A je to tady jeden z opravdu velkých čtyřkolkářských cestovatelů náš kamarád ale taky spolutvůrce webu a myšlenky přináší tak jako každý rok první řádky ze svých letošních cest. Představovat Vám více Leoše Macháta asi netřeba takže tady to máte :).

Tak jsem zase zde s novými zážitky z letošní expedice. Tentokrát to byla Makedonie, Řecko a Albánie. Obsazení stejné jako loni Já Leoš, Karel a Dan . Chtěla jet s náma ještě jedna skupina , ale jak jsem si už zvykl vzdali to. V tomto prvním článku se zaměřím na Makedonii a Řecko.

Řecko jsme projeli jen z malé části a to hlavně z důvodu neznalosti terénu a zvyklostí místních lidí. Hlavně jsem se bál jak to bude s průjezdy po polních cestách a horských stezkách. Myslel jsem že tam budou zákazy, ploty, označené soukromé pozemky. Zkrátka země Evropské unie, kde je všechno tak nějak jiné oproti ostaním zemím Balkánu. Nikde na netu a expedičních fórech jsem nezjistil, jak to zde chodí a proto jsem naroutoval cestu Řeckem jenom na dva dny s tím, že pokud to klapne, že si Řecko zopákneme. Klaplo to na výbornou takže za rok bude Řecka hooodně moc. Ale o této části expedice až za chvíli. Teď pěkně popořádku. Cílovou etapu přesunu autem jsme zvolili místo zaběhlé Černé Hory Makedonii, přesněji nejjížnější část úplně na hranicích s Řeckem u Ohridského jezera. Z Černé Hory by to bylo na čtyřkolkách do Řecka a jih Albánie strašně daleko. Cestu jsme zvolili přes Rakousko, Maďarsko, Srbsko do Makedonie. prakticky neustále po dálnici jen posledních asi 130 km jsme jeli po běžné silnici. Cesta probíhala bez problémů, až na malý incident na Maďarsko Srbské hranici, kde si mysleli, že jsem pašerák drog. Na mé čtyřkolce jsem měl vpředu pod chladičem v černém pytli cca 20x15cm náhradní duše. No balíček vypadal přesně tak jako balíček drog, který je někdy vidět v televizi při razii na pašeráky někde v Mexiku . Toto mi došlo až když si zavolal policajt posilu a pak mě vyzval  abych vylezl z auta a jako co to  znamená a jestli to není kokain. Zahrál jsem těžkou pohodu, že bych určitě takhle okatě nic nepašoval a schválně jsem mu ukázal další podobný balíček na zadní straně čtyřkolky skovaný za espézetkou s tím, že tady mám taky koks,  teda vlastně náhradní prachovky poloos. Ale v pohodě jsem nebyl. Nechtělo se mi to pracně vybalovat měl jsem to vodotěsně zabalené v několika vrstvách. Po chvilce jim došlo, že asi nejsem pašerák, mávli rukou a jeli jsme dál… uf.

Asi po 17-ti hodinách jsme dorazili k Ohridskému jezeru a začali jme hledat ubytování na první noc a hlavně místo, kde bychom měli hlídané auto a vlek.Krásné místo jsme našli až úplně na jížním cípu jezera ve vesničce Ljubaništa přímo u břehu Ohridu. Místní strejda nám aktivně posekal zahradu, aby se nám pěkně parkovalo a to vše za 20 Euro parkingu na 14 dní. Hned u jeho souseda jsme přespali, takže paráda jak nám to pěkně vyšlo. Odpoledne jsme se vykoupali v neskutečně čistém Ohridu. Po osvěžení  sjíždíme kolkama z vleku a vzhledem k dobrému času vyrážíme na zahřívačku a na čumendu k nejznámější památce Makedonie do kláštera Svatý Naum, který leží jen asi 3 km od našeho dočasného domova.  Sveti Naum je Pravoslavný středověký klášter z roku 905 a rozhodně stojí za návštěvu.  Info  pro pivaře:  točí tam mimo jiné i Český Staropramen za 140 Denárů  asi  62 Kč. Ráno startujeme teď už na ostro na okružní cestu. Čeká nás cca 1000 km zážitků, pro dnešek směr Makedonské kopečky. Čtyřkolky jsou nastrojené již z domova takže nás nic nebrzdí a valíme do národního parku Galičica. Před vjezdem do NP platíme malinko peněz za vstup a pak už valíme serpentýnama nahoru. Po chvíli potkáváme jediné auto teda autobus a Český…. brzdíme. Jsou to studenti vysoké školy a sbírali nějaké zvláštní rostlinky pro výzkum, ale to sem raději psát nebudu asi se to nesmi. Pokecali jsme a valíme dál, teda výš. V nadmořské výšce 1400 m sjíždíme z cesty a jedeme k Ohridské vyhlídce. Odsud je krásný výhled na jezero. Jen tak pro zajímavost, toto jezero je třetí nejstarší  na světě po Bajkalu a jezeru Tanganyika . Max hloubka 288m. Je velmi čisté s průměrnou viditelností  20m. Rarita je ta, že nemá žádný přítok řeky. Jediný přítok vody je z podzemních krasových dutin z výše položeného Prešpanského Jezera.

Děláme fotky a pokračujeme zpět na cestu a dál do kopců. Ale pozor, konec srandy! Potkáváme další autobus zase  Český a na zadku metrovej nápis Moravské Budějovice. Sakra co to je za provokaci ? Moje rodné město, kde bydlím a odkud jsem se snažil zmizet ? Asi blouzním z nedostatku kyslíku. Kdepak neblouzním tak vysoko nejsme. Čeští  turisti stáli u krajnice a kochali se panoramatama. Zastavujeme pokecáme posvačíme a jedeme dál v domnění kolik Čechů ještě potkáme. Jo potkáme a dost !! Za chvíli sjíždíme z cesty na šílenou kamenitou pěšinu, která vede  na nejvyšší horu v okolí na Lako Signoj  1984 m.n.m. A právě na této stezce potkáváme asi 30 českých horských turistů jak šlapou s těma klackama v rukách opatrně nahoru. Starší kusy dolejc  a mladí už skoro nahoře. Starší nasraní a mladí vysmátí  koho, že to tady vidí. Děkuji jim, že mi uhýbají  ze stezky. Jedu na redukci takže s nimi prohodím pár slov. Jestli nechtějí vodu něco vyvézt nahoru a tak. Prostě jsem se snažil bejt zdvořilej. Na vrcholu je jen nějaká bouda. Ohrid je v mlžném oparu již dost  daleko, ale na druhé straně je již vidět Prešpanské jezero ke kterému pojedeme. Turisti pokračují dál po hřebenech a my se vracím na cestu a pokračujeme národním parkem Galičica. Asi po 20 km jsem sjeli k jezeru Prešpa které je už  “jen“ v nadmořské výšce 853m. Přijíždíme k pláži, kde je jen jeden Francouz z karavanem který na nás koukal jak na ufony. Jinak pusto a prázdo. Škoda, voda je neskutečně čistá a celkem teplá. Tady to teprve čeká na objevení turisty. Dáváme koupačku na „Adama“ fotíme, svačíme AdventureMenu a pokračujeme k dalšímu národnímu parku Pelister.

Jedeme podél západního břehu Prešpanského jezera do městečka Struga tam tankujeme za 80,50 Denárů (35,40,-Kč) dle přepočtu  cena v Denárech krát 0,44 = cena v Kč. Nafta stojí 68 Denárů tzn 30 Kč . Začal mě opouštět blinkr, izolačkou jsem mu to rozmluvil a jedeme dál. Pomalu opouštíme břeh jezera a začínáme stoupat vysoko do hor do NP Pelister směrem k jeho nejvyšší hoře Pelister 2601 m. Cesta je dost kamenitá stromy začínají pomalu řídnout a ve výšce 2000 m jsou již jen kleče. Potkáváme velké stádo divokých koní  v této výšce jsem to nečekal, asi tady mají klid. Ve 2400 m se už válím v hromadách sněhu, rapidně se ochladilo na 10°C z 35°C v dolině je to sakra rozdíl.  Oblékáme se a už vyhlížíme vrchol na kterém je velká budova s několika vysílači. Posledních 200 m převýšení už je dost masakr hromady sněhu a prudký kopec s velkými balvany. Konečně vrchol nejvyšší na  této expedici . V Řecku a Albánii už dáme „jen nějakých 2400 m“.  Kocháme se výhledy na okolní hory, v dálce vidíme i Prešpanské jezero. Kousek od vrcholu je památník Dimitara Ilievského (Димитар Илиевски). Byl první Makedonský pokořitel Mt. Everestu,  sestup ale nepřežil. Na jeho počest se koná každoročně výstup na Pelister. Děláme společné fotky a chystáme se pokračovat dál, počasí se začíná trochu zlobit. Sjíždíme k horským plesům na jížní straně Národního parku.

Cestou potkáváme konečně nějaký lidi. Jsou to majitelé jediné horské chaty u horského plesa Golemo Ezero. Domluvili jsme se s nimi že u nich popijeme a přespíme. Měli teréňáka, cesta byla celkem slušná , ale i tak jsme jeli za nimi nezvykle dost pomalu, ale těšilo nás jak nám to vychází . Bohužel stalo se to co se dalo čekat v této nadmořské výšce. 3 metry sněhu přes cestu na severní  straně jednoho z kopců . Celou expedici jsem routoval tak,  abychom ve výškách na 2 km jeli jen po jížních stranách hor, kde není tolik sněhu. Tady to ale jinak udělat nešlo. Museli jsme se s nimi rozloučit, oni vytáhli ruksaky,  vypadalo to jako by s tím počítali, říkali že sem jedou letos poprvé,  dříve že to nikdy nejde a to bylo půlka června! Auto nechali u sněhové duny a vydali se pěšky do kopců. My jsme si dali gáblík ve výšce 2230 m a pak se museli vrátit stejnou cestou zpět do údolí. Vracení stejnou cestou nesnáším. Počasí se začalo dost zlobit, tady nahoře jsou změny počasí dost rychlý.Malinko jsme zmokli, ale už jsme v údolí v druhém největším městě Makedonie v Bitole.

Tankujeme na kraji města a zde taky nacházíme  hotýlek . Dnes to na stan opravdu není. Sotva jsme zastavili začalo silně pršet a pršelo celou noc. Ráno odjezd na druhý konec města navštívit významnou památku Heraclea. Jedná se o starověké řecké město a jeho první zmínka je již z roku 343 ! Po zajímavé prohlídce nasedáme směr Řecká hranice která už byly asi 13km.Tak jsme na hranicích s Řeckem. Makedonská strana klasické zdržení, kontrola všech dokladů a pak přejezd na řeckou část přechodu. Tam to byla pohoda ptali se jen Češka ? Chtěl jsem říct, že češka po mé operaci kolene je už celkem v pohodě, ale asi se ptali jestli jsem Češka. Já teda že jo a tak mávli rukou ať jedu do pr… dál . Kluky taky jen odmávli nic nechtěli vidět. Jsme v EU tak nás neřešili. To ty Makedonce za náma brali fest.

Tak jsme v Řecku,  stavíme hned na pumpě,  pivo a  benzin strašně drahý tak si hned jedno dávám. V první vesnici  Niki hned za hranicemi mizíme z hlavní asfaltky do hor Varnoundas (Βαρνούντας,). První co mě šokuje jsou řecké vesničky připadám si jako v Albánii rozpadlé baráky, cesta nic moc traktory z doby krále klacka. Jen všudypřítomné řecké vlajky mi hlásí, kde jsem. Ve větší vesničce s názvem Kratero (1000m.n.m.) dáváme pauzu je to poslední obydlené místo před výjezdem vysoko do hor stavíme na návsi . Pěkně upravená náves s malinkou hospůdkou dáváme řecké pivo Alfa a ladím cestu skrz mapy, navigace další část cesty nezná. Horská cesta je perfektně upravená široká plná zatáček, láká k driftování, které si taky dávám, sem tam stavíme a kocháme se výhledy a změnou zeleně a teploty jak šplháme nahoru. Nikde žádné zákazy, lidi úplně v pohodě tohoto jsem se bál, že to v Řecku nepůjde. Zatím pohoda . Krajina bez stromů dává tušit, že zase blbneme ve dvou kilometrech. Ještě kousek a jsme na vrcholu tohoto pohoří Varnous na hoře Toumba 2176 m.n.m. 17°C a silný vítr nás po chvíli nebaví a tak sjíždíme malinko níž a pokračujeme krásnou přírodou dál. Projíždíme územím pastvy krav. Takové množství koblihů co tam po nich zůstalo jsem ještě neviděl. Přestal jsem je objíždět, nedalo se. Kolka doslova zasraná. Smradu jak v hradu. Sláva vidím potok, párkrát jsme potokem projel. Voda nic moc neumyla jen oživila zaschlá hovínka a smrádek znova. Pomohl jsem tomu klackem a pak průjezdy několika potoků při cestě do údolí. Přijíždíme do městečka Agios Germanos, které leží už jen v  1100m.n.m. Krásné městečko s kamenými domy. Moje navigace už se zase hlásí že jsme dobře. Naštěstí  Danova navigace nás přes  tento mrtvý úsek  zdatně vyvedla. Začínám těžce litovat, že jsem cestování  Řeckem nenaroutoval na více dní. Určitě se sem vrátím to je už teď jasný.

Z dálky už vidíme pás rovné země rozdělující dvě horská jezera vlevo  Mikri Prespa a napravo Prešpansko jezero s hladinou 850 m.n.m. Po sjetí z hor je zde šílené vedro.  Sjíždíme k  řecké  části Prešpánského jezera , dáváme sváču, brodík, fotky a pokračujeme k jezeru Mikri Prespa a k jeho významnému ostrovu  Agios Achilleios. cestou míjíme opuštěné domy, hospody a hotely. Auta žádná, nic, mrtvo asi ta „tzv. krize“ nebo co,  tady úřaduje fest. Přitom krajina i příroda nádhera, ale každej asi jede jen k přelidněnému moři a na takováto místa zapomíná. Jsem na břehu jezera Mikri Prespa, dál na ostrov Achilleios už jen pěšky přes 650m dlouhý plovoucí most. Na ostrově je hodně starověkých památek, velká krásně vyzdobená hospoda jen se dvěma turisty . Hodili jsme řeč, byli to Řekové na motorkách. Dáváme po třech eurech pivo Mythos.  Prolezl jsem celý ostrov, na jížní straně množství starověkých památek, kde zrovna pracovali archeologové. Udělal jsem fotky a šel  zpět na plovoucí most, kde se již kluci koupali v čisté a teplé vodě jezera Mikri Prespa. Nechávám kluky čvachtat, odhazuji boty a helmu a jedu se kochací jízdou ochladit podél západní strany jezera. Za dvě hodiny se slézáme a vyrážíme dál, tentokrát ale po východní straně jezera. Začínáme řešit, kde rozbalíme stany, určitě u vody a nejlépe i u  hospody. Parádní místo nalézáme kousek za vesničkou  Mikrolimni. Stany stavíme přimo u břehu s krásným výhledem na jezero.  Koupání paráda, voda super i v této nadmořské výšce příjemně teplá. Dáváme vydatnou večeři a po ní přejíždíme k hospodě nad jezerem. Tam to samozřejmě značkuji naší expediční samolepkou a polykáme řecká pivečka s názvem Fix Hellas. Večer se zde schází místní domorodci, je tady pohoda klídek a neskutečný výhled na západ slunce. Večer sledujeme bárky rybářů jak se vrací z celodenní rybařiny. Pozdě v noci sedáme na kolky a valíme ke stanům .  Dávám jako vždy špunty abych neslyšel ty zvuky z okolních hor a lesů . A chrápání těch dvou kumpánů taky nic moc.

Ráno balíme, ranní slunce usušilo rychle stany od rosy a valíme směr hory a později i hranice Albánie. Stavění stanů je dobré na expedici vymyslet vždy tak, aby byly postaveny na východní straně kopce, ranní slunce tak dříve usuší stany od rosy a nemusíme čekat do oběda, než vyleze slunce ze stínu hory. Za vesničkou Mikrolimni mě navigace směřuje na nezpevněnou cestu a už to klikatíme serpentýnama nahoru zase do hor. Za námi se ještě párkrát  pokocháme výhledem na naše jezero, než se nám nadobro sková za hustou vegetací. Do cesty se nám v kopcích pohoří Dfikas Dimou Prespon motá hromada dobytka procházejícího bez doprovodu někam za pastvou. Typický obrázek Balkánu je  i v Řecku. V 1600 metrech bojujeme se silně vymletou cestou od vody, odhaduji, že před dvěma dny zde silně pršelo. Štestí pro nás. Začínáme míjet místní dříče jak si chystají dřevo na zimu. Asi bude brzo vesnice. Ano. Je to obec Kotas kde  taky začal asfalt. Míjíme zajímavé cedule pozor medvědi . No to nás varují brzo, ale přežili jsme to takže pohoda dávám fotku a za chvíli už jsme u hraničního přechodu  do Albánie  Kristallopigi – Bilisht. Ta hlavní část expedice po jihu Albánie a východě Makedonie nás teprve čeká, ale to je až na další reportáž.

Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát