Rumunsko na vrchol Tarcu – 7.9.2012–16.9.2012
Do Rumunska již několik let vyráží i další skupinka přátel a to Marinemen s bráchou a přáteli. Letos sestavu doplnili o Duffyho a v rámci rozjezdu našeho projektu zařadili svojí letitou akci pod naší hlavičku. Aby jste se mohli podělit o jejich zážitky a zkušenosti z cesty zapsal pro Vás Marinemen stručný deník z této akce, která se termínově protínala s akcí pod názvem „ATV-Expedice II“. Zde Vám jej tedy přinášíme.
3.9.2012
Dnešní den sice chybí do odjezdu „ještě“ 3 ½ dne ale mám dojem, že asi nikam nepojedeme.
Ráno dostávám zprávu od Aleše (můj vlastní bratr), že člen expedice Milan alias Tranďák (neplést s Tranďákem z Velvar) si usmyslel, že cestu absolvuje ne na Grizzlině ale na Polárce čili na delší mašině. No a protože Duffy vlastní TGB LT, já TGB normál a Zdeněk sedlá CA Outlander (ten dlooouhý) máme o problém postaráno.Jak to vše narvat do 2 dodávek a 2 vleků. Zjišťuji délky jednotlivých strojů, přeposílám to bráchovi a jdu si vzít Valetol na uklidnění. Pak ještě sjednávám pro všechny pojištění a věnuji se firmě. Večer mě čeká další kolo :). Ještě přepočítávám rozpočet a zjišťuji, že bychom snad ještě jedno auto utáhli. Cestou z práce kupuji kanystr jen proto, abych vzápětí zjistil, že to je už třetí protože jsem bordelář. Po telefonu s bráchou a s Honzou řešíme co s nákladem. Nakládám při tom kolku věcma a divím se, že je toho nějak málo. Vše se asi rozštípne v pátek, den odjezdu.
6.9.2012
Zase den blbec. Celý den běhám po Praze a marně sháním rumunské peníze.Nic.Ještě mám zítřek ale moc šancí si nedávám. Večer jedeme s Alešem pro slíbenou dodávku. No ….prý to dojelo do Olomouce ale jestli to dojede do Heleny nevím, Nejde zásuvka,chybí lem na blatníku a bůhví co najdeme ještě zítra. Večer si dobaluji věci,hlavně navigace a elektroniku a modlím se aby vše bylo cajk.
7.9.2012
Od rána v jednom kole. Sháním ještě rumunské leiky ale mám jich jen 200, zbytek korun měním za „éčka“ a letím do servisu dělat na „bělobě“. Měníme zásuvku a Aleš přidělává lem blatníku. Postupně uklízíme i kabinu a dokonce nalézáme povinné ručení, které nám včera chybělo. Den kvapí a tak nakládáme Polárku do jedné dodávky a ládujeme moje TGB a Grizzlymu do „běloby“. Sice je to dílo, kolky jdou několikrát tam a zpět ale okolo 18.h je vše naloženo a čeká se na zbytek lidí. Honza doráží skoro na čas, Zdeněk s „Camnama“ vzápětí. Za chvíli jsou obě kolky na vleku a připojené za vozidla. Čekáme jen na Tranďáka, který doráží v 20.00. Není čas na kecání a tak se všichni rychle nakládáme do aut a jedeme.
Zvesela drncáme po D1 a pomalu se Praze vzdalujeme. Slovensko projíždíme bez problémů,v Maďarsku tankujeme a potkáváme kupodivu Vojtu a spol (posádka ATV Expedice II pozn. red.), co právě píchli kolečko u vleku. My máme zase gumy skoro prodřené od křivého podběhu a tak bereme kladivo a patník na podložení vozíčku a spravujeme to. Sedám si za volant a vedu vůz okolo Budapešti a dál na Szegéd. Noc rychle ubývá a ráno v 7 h překračujeme hranice Rumunska. Po výměně peněz pokračujeme směr Helena a tam taky v 10.00 po rozbitých silnicích dodrncáváme. S otevřenou pusou koukám na větrné elektrárny okolo Sv.Heleny - no děs ale co sedá dělat,pokrok nezastavíš – a škrábu se do kopce k vesnici. Kotvíme před hospodou, já jdu pro klíče k domácí a po pivu a kávě jdeme skládat mašiny. Odpoledne věnujeme přípravě strojů a večer po posezení upadám do kómatu a spím.Konečně jsme tady !!!! (ale kdybych věděl co mě čeká,zůstal bych u Balatonu….)
8.9.2012
Ráno jako malované a tak po snídani vyrážíme na první etapu směr Rovenská – slabých 42 km po pohodových cestách. Zpočátku jedeme po nových polňačkách okolo větrníků, pak padáme dolů do lesa a je to tu !!! Uprostřed cesty stojí Aleš s Grizzlinou a utrženým čepem. Co teď? Montujeme čep ven a jedeme do Gerníku s tím něco udělat. Snad nám pomůže Vojta (Vojta bohužel nepomůže, protože čep ssebou nikdo z druhé skupiny neveze navíc zdejší signál umožní kontakt až o několik hodin později pozn. red.). Po cestě potkáváme půjčovnu kolek a tak tam rovnou jdeme. Mechanik se kroutí ,mluví jen rumunsky ale pak svoluje k telefonátu se šéfem,který po dojetí vymontovává čep z nějaké čínské kolky a my jedeme za Alešem. Čep tam nějak pasuje nicméně jedeme už všichni do půjčovny kde Aleš další 3 h věnuje geometrii a dalším věcem. Já jsem zase zjistil přetočenou manžetu což spravujeme páskou a stahovačkou.Je už skoro 17.00 když jedeme dál. Aleš a Zdeněk se nám po pár metrech ztrácejí a tak vedu kluky do Sopotu Nou k brodu a k mostu kde se setkáváme zase s našima dvě souputníkama. Slibuji už pohodovou cestu na Rovensko… haha.
Po stoupání najíždím v jednom výjezdu levým předním kolem do erozní rýhy a je hotovo. TGB se pomalu překlápí na záda a skřípne mě pod sebou. Ležím pod mašinou skuhrám a teče na mě benzín. Přibíhá Zdeněk vytahuje mě a spolu s Honzou, který nejprve pořizuje foto. Stavíme kolku z které teče benzín, zpátky na kola. Odnesl to blastr, páčka a zrcátko, jinak škody žádné a já mám natlučený loket a bok. Pomalu dojíždíme po totálně rozflákané cestě, kterou jsme loni letěli tak 50 km/h, do Rovenské, jako vždy na kopec. Po fotce sjíždíme do vesnice k restauraci, kde si s chutí dáváme pivo. Vzhledem k tomu kolik je hodin (skoro 21.00) a k tomu, že jsem potlučený jak píšťalka bereme na noc barák. Ještě dáme řeč s fotografem časopisu Maxim, který se objevil bůhví odkud. Po večeři a pár pivech padám do postele a přemýšlím co mě zítra čeká,když dnešek stál za pr…
10.9.2012
Ráno po Zdeňkově snídani (vejce) nakládáme stroje bagáží a po návštěvě krámu vyrážíme směr Šumice. Cesta vcelku ujde, jen prachu je všude požehnaně což mě jako vedoucímu nevadí, zato Honza vzadu brblá a polyká tuny prachu. Navigace podle Googlu asi funguje protože jedeme svižně podle souřadek a oběd už dáváme nedaleko sjezdu k první benzínce. Tam sice trochu bloudíme protože místní drvoštěpové si udělali lágr přímo u odbočky ale za chvíli už sjíždíme po cestě dolů k Eftemile Murgu, kde je benzínka. Cesta opět není stejná jako loni a tak se opatrně spouštíme po erozních rýhách a kamenech na asfaltku.
Městečkem projíždíme bez problémů a po hlavní silnici dojíždíme k benzině, kde bereme do kanystrů a nádrží benzín na zdolání Tarcu. Pokračujeme bohužel po asfaltce a po 5 km odbočujeme na Putnu a pak na Šumici. Ve výjezdu tentokrát nezahraju oblíbené divadlo a vyjedu, pak po polňačkách dojíždíme do Šumice, konkrétně na poštu k p.Veverkovi. Po vlažném přijetí – kdeže loňské sněhy jsou – chvíli posedíme, kupujeme si vejce a pivo a jedem spát na kopce nahoru. Večer sedíme při svítilnách, protože místní nás prosili abychom nedělali oheň – je hrozné sucho a jdeme spát pod širák. Ležím pod kolkou a doufám, že se na nás nepřijde podívat medvěd. Asi ne protože prý spím hóóódně nahlas……
11.9.2012
Ráno už probíhá v obvyklém rytmu,káva,vejce (ks za 1 Lei = 6Kč !!) sbalit a pryč.
Zase nás Rumuni dostali, protože loňská polňačka je letos asfaltkou. No co se dá dělat jedeme dál a pro zpestření si dáme cestu přes ovocný sad, naštěstí po vyjetých kolejích a tak místním snad nic neničíme. Po chvíli najíždíme na státovku a jedeme na Fenes kde budeme odbočovat na Tarcu. Cestu si zpestříme opětovným natankováním benzínu a obědem v restauraci. Nakonec v 13.00 projíždíme Fenesem a po prašné polňačce jedeme na sever. Cesta rychle ubíhá a po přejezdech pár potůčků stoupáme výš a výš. Najednou mě cesta připadá nějaká neznámá a po chvíli končíme u kameného tarasu, který vede kamsi a přes něj teče voda. Ouha zase jsme špatně, i navigace si to myslí. Kluci se jdou podívat kus nahoru,tam sice taras končí ale hora zvedající se nad náma nás nutí k otočce. Aleš to zkouší vyjet ale nakonec zdravý rozum vítězí.
Obracíme a jedeme zpátky, jak jinak dřevaři nám zase schovali odbočku. Jedeme dál a cesta už je zase známá. Ve výjezdu předvedu hned dvakrát po sobě svoje oblíbené číslo: „kolka zapadlá v rýze v zemi“ a jede se výš a výš. Oproti loňsku je nádherné počasí a před námi se už tyčí Tarcu. Míjíme křižovatku cest, kde jsem loni špatně odbočil a už drncáme po kamení do sedla pod vrcholem. Po chvíli dodrncáváme k jezírku a k meteostanici Cuntu. U jezírka si banda turistů peče maso v místech, kde jsme se chtěli utábořit a tak se Duffy,Tranďák a Zdeněk rozhodují, že ještě teď dají vrchol. Já a Aleš zůstáváme dole. Kluci odjíždějí a my poleháváme v trávě. Odpočinek nám zpestřují dva dřevaři co porcují motorovkama kládu o průměru vzrostlého trpaslíka (tak 1,2m určitě).
Kluci se asi po 2 hodinách vracejí s tím, že cesta na vrchol je super ,že je plná kamenů,ale dá se. Protože se turisti od jezírka nezvedají rozbíjíme tábor na asi volejbalovém hřišti plném kamení a srnčích nebo čích h…en. Večer si Tranďák konečně může udělat vytoužený oheň a tak sedíme, hodnotíme a je nám docela chladno. Koneckonců jsme 1400 m vysoko. Míjejí nás ovčáci s ovcemi a Dacie z Rumunska – bůhví kam tady ještě jezdí. Spím jak dřevo a těším se na zítra.
12.9.2012
Ráno opět káva, bez vajec a bez chleba protože nám asi pastevecký pes, přes Tranďákovo hlídání, ukradl igelitku s chlebem a konzervu párků. Náladu nám zvedá Dachna, která se přiřítí s dveřmi vlajícíma na půl žerdi. Rumuni se trhali smíchy, vylezli , cosi ztloukli a jelo se dál.
Balíme lágr a vyrážíme na vrchol. Cesta se skládá z kamenů malých,větších a velikých. Naložené TGB pomalu jede a po pár metrech raději dávám 4×4, zůstat viset na nějakém kamenu se mě moc nechce. Cesta prudce stoupá,a asi po ½ hodině dorážíme na malou rovinku, kde si dáváme pauzičku. Pohled na okolní hory je naprosto úchvatný, je výborná viditelnost a slunce jen pálí. Po chvíli sedáme na mašiny a dáváme si poslední kilometry k vrcholu. Najednou vidím domeček a dál a výš už to nejde. Jsem na Tarcu. Podáváme si s bráchou ruce a připadám si jak Messner na Everestu. Chvíli sedíme pořizujeme fotografie a pak se vydáváme dál po hřebenu na jih. Cesta se vlní po hřebenech, sjezd, výjezd ale zatím ujde. V jednom sedle dolévám benzín, ta mrcha ho žere jak slon a pokračujeme dál. Najednou Aleš brzdí před nějakou skalkou. Cesta se nám zúžila na 3m a po obou stranách máme díru tak 200 m do údolí. Pomalu převádíme kolky přes šutry,pád dolů by znamenal konec a opatrnosti není nazbyt., a pokračujeme dál. Ale ouha,cesta se zvedá do kopce,v polovině je kamenná lavice která slibuje poslat kolku po hlavě do údolí. Tranďák vybíhá kopec a zjišťuje, že za ním je další a skoro stejný. Usedáme do trávy a nad mapou mudrujeme co dál. Sjet z kopce dolů je poukázka na nemocnici a bůhví kde bychom skončili, dál jet by mohlo taky znamenat, že ty kopce co pojedeme nahoru budeme zase sjíždět dolů a to se nám moc nelíbí.
Nakonec to „zbaběle“ vzdáváme a jedeme po vlastní stopě zpátky. Na jednom výjezdu mě TGB přestává táhnout snad vlivem nadmořské výšky a tak se modlím se abych nezůstal viset v polovině kopce. Nakonec dochrchlávám na vrchol, kde už stojí Aleš s bandou polských motorkářů. Cesta z vrcholu je o nervy,tlumiče a čepy.Docela závidím kroskám co nás míjejí jejich úzkou stopu.Ruce bolí a mašina dostává pěkně zabrat. Drncáme drncáme a v 13.00 jsme tam odkud jsme vyjeli. Po krátké pauze pokračujeme na Fenes a odtud k přehradě Rusca. Tranďák cestou ještě odrazí kolo z ráfku a tak se nám čekání protahuje. Ve vesnici narážíme na krámek a žíznivě pijeme Ursuse, jsme všichni dost vyprahlí a i trochu hladoví.
Na hlavní silnici čekáme na Zdeňka, který na konci vesnice hodil „Kamna“ na záda při couvání ale beze škod, Amerika je holt Amerika a po silnici dojíždíme do Rusky k penziónu Whittmann, kde si slibujeme sprchu a večeři, čert vem 18Éček za nocleh. Ale bohužel pan majitel se k nám staví zase oproti loňsku vlažně, prý nemá volno a tak ho ukecáváme alespoň na jídlo. Dává nám polévku ale voda, kterou nám načepoval k pití silně připomíná …… no k pití určitě není. Objíždíme přehradu a hledáme místo na spaní. Po notné chvíli ho nacházíme v jednom sadu, Tranďák hned jde dělat oheň, aby odstrašil zvěř a tím přiláká toulavého psa velikosti telete. Pes na nás čumí krade nám sklenici od guláše a nakonec ho Zdeněk zahání klackem. Pojídáme večeři a plánujeme zítřek. . Ve stanu se mě uhnízdil Aleš a tak jdeme na kutě plni dojmů z Tarcu a toulavého psa.
13.9.2012
Dnešek by se mohl jmenovat „road movie“ . Po malých silničkách - trochu nás honí čas – jedeme směr Oršová. Cestou potkáváme koně,děti a i krásné Rumunky s kosama. Tranďák opět odráží gumu a tak zase přichází ke slovu kompresor a lepení. Po chvíli čekání na hlavní silnici vyrážíme směr Oršová. Máme docela hlad a tak hledáme ve městě kromě benzínky i restauraci. Nakonec kotvíme v pizzerii vedle hlavní silnice, pohled na panelák typu Chánov nás nutí zaparkovat mašiny na dohled. Pojíme – kupodivu dobrou a velkou pizzu – a zase jedeme dál. Dnes se máme setkat s Vojtou a jeho partou v Bígru a tak se docela se těšíme. Pokračujeme okolo Dunaje až k hlavě Draculy (hlava není draculy :D ale 40m velká hlava Decebala – dáckého krále poz. red.) odbočujeme do lesa. V prachu projíždíme údolím Mraconie, loňská lesní cesta je opět upravená a k našemu údivu tu potkáváme obrovského Manna s vlekem plným dřeva a po pár km už zase stoupáme výš do hor. Opět překvápko, loňská rozbitá cesta je uválcovaná a posypaná pískem takže si připadám jako Macháček na Dakaru (teda až na tu rychlost).
Cestu trochu znám z loňska a tak vedu kolonu do kopců směr Bígr. Bažiny po cestě dávají o sobě vědět loužičkou 10×10 cm a tak se ani nemůžeme zabahnit. Po dvou hodinách dojíždíme do této malebné vesničky, Duffy při jednom výjezdu předvedl salto mortale ála TGB LT – odnáší to kufr a zrcátka – a parkujeme před jednou z dvou hospod, pochopitelně tou českou. Je vedro a hospodokrám otevírá až v pět a tak hodinku čekáme na slunci pečeme se a skuhráme. Honza je trochu pobitý, ale ujišťujeme ho že ho zahrabeme dost hluboko a místo předáme rodině. Po otevření se vrháme na vychlazené pivo a těšíme se na Mrtvolu a jeho partu. Bohužel ve vesnici není signál a tak čekáme a čekáme a nic (parta ATV Expedice II ve stejný okamžik uvázla ve sjezdu zhruba 3 km od Bígru a posílá SMS, kterou si kluci přečtou až druhý den pozn. red). V sedm hodin po nich není ani vidu ani slechu a tak se jdeme ubytovat do jednoho domečku. Zdeněk sice s vejci v ruce bloudí ale nakonec parkujeme na tom správném dvorku. Po rychlé večeři jdu spát sám do jedné ložnice, ostatní se opět, prý kvůli síle hlasitosti mého spánku uchylují vedle.
14.9.2012
Ráno po obvyklém rituálu a úklidu chalupy Zdenda odchází za paní domácí a my mu poléváme „kamna“ trochou oleje a do plechů přidáváme pár šroubků. Majitel to zjišťuje až těsně před odjezdem a než se nadějeme stojí kolka na dvoře bez plastů a my řveme smíchy.
Povzbuzeni tímto výstupem a po kávě u zcela vypité hospody se vydáváme na poslední etapu přes Gerník do Sv.Heleny. Vedu partu dolů po lesní cestě a po 5 km zjišťujeme s Alešem že kluci zmizeli. Čekáme na ně a nakonec se plni obav otáčíme. Setkáváme se napůl cesty a pak už raději jedeme společně. Musíme dávat pozor,blížíme se k civilizaci a setkat se čelně s Dacií nebo s traktorem by asi nebylo příjemné. V Sichevitě kupujeme pivo k obědu a jedeme umýt kolky do nedaleké řeky, která ovšem má šířku a hloubku lesního potůčku. No nic trochu si zařádíme a jede se dál. Kousek cesty zase drásáme gumy po asfaltu a pak už stoupáme po polňačce k Gerníku. Samozřejmě, že špatně odbočujeme a končíme kdesi v lese u prudkého stoupáku kamsi (ten kopec druhá skupina zná velmi dobře Pája ještě lépe pozn. red.). Jsme už unavení a dochází benzín a tak se vracíme asi 5 km zpět a konečně jedeme po té správné cestě. V Gerníku si dáváme pauzu, hospoda nemá ani nic k jídlu a tak pokračujeme. U půjčovny, kde nás zdraví rumunský mechanik si dáváme kávu a v tom vidíme Sýkorku na kolce. Dozvídáme se, že cestou za náma do Bígru zabloudili ( nezabloudili :) jen narazili na nesjízdný úsek cesty viz. deník ATV Expedice II pozn. red.) a tak spali někde v lesích u Eibenthálu. Loučíme se a jedeme směr Helena. U odbočky k Turecké díře se rozdělujeme, mě se dolů už moc nechce a tak jedu sám. Pomalu si vychutnávám poslední kilometry v Rumunsku a po nové cestě vjíždím do vesnice. U hospody potkávám partu na Harleych z Čech, jsou z toho zaprášeného a zarostlého individua dost vyjukaní. Házíme řeč a už jsou tu kluci, zase samozřejmě z jiné strany – tentokrát zbludili prý zcela úmyslně. Posedáváme a vstřebáváme zážitky z prožitého týdne. Postupně mizíme do chalupy kde pácháme očistu, jen doufám, že jsme nezpůsobili umytím našich těl ekologickou havárii….. Večer si sdělujeme dojmy a pojmy a pomalu nám dochází že končíme.
15.9.2012
Ráno nás budí totální slejvák a tak po rychlé snídani nakládáme mašiny, loučíme se s domácí a v dešti vyrážíme směr Praha. Harleyáci jedou před náma, upřímně je litujeme. Před Temešvárem bereme na poslední chvíli do „Běloby“ naftu a po hodině motání se po městě vyjíždíme směr Maďarsko. Za hranicema ještě absolvujeme rychlou prohlídku od maďarské policie a pak už fičíme po dálnici směr Budapešť, Bratislava, Brno a v 23.00 dodrncáváme do servisu, odkud jsme před osmi dny vyjeli. Rumunsko 2012 už patří minulosti. Co dodat na konec. Myslím, že přes rozdíly ve strojích a jezdeckých schopnostech jsme byli dobrá parta. Najeli jsme 690 km s malými závadami. Počasí nám vyšlo a tak si myslím, že na tento zájezd budou účastnící dlouho vzpomínat.
Exkluzivní rozhovor s Ollie Roučkovou
Podařilo se nám k rozhovoru v rámci podpory našeho začínajícího webu přemluvit naší kamarádku, ale hlavně vynikající závodnici na čtyřkolkách Ollie Roučkov
ou. Ahoj Ollie nejprve díky, že sis našla čas na pár zvědavých otázek a že se našimi čtenáři podělíš o své zážitky a zkušenosti z tvé, jak jsem si někde přečetl zatím osmileté závodní kariéry.
Začneme otázkou na kterou jsi jistě už zvyklá :D. Tedy, co přivedlo křehkou slečnu k takovému sportu, jako jsou závody čtyřkolek a jak se ti závodí obklopená mužskou konkurencí.
Ahoj závodníku děkuji za oslovení a pojďme se pustit do rozhovoru, ale pozor neprozradím vše :). Ke 4kolkám mě přivedl jednoznačně můj tehdejší přítel, randění na 4kolce bylo romantické, zprvu nenáviděné a odsuzované. Dodnes s úsměvem vzpomínám na ten děs a hrůzu, kterou jsem při první vyjížďce zažila. Šlechtila jsem se x hodin před zrcadlem, pak mi na hlavu miláček hodil škopek s plexy, a první, co bylo, že se mnou projel každou kaluž, co viděl. Dodnes ani nevím, jak jsem se za řídítka dostala, ale tam někde v prehistorii na mě skočil benzínový bacil. Pak už to byl rychlý spád, 4kolkám jsem propadla naplno. A jak se mi závodí mezi mužskou konkurencí? Co myslíš, jaké to je být mezi 30 muži jediná žena :)
Letos jezdíš na novém super stroji, můžeš nám o něm něco prozradit?
Mašina je exkluzivní, je to mazel do nepohody, prozradit mohu jen to, že mi mašinu poskládali přímo na míru a je stavěná opravdu a jen na závody. Vyjížďky i trialek by mašina sice také zvládla, ale její předurčení je na Cross Country race. Zakázková stavba na míru tohoto nejslabšího zástupce modelů Renegade je určena pro ženu, a od toho se odvíjí i celkový face lift. Veškeré doplňky a úpravy však jsou ryze závodního charakteru. Na stavbě se sponzorsky podílela firma ASP Group s.r.o., která dodala na speciál tlumiče FOX, řidítka Fasst, disky a pneumatiky americké firmy ITP. Novinkou je osazení tohoto modelu EPS – posilovačem řízení. Bez zásahu nezůstala ani řídící jednotka, palivový a chladící systém“ Víc si asi zájemci o podrobné informace přečtou v již uveřejněných článcích zde nebo tady.
Uvažuješ už o další sezóně a o tom na čem pojedeš ? Zůstaneš věrná značce Can Am a speciálu od Galaxy Bike ?
O další sezoně uvažuji, budu li moct a G4B si mně nechají pod svými křídly, zkusím se prohnat i další sezonou. A jakou, že to budu sedlat bestii příští rok? To záleží na konstruktérech, já jsem jen jezdec, to co mi posadí pod prdel neovlivním. Jediné co vím, že se nebude jednat o litra.
Další otázka se nabízí skoro sama sezóna 2012 se pomalu chýlí ke konci. Jaká byla pochlub se nám výsledky :D Víme, že je čím se chlubit.
Víš slovo chlubit nemám ve svém slovníku, nepotřebuji se honosit něčím co jsem si vyjela. Stále mám na paměti, že jsem skoro úplně normální baba a nic není na vždy. Sezona se díky speciálu a všem andělům strážným vcelku vyvedla jak na ČR půdě tak i v zahraničí:
MMČR Cross Country – Jinín 1, Bílina 5, Mariánské lázně 2, Radvanice sobota 1, Ředhošť sobota 1, Ředhošť neděle 1
BQC – Torgau 2, Dieskau 1, Weisse Erde 1, Jinín 1…
Endurance Masters – Janschwalde 3, Rottleben 2, Diehlo 3, Furwalde 1
XCC – Triptis 1, Walldorf 2, MArisfeld 5…
Závodíš tak říkajíc každý víkend to stojí mraky času a energie co rodina nevadí jí, že tě nemají doma a jsi pořád někde na trati ?
Rodina je ráda, že si oddechne :) Jsou to moje zlatíčka a oni vědí, že i když nejsem doma tak na ně myslím a vše vynahradím. Jediný kdo brblá je moje mamka, ta má všechny závody
pečlivě zapsané v kalendáři a jak vidí skulinu tak musíme domky na sever. Tam už žádná výmluva nepomůže.
Závodění je o radosti ale určitě tomu tak není vždycky nastal už nějaký okamžik kdy jsi si říkala že se na to vykašleš a dáš se třeba na pletení ?
Jasně, že takové okamžiky byly, jsou a budou. Ale to pletení snad ani né, vždyť bych si se svou šikovností vypíchla oko. Určitě bych pletla samé 4kolky :)
Vídáme tě od bláta od hlavy až k patě jezdíš nezávisle na počasí dokonce i v -20 stupňovém mrazu existuje vůbec situace kdy by jsi prohlásila že nejedeš ?
Můžou živly zastavit živelnou pohromu? :)
Celá závodní sezona je určitě o spoustě financí a podpory víme, že to v dnešní době není jednoduché můžeš čtenářům prozradit, kdo tvoji famózní závodní kariéru podporuje a pomáhá jak po stránce sponzorské tak třeba i té neméně důležité psychické ?
Bez podpory sponzorů by se tato závodní sezona neobešla. Velkými a hlavními sponzory jsou Galaxy4bike ve spolupráci s Asp group. Tito dva velikáni mi bdí nad mašinou od začátku vzniku bestiálního speciála. Prolítneme li se ostatními sponzory, definovala bych je takto:
Nikita – civilní oblečení, od hlavy až k patě, Nikiťandy se o mě starají po celý rok, jak v létě tak i v zimně a to i snowboardění co se týče.
Addinol – oleje, maziva, voda… Bez nich by motorové srdce netlouklo vítězným rytmem.
SPY – brýle chránící kukadla a to vám povím i tato zdánlivě banální položka jezdci napomůže.
Oneal – kompletní záštita co se MX kolekce týče. Nemají to semnou lehké, stále chci něco nového a MX garderobu měním jako ponožky.
Adventuremenu – Amarouny v ČR podání, i strava jezdci finančně napomůže.
Skullcandy – bez sluchátek bych se na tréningu neobešla.
Ogio - batohy, kufry, a bágly… Do čeho jiného bch měla zabalit své harampádí než do Ogio batůžků.
PK-Weld, Thor, Big Shock …
Jsme na webu o cestování se čtyřkolkou ty s čtyřkolkou cestuješ tak říkajíc pořád i do zahraničí. Jaké země jsi již v rámci závodů navštívila ? A kde to bylo tak říkajíc nejlepší respektive kam se ráda vracíš ?
Ohledně závodů je tomu jednoznačně přilehlé Německo, tam se vždy ráda vracím a momentálně se jedná o jediné zahraniční závodní působení.
Existují nějaká doporučení, která by jsi závodníkům které láká účast na nějakém zahraničním závodě poradila ? Co sebou , na co si dát pozor atp. ?
Hodně veliký důraz bych kladla na zahraniční pojištění, cestovní pojištění a klidnou mysl při řešení jakýchkoli nepříjemných situací. Má Němčina neni moc valná, s Aj se domluvím za pomoci rukou a nohou, ale jde to. Jezdci kteří přemýšlí nad zahraničními závody se nemusí bát, vždy se všude domluvíte. Zahraniční závody vás posunou k jiným metám, napomohou v otevření nových obzorů a také vás posunou dál.
Jsi žena jak vypadá takové balení na cesty vystačíš si s jedním zavazadlem ? :D
Nikdy, jen jedno zavazadlo je strašně málo, vždyť si na závody musím zabalit dvojí komplety oblečení od bot po helmy. Pak ještě nějaké to holčičí prádélko, kupu mejdlíček, šamponky, fotoaparát s objektivy, tabletku, hadry…. Prostě to nejde, nikdy se nevejdu do jednoho zavazadla. Při snaze vtěsnat se do co nejméně zavazadel se mi skoro vždy podaří se narvat do 2 loďáků a jedné kabelky. Na expedice balím s přítelem na telefonu a beru si jen to nejpodstatnější, tam se jede na punk styl a kromě hadérků a svačinek si nebalím nic nepodstatného.
No a nakonec všichni tady fandíme expedičním výpravám vyrazila už jsi někam se čtyřkolkou jen tak za poznáním bez startovního roštu a nebo si to necháváš na později ?
Za poznáváním krás expedičního charakteru jsem vyrážela ještě před tím než jsem zapadla do koloběhu startovacího hrazení. Mezi mé vůbec první expedice se zařadila expedice v Rumunsku, poté jsem sáhla po expedici v Izraeli a nedávno jsem absolvovala expedici v Řecku. Do všech vyjmenovaných destinací se ráda vracím, nyní ležíme v mapách a plánujeme další expedici a to na jarní období.
No a otázka poslední co bude dál je nějaká vysněná meta nebo závod který by jsi opravdu ráda dala nebo rovnou nějaká bedna na které toužíš jednou stát ?
Metou vysněnou je PDV ve Francii v kategorii 4×4. Plus zdolání nových zemí v expedičních rytmech.
Ollie díky za rozhovor a přeji ti jménem celého portálu Atv-expedice.cz i našich čtenářů spoustu dalších úspěchů ať se ti zranění vyhýbají a doufám, že se spolu brzy při nějaké příležitosti opět uvidíme tak říkajíc za řidítky ..
Želvy v Rumunské deltě Dunaje
Želva žlutohnědá – (Testudo graeca)
Obývajá jižní Evropu (takže severovýchodní Itálie, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Jugoslávie, Albánie, Makedonie, Řecko, západní Turecko, Bulharsko, Rumunsko). Žije v nižších polohách. Protože je hodně rozšířená, populace se od sebe liší. V Makedonii samičky dosahují 30 cm a 2 – 3 kg, zatímco na Peloponésu jsou velké kolem 20 cm a váží 1 – 2 kg. Samečci jsou vždy menší, tak o třetinu velikosti samičky. Žijí v roztroušených skupinách, ve kterých se všichni jedinci znají. Především samečci si občas zajdou na návštěvu do jiné skupiny. Je velmi podobná želvě zelenavé, ale je trochu méně nazelenalá. Tato želva má na okraji karapaxu (vrchní část krunýře) nad ocasem jen jeden štítek, to jí odlišuje od želvy zelenavé. Ta tam má štítky dva. Na stehnech nohou má ostruhy, proto se také přezdívá želva ostruhatá, i když se tak nazývá želva s latinským názvem Geochelone sulcata. Nad ocáskem většinou nemá rozdělený nadocasní štítek, který je u jiných druhů želv rozdělen. Na krunýři nad hlavou má znatelně vyobrazenou mašli. Pohlaví želvy nelze určit hned po narození, ale zhruba kolem pěti let.
Želva Bahenní - (Emys orbicularis)
Želva bahenní se řadí mezi želvy přechodného typu, to jsou bahenní želvy, které jsou podobné suchozemským želvám končetinami a vodním želvám tvarem karapaxu. Samice želvy bahenní může dorůstat až 25 cm, naproti tomu drobný sameček měří jen okolo 15 cm. Samec má oči hnědé, samice nažloutlé. Mezi prsty má blány. Krunýř má tmavý se žlutými skvrnkami. Je to želva dravá, živí se převážně malými rybami, obojživelníky, plži, mlži, hmyzem a jeho larvami. Při chovu v zajetí jí lze živočišnou potravu občas kombinovat s vodními rostlinami, salátem, trávou nebo květy a listy smetánky lékařské.Ve stravě musí být dostatek vitaminů (především A, C a D) a minerálních látek. Želva bahenní přezimuje u dna zahrabána do bahna (to jí zajišťuje stálou teplotu). Hibernuje podle momentálních podmínek 5-7 měsíců (asi od října do dubna). Aktivní je především ráno a večer. Žít může přes sto let, některé zdroje dokonce uvádějí 120 let. Želva bahenní se vyskytuje v téměř celé Evropě (vyjma severských států) kromě Skandinávie, na Blízkém východě a v severní Africe. Nejčastěji ji najdeme ve stojatých slepých ramenech řek a rybnících. I když její aktivní teplota je poměrně nízká, dává přednost prohřátým mělčinám. Většinou se vyskytuje u stojatých vod.
