Soutěž pro cestovatele
Portál ATV-Expedice.cz vyhlašuje soutěž o nejlepší expediční foto pro rok 2012.
Zůčastnili jste se s Vaší čtyřkolkou nějaké zahraniční expedice a máte nějaký zajímavý snímek, který by jste rádi zařadili do soutěže ? Pak stačí zaslat vybrané foto na níže uvedenou emailovou adresu a doufat, že právě Vaši fotku vybereme jako tu vítěznou. Všechny soutěžní fotografie budou uveřejněny na stránkách ATV-Expedice.cz. Soutěžní fotografie můžou být vtipné, zajímavé, adrenalinové atp. vyberte tedy tu nejzajímavější a neváhejte si s námi zasoutěžit a podělit se o svůj parádní snímek s ostatními. Soutěž je otevřená pro každého a budeme ji každý rok opakovat.
Trvání soutěže
Soutěž probíhá v době od 9.10.2012 do 30.11.2012. V tomto období je možno zasílat soutěžní fotografie.
Podmínky účasti
Soutěžní fotografie musí být minimálně v rozlišení 800 x 600 pixelů. Soutěžní fotografie musí být se čtyřkolkářskou tématikou. Se soutěžní fotografií musí být zasláno i jméno a příjmení každého soutěžícího. Dále pak telefonní číslo a platná poštovní adresa pro případ výhry a následného zaslání vyhrané ceny.
Přihlášky do soutěže včetně soutežních fotografií zasílejte na email: akce@free-style.cz
Vyhodnocení
Vítěze soutěže vybere porota složená z členů organizačního týmu ATV-Expedice.cz. Vítěz bude uveřejněn nejpozději 3.12.2012.
Cena pro vítěze
Vítěz foto soutěže obdrží zajímavý dárkový balíček od sponzora Shock Energy, tričko z expediční cesty ATV-Expedice II a sadu samolepek pro vyzdobení stroje.
Středočeský maraton
Je prodloužený víkend sobota 29 září a přijíždí Pája s jeho Suzuki KQ. Původně jsme měli na celý prodloužený víkend vyrazit do Polska ale Pája musel do práce a mně začala nahlodávat nějaká chřipka. Dohodli jsme se tedy, že vyrazíme jen na víkend tak říkajíc kolem chalupy. To co ale následovalo nás dovedlo až k tomu, že vytváříme tuhle reportáž z jednodenního maratonu, jak jsme v průběhu výletu akci překřtili. Vše začalo víceméně nevinně, když jsme ráno vyrazili natankovat na benzínku v Berouně a odsud pak terénem sklouzli do Otročiněvsi a dál směr Zbečno a Sýkořice. Do Sýkořice jsme dorazili kolem poledne a zakotvili jsme na kus řeči u Keepera. Pokec nám zabral zhruba hodinku a tak od Keepera odrážíme cca v 13 hodin a jedeme směr hrad Křivoklát. U hradu zastavujeme abychom pořídili foto pak prohodíme pár vět se sekuriťákem, kterého přiláká zvuk našich motorů a pokračujeme dál směr Rakovník.
Tuhle cestu známe z různých vyjížděk jedeme Křivoklátskými lesy a užíváme si krásu okolí. Co odbočka do lesa to mraky aut a houbařů a tedy plný les lidí. V Rakovníku zastavujeme na náměstí v restauraci u Černého Orla a dáváme obídek. Ještě mají otevřenou zahrádku a tak sedíme venku.
Po obědě zvažujeme kam dále vyrazit, nakonec míříme směr Louny odkud pokračujeme směr Litoměřice dále se pak stáčíme na Mělník. Od Mělníka pro změnu zase míříme na na Kokořín, kde projíždíme parádní Kokořínské údolí s krásnými pískovcovými skálami a nádhernou přírodou obecně. U skalních obydlí stavíme a oblékáme nepromoky, protože začíná poprchávat. Z Kokořínského údolí vyjíždíme k hradu Kokořín, kde pořizujeme fotky a pokračujeme směrem na Mladou Boleslav. Frčíme si na kochačku tak občas stavíme přičemž Pája ladí nefunkční blikny, které zdřejmě odešly následkem kutálení v Rumunsku. Mám poprvé možnost vyzkoušet Jumbo na delších silničních přejezdech a musím říct, že jde skutečně o pohodlný stroj jak v terénu tak i po silnici.
Před Mladou Boleslaví zastavujeme a domlouváme se že sklouzneme někam do Českého Ráje, kde najdeme ubytování. Za cíl si klademe Dětenice se středověkou krčmou kam skutečně asi o hodinu později přijíždíme. Krčma je skvělá ale našlápnutá k prasknutí a hlavně zjišťujeme že je v širokém okolí veškeré ubytování naprosto obsazené. Na radu personálu tedy přejíždíme do zhruba 14 km vzdálené vesnice, kde má být další penzion v mlýně . Poprchávání postupně přechází v totální slejvák a tak k penzionu přijíždíme už za tmy a na kost promočení :D. Celý areál vypadá prázdně vidíme jen jedno zaparkované auto a tak si říkáme hurá máme ubytování. Bohužel nám obsluha z restaurace hlásí že je plně obsazeno a že restaurace má po zavírací době (v 7 hodin večer v sobotu) to si víceméně překládáme tak že čtyřkolkáře neberou :D a pokračujeme dál. Další hledání penzionu probíhá tak, že v navigaci dáme vyhledat nejbližší (vždy cca 15 km) a posuneme se tam, abychom zjistili, že je zavřený či dávno zrušený :D. Takto postupně končíme až v Nymburce a to zhruba v 10:00 večer :D. Protože to vypadá, že ubytování nenajdeme nakonec zapadáme do místní putiky a dáváme si klobásu a horký čaj. Zklamáni se rozhodujeme, že vzhledem k pokročilé hodině a k tomu, že jsme si nevzali stany budeme nuceni zamířit k domovu.
Po krátkém relaxu tedy nasedáme na stroje a přes Čelákovice míříme na Prahu. Před Prahou déšť poleví a tak už zase můžeme vzít za plyn a letět s větrem o závod. Skrz Prahu se ještě hlídáme ale za Prahou najíždíme na okruh kde si k překvapení projíždějících řidičů dáváme závody Suzuki KQ versus SMC Jumbo :D.. Nakonec s pár přestávkami dojíždíme k domovu. Než stačím zaparkovat do garáže má Pája kolku na vleku. Je zhruba 1 hodina v noci a my jsme najeli cca 430 km. Byl to víceméně silniční maraton s trochou polních a lesních cest. Než se rozloučíme vtipkujeme, že příště jedeme do Rumunska po ose, protože dnes bychom dojeli zhruba k Budapešti :D. No bylo to šílenství ale i zajímavý pokus protože nebýt zmoknutí tak ani nejsme moc unaveni. A tak tenhle „maraton“ zařazujeme jako přípravnou akci na případné expediční cesty :D
Rumunsko s Journeymanem
Letos, jako již tradičně ve spolupráci firem Auto Jari Žamberk a Hycar s.r.o., jsme se vydali na expedici do rumunských hor. Už je tomu pár let, co jsme sem vyrazili poprvé našimi upravenými offroaďáky a postupně se naučili jezdit v těžkém terénu, za což děkujeme Ondru Parezovi. Z těchto zkušeností čerpáme nadále, i když už nejezdíme v autech, ale na čtyřkolkách značky Journeyman. Tyto stroje proháníme Rumunskem už několikátým rokem a nikdy nás nezklamaly. Na tuto výpravu jsme byli obzvlášť natěšení, protože jsme chtěli otestovat letošní novinku na trhu Gladiator X8. Výpravy se zúčastnili Marcel (X5), Radek (X6), Michal s Davidem (X6), Martin s Eliškou (X8) a Jarda s Denisem(X8). Jelikož X8 jsou už pořádné stroje a dá se na nich pohodlně jezdit ve dvou, rozhodli jsme se, že vezmeme i naše děti (ve věku okolo 16 let). Za poznámku také stojí zmiňovaná X5, která má za sebou už čtyři Rumunska.
Ve středu 30. května vše začalo. Okolo desáté dopoledne jsme dojeli do městečka Telciu, kde jsme měli zarezervované pokoje v penzionu Sonia. Tento penzion plní spíše rumunské, než evropské standardy, ale naše požadavky splňoval. Takže jsme se v klidu naobědvali a všichni natěšení se sešli před penzionem. Začali jsme proslovem našeho plánovače Jardy Loma, abychom si všichni uvědomili, že pokud se nám zde něco stane, nejbližší lékař je veterinář v 50 km vzdálené vesnici. Proto jsme nepodceňovali ani naše zásoby jídla a pití. Vždy jsme počítali s tím, že v horách můžeme přes noc uvíznout. Tento den jsme byli všichni unavení z cesty, takže jsme nestoupali až k hřebenům hor, ale i tak jsme začali extrémním terénem v podobě táhlého potoka do kopce. Náš první pokus o výjezd z potoka byl zmařen stádem krav v čele s býky, takže jsme se k nim moc nepřibližovali a namířili si to znovu do potoka a hledali jiný únik. V tom nám byl nápomocný náš průzkumník Marcel na X5, který měl po celou výpravu fyzických sil nazbyt. Když jsme sjeli z potoka, byli jsme nadšení z Osmiček a jejich jízdních vlastností i ve dvou lidech. Chtěli jsme vyzkoušet i techničtější pasáže v podobě Véček a prudších výjezdů, ale začalo lít jako z konve a nevypadalo, že by mělo přestat. Proto jsme se vrátili zpět do pensionu a šli na večeři s vidinami na zítřek.
Další den ve čtvrtek jsme vyrazili brzy ráno. Počasí se na první pohled nevydařilo, ale přežili jsme pár spršek v nepromocích a zbytek dne jsme nepotkali žádný větší déšť. Podklad byl kluzký, takže dokud jsme nevjeli do lesa, užívali jsme si průjezdy zatáček smykem. Na zúžené cestě jsme potkali volného koně, který šel dolů, ale jak nás uviděl, zastavil se a nechtěl jít dál. Naštěstí s námi byla Eliška, která se okolo koní pohybuje a přiměla ho, aby nás obešel. Napojili jsme se na těžební cestu v lese, kde na nás čekalo bahno. Zde jsme byli vděční za neskutečný výkon X8. Šestky a pětky musely vyjet na více pokusů. Cesta nás zavedla na louku, kde se pásly krávy. Rozhodli jsme se tam naobědvat s obavou býka ve stádě, a proto jsme byli na pozoru. Z louky jsme vyrazili táhlým, ale už mírným kopcem, po kterém jsme si vychutnávali nádherných panoramat. Měli jsme to štěstí, že se odpoledne vyjasnilo, takže nám nedělalo problém se lépe zorientovat podle okolních kopců, kde se nacházíme. Tuto pauzu jsme využili k menší svačině, jenže nás už tlačil čas a blížilo se stmívání. Proto jsme vybrali nejrychlejší, ale za to nebezpečnější cestu dolů potokem, který byl místy dost strmý. Nakonec jsme vše stihli ještě za světla a na další den jsme si naplánovali dvoudenní výlet.
Na ten jsme se museli pořádně připravit, a proto jsme ráno vyjeli o půl hodiny později. Hlavně jsme se obávali deště, který by nás mohl v horách zastihnout. Ani předpověď počasí nevypadala nadějně. Taky že se naše přípravy vyplatily, hned na začátku nás zastihlo pár přeháněk, ale ty jsme přežili díky naší výbavě. A zase jsme si užívali bahna, ale večer se blížil. Proto jsme museli hledat cestu na nějaký vrchol, kde jsme chtěli založit tábořiště. Okolo páté hodiny večer jsme začali stoupat strmým potokem. Pokračovali bychom dál, jenže do cesty se nám postavily zkácené buky zralé tak na motorovou pilu, takže nám nezbylo nic jiného než se otočit a hledat jinou cestu. Těžaři dřeva nám poradili jedno strmé véčko, ale říkali nám, že tento výjezd není vhodný na techniku. Když nás viděli, jak se o jeho zdolání snažíme, někteří kroutili hlavou. Na průzkum jsme poslali Elišku s Denisem, kteří nalili do našich žil trochu optimismu. Věděli jsme, že výjezd bude náročný a budeme muset odstraňovat zkácené stromy, ale ty už nebyly tak tlusté jako předešlé buky. Dalo nám to taky zabrat. Všechny čtyřkolky jsme museli jistit za pomocí kurt proti převrácení v některých obzvlášť nebezpečných místech. Dokonce se nám jedna X6 převrátila na bok. Zatímco dole kluci bojovali, ti co vyrazili první, odklízeli nahoře stromy z cesty. Ty byly ve stráni zapíchlé do jedné strany véčka. Proto jsme je museli jednotlivě uříznout a poté za pomoci Osmičky stáhnout navijákem doprostřed koryta. Naší práci povzbudili místní pasáci, kteří nám nabídli salaš nad korytem k přespání. Jenže my se rozhodli zažít pravou zálesáckou noc a proto jsme pasákům srdečně poděkovali a vyrazili k vrcholům hor. Tábořiště jsme postavili na louce vedle jehličnatého lesa asi 50 metrů pod hřebeny. Založili jsme oheň, na kterém jsme si uvařili večeři a chtěli ho udržovat celou noc. Jedním důvodem byl také výskyt medvědů v místních kopcích. Jenže po půlnoci jsme museli čelit dvouhodinovému prudkému dešti. Všichni se schovali do stanů a oheň nám pomalu zhasnul. Nebyl by to Marcel, aby zase neprodal svoje fyzické síly, když okolo čtvrté ráno mokrý ze stanu, do kterého tekla voda, založil znovu oheň, abychom se mohli osušit. V sobotu ráno jsme byli unavení a nechtěli jsme se dostávat přes několik údolí zpátky do našeho penzionu. Proto jsme sjeli do vesničky Ieud, kde jsme prošli pár místních památek. Zastavili jsme se zde v typických dřevěných kostelech a v dalších stavbách na obhlídku a pokračovali po zpevněných cestách do pensionu, které už byly na mapě. V našem náhradním domově jsme nabírali síly na další den.
Všichni unavení po dvoudence porušili ráno disciplínu a dlouho odpočívali. Vyrazili jsme až po desáté ráno. Natankovali jsme, nakoupili chleba a kochali se místními tradicemi. Jelikož byla neděle, většina Rumunů byla oblečená do svátečních krojů a šli do kostela. Nevyhli jsme se ani masivní předvolební kampani. Dnes jsme si určili jasný cíl vrchol Fata. První offroadový kousek byl potok, který se později ukázal jen jako rozcvičkou. Po vyjetí jsme se dostali na louku, kde jsme se naobědvali a pokračovali dál. Narazili jsme na polní cestu, která by za normálních podmínek nebyla těžká ani pro osobní auto s pohonem 4×4, ale to bychom nemohli narazit na dva padlé stromy přes cestu v úcty hodné výšce. Museli jsme za pomocí navijáků, kurt a fyzických sil dostat přes ně všech pět čtyřkolek. Vyrazili jsme dál a nemohli jsme věřit vlastním očím. Asi po kilometru a půl se nám do cesty postavil další strom, byl jen jeden ale za to tlustší a nebezpečnější (hned za kmenem byla prohlubeň). Jelikož z kmenu se tyčila silná větev, zahákli jsme za ní kurtu a vytvořili si provizorní jeřáb. Bez něho by to nešlo, kvůli již zmiňované prohlubni. Překážku jsme zdolali a už na nás čekali jen výjezdy na vrchol bez fyzické práce mimo čtyřkolku.
V pondělí, poslední den expedice, jsme vyjeli za sněhem na horu ve výšce přes 2000 m.n.m. Byla to spíše odpočinková jízda s miminem extrémů, ale ani těm jsme se nemohli vyhnout. Dvoutisícovku jsme prostě nedokázali snížit, abychom jeli po rovině. Začátek jsme si dali po prašných serpentinách, kde jsme se nechali ukojit smyky a poté se napojili na výjezd s občasnými véčky a bočními náklony. Ten nás zavedl na hřebeny, po kterých jsme stoupali k nejvyššímu vrcholu. Narazili jsme také na medvědí stopy v bahně. Na vrcholu jsme byly svědky, jak se v těchto výškách mění počasí během minuty. Chvílemi nebylo vidět ani na krok a za chvíli svítilo sluníčko. Rozloučili jsme se se zdejšími kopci a jeli hledat jinou cestu dolů k pensionu.
Děkujeme všem klukům z expedice včetně Elišky za tvrdou práci, kterou vykonali, zvláště pak Marcelovi. Nemůžeme opomenout ani materiální podporu firmy Journeyman. Tu jsme nakonec nepotřebovali, protože jediná závada na čtyřkolce byl defekt pneumatiky, kterou jsme na místě zalepili.
