Po dnešní den se nic mimořádného nestalo :D. Ba né kecám :). Tento den je mimořádný stejně jako všechny dny předchozí a zcela jistě i následující.

Noc byla pohodová až do okamžiku, kdy pes, který si nás krátce po příjezdu osvojil a Siver si jej nastěhoval do pokoje nezačal jančit a štěkat jako o život :D Uklidnil ho až Tlusťochův mocný hlas, kterým ho vykázal z chalupy (citace této mírné domluvy není možná :D). Dnes se snídají opět buchty výborné dokonce se švestkovými povidly jak to píšu mám na jednu chuť.

Po snídani vyrážíme k benzínové pumpě doplnit jak kanystry tak čtyřkolky. Včera jsme v bloudící koncovce dolévali poslední zbytky a tak jsme takříkajíc na suchu. K pumpě sjíždíme cestou, po které jsme sem dorazili tedy skrz Padinu Matei.

U štoly, ze které vyvěrá voda stavíme a občerstvujeme se z darů sponzora Shock Energy. Včera nám kluci ze skupiny B říkali o možnosti zajezdit si v místním opuštěném lomu a tak zkoušíme uplatit vrátného. Ten si bere karton piva a ukazuje nám cestu do lomu. Okolí je opravdu pěkné, ale pro nás z Českého Krasu to zase taková pecka není :D přeci jen máme Čertovy schody a řadu lomů za humny. Užíváme si tedy nějakého toho bahnění a sbíráme kamení.

Ještě jsem neuvedl, že dnes, abych si taky užil pořádného tanku jedu na Blejdovi. Jsem trošku smutný z jeho vykutáleného stavu ale jede a to je podstatné :D V lomu se tedy nebojím a dávám si nějaké to „bahněníčko“. Voda v kalových loužích je zbarvená železitě a bahno lepí jako fík.

Když se dostatečně vyřádíme míříme do údolí k benzinové pumpě. Tankuji opět za Eura a tak se mně začínají hromadit vrácené igelity :) Snad je zvládnu utratit.

S plnou nádrží je hned veseleji a tak se rozhodujeme, že vystoupáme k měděnému dolu v úbočí skal nad Dunajem. Stoupáme tedy po opuštěné panelové cestě vzůru k rozpadlým budovám. Zjišťujeme, že důl úplně opuštěný není a místní cikáni zde stále paběrkují všechno co by se dalo zpeněžit. Fotíme tedy výhled na Dunaj a stoupáme k ústí štol v kopci.

Bohužel štoly jsou po pár metrech zavalené a my se rozhodujeme pokračovat po hřebenech hor s vyhlídkami na Dunaj. Jde o lesní svozovou cestu občas hluboké koleje a louže vody.

Jedeme jak jinak než za šipkou a tak se občas musíme vrátit protože to dál nejde :D Čím více se blížíme ke Svaté Heleně les ustupuje a začínají zelené kopce podobné těm u Gerniku. Po pár kilometrech jízdy stavíme a dáváme si obídek. Tentokrát opět v duchu Adventure Menu, kdy jídlo ohříváme normálně na vařiči. Kluci v boxu vyloví lahev okurek a tak je zase hostina jak má být.

Po obědě v trávě odjíždíme a přes travnaté vrcholky kopců míjíme Svatou Helenu dále po hřebenech nad Dunajem. Slunce pálí a tráva za projíždějící čtyřkolkou tak zvláštně voní. Chvíli bojuji s pokušením někde se svalit a jen tak si ležet :D. Hned jak si začnu říkat, že dnes je to vyloženě na pohodu zjišťuji, že kluci vzali šipku skutečně vážně. Před námi je ostrý sjezd z louky a za ním travnatý kopec zhruba 200 metrů kolmo kopcem nahoru. Zastavím a hlásím, že bychom se neměli pouštět do žádných větších akcí. Než to dořeknu zaburácí Can Am a Tlusťoch se řítí dolů. Sjezd je krkolomný, ale následný výjezd je „brutus“. Se zatajeným dechem pozoruji poskakujícího Tlusťocha jak to rve kopcem nahoru. Když dosáhne vrcholu jen zalapám po dechu.

V tu chvíli vedle mně zastaví Keeper a tak se snažím nabourat morálku a hlásím „tohle přece nepojedem ne?“ odpověďí mně ale je „co tu stojíš a koukáš ? Jedeme :D“ a Keeper mizí dolů. No co mně zbývá sjíždím tedy také a uvědomuji si, že mně do helmy zezadu tluče box od čtyřkolky. Nakonec se nějak sklouznu pod kopec a k mé velké úlevě vidím kluky jedoucí po vrstevnici ve snaze najít mírnější výjezd.

Povedlo se :). Výjezd není o moc mírnější, ale máme ho obohacený o nutnost zatáčky v tom hnusném sklonu :D. Paráda, když se v leže na řidítkách nějak otočím směrem nahoru zjišťuji, že ve výjezdu jsou ještě dvě příčné lavice a na jedné z nich vidím couvajícího Páju, který evidentně hledá jinou cestu. Už si zase prdím do overalu :D. Nakonec se podvolím osudu beru za plyn a nějak se na kopec vyškrábu. Srdce mně buší jako zvon ale výhled, který se nám na kopci otevírá prožité hrůzy rychle přebíjí. Je to paráda. Koukáme na záhyb Dunaje a kocháme se.

Dál po hřebeni to nejde. Pod námi je údolí a my se tedy spouštíme po kamenité cestě dolů. Sjezd je to famózní jedeme zhruba tři kilometry spousty kamenů, křížení a pro zpestření projíždíme pod padlými stromy. Jak rychle jsem si zvykl na posilovač tak rychle si teď uvědomuji tu dřinu pokaždé když mně kámen vyrve řízení do maximálního rejdu a já jej rovnám zpět.

Je to masakr. Přestávám cítit ruce a že je mám si uvědomím vždy v okamžiku, kdy mně je nějaký šípkový prut pořádně prokrví :D. Sjezd končí v korytě potoka, kde parkujeme a oddechujeme. Byl to masakr ale moc pěkné.

Údolíčko pokračuje příjemnou cestou, která nás dovádí k místu kde smáčíme stroje v potoce. Místní domorodec nám pak radí cestu do Gerniku nabízí dvě varianty cestu a terén :D Protože zazní tradiční „hlavně aby jsme stihli večeři“ volíme cestu a pomalu směřujeme ke Gerniku.

Bez potíží pak v klidu přijíždíme domů přičemž jako již pravidelně zastavujeme u hospody a dáváme si před večeří pár točených „Temešvároš :D „.

Najeto 70 Km za 10 hodin

Trasa ke stažení zde : 2.5. ctvrty den.gdb

Deník druhé skupiny (zapsal Johaník):
Z Gerniku jsme se vydali směrem k Dunaji, projeli nějaký ten potok, říčku a vydali se opět po neprobádaných cestách kamsi do hor. Po několika výjezdech jsme se ocitli až na vrcholkách hor, krásné paloučky, rozhled po okolí, kdo nebyl, nemůže vědět o co vlastně přichází. Po loukách, horách, sjezdech a výjezdech jsme se dostali až na Rovensko, z Rovenska po cestě směrem na Luibcovou, kde po cestě následoval pohodový piknik u vody, poté průjezd potokem a první proražená gumana Bobově Gladiátoru.

Po opravě následoval rychlejší přesun po silnici asi 6 kategorie několik km proti proudu, kde jaksi skončila silnice, respektive se silnice změnila v potok a potok opět v silnici, což takto pokračovalo několik km. Po levé straně se objevil krásný hliněný výjezd, zařadila se pomalá a raději ještě 4×4 a stoupalo se několik set metrů vzhůru do hor, kde se těžilo dřevo. Bohužel však vršek už byl dosti nesjízdný a tak jsme se k „radosti“ Nechuťáka rozhodli vrátit zpět dolů stejnou cestou. Krásný sjezd, pak výborná cesta potokem a hledání červené značky. Po chvilkovém bloudění značka nalezena a pokračovalo se směrem na Rovensko, cestou jsme potkali bandu 4 českých motorkářů, prohodili pár vět a společně jsme pokračovali na jeden zlatavý mok do Rovenska.

Po jednom kousku už dále pokračování po červené směr Gernik, krásná cesta až na jeden boční náklon, kde jsme vyseli na jedné straně kolky, nic moc pocit, když na druhé straně je sráz asi 200 metrů bez stromů, o které se při případném zvratu může člověk zarazit. Těsně před Gernikem jsme narazili na funkční mlýnky, přestavěli stavidla a podařilo se jeden z mlýnků zprovoznit. Celkem tento den najeto asi 80 km.

Těžká jsou rána opilcova a tak mně včerejší popíjení připravuje krušné ráno. Chvíli se snažím bojovat s pocitem těžkého otoku mozku ale nakonec podléhám a volím kamaráda z nejvěrnějších tedy Brufen 400, který mně vrací zpět mezi živé :).

Snídaně pak tradičně zahání veškeré chmury kromě klasických vajíček, klobásek chlebíku sýra atd. máme ještě výborné sladké šišky plněné něčím co připomíná gumové medvídky :D Snažím se „vyčenžovat“ svoje vajíčko za Silverovu šišku, ale v nestřeženém okamžiku se přiřítí Ota a moje vejce mizí v dáli přičemž mně odzbrojuje hláškou „já myslel že už jsi měl“ :D. No kdo zaváhá nežere a tady to platí 2x :D

Po snídani se dozvídáme, že Nechuťák opouští naše elitní řady a bude dál jezdit se skupinou B. Je to logické má tam Ústecké kamarády a vůbec dobře mu tak :D.

Počet směrů, kterými bychom se vydali směrem neprobádaným se omezuje a tak se po chvíli nad ranní kávou domlouváme, že dnes pojedeme směr Carbonari, kde nám mapa ukazuje jakousi turisticky zajímavou cestu podél řeky Nera. Balíme tedy vše nezbytné a chystáme se k odjezdu.

Za Gernikem překonáváme členité kamenité úseky než cesta zmizí v lese. Terén není náročný a tak si svištíme na pohodičku a „kochačku“. Okolní lesy jsou hluboké jen občas se vyjíždí na vyhlídku po okolních hřebenech.

Zhruba 5 kilomentrů před Carbunari najíždíme na krásnou cestu údolím s potokem, ve kterém míjíme několik parádních vyvěraček (vývěr podzemní vody z jeskyně). Projíždíme vesničku Carbunari, ve které stavíme u místního obchůdku, kde se občerstvujeme a využíváme mobilního signálu ke krátkému spojení s domovem. Zatím jsem nezmínil počasí, ale od příjezdu je zde blankytně modré nebe a sluníčko pálí jak v létě.

Za městečkem se fotíme u cedule a při té příležitosti sledujeme řadu závrtů v okolních svazích.

Studiem mapy zjišťujeme, (zde podotýkám, že dostupné mapy mají podrobnost ryze orientační), že musíme pokračovat směrem na městečko Sasca Montana a přitom máme míjet opuštěné doly. Jejich pozůstatky opravdu nacházíme, ale jde víceméně jen o rozpadlé budovy. Štoly budou s nejvyšší pravděpodobností zasypány nebo jsme je prostě jen nenašli.

Pokračujeme tedy dál tentokrát po silnici protože se kolem nás zvedají ostré kopce a zařízlé kaňony. Sjíždíme z kopce do Sasca Montana. Vyhlídky na údolí jsou parádní a Sasca Montana je krásné upravené městečko. Míjíme parádní hospůdku, ale kluci mávají, že nestavíme. Mají „recht“ všichni víme jak by to dopadlo :D a tak se jede dál.

Za Sasca Montana míříme za šipkou na Sasca Romana. Cesta nás vede po krásných lukách a slunce praží a praží. Těsně před vesnicí tedy sjíždím k řece abych vyprovokoval vodníky k nějaké „ráchačce“, ale na místě má rumunská rodinka piknic a tedy se jen vyfotíme a nesmočeni pokračujeme dál.

Nástup na trasu podél řeky Nera by měl dle mapy začít za vesnicí Sasca Romana. Směr máme správný, ale opět se nám nedaří najít značku. Zkoušíme se tedy prodrat po břehu řeky nicméně zjišťujeme, že tudy to nejde. Když se vracíme zpět, tak se Keeper tradičně zazubí a hlásí, že ví kde je další značka. A skutečně. Značená cesta pokračuje přes řeku, ale po lanovém mostě :D

Nafotíme tedy pár fotek a rozhodujeme se, že zkusíme řeku objet ze severu a přiblížit se v místě, kde jsou značeny vodopády a něco co je pojmenováno Lakui Drakui ( dělám mazáka a klukům pohotově nakecám, že to jsou jezera :D). Dál pokračujeme tedy víceméně za šipkou ale parádní cestou která nás nejdříve vede po krasově vyhlížejících lukách na jejichž pozadí vidíme mohutný skalní masiv. Po pár kilometrech se cesta zařezává do údolíčka a my se rozhodujeme pro tradiční oběd v přírodě.

Protože ale nejsme žádná „béčka“ jdeme na to vědecky a otevíráme pytlík za pytlíkem a zkoušíme ty co jsou označeny jako jedlé. Nakonec nacházíme samoohřev dvě varianty jídla. Po ohřátí se shodujeme, že je to vcelku OK. Pája si pak zalije kávu z balíčku studenou vodou a hlásí, že se taky dá :D. Kombinujeme tedy různé dovezené potraviny a hodujeme.

Po obědě vyrážíme dál. Už když jsem oklepával houf včel z helmy tušil jsem co brzy přijde a taky se tak stalo. Dostal svoje třetí rumunské žihadlo :D

Cesta údolím po chvíli skončila v nenávratu a tak se kousek vracíme a po jiné cestě neomylně míříme dolů k řece Nera. Sjezd je opět špica a tak si ho užíváme . Když sjedeme k pěšině u řeky zdá se že jsme v ráji protože nás míjí několik spoře oděných srbských turistek a my zjišťujeme že jsme v nějaké hodně turisticky exponované lokalitě. Kde ale jsme příliš netušíme a tak se snažím kolemjdoucích zeptat. Ti říkají, že jsme kousek od vodopádů tam že se s ATV dostaneme ale dál že vůbec. Dnes když už jsem viděl fotky z této lokality vím že cesta je pěšina vytesaná do skály a tedy jim dávám za pravdu.

Další kdo u nás zastavuje je správce parku s dalekohledem na krku který mně plynulou angličtinou vysvětluje, že tudy se dál nedostaneme a že musíme zpět kudy jsme přijeli. Vracím se tedy ke klukům podělím se o tyto informace s tím, že bychom měli frčet protože jsem mluvil se správcem parku a ofiko je sem vjezd zakázán. Než si nasadím helmu jsou kluci v prachu. Cestu, kterou jsme sem jeli hodinu zvládáme zpět za zhruba 20 minut. Jednu příčnou lavici vybržduji tak že málem vystupuji přes řidítka. Na silnici oddechujeme a míříme zpět do Carbunari víceméně cestou kterou jsme přijeli.

Po příjezdu do městečka rozhodujeme, že budeme pokračovat po cestě směrem do Sopotu Nou kde si zabrodíme v potoku a pak již známou cestou budeme pokračovat do Gerniku. Cesta po prašné cestě je utrpení průjezd jednoho stroje vypadá jak obří dýmovnice a tak jedeme dvacítkou.

Po krátkém smočení v potoce zazní Silverovo „hlavně aby jsme stihli večeři“ a tedy se jede zpět. Tlusťoch se vydává na cestu první a znaven předchozí pomalou jízdou pořádně větrá stroj. Já jej s Pájou následujeme přičemž má stále notný náskok. Když jej dojíždím vidím na jeho tváři provinilý úsměv a na můj dotaz hlásí že jsme asi odbočili blbě :D

Tentokrát vaří Pája, který vyndavá americký vojenský balíček s tím, že obsahuje jídlo pro jednoho vojáka na celý den. Poté co jej vybaluje nabývám dojmu, že se v obchodě spletl a koupil si dětskou alchymistickou sadu a to ve variantě pro silně pokročilé :D. Vyndavá sadu různých pytlíčků, krabiček a proprietek, kterou posléze vysypává ke mně do kufru s hláškou „něco s tím udělejte já nevím jak se to dělá“ :D

Vracíme se tedy zpět na místo, kde jsme byli naposledy všichni (zavedli jsme takové pravidlo) nicméně tam nikdo není. Tlusťoch ale hlásí, že ví správný směr a tak jej následujeme. Opravdu po zhruba kilometru poznáváme výjezd svozovou cestou směrem na hřeben a tak se po něm vydáváme. Na kopci však opět nikde nikdo.

Děláme krátkou revizi já zjišťuji, že obě mapy má u sebe Keeper vysílačky máme obě my a telefon mám na 3% :D Benzínu máme minimum ale Tlusťoch hlásí že má jednu paštiku a já mám stan :D Nakonec doléváme z kanystrů zbylý benzín a po paměti jedeme směr hřebeny bližší Gerniku.

Když už se nám zdají okolní cesty povědomé a dosáhneme na mobilní signál voláme klukům. Ti nám s pohodou v hlase oznamují, že jsou v Gerniku. Domlouváme se, že si mají vzít rezervní vysílačku a být na signálu. My po paměti přesto neomylně směřujeme do Gerniku také.

Po příjezdu parkujeme u hospody a voláme klukům ať přijedou :D Ti dva mají pořádný vroubek a tak ze srandy vyvoláme revoluci a na zítřek přebíráme velení skupiny :D Bude veselo :D

Najeto 120 Km za 8 hodin… tentokrát část i po silnici

Trasa ke stažení zde : 1.5. treti den.gdb

Deník druhé skupiny (zapsal Johaník):

Vydali jsme se nečekaně opět po snídani na cestu kolem Gerniku, v plánu byla nejdříve cesta do lomu, který jsme projížděli při cestě do Gerniku. Do lomu je samozřejmě vjezd zakázán, místní hlídač byl neúplatný stejně jako naši orgání a tak po předání úplatku ve formě 2l PET lahe piva nejmenované značky jsme byly vpuštěni do lomu, kde se zhruba ještě před 15 lety těžila měd.

Scenerie okolí naprosto neskutečná, obrovská skaliska, dole pak občasná voda, kde jsme se vyřádili a následně při odjezdu se mi podařilo lehce zapadnout. Po vytažení jsme pokračovali dále, k Turecké díře, což je volně přístupná jeskyně kdesi v lesích. Sjeli jsme 4kolkami až dovnitř, nafotili, dali pauzu a následně jsme pokračovali po okolí vesničky Padina Matei, kde se Márovi podařilo krásně hodit na bok do potoka svého Canama. Aby toho nebylo málo tak se mu jaksi odporoučelo za jízdy po několika km levé přední kolo.

Naštěstí je to tady v okolí každej automechanik, takže za plechovku pivka byl kompletní servis místního farmáře, co byl zrovna na poli opodál :-) Následně jsme se vydali směrem k Dunaji, cestou opět nějaké brodění, cesty necesty atd. Cesta kolem Dunaje naprosto výborná, pár fotek a pak cesta do Moldova Noua, kde jsme chtěli natankovat. Kousek od cesty jsme potkali nádherné písečné pláně, kde jsme samozřejmě nemohli vynechat točení okolo přední osy, což se vymstilo Nechuťákovi, který si hodil parádní boček a odnesl to naraženým ramenem :-)

Po natankování v Moldova Noua se dalo pár km po silnici do Svaté Heleny (Sfanta Elena), nakoupili se turistické známky a u nově postavených větrných elektráren se doplnilo pár litříkú benzínu. Ne všichni však tankovali jen do nádrže, Nechuťákovi se nějaká ta deci podařila hodit i do oka, takže se muselo řádně proplachovat vodou :-) Pak už jen nějaká ta desítka km terénem směr Gernik, celkem najeto asi 105 km

Ráno se scházíme již v kompletní sestavě opět u výborné snídaně. Tentokrát se kluci shodují, že chrápu stejně vydatně jako Tlusťoch (mám rýmu jako trám noční couračka s mokrou hlavou mně neprospěla). V noci mně proto vzbudí Keeperovo tahání za nohu když se posadím vyděsím ho k smrti protože mám v uších papírové kapesníky tedy tlumiče ala Shrek :D Jeho ježiši ty vole jsem se tě leknul mně i ve stavu rozespalém rozesmálo. Ráno dává tuhle noční historku k dobrému a tak začínáme opět zvesela.

Domlouváme se, že budeme vyjíždět ve dvou skupinách a zachováváme již usazené rozdělení tedy: Keeper, Silver, Tlusťoch, Pája, Mrtvolka, Nechuťák a ve druhé skupině Bob69, Mark, Johanik, Troublemaker, Ota, Jarda58.

Krátkou poradou domlouváme, že vyrážíme směr Svatá Helena po červené značce. Ihned za vesnicí začíná poměrně trialový výstup kamenitou cestou na hřebeny hor. Cesta je skutečně kamenitá a teprve po překonání hřebene mizí v lese.

Po pár kilometrech ale zjišťujeme, (jako již tradičně), že jsme se odchýlili od značené trasy a tedy jedeme víceméně za šipkou.

Po včerejším dni jsou už všichni docela opatrní a tak se terénem prodíráme vcelku bez problémů. Občas narazíme na užší úsek či vymletou cestu. V jednom výjezdu se cesta nepříjemně naklání a k mému zděšení je po svahu dolů holý sráz beze stromů. Kutálení by tedy znamenalo kompletní odpis čtyřkolky a dost pravděpodobně i jejího bezmocného pilota.

Už nástup do této pasáže byl zajímavý jelikož se najíždělo po totálně vymleté cestě která končila právě zmíněným šikmým výjezdem. Na fotografii vpravo je patrné, že kluci ochotně čekají na slabšího jedince :D.

Tedy mně normálně ujeli. Finální úsek s prudkým náklonem končil ještě „nakopávacími“ kořeny (to pro případ když by mně činilo problém čtyřkolku na ty dvě kola dostat). Naštěstí Silver tušil a tedy mně v poslední chvíli přispěchal na pomoc a s jeho pomocí jsem tenhle úsek jak střižený pro kardiaky překonal.

Co vám budu vyprávět už když jsem zdolával spodní úsek vytvářel jsem si solidní škrtátko v kalhotách :D Jak jsem pak říkal dobře to dopadlo jenom jsem u toho trochu prděl :D

Po pár kilometrech jízdy zjišťujeme, že jsme se odchýlili od značené trasy a tedy jako obvykle jedeme víceméně za šipkou.

Po zhruba dvou hodinách jízdy jsme sjeli k potoku ústícím do Dunaje. Při jeho překonávání Silver zapadl do písku a při tahání ven (směrem dopředu) Keperovi maximálně pomáhal se zařazenou zpátečkou :D. Po koupeli v potoce jsme bez větších obtíží sjeli k Dunaji a po jeho břehu vyrazili směr bezínová pumpa.

U pumpy zjišťujeme, že benzín lze nakoupit jak za Rumunské Lei tak za Euro. Vrací se v Lei což nám nevadí alespoň máme pár drobných na pivo. Rumunské peníze jsou podobně jako peníze Izraelské igelitové :D Od teď tedy platíme v igelitech :D

Po doplnění paliva jedeme kousek podél Dunaje.

Vyrážím kousek napřed abych si užil svižné jízdy (přeci jen Arcic Cat je proti mému Blejdu poněkud výkonější strojek) a po chvíli stavím u hlídky policie, která se osvěžuje u místního pramene. Do vysílačky hlásím, že stojím u policie ať kluci dorazí. Na to dostávám odpověď od Nechuťáka “ tak to jeď rychle do prdele nemám u sebe doklady :D „.

Míjíme tedy hlídku a po chvíli jízdy klukům vodníkům nedá ta velká řeka spát :D. Jedeme tedy na chvíli k vodě a kluci se ráchají i se stroji u břehu řeky. U břehu je docela bordel a smrad proto mně překvapí krásná zelená ještěrka vyhřívající se na kameni poblíž.

Po chvíli blbnutí opět nasedáme a po silnici stoupáme do hor ke Svaté Heleně. Okolní kopce mírně hyzdí větrné elektrárny a k nim vedoucí nové silnice. Výhled na Dunaj je ale parádní podívanou. Monstrózní řeka se zakrojila do úpatí Banátu a vytváří opravdu úžasnou scenérii.

Příjezd do Svaté heleny je v našem podání jak jinak než pompézní protože hned v úvodu Nechuťák nabourá Silvera a ohne mu SPZ :D Následuje tradiční focení u cedule prohlídka vesnice a pokračujeme okruhem dál.

Jako pokračování cesty vybíráme červenou značku vedoucí směr Turecká jeskyně. Terén je místy náročný velké balvany a pár docela ostrých výjezdů prověřuje naše stroje ale i zručnost kterou zde každým dnem prohlubujeme.

Hledání značek je vyloženě orientační záležitost a tak o vtipné okamžiky není nouze. Například Tlusťoch se v jeden okamžik vydává na kopec hledat pokračování a přitom nás zcela ztrácí. My stojíme uprostřed louky a bavíme se tím jak na horizontu kopce bloudí :D a vyhlíží nás jak mařenka světélko perníkové chaloupky :D

Uprostřed luk pak proběhl oběd v duchu Adventure Menu. Těsně před odjezdem nám firma darovala na vyzkoušení sadu outdoorových jídel na vyzkoušení a to včetně samoohřívacích balíčků.

Rychle tedy rozbalujeme dvě jídla ( jedno jídlo má 500g a bohatě vystačí pro dvě osoby) a za pomoci samoohřívacích balíčků je pod kolem čtyřkolky ohříváme. Máme kuře na divoko s rýží. Jídlo je dobré a shodujeme se na tom, že je poměrně vydatné. Určitě je to o chuti protože každý má rád něco jiného ale univerzální kuřecí dáváme všichni.

Opět obědváme uprostřed přírody pod košatým strome a užíváme si tu ničím nerušenou pohodu.

Po obědě vyrážíme dál směr Turecká jeskyně. Ještě než odrazíme od obědového místa dostávám žihadlo. Pomalu si zvykám protože to je již druhé a místní hmyz pravděpodobně usoudil že bych si to bez žihadla denně asi neužil :D.

Sjezd k jeskyni je parádní. S Tlusťochem jsme se spustili až do jejího ústí, kde se chladíme ledovým vzduchem a užíváme si kamenitý výjezd ven.

Od jeskyně pokračujeme kaňonem až k zatopené lomové štole kterou jsme míjeli při příjezdu do Gerniku. Cestou narážíme na krásnou přehradu a projíždíme malebným krasovým kaňonem.

U zatopené štoly osvěžujeme těla a já se vydávám hledat nějaké kamení z pozůstatků místní těžby. Našel jsem docela pěkné vzorky které jsem po návratu domů určil jako Chalkopyrit, který se zde těžil kvůli vysokému obsahu mědi a zlata. Mimoděk jsem si zde tedy rozšířil mineralogickou sbírku :D To by člověk netušil na co vše na čtyřkolkách narazí.

Po odpočinku pokračujeme do vesničky Padina Matei, kde nám domorodci radí teréní cestu do Gerniku. Pár set metrů za vesnicí však opět ztrácíme orientaci a tak následuje hodinová jízda v kruzích o poloměru zhuba 800 :D

Když už se nám točí hlava tak vyrážíme směr výše položená louka, ze které se pro změnu prudkým sjezdem vracíme zpět. Nakonec vše dobře dopadá a tak nacházíme červenou značku po které se vracíme zpět do Gerniku.

Hned jak sklouzeme do vesnice nacházíme zubícího se Tlusťocha, který jako předvoj zabírá zahrádku v restauraci a objednává všem pivo. Hostinský pak přináší ochutnávku místní slivovice, která se zvhává v bleskovou pijatiku. Do dobře rozjeté smrtící akce přijíždí druhá parta, která nás nenechává ve štychu a rychle nás v pití dohání.

Protože se blíží čas večeře vyrážíme do chaloupky, kde nás hned pobaví Silver který nově nabitou silou místní slivovice vyvrací vrata od dvora :D

Za dnešek jsme najeli zhruba 80 km za 7 hodin. Terén byl dnes lehký až středně těžký. Večerní popíjení pak bylo vyloženě těžké :D

Najeto: 80 Km, zhruba za 7 hodin jízdy. Trasa ke stažení zde : 30.4.druhy den.gdb

Deník druhé skupiny (zapsal Johaník):

Ihned po luxusní snídani jsme vyrazili směrem na Luibcovou přes vesničku Sichevita. Po několika km jsme se po projetí vesnicí dostali do koryta řeky, kde jsme si dali několik km po proudu, občas se někdo zasekl lehce v potoce pod vodou (jako například já), nikdo ale zatím neutopen, teda krom několika variátorů a následně naskočení do nouzových režimů obou Canamů, což se ostatně stalo pravidlem po celý týden ježdění po okolí Gerniku :-)

Nejhlouběji se ve vodě asi dostal Vojta s Canamem, kterého jsme následně raději vytáhli :) Po projetí vesnice jsme se dostali až k Dunaji, následně kousek po silnici až do Luibcove a pak opět do potoka několik km proti proudu směrem do hor. Pár km nás čekala silnice 3 třídy, což znamená polní cesta nesjízdná pro osobáky :-) Konečně taky nastal jeden lepší výjezd, kde se nám trošku zasekl Otas, po druhém záseku se směrem vzhůru vydal na Otově Dinli Mára, bohužel po vyjetí kopce nechal Mára zařazenu zpátečku a Otovi se povedlo pod plným plynem rozjet do mého Jumba, kterému lehce potunil celý předek :-D

Všichni byli už nahoře, avšak Bob nikde, cestou mu umřela kolka, snažil se startovat, ale bez úspěchu. Po asi půlhodině hledání závady jsme našli vypadlý karburátor, nasadilo se a šup pokračovat dále. Následovalo pak několik kilometrů po kopečkách, loukách atd, celkem najeto něco přes 80 km.