Dnes vstáváme do pátého dne expedice.  Ráno je opět krásně a my tedy v rychlosti snídáme a balíme. Balíme tentokrát i stany a spacáky protože se chystáme na noc v divočině. Předběžně domlouvám se skupinou Duffy, Marinemen a spol. že se s nimi večer sejdeme někde u Bígru na společný nocleh. Rána opilcova jsou těžká a mně ke kocovině z noční pařby ještě slušně bolí krční páteř, takže to chvíli vylehávám a dnes jsem autorem mírného zpoždění já :D

Když máme nabaleno sjíždíme do Nuova Moldova, kde tankujeme plné nádrže ale i plné kanystry. Bimbajs junior jede s tátou na polárce a hned na benzínce příchází s tím, že se na kolku dva opravdu nevejdou. S tím lze bohužel souhlasit, protože Polaris opravdu pro dva velké chlapy není. Vyrážím tedy za Blaženkou s prosbou, zda by nevzala mladého Bimbajse na svého dlouhého JM Gladiátora, buď jako řidiče nebo jako batoh ta však obě varianty rezolutně odmítá a tak hledáme řešení jiné. Nakonec přichází naše záchrana Pája, který nabízí, že mlaďase poveze na KQ. To je výborný nápad jelikož jsem si to již jeden celý den v terénu vyzkoušel a je to bez problémů i pro dva dobře živené jedince :D. Bohužel zjišťujeme, že je opěrátko a sedák k Pájově kolce v Gerniku a tedy vyrážíme zpět (zhruba 20 km). V Gerniku umisťujeme sedačku a údolím Sichevity míříme zpět k Dunaji. Stálo nás to cca dvě hodinky zpoždění a tak se rozhoduji, že původně kochací přejezd podél dunaje vezmeme svižně.

Podél Dunaje jedeme až k odbočce na Eibentál. Cesta je to krásná výhledy parádní a tak je na co se koukat. Široká řeka teče svižně a břehy jsou plné života (žáby, želvy). Celý břeh je pak odpočívadlo za odpočívadlem a to bohužel přináší i docela nepořádek (PET Lahve, plechovky a bordel).  K odbočce na Eibentál dojíždíme zhruba za hodinku cesty a hned míříme kamenitou cestou do Eibentálu . Nad vesnicí pak stavíme u pěkně udělaného turistického posezení a dáváme oběd.

Po obědě projíždíme Eibentál a volíme červenou značku směrem na Bígr. Šipka navigace ukazuje zhruba 17 km a tak si říkáme, že to bude pohodový teréní přesun. Hned za vesnicí projíždíme další z mnoha opuštěných dolů a nacházíme červenou značku vedenou přes pořádný výjezd. Zkouším jej zdolat ale vzdáváme to a tuhle pasáž objíždíme lesem. Po vystoupání na hřeben jedeme jednu z opravdu parádních cest. Všude okolo jsou husté převážně bukové lesy a cesta je evidentně dlouho nejetá, naštěstí je ale na místní poměry docela dobře značená.  Jedu první a tak hledám značku za značkou a snažím se držet cesty zapadané listím. Přejíždíme mraky klád klacků a průjezdy jsou občas docela technické.

Zhruba po hodince jízdy narážíme na místo, kde cestu kříží malý mokřad. Jako první nořím přední kola do bláta a bez větších potíží projíždím. Ostatní mně následují jen Bláža uvázne a tak přijde ke slovu její zbrusu nový naviák.  Bahno smrdí až to ohýbá plasty :D a tak vysvobozujeme a frčíme dál.  V jednu chvíli se mně po pravé straně otevírá výhled do krajiny a tak zastavujeme a fotíme.  Výhled ukazuje, že okolo jsou opravdu jen husté lesy a ostré kopce. Za přibližně hodinku cesta přechází ve stezku a prudce padá do údolí. Když zastavuji abych pěšmo mrknul zda je to sjízdné narážím na stezce na čerstvé medvědí lejno plné jablíček a šípků. Ukazuji to mladému Bimbajsovi ten se ale směje protože si myslí, že ho jen tak straším :D. Stezka je sjízdná a tak padáme prudce dolů s kopce s tím, že stezku občas objíždíme lesem. Brzdy kvílí a prudké srázy s listím prověřují naše schopnosti. Blaženka opět ukazuje, že je fakt výborná kolkařka protože všechno dává s grácií a bez potíží.  Když klesneme zhruba do poloviny kopce narážíme na rokli po jejíž hraně vede stezka s vyloženě nesjízdným náklonem.

S Bimbajsem seniorem diskutujeme o dalších možnostech a rozhodujeme se, že rokli přejedeme o pár desítek metrů výše a zkusíme stezku objet po hřebeni. Jedeme to zkusit a tak přejíždíme rokli a na druhé straně stoupáme k hřebeni. Bimbajs pak vyráží napřed prozkoumat pokračování a já stahuji ostatní k sobě přes rokli. Když jsou všichni u mně zaslechneme z druhé strany kopce volání Bimbajse . Volání není vůbec rozumět ale jeho hlasitost v nás vybudí obavy zda se něco nestalo.  Necháváme tedy ostatní u kolek a se Sýkorkou se rozbíháme směrem kterým tušíme Bimbajsovu stopu. Na hřebeni zaslechneme další křik který nás vybičuje k akceleraci a tak jsme za hřebenem za pár okamžiků. Když máme Bimbajse na dohled sděluje nám že se nic neděje a že na nás volá ať jedeme za ním. Uff spadl nám kámen ze srdce a já jej trošku kárám protože nás fakt vystrašil.  Míříme tedy zpátky pro čtyřkolky a já jsem po tomto lesním sprintu blízko srdečnímu kolapsu :D Když se vydýcháme přejíždíme hřeben směrem k Bimbajsovi ale v okamžiku kdy se mu skoro přiblížíme přichází mladý který šel zkoumat cestu dál a oznamuje že je totálně neprůjezdná že tudy se dolů určitě nedostaneme.

Navigace nám ukazuje, že jsme kdesi zhruba 3 km od Bígru. My rozhodujeme že vzhledem k tomu že je 5 hodin otáčíme a bivak dáme někde samostatně zde na kopcích. Postupně tedy otáčíme kolky a složitý sjezd dáváme nahoru. Určujeme pořadí tak abychom se vzájemně jistili a bez větších potíží zahajujeme výjezd zpět na hřeben.

Sleduji předemnou jedoucí Blážu a v nekoukám na cestu což vede k malé adrenalinové vložce, kdy najedu na mladý stromek, který mně v hnusném výjezdu zvedne předek až k nebesům :D Je to ale takový mžik, že se tentokrát nestačím ani bát :D stromek se naštěstí v poslední vteřině ohýbá a já zase získávám kontakt předních kol se svahem…  uff  byl to mžik a mohlo být veselo :D. Po výjezdu na hřeben lovím signál a píšu klukům SMS, že nedorazíme.  Stejnou cestou pak míříme zpět blíže k Eibentálu. Všechno běží jako po drátkách a o jediná zábavná vložka jde opět k mé tíži, když přejíždím kládu jako hrom a ta se mně zcela nepochopitelně pasuje do podběhu u kolky :D Kluci staví a když vidí jaký že to klacík jsem nabral nevěří svým očím :D. Zhruba po dvou hodinkách pak zastavuji na louce na hřebeni a za padající tmy v rychlosti stavíme malý stanový tábor. Sýkorka vyráží na kamení na ohniště a tak jejich stan zkušeně staví Bláža sama. Já a Pája stavíme každý svůj ministan a Bimbajsové staví malý Karlštejn s ložnicí  a předsíní  :D. Když se Sýkorka vrátí s kamením oheň nakonec zavrhujeme protože louka je zcela suchá a riskovat nějaký požár se nám nechce. Vaříme tedy véču na vařičích a já lovím vlastnoručně nakládaný sýr, kterým skromnou hostinu uzavíráme.

Značně znaveni uleháme k spánku. Tentokrát luxusní noc, kdy okolo šustí louka a spíme přímo pod hvězdami. Než se stačím pořádně pokochat usínám :D

A je tady další rumunské ráno a snídaně.  Celý týden se probouzíme do vyloženě letního počasí a dnešek není vyjímkou sice se práší jako fík a v potocích není moc vody ale je krásně.  Po snídani tentokrát vyrážíme všichni s tím, že mladý bimbajs jede na mém TGB Blade. První cesta vede opět do Nuova Moldova pro benzín a pak tradičně přes lom na hřebeny hor mezi Gernik a Svatou Helenu. Tentokrát však pokračujeme po hřebenech nad dunajem směr Svatá Helena.

Kocháme se četnými výhledy na dunaj a okolní pastviny. Opět jedu první a tak v jedné pasáži tradičně nabírám smečku psů, která mně zase pěkně prohání a to jako vždy zrovna v docela obtížné pasáži cesty :D Když mně ostatní dojíždí říkají, že to byl parádní pohled jak mně pejci hnali já jim na to odvětím „to k rumunsku patří“ zatím netuším, že se z této věty stane hláška týdne :D.

 Po hřebenech pak mijíme Svatou Helenu a rozhodujeme se pokračovat dál.  Za helenou se mění charakter břehů dunaje a břeh tvoří vysoká bariéra skal po jejichž vrcholku přejíždíme.  Hledáme ve spleti polních cest tu pravou která nás posune dál po hřebeni a Pája nám dělá průzkumníka. V jedné pasáži pak cesta padá prudce k směrem k dunaji a průzkumník se nám nevrací. S mírnou obavou se ho s Bimbajsem seniorem vydáváme hledat a nakonec ho nacházíme při otáčení kdy hlásí že dál to nikam nevede. Ujímám se vedení a mířím na první polní cestu která mně napadne když mně cesta přivede na zelený vrchol kopce chci se rozhlédnout kam dál a zjišťuji že stojím přímo u značené vyhlídky na dunaj :D Hned vypadám jako zkušený navigátor byť jsem o vyhládce ani o cestě k ní neměl sebemenší tušení :D .

Všichni vybíháme k hraně skály a kocháme se famózním pohledem na řeku a okolní kopce. Pak opět usedáme na stroje a míříme dál ve snaze pokračovat po hřebeni.  Vybírám cestu, která za helenou míří dál po hřebenech (bohužel zhyzděných větrnými elektrárnami). Po pár kilometrech cestu přerušuje velká pastvina a přes cestu natažený elektrický ohradník. Zastavujeme a řešíme otáčení ale z blízkého políčka na nás česky volá domorodec ať si ohradník otevřeme a pokračujeme dál. A skutečně ohradník má gumovou rukojeť a dá se pro účely průjezdu otevřít.

Pája tedy dělá vrátného a my všichni míříme dál přes obří pastvinu.  Na druhé straně pastviny zastavuji abych otevřel a volám na za mnou jedoucí Blaženku aby mně s mojí kolkou také projela branou a tedy nechávám stroj odbržděný na cestě. Blaženka projíždí ale bez zaváhání pokračuje dál (později vysvětluje že špatně rozuměla) já se otáčím a zahlédnu jumbo, které se samo rozjíždí a jako z udělání na prvním metru bere kolem za kámen který stáčí řidítka rovnou dolů do rokle. Následuje můj skok hodný tarzana, kdy v poslední vteřině chytám řidítka a brzdím. Ufff tak tohle bylo skutečně o chlup a kolka mohla být na kaši. Za mnou stojící sýkorka jen nevěřícně valí oči zachycení stroje bylo fakt v poslední vteřině.

Zavíráme tedy pastvinu a pokračujeme dál. Ve vesnici nám domorodec poradil, že máme vystoupat na hřeben k větrným elektrárnám a tak opět zkoušíme každou cestu tím směrem. První zvolená stoupá pěkným výjezdem za kterým dáváme oběd a pak zkoušíme pokračovat. Jedu první a opět se dostávám do situace že to dál nejde. Při pokusu o otočení mně Jumbo klouže bokem a zastavuje se o strom. Plasty opět zadrnčí ale drží jako fík. Kluci mně vysvobodí a jedeme zpět. Další zhruba dvě hodiny zkoušíme cestu za cestou ale žádná nás na vrchol nevede.  Nakonec končíme u salaše a tam nám rumun definitivně potvrzuje že tudy cesta nevede. Otáčíme se tedy a až za velkou pastvinou s ohradníkem zkoušíme jinou hřebenovku která nás konečně přivádí na vrchol kopce k větrníkům.

Ke každému větrníku vede nová super asfaltová silnice a to s ohledem na kvalitu denně užívaných cest u vesnic a měst jasně dokládá že zde někdo postupuje s ohledem na zájmy vlastní nikoliv zájmy místních obyvatel. U posledního větrníku instiktivně nacházím cestu do údolí kterou klesáme do protilehlého údolí a dál stoupáme na parádní hřebenovku. Hřebenová cesta nás vede zhruba 10 kilometrů a až na krátkou zastávku u rumuna s traktorem naloženým dřevem a píchlou pneumatikou víceméně nezastavujeme. Pořádně stavíme až když nás hřebenovka vyplivne v údolí Sichevity. Dáváme pauzu u potoka proháníme stovky žab, Pája laškuje tím že po mně hází kameny velké jako lidská hlava a já ho na oplátku proháním klackem až si při tom vyvrknu kotník :D No prostě ústav na výletě :D.

Protože jsou zhruba 3 hodiny a to je na návrat domů poměrně brzy rozhodujeme se že zkusíme nějakou cestu na protilehlé straně údolí. Jednu takovou nacházíme stoupáme na hřeben ale zhruba po hodině nás cesta přivádí jen o pár kilometrů výše opět do údolí Sichevity navíc za plot nějaké salaše. Projíždíme salaší  a sjíždíme k potoku.  U brodu kluci řádí ve vodě a myjí stroje. Po umytí zjišťujeme že má Bimbajs senior prasklé zadní rameno u polárky a tak je zkáza polarisů dokonána. Aby toho nebylo málo mladý bimbajs hlásí že Blade modře kouří a když kontroluji olej je na suchu takže destruction derby pokračuje. Víceméně jen Jumba a KQ vrčí dál bez potíží. Byť jsme měli v plánu dát ještě nějaký terének tak otáčíme a vyrážíme směr Gernik. Bimbajs senior jede pomalu a mladý s mým TGB je tažen za Pájou.

Já jedu napřed a opět dávám Jumbu pořádně za uši ve zhruba 5 km dlouhé RZ po štěrkové cestě. V Gerniku všichni vyrážíme na pivko tentokrát opět i s panáčkem.  Po nějakém čase si k nám přisedá mladý český pár který je zde pěšky a sepisuje seminární práci o místních lidech. Všichni vyráží na večeři my s Pájou ještě sedíme s tím že je doženeme což se již nepodaří.  Sýkorka s Blaženkou se již nevrací jen Bimbajs senior večer přijíždí s tím že zavařil rameno a jde si s námi dát ještě jedno na dobrou noc :D. Já ještě povozím mládežníky na čtyřkolce a zdá se že získáváme dva budoucí kolkaře a pak s Pájou zapadáme do útrob hospůdky kde s panem majitelem sedíme až zhruba do 1 hodiny v noci. Když míříme domů Pája baví celou ztichlou ulici výskáním ala americký kovboy :D.

Vyndavám notebook abych ještě zapsal deník ale po pár větách u toho usínám. Dnes se tedy rozloučíme autentickým záznamem z deníku „dnes jsme vyjzraaaaaaauuuigpsdpáčíl llklj lkjl jffffffnnnnnnnnnnnnnn“ :D

Dnes ráno Blaženka hlásí únavu sebe i stroje a tedy i to, že s námi nepojede. Sýkorka se přidává s tím, že bude trávit den s Blaženkou a tak vyrážíme jen ve čtyřech Bimbajsové + Pája a já.  Za plán si dáváme vyrazit na Rovensko a dále pokračovat směr Bígr. Abychom nejeli stejnou cestou, tak hned za Gernikem mířím více západně na zatím nejeté cesty. Přejíždíme několik údolí a zhruba po hodince zajíždíme do hlubokého lesa. V jedu chvíli nás cesta přivádí k závoře přes cestu. Jsme překvapeni protože na závoru jsme zde doposud nenarazili a tak otáčíme a hledáme jinou cestu která by nás dovedla do údolí k Sopotu Nou. Nakonec přes louky a pastviny zajíždíme k prudkému traverzovitému sjezdu kterým prudce padáme k řece. Po sjezdu zjišťujeme, že jsme tudy včera jeli ale rozhodujeme se dále pokračovat opět cestou nejetou. Po nějakém čase vyjíždíme na hřebeny pod Rovenskem kde vidím vpředu jedoucího páju zastavit u Salaše. Dojíždím ho abych zjistil proč stojí a v tom okamžiku přibíhá smečka pasteveckých psů a tak vyrážím na tradiční závod a psům ujíždím až na louce za salaší. Kluci mně následují akorát Bimbajs senior zastavuje aby prohodil pár slov s pastevcem ovcí ale psi ho moc pokecat nenechají takže nás brzy dohání :D.

Na vyvýšeném zeleném vrcholu fotíme parádní výhledy a pak už pokračujeme do Rovenska. Na návsi dáváme svačinku a potom vyrážíme na červenou směřem na Bígr. Cesta je to pěkná lesy houstnou a my jedeme po vrstevnicích zhruba 10 km než cesta začne klesat do údolí. Protože jsou okolní kopce výrazně příkřejší než ty v okolí Gerniku je jasné, že sjezd a následný výjezd nebude jednoduchý. Do údolí ale sjíždíme překvapivě hladce a ještě máme příležitost kochat se parádními výhledy do okolních kopců. 

Když sklouzneme dolů začínáme hledat značku, kterou nenacházíme a tak se vydáváme údolíčkem dál.  Cesta je naprostá špička v tomto suchém počasí narážíme na četné brody, bahno a trialové přejezdy.  Pája jede první a tak zastavuje a otáčí se s tím, že tudy značka asi nevede. Dostává odpověď „to je jedno cesta je fantastická někam dojedem“ a tak pokračujeme. V jedné pasáži míjíme důlní štolu s původní výdřevou tak fotíme a pokračujeme dál. V jedné pasáži Pája předvádí parádní číslo, když za jízdy ťuká do navigace přičemž kolem zabere za kámen, který mu vytrhne řidítka a on si pěstí rozbíjí přední plexi štít na jeho miláčkovi. Nu Pája už nemá plexi. Je to ještě vůbec náš Pája ? :D Když ulomený štít kurtujeme na nosič zjišťujeme, že někde ztratil i písmenko P a tedy už má přezdívku jen „Ája“. Jak je každému jasné tohle už mu po zbytek zájezdu a kdo ví jestli né déle nikdo neodpáře :D.  Po pár kilometrech se však údolíčko zařezává do skal a cesta dál nevede. Otáčíme a při cestě zpět se nám podaří najít červenou značku, která však bohužel stoupá kamzičí stezkou prudce na hřeben. Zkouším na stezku najet ale hned na prvních metrech je jasné, že tudy to opravdu nepůjde.

Zastavujeme tedy a dáváme oběd. Po obědě se rozhodujeme, že budeme zkoušet každou cestu vedoucí požadovaným směrem na bígr. Vedu já a tak zkouším první odbočku. Jako tradičně cesta v údolí vypadá parádně ale hned jak zapadne do lesa zjišťujeme že je kompletně odplavená potokem. Otáčím se na kluky ale ti jen pokynou ať to zkusím dál.  A tak jedeme .. přejíždíme balvany náklony až narazím na zhruba metrový schod. Kluci mně dojíždí a já se jej snažím zdolat což se podaří až za notné pomoci kluků. Potom sleduji jak ostatní schod zdolávají s menšími a menšími potížemi a nakonec je již tak rozhrabán, že nepředstavuje žádný problém. 

Po pár kilometrech jsme opět na konci jelikož cestu zatarasuje utržený svah se stromy takže klasicky otáčíme a vracíme se zpět a hledáme další cestu v požadovaném směru. Po nějaké chvíli opravdu narážíme a to na dřevařskou cestu, která už u svého ústí nese znaky probíhající těžby tedy, všude mraky větví atd..  Vyrážím nahoru a jsem unešen, v duchu si říkám tak tohle je ten pravý offroad ( kluci za mnou pak to samé víceméně opakují nahlas ). Drápeme se svozovou cestou s obrovskými někdy i přes metr hlubokými kolejemi od harvestoru. Všechno je čisté bahno a kolejemi tečou potoky vody. Přední náhon připínám víceméně ihned a drápu se nahoru. Předemnou sleduji Bimbajse juniora jak v pravé koleji couvá a pokouší se prorazit na několikrát. V tu chvíli udělám chybu a rozhoduji se přeject do koleje levé. To se mně s vypětím všech sil podaří ale o pár desítek metrů dál zjišťuji, že je kolej hluboká tak, že mám kolku víceméně na boku a dřu skálu kanystrem, který mám uvázaný na předním nosiči. Zastavuji a volám o pomoc protože couvat se mně nechce tedy doufám, že se naviákem z koleje dostanu. Ve stejný okamžik však proti mně přijíždí Bimbajs junior, který se nahoře otočil a hlásí, že musíme vypadnout protože proti nám jede harvestor se dřevem a není žádná šance mu v tomhle marastu uhnout.

Jako mávnutím proutku tedy couváme zhruba kilometr, který jsme před chvílí vystoupali. Dole zastavujeme totálně obalení bahnem ale s úsměvy od ucha k uchu.. tohle byl Vážení fakt masakr.  Rumun v Harvestoru nás zdraví a hlásí, že nahoru to nemá smysl, že cesta končí pár metrů nad místem, kde jsme skončili. Nezbývá nám tedy než sklouznout údolím k dunaji. To nám ale tolik nevadí protože je již pozdní odpoledne a jsme řádně vyštavení z dnešního totálně terréního dne. Při klesání k dunaji potkávám cestu, která směřuje k sousednímu údolí blíže Rovensku a tak se na ní vydávám. Brzy ale zjišťuji, že nejsme všichni. Obracím a pár set metrů zpět nacházím mladého bimbajse, který mně bezeslova ukazuje praský zadní kříž jeho Polarisu. Bohužel všem je jasné, že dojezdil a tak ho táta zapřahuje na lano a společně míříme směr Rovensko. V Rovensku na návsi potkáváme partu pražských motorkářů, které postupně zdravíme a oni nám postupně neodpovídají, asi jinej gang. Po krátké pauze pokračujeme směr Gernik s tím, že na rozbité polárce jede Bimbajs senior. Cesta jde vcelku OK akorát Bimbajs nadává, že jezdit na polárce jen na předek je totální záběr na ruce. Po pár kilometrech sjíždíme do vrchní části údolí Sichevity, kde zastavujeme a čekáme na posledního jedoucího Páju. Ten doráží a už z dálky nám ukazuje pěkně krvavý loket. Když zastaví zjišťujeme, že má kromě krvavého lokte i obtisklou krabičku na stehně a celkově je docela vytuněný. Vybaluji lékárnu a mezitím co mu ošetřuji loket vypráví, že si dával sjezd “sportovně“ až do okamžiku, kdy to nezvládnul a převrátil se na bok :D No jeho vyleštěná sůza dneska dostala pěkně na frak. V údolí Sichevity dávám RZ a na posledních pár kilometrech dávám Jumbu pořádně za uši . Užívám si průjezdy vesničkami, kde zdraví opravdu každý a děti jsou fantastické protože utíkají přes louky jen aby na chvíli zahlédli tu obludu, která burácí na cestě. Po příjezdu do Gerniku dáváme tradičně pivko pak véču u Merhautů . Mlaďas Bimbajs je dost rozložený a tak ho uklidňuji tím, že mu zítra půjčím TGB Blade, které jsem vzal jako záložní stroj.  Po večeři pak už všichni mažeme rychle na kutě abychom byli na zítra připraveni. Usínám a před očima mně běží dnešní den byl to co do jízdy zatím určitě den nejnáročnější ale taky nejparádnější. Sice trošku demolition derby, ale zážitky parádní. Nu kdo ví jaký bude den zítřejší… :D