Dlouhodobý test SMC Jumbo 720 – první dojmy
Expediční Jumbo 720R má najeto prvních 2000 km v terénu a má za sebou první zahraniční expedici. Jelikož se množí dotazy na naše zkušenosti se strojem, tak jsme se rozhodli připravit krátkou recenzi o prvních dojmech. Asi si říkáte co nového to přinese, když recenzí je plný internet i jiná média a já vám odpovím, že většina recenzí vychází z několika hodinové projížďky na pár kilometrech či trati zatímco my jsme stroj vzali do extrémů a najíždíme s ním tisíce kilometrů v režimu, který rozhodně nelze nazvat rekreačním.
Do expedičního programu jsme dostali nový zcela sériový stroj, který jsme nijak neupravovali. Prvních pár zajížděcích kilometrů proběhlo na asfaltu a pak už následoval víceméně jen a pouze terén. V průběhu prvních 2000 km stroj absolvoval jednu servisní prohlídku, v rámci které došlo k výměně olejů a kontrole stroje. Nyní už první dojmy z dlouhodobého testu:
Řízení
Řízení čtyřkolky je kapitola sama pro sebe. Hned od prvních okamžiků mně stroj překvapil vynikající ovladatelností a tak jak si jezdec na stroj zvyká je tento dojem jen více umocněn. Na kamenitých Rumunských cestách nebo při jízdě vymletými koryty potoků jde řízení zcela perfektně a i ve sjezdech, kde je váha stoje i jezdce z většiny na přední nápravě lze čtyřkolku perfektně ovládat a dá se říci, že posilovač zde vůbec není třeba. Čtyřkolka se prostě terénem vede perfektně a zkušenému jezdci umožní v obtížné pasáži i docela svižnou jízdu bez obavy, že mu nějaký kámen či kmen stromu vytrhne řídítka z ruky.
Podvozek
Celý podvozek a tlumiče čtyřkolky jsou taktéž na výborné úrovni. Výchozí nastavení výrobce je poměrně “měkké“ a tedy jsem si při první akci, na orientačním závodě zhruba 2x sáhl na
dorazy předních tlumičů. Na další terénní akce jsem tedy upravil nastavení předních tlumičů více „do tvrda“ a v Rumunsku jsem několikrát ověřil, že jsem vzhledem ke své váze dosáhl ideálního nastavení. Změna nastavení tlumičů neměla žádný dopad na boční stabilitu stroje a tu hodnotím též jako vynikající. Zkušený jezdec se může pouštět do poměrně příkrých bočních náklonů bez obavy o převrácení stroje. Totéž platí při výjezdech a sjezdech. Za celou expediční cestu ale i v rámci předcházejících akcí nenastala situace, kdy bych bez vnějšího vlivu měl pocit, že je stroj vratký.
Abych v této části jen nechválil :), tak upozorňuji na opravdu nešťastně vyřešené tažné zařízení, které je uloženo v plechovém držáku a vlastní koule má dlouhý šroub ze závitem o který jsem v obtížnějším terénu zachytil takřka vždycky. Tento problém je však zcela „marginální“ protože tažné zařízení lze jednoduše demontovat a tím je problém vyřešen.
Mírně rizikové pak shledávám uložení předních pancéřovaných hadic k brzdám, které přímo vybízejí klacky k zachycení do ok, které hadice tvoří. Jako řešení vidím zvednutí oplechování ramen z přední i zadní strany zhruba o 5 cm tak, aby se hadice za tuto hranu skryla.
Celý podvozek dostal v Rumunsku skutečně zabrat cesty jsou kamenité a o kolize s kameny, kmeny stromů atd. nebyla nouze (jednou jsem dokonce nabral špalek mezi rameno a podběh čtyřkolky). Po návratu byl stroj kontrolován a nikde se neobjevily žádné vůle.
Na stroji máme aktuálně obuty 14″ originální pneu Maxis Bighorn tedy i originální disky, které nejsou pro extrémní terén ideální jelikož jsou zároveň s pneumatikou (nejsou zapuštěné) a tak je jejich kontakt s kameny například v brodech atp. nevyhnutelný. Na druhou stranu je jejich konstrukce poměrně bytelná protože jsem je podrobil řadě úderů a drží skvěle. Pokud tedy odmyslíme kosmetickou stránku věci není to problém nijak zásadní.
Brzdy
Brzdy stroje jsou zcela odpovídající váze čtyřkolky ale i možné maximální rychlosti stroje. Rozdělení, kdy levá páčka brzdí zadek, pravá předek a pedál všechny čtyři kola jen umocňuje vynikající možnosti ovládání stroje. V rámci přesunů po asfaltu jsem brzdy vyzkoušel i z rychlosti kolem 90 km/h a čtyřkolka vždy brzdí parádně. Stroj sám o sobě výborně brzdí motorem a tedy při rozumné jízdě na asfaltu není víceméně třeba brzdit stačí jen občas lehce dobržďovat a většinu práce ponechat motoru. V terénu a v obtížných Rumunských sjezdech jsem zkoušel sjíždět na zařazenou redukci (L) a s připnutým předním náhonem. V některých opravdu prudkých sjezdech to pak vedlo k tomu, že motor brzdil tolik, že se kola zastavila a čtyřkolka pokračovala obtížně řiditelným skluzem. Stačilo ale polevit a přeřadit na (H) a sjezdy se pak staly zcela triviální záležitostí. Čtyřkolka působí opravdu lehkým dojmem a vynikající brzdy s možností jejich libovolné kombinace to jen dokreslují. Brzdy tedy též na výbornou.
Co se opotřebení týká tak pro představu. Po zmíněných 2000km což je třeba vážit i tím, že zhruba 600km v Rumunsku znamená cca 60 motohodin jsou například přední destičky opotřebeny z cca 2/3 což je velmi dobrý výsledek.
Motor a variátor
Motor čtyřkolky je výborný a výkon je opravdu překvapivý. Po „otevření“ a zajetí jede čtyřkolka opravdu svižně a v kombinaci s lehkou a ovladatelnou čtyřkolkou z ní výkonný motor činí vynikající stroj. Za celou Rumunskou expedici nenastal okamžik, kdy by výkon motoru chyběl a například v pasáži, kdy jsme se zhruba 2 km rvali obrovskými kolejemi plnými bahna s připnutým předním náhonem čtyřkolka hladce konkurovala přítomným polarisům a suzuki.
Variátor má i po zajetí stroje vláčnější nástup než například variátor u Suzuki KQ či AC700. Po získaných zkušenostech se ale domnívám, že to vůbec není na škodu, protože v nějakých extrémnějších situacích je přenos výkonu plynulejší a čtyřlkolka nemá tendenci se hned stavět na zadní.
Převodovka a 4×4
Vzhledem k váze čtyřkolky a její dobré ovladatelnosti došlo na přiřazení 4×4 jen opravdu výjímečně a to buď v nějaké horší bahenní pasáži a nebo v nebezpečných výjezdech. Připínání/odpínání předního náhonu funguje výborně. Při jednom opravdu obtížném výjezdu (koryto potoka) došlo i na úzávěrku a vše funguje na jedničku tedy jsem se vyhrabal.
Oplastování
U některých strojů bývá problém s plasty a tak zde uvádím i tuto kategorii. Dva Rumunské dny se nesly v duchu totálního probíjení se nesjízdným údolím a tak byly plasty čtyřkolky neustále v kontaktu s křovím, větvemi atd. Musím říci, že jsou poměrně náchylné na poškrabání (což černé provedení expedičního stroje ještě podtrhuje) ale funkčně jsou vynikající. V jednom sjezdu mně čtyřkolka bokem sjela a zůstala blatníkem zaklíněná za strom. Po vyproštění se blatník vrátil do původní polohy bez sebemenší stopy poškození. Podobně jsem pak podběhem za jízdy vzal vyčnívající větev, která blatník také brutálně ohnula ale ten se hned bez problémů vrátil zpět. Je faktem, že kvalitu plastů hodně prověří až zima ale zatím určitě vynikající dojem.
Ostatní
Říkáte si to vypadá jako samá chvála to se nic nerozbilo ? Nic není špatně ? To je divné :D Tak abychom byli skutečně objektivní na nějaké drobnosti jsme narazili ale vzhledem k výsledku, kdy na Rumunské expedici jediné Jumbo a Suzuki KQ dokončilo expediční cestu bez poruchy jde opravdu o drobnosti zanedbatelné. Pro pořádek je zde vyjmenuji :
Občas se stává, že vycvakne sedačka. Je to nepříjemné obzvláště ve výjezdech ale domnívám se, že na servisní prohlídce bude tato banalita vyřešena buď poladěním zámku sedačky nebo jeho výměnou.
Občas při totálním vykřížení stroje (například otáčení v korytě, kde jsou v kontaktu se zemí jen přední a zadní kolo křížem) jde hůř zařadit redukce. To přisuzuji poladění táhel řazení a jde taktéž o drobnost.
Shrnutí
Po doposud proběhlém testování mohu prohlásit, že čtyřkolka zatím svojí kvalitou i výkonem výrazně předčila naše očekávání. Naše poznatky budeme určitě dále přidávat tak, jak budou přibývat kilometry a motohodiny. Již teď ale můžeme stroj vřele doporučit protože to co stroj absolvoval za úvodních 2000 km sbírá jiný třeba na 10000 km. A troufám si směle říci, že jej lze bez jakýchkoliv obav postavit na úroveň japonských a amerických strojů. Tedy chcete li jednoslovně ? Doporučujeme !
Extrémní závod v Polsku
Láďa Kratochvíl nám přispěl vynikající reportáží z jeho cesty na extrémní polský závod:
Ve dnech 14 – 16. 9. 12 se v blízkosti českých hranic u města Jelenija Góra konalo druhé kolo závodu čtyřkolek pod názvem Przeprawowy Puchar ATV Polska 2012. O tomto závodu nám řekl Bahňák s tím, že se ho chce zúčastnit, bohužel nakonec nemohl jet. Když jsem poprvé viděl fotky z předchozích závodů, odmítal jsem se něčeho takového zúčastnit, ale protože mám silně vyvinutou slabou vůli, nechal jsem se od Petra Píska (Ppetr) přemluvit. Se kterým jsme vytvořili týmovou dvojici. Oba jsme jeli na stroji Can Am Renegade, já na 800, Petr na 1000, bez nějakých extra úprav.
V pátek ráno jsme tedy naložili čtyřkolky a vyrazili jsme směr Jelenija Góra. Na místo závodu jsme dorazili po obědě, kde bylo již v depu zaparkováno několik čtyřkolek. Složili jsme stroje, provedli ještě pár úprav a vyrazili na recepci penzionu vyzvědět, co nás čeká a nemine. Organizátorka závodu nám postupně vysvětlila, jak závod vlastně probíhá a nám trošku zamrzl úsměv. Startovat jsme mohli ve třídě Open a nebo ve třídě Extreme a Extreme Veterán. Vzhledem k našemu věku jsme si vybrali třídu Extreme Veterán, trasa byla shodná s třídou Extreme. Od 18 hod byla rozprava, kam se dostavilo všech 52 jezdců a na které jsme se dozvěděli, že celá trať měří přibližně 90 km a je na ní umístěno 71 razítek pro třídu Open a 81 pro třídu Extreme a Extreme Veterán. Razítka byla ještě rozdělena podle obtížnosti jejich získání na A,B,C,D a E. Ačková razítka byla většinou hned u cesty a nebyl problém se k nim dostat, k razítkům E se většinou jezdec bez navijáku a pomoci spolujezdce nedostal. Razítka byla připevněna většinou ke stromu poblíž trati pomocí lanka a plomby a strom byl označen mlíkem. Pořadatelé nám stejným způsobem připevnili na čtyřkolky tabulky, do kterých jsme do předem nadepsaných políček měli otiskovat jednotlivá razítka. Drát s plombou měl přesně určenou délku a při dojetí k prvnímu razítku jsem pochopil, proč nám pořadatelé doporučovali připevnění tabulky do přední části čtyřkolky. Po rozpravě nám byla vrácena navigace, do které pořadatelé nahráli trasu závodu s umístěním a označením jednotlivých razítek. Musím říct, že mě pak při závodě příjemně překvapila přesnost ukazování tratě a razítek.
Start vlastního závodu byl stanoven na 21:30, startovalo se v pětiminutových intervalech po čtyřech jezdcích. Na projetí celé trati bylo stanoveno 18 hodin. Na nás vyšel start ve 22:30. Sice to byl závod jednotlivců, ale bylo nám doporučeno jet kvůli vzájemné pomoci ve dvou. Na start jsme se postavili s trochu svíravým pocitem u žaludku a po odmávnutí jsme vyrazili k prvnímu razítku. Najít ho nebyl až takový problém, neboť okolo bylo pár diváků a několik čtyřkolek se k němu pokoušelo dostat. Postupně jsme se k němu po kamenitém kopci propracovali a slavnostně provedli otisk prvního razítka. Nad tímto razítkem bylo ještě razítko s označením E. Podíval jsem se po kopci nahoru a viděl ve skalnatém kopci pověšenou čtyřkolku na navijáku a několik jezdců jak se jí snaží dostat k razítku. S Petrem jsme se dohodli, že se k tomuto razítku vrátíme ve dne, až celou trať projedeme. Začali jsme tedy v kopci otáčet čtyřkolky s tím, že budeme pokračovat dál po trati. Bohužel jsem při otáčení udělal chybu, nevšiml si že jsem najel na velký kámen a se čtyřkolkou jsem se začal převracet, spadnul jsem pod ní, čtyřkolka se překulila přeze mě a já se snažil jí nohama přidržet aby se nekutálela dál ze svahu, hlavou mi proletělo, že to bude pěkná ostuda skončit na prvním razítku. Nevím, jak se mi to podařilo, ale čtyřkolka se otočila na kola, dál se už naštěstí nekutálela. Petr mi našel upadlou navigaci, držák to naštěstí vydržel a kromě ohnutých řídítek to vypadalo, že budeme moct pokračovat dál.
Až teprve po dojetí celého závodu jsem zjistil, že jsem si při pádu o nějaký kámen prorazil helmu. Adrenalin asi zafungoval, nic mě nebolelo a tak jsme vyrazili dál. Začali jsme postupně sbírat další razítka, na rozdíl od polských jezdců jsme si opatrně okolí razítka obhlídli a opatrně se k němu dostávali. Poláci se k razítku vždy přiřítili jak velká voda, bez ohledu na ostatní se vecpali k razítku a jeli dál. Vzhledem k tomu, že mi jeden karambol už stačil, nechávali jsme je vždycky odjet. Na začátku jsme ještě další dvě razítka E vynechali na později, protože u nich bylo hodně čtyřkolek a nechtěli jsme se zdržovat. Po pár lehkých razítkách jsme se dostali asi k nejobtížnějšímu úseku závodu. Už když jsme se k tomuto místu blížili a já viděl, jak se vysoko po celém kopci míhají světla čtyřkolek, pomyslel jsem si, že se pořadatelé asi úplně zbláznili. Razítka byla tam, kam by snad ani kamzík nešplhal, chvíli jsme nevěřícně koukali na ostatní, jak se v kopci lopotí a snaží dostat k razítkům D a E. Když se pár jezdců vrátilo zpět, nezbylo nic jiného než vyrazit taky, jeli jsme co to šlo a ve chvíli kdy už jsem měl pocit, že se musí čtyřkolka převrátit, jsem zmáčknul brzdy a s vyděšeným výrazem v očích jsem křičel na Petra, který zastavil o trochu niž, ať mě okamžitě přes můj naviják přiváže ke stromu. Naštěstí razítko nebylo už moc daleko a tak jsme postupně pomocí navijáku dostali obě čtyřkolky k němu. Další problém nastal, když jsme se chtěli dostat dolů. Na to, abychom na čtyřkolky nasedli a sjeli to dolů, neměl nikdo z nás odvahu a tak jsme je postupně ve dvou sváželi opatrně pomalinku dolu. Takové výjezdy nás v tomto úseku trati čekaly čtyři. Musím přiznat, že to bylo velmi vyčerpávající a tak jsme si dali krátkou přestávku, při které jsme zjistili, že jsme na trati asi dvě a půl hodiny a máme zatím pouze necelých dvacet razítek. Trošku zoufale jsme se na sebe s Petrem podívali, nasedli na čtyřkolky a jeli dál. Musím přiznat, že kdybych k těm kopcům přijel za denního světla asi bych se do jejich zdolávaní nepustil.
Postupně a pomalu jsme získávali další razítka až jsme dorazili k močálu kde byla umístěna dvě razítka, jedno bylo poměrně na kraji a jednu úplně uprostřed. To krajní jsme s trochou úsilí a několika kilogramy bahna na čtyřkolce oba získali, ale do toho uprostřed se mě vůbec nechtělo. Petr byl však odhodlaný, že ho získáme a tak k němu vyrazil. Když čtyřkolu dokonale zahrabal, že už to nešlo dopředu ani dozadu, prohlásil, že vytáhne naviják a ke stromu se přitáhne. Říkal jsem mu, že se na to razítko vykašleme, ale trval na svém. Při svém prvním kroku ze čtyřkolky se zabořil do močálu po kolena a při druhém tam byl po pás a začal se propadat jak ve filmu s majorem Zemanem. Nastala trošku panika, naštěstí se Petr pomocí lana od navijáku z bažiny vyprostil a pomocí mojí čtyřkolky jsme vytáhli tu jeho. Mezitím se už rozednělo a tím se naše jízda trochu zrychlila. Když jsme se dostali do poloviny závodu, bylo nutné se vrátit na základnu a dotankovat. Dali jsme si aspoň kafe a sušenku a s trochou odporu znova nasedli na čtyřkolky a vrátili se na trať, které byla perfektně zvolena v okruhu základny, takže nebyl problém se tam kdykoliv bez nějaké velké časové ztráty vrátit. Asi nemá cenu popisovat skoro každé razítko zvlášť, ale k těm třem “nejlepším”, které jsme na začátku vynechali, jsme se vrátili na konec. Vzhledem k tomu, že jsme už byli značně vyčerpaný, tak jsme je za vzájemné pomoci a navijáku zdolávali asi dvě hodiny. Na základnu jsme se vrátili po šestnácti hodinách v sedle čtyřkolky, naprosto vyčerpaný, propocený, špinavý, ale šťastný že jsme kromě jednoho razítka všechny posbírali. To jsme na začátku závodu rozhodně nečekali a podle výrazu pořadatelů, když jsme jim odevzdávali, vyplněné karty to nečekali ani oni.
Z posledních sil jsme naložili čtyřkolky a šli do vytoužené sprchy a postele. V 18 hod připravili pořadatelé slavnostní večeři, na kterou jsme se doslova doplazili, potom následovala beseda s polským jezdcem Rallye Paříž – Dakar Rafalem Sonikem a pak už přišlo na řadu vyhlášení výsledků a vzhledem k tomu, že v Polsku není prohibice, bylo předávání jednotlivých cen velmi veselé. K našemu překvapení jsme naší kategorii Extreme Veteran vyhráli a to díky tomu, že jsme nasbírali skoro všechna razítka. V hlavní kategorii bychom se pak umístili na devátém místě, což pro nás byl, vzhledem k tomu, že jsme takový závod jeli poprvé, opravdu nečekaný výsledek. Na závěr bych chtěl pochválit pořadatele za velmi dobře organizačně zvládnuté závody, na kterých po celou dobu panovala přátelská atmosféra. Všem kdo by si chtěli vyzkoušet trochu extrémnější závod, můžu tento podnik vřele doporučit. Pro jízdu v noci je dobré na čtyřkolku umístit nějaké couvací světlo a čtyřkolka by hlavně měla mít dobře fungující naviják. Po dojetí závodu, jsme si říkali, že už to příště nepojedeme, ale teď s odstupem času doufám, že se příští rok uvidíme na startu i s někým z vás….
Autor textu: Láďa Kratochvíl
Foto materiál: http://www.scigacz.pl, http://www.dragonwinch.com, ATV Polska
Deník – šestý den jízdy
Dnešní ráno je netradiční protože se budíme do pravé Rumunské divočiny, kdesi na hřebeni nad Eibentálem. Když se všichni vyštracháme ze stanů dáváme rychlou snídani a balíme stany. Zhruba v 9 hodin pak už zase sedíme na mašinách a sjíždíme do Eibentálu. Prototože dnes jezdíme poslední den a jsme docela daleko od Gerniku rozhodujeme že se po silnici posuneme k Bígru a do terénu vklouzneme tam. Projedeme tedy Eibentál a po kamenité cestě klesáme zpět k Dunaji. Opět vyrážím napřed, abych si užil svižnější jízdu ale taky naháním nějaký čas abych se stihl pohrabat v kamení na výchozu u Dunaje.
U řeky jsem skutečně první a tak čekám na ostatní. Když dorazí všichni dáváme pauzu a zjišťujeme, že Blaženka má roztrženou manžetu a rezervní zhruba 70 km v Gerniku. Rozhodujeme se tedy že všichni pojedeme k odbočce na Bígr a odsud pošleme Blaženku domů protože návrat všech a oprava manžety by znamenala víceméně konec dne. Přesun podle Dunaje je otázkou chvilky jedu opět první a nevšímám si velké želvy u cesty o které později kluci mluví (docela mně to mrzí jsem slepejš). U odbočky na Bígr zastavujeme a já vysvětluji Bláže cestu která znamená podle Dunaje doject k benzinové pumpě u které tankujeme a u ní odbočit tak jako víceméně každý den směrem na Gernik skrz Padinu Matej než stačím cestu vysvětlit přichází Sýkorka s tím že jede s Blaženkou a tak je vše vyřešeno.
Do Bígru tedy vyrážíme jen Já, Ája a Bimbajs senior s tím, že junior dělá Pájovi batoh. Od Dunaje stoupáme krásným do skal zařízlým údolím až k Bígru. V Bígru se rozhoduji pokračovat stejnou trasou jako při předchozí expedici s tím že snad tentokrát najdeme pokračování cesty. Vyrážíme tedy a hned za vesnicí vyjíždíme na hřebenovou cestu která přes luka míří do hlubšího lesa. Na loukách dáváme obídek a začíná poprchávat. Po jídle už frčíme dál a zhruba za půl hodinky dorážíme ke sjezdu který jsem minule sjížděl se sevřenými půlkami :D Sjezd je o poznání lepší protože ho ještě část odplavila voda. Ája hlásí „že z toho nemá dobrý pocit“ a tím mně vyloženě dodá odvahy. Nakonec se jako první jezdec pouštím dolů s tím, že mně kluci visí na kolce a vyvažují :D se zátěží Bimbajse juniora a Áji je pak sjezd docela v pohodě a tak spouštíme kolku za kolkou .
Dole v údolí brodíme potok a míříme směrem za červenou značkou. Poznávám okolí a po chvíli zjišťuji že jde o údolí kde jsme se v květnu otáčeli protože to dál nevedlo. Rozhoduji se že tentokrát budeme pokračovat a tak přejíždím potok a skrz dva metry vysoké kopřivy s trním probíjím cestu směrem kterým tuším pokračování. Netrvá to dlouho a skutečně narážím na pozůstatky cesty po které se vydáváme dál. Co následuje lze shrnout jako pro mně jednoznačně nejlepší čtyřkolkářský den tady :D. „Cesta“ vede podél potoka dále údolíčkem a my přejíždíme z břehu na břeh. Zhruba po hodině probíjení terénem stopy cesty zcela mizí a my už jedeme víceméně za šipkou podél potoka. Jeden z nás vždy dělá průzkum a vyráží s předstihem . Objíždíme padlé stromy, sjíždíme do potoka abychom kus jeli potokem a jinde zase vyjeli na břeh, navijáky odtahujeme padlé stromy atd.. Tohle je skutečný nářez.
Zatím poměrně nepoškrábané expediční Jumbo dostává totálně na frak :D větve praští a jedce i čtyřkolku bičují šípky a ostré větve křovin. Zhruba po dvou hodinách mrknu na navigaci a zjišťuji, že jsme kdesi v lese zhruba 20 kilometrů od nejbližší vesnice a zhruba 5 kilometrů od Salaše, která je nad tímto údolím a odkud by měla vést cesta dále. První teď vyráží Bimbajs senior a vždy když už to vypadá, že dále to nepůjde najdeme nějaký průjezd a otevře se před námi další parádní terréní pasáž. Po nějaké chvíli Bimbajs ukazuje na cosi zapadaného v listí a my zjišťujeme že je to kolejnice jedna jedinná opuštěná :D Nicméně to je dobré znamení protože tudy kdysi vedla železnice tudíž údolí by mělo být průjezdné a tak se plni naděje drápeme dále.
V jeden okamžik nacházíme na zemi kosti z divokého kance včetně lebky a tak zastavuji abych udělal foto. Bimbajs senior pokračuje po levém břehu a Ája se vydává na průzkum po břehu pravém. Za chvíli se Ája vrací a hlásí abychom se šli na něco podívat že to jsme neviděli :D Tak ho následujeme přičemž nás dovádí k velkému medvědímu brlohu vyváleném v trávě a hlásí “ tady má medvěd obývák , tady vedle v potoce koupelnu a hned za tím křovím ložnici :D „ než se stačíme nadechnout ukazuje jakousi prašivku v ruce a dodává “ tohle jsem vzal u nich v kuchyni byla tam medvědice tak jsme se pozdravili a říkala rychle mazej než se vrátí starej ten je hrozně vzteklej“ :) No prostě Ája … totálně nás odbourává takže i přesto že se právě skutečně procházíme po medvědím teritoriu propadáme totálnímu smíchu :D.
Vytrhuje nás až Bimbajs senior který z dálky volá ať pokračujeme v jeho stopách a tak ho tedy následujeme. Zhruba další dvě hodiny se probíjíme dál a navigace ukazuje že jsme zhruba 2 km od salaše nicméně je 5 hodin odpoledne a tak se rozhodujeme k obratu. Tohle údolí je ale něco a sem se budeme muset vrátit a konečně ho zdolat celé :D. Po otočce už po vyjetých stopách poměrně rychle frčíme zpátky a u paty velkého sjezdu pokračujeme po štěrkové cestě k Dunaji. U Dunaje zastavuji abych si oblékl bundu. Počasí se kazí a tak je o dost chladněji. Změnu počasí zjišťujeme až při rychlém přesunu protože v údolí, kdy jsme se rvali terénem z nás pot jenom řinul. Podél Dunaje pak míříme do údolí Sichevity, kde se roztrháme a každý zvlášť si užíváme rychlé a taky poslední Rumunské jízdy směr Gernik. V Gerniku pak následuje už jen tradiční posezení v hospůdce a večeře u Merhautů na kterou se po dvou dnech v terénu opravdu těšíme. Večer ještě v rychlosti zhruba balíme a pak totálně znaveni uleháme ke spánku. Dneska to bylo opravdu famózní a pro mně jednoznačně nejlepší den expedice. Zítra už nás čeká jen a pouze přesun domů.
Přesun samotný pak nepřináší nic nového a tedy tímto deník z naší parádní Rumunské expedice uzavírám byl to prima týden plný zážitků a jízdy . Tentokrát se nám nevyhnuly poruchy na strojích a tak v duchu doufám že jsme si to vybrali i na příští expedici dopředu :D Naopak expediční Jumbo zvládlo celý týden bez sebemenších potíží ale o tom již v samostatném článku.
