny v noci parkujeme v Berouně u pumpy, kde jsme se před týdnem setkali.

Využíváme osvětleného prostoru u benzínky a skládáme Arctic Cat z vleku ( u mně doma moc prostoru není) a já s Pájou po ose mířím k domovu, kde vykládám a nořím se do horké vany. Hlavou mně běží zážitky posledních dní a tak velice záhy rychle usínám a tím také deník končí.

Pokud jste se dočetli až sem, pak Vám děkuji za vytrvalost. Snad Vám náš deník přiblížil naše zážitky, trochu vás pobavil a třeba i pomohl, pokud by jste se rozhodli do Rumunska vyrazit. Minimálně se sejdeme zase příště u řádek z některé z naší další expedice.

Vojta

Expedice Romania I – Den 7

Budíme se do posledního dne expedice. Ráno nacházím na zápraží Keepera s čerstvou kávou a tak se přidávám a čekáme až se ostatní vzbudí. Siver po ránu vypadá o poznání lépe prý už mu je dobře a tak nám padá kámen ze srdce.

U snídaně jej vybízím ke zdrženlivosti ale pak jen pozoruji, že chuť k jídlu má zase zcela zpátky a tedy se přes rajčátka propracoval až k mastné klobásce :D. Budu se opakovat :) ale k snídani byly buchty :) poslední zkušenost s tímto kulinářským zázrakem mňam.

Protože jsme se včera k Bígru nedostali rozhodujeme se pro opakování pokusu s tím, že tentokrát pojedeme kolem Dunaje po silnici a až z Bígru se budeme vracet terénem. Nejprve se společně s druhou skupinou vydáváme ke společnému focení u cedule Gernik. Je nás tedy slušná tlupa a prima tlupa. Po vyfocení pokračujeme po cestě do Moldova Nuova a pak dál podél Dunaje až k odbočce na Bígr.

Cestou míjíme řadu policejních hlídek, které nás však bez povšimnutí míjí. U krásných policistek je to skoro až škoda :D. Na Bígr pak odbočujeme na místní prašnou silnici, která stoupá krásným kaňonem na vrcholky kopců. V kaňonu je příjemně a tak na chvíli zastavujeme abychom se občerstvili a potěšili pohledem na krásný potok.

Když se vydáme dál nacházíme přes cestu padlý strom a u něj bezmocnou posádku českých turistů s autem. Než se rozkoukám, kluci se chopí každý svého. Silver zapřahá naviák a odstraňuje strom z cesty. Pája zastavuje u české slečny a navazuje rozhovor :) Jak říkám každý k svého :D

Když je strom odstraněn vyrážíme dál do Bígru. Bígr je krásná česká vesnička zasazená na malebném svahu za hřebenem hor. Pomalu projíždíme a hned v úvodu nás zaujme zaparkovaná čtyřkolka E-Ton s českou poznávací značkou u jedné z chalup i na takovémto stroji se zde dá užít spousty zábavy.

Dle plánu za vesnicí odbočujeme na červenou značku a míříme zpět směr Gernik. Cesta nás vede hlubokým lesem opět po hřebenech. Občas se otevře krásný výhled do krajiny. Zde je les opravdu hustý a dle informací od místních se zde dá i ten medvěd zahlédnout .

Dnes opět jednu na zapůjčeném Arcic Cat a tak si užívám posilovače ale i silnějšího motoru. Cesta ubíhá krásně do okamžiku kdy se před námi otevře prudký sjezd prosekanou mýtinou.

První se dolů spouští Silver s Keeperem a za nimi já. Kočka je ale lehká a obratná a tak mně nakonec sjezd nedělá problémy byť kluci raději vybíhají a jsou připraveni dát záchranu. Když se všichni spustíme dolů zahlásí Tlusťoch, že to byla paráda a než se nadějeme jede to znovu nahoru a zpět dolů :D My v mezičase zjišťujeme, že Keeper píchnul kolo a tak lepíme. Nakonec využíváme krásného stínu v údolí a obědváme.

Cesta pokračuje dál do údolí. První jsou dva hlubší brody. Posléze se dereme křovím a vysokou travou a mně napadá jestli už není ten pravý okamžik zastavit a počkat, až se budeme vracet protože dál to nejde :D Nakonec neuposlechnu svůj vnitřní hlas a jedu za kluky dál. Úzká stezka se pak prodírá pod padlými stromy až nakonec končí. Co dělat, otáčíme se tedy a domlouváme se že budeme pokračovat dál po kamenité cestě údolím. Jedu první a tak se spontálně rozhoduji zaject si trochu svižnou jízdu. Beru tedy za plyn a letím s větrem o závod.

Letíme údolím po kamenité cestě s velkými loužemi kamením a řadou příčných lavic. Kočka příjemně kopíruje terén a tak zkouším i dva tři skoky. Ve zpětném zrcátku sleduji Páju, který se nechal rychlou jízdou unést stejně jako já a tak svištíme jako o život.

Zhruba po 15 kilometrech dorážíme k Dunaji kousek za vesnici Drencova. Fíha byl to fofr. Čekám, že kluci budou nadávat, ale u občerstvení se shodujeme, že to byla super jízda. Domlouváme se, že při první příležitosti od Dunaje opět odbočujeme a to také zhruba po dvou kilometrech děláme ještě před vesnicí Sichevita. Podél potoka pak míříme na několikrát navštívené Rovensko.

Říkám si, že už pojedeme kliďánko ale jak se před námi vyloupne teréní cesta kluci vpředu berou za plyn a zase pelášíme.

V jeden okamžik míjíme obrovskou jámu, kde kus cesty odplavila voda. Sakra tam vletět v té 80tce tak je zle. Chvíli se krotím, ale prostě to nejde chceme si užít poslední den a tak opět skáčeme přes brody a kameny. Dneska je to opravdu paráda s velkým P. Zastavujeme víceméně až v Rovensku a jak tak pozoruji všem září oči. Tak tohle je Rumunská jízda :)

Usedáme na lavičku na náměstí a paní kvůli nám přichází otevřít krámek. Nakupujeme tedy pár suvenýrů já si k tomu beru limonádu a výborný domácí čokoládový rohlík.

Usedám na lavičku pod lipou a vychutnávám poslední okamžiky tady. Rohlík nakonec není čokoládový, ale meruňkový to však moc nevnímám. Hlavou mně běží, že ten týden byl strašně krátký a utekl jako by to byl den.

Rozjímání pak naruší česká rodinka, která k nám usedá a tak si popovídáme o tom, jak se zde žije.

Po občerstvení usedáme na stroje a již o skok pomalejším tempem míříme do Sopotu Nou. Naposledy smáčíme stroje v potoce a pak neomylně míříme přes hřebeny hor ke Gerniku. Kousek před Gernikem narážíme na klasické místo, kde jsme doposud ztráceli červenou značku. Vydávám se tedy do stráně u které pokračování značky tuším a v zápětí ji nacházím. Volám na kluky a pouštím odvážnějšího Silvera před sebe.

Sjezd ke Gerniku je opět adrenalinový, zejména v jedné pasáži, kde je opravdu příkrý náklon ze stráně. Zastavuji u posledního záchranného stromu a poslední pasáž čtyřkolku vedu :) Přeci jen jsem to sem nepřijel rozbít. Když nasedám pokračujeme slalomem mezi stromy dolů do údolí. Hned jak si řeknu „uff je to OK“ tak se opět dopouštím chyby a následuju Keepera, který svahem objíždí kamenitou cestu. Na jejím konci v průkém náklonu jedu opět po dvou kolech.

Nakonec vše končí dobře a tak po kamenité cestě dorážíme bez potíží do Gerniku, kde usedáme jako již tradičně na zahrádce u hospůdky.

Popíjíme a shrnujeme celý týden. Po chvíli se k nám přidává místní usedlík. Dědeček strhaných rukou i rysů, který denně míjí naše stavení při odvádění krav na pastvu. Posloucháme vyprávění o jeho těžkém životě a když nám pak zazpívá krásnou českou lidovku jsme vyloženě dojati. Keeper s Tlusťochem odjíždí na večeři, my se Siverem a Pájou zůstáváme a ještě chvíli klábosíme.

Když pak dojíždíme k Merhautům na veřeři připraví si pro nás paní domácí překvapení a tak je dvůr zamčený a na nesmělé zaklepání nás vítá s holí v ruce a pořádným hubováním jak že se to chodí z hospody :D

Večer je pak ryze nostalgický a nebudu zastírat, že se mně ta nostalgie vtírá i když píšu tyto řádky. Tedy je ukončím pouze tím, že to bylo opravdu ale opravdu neskutečně krásné .

Najeto 152 Km za 8 hodin

Trasa ke stažení zde : 4.5. sesty den.gdb

Deník druhé skupiny (zapsal Johaník):
Ráno jsme se obě partičky zajeli vyfotit k ceduli Gernik a pak se vydali směrem ke mlýnkům, kde nás čekal lehce extremni vyjezd, který jsme nakonec nedali, přeci jen byl hodně extremni :-) Od mlýnků jsme se tedy vydali dále směrem k Rovensku, cestou pár zastávek, focení a jinak pohodička, dále pak několik rychlostních zkoušek po neznámých cestičkách, paráda :-) V Rovensku jsme si dali chvilku pauzu, napsali několik pohledů a pokračovali směrem na Luibcovou. Odbočili jsme do výjezdu, který jsme si dali první den, výjezd nádherný a krásně projetý hned napoprvé. Nad výjezdem jsme si dali polední picnic a pak už pomalu zpět směrem na Gernik. Ve vesnici pod Gernikem jsme si dali opět trošku potoků, vymýt podvozky a pak několika kilometrová RZ do kopců až do Gerniku, jako parádní zakončení perfektního týdne v Rumunsku.