Ráno se budíme tradičně po 8mé hodině a rychle spěcháme na snídani. Po snídani tradičně naházíme věci na kolky a přesouváme se k pumpě kde tankujeme.  Včera večer jsme se dohodli, že dnes zkusíme vyrazit do městečka Borša ( cca 20 km po silnici ) a do terénu zapadneme odsud s tím, že když se podaří napojíme se cestu podél zrušené železnice, kterou jsme jeli první den a ze které se nám nepodařilo najít napojení na hřebenovky nad Boršou.

Vyrážíme tedy a v městečku Moisei zastavujeme u banky, kde si někteří (mně nevyjímaje) vyměňujeme eura za lei (alias igelity). Tempo směnárny je vražedné :D. Pracovnice musí zapsat údaje z pasu, pak vyplnit několik stránek formulářových polí v počítači, celý tento proces je ještě umocněn bleskurychlou jehličkovou tiskárnou přibližně z roku 1995 :D, která pořídí stvrzenku k celé transakci. Nakonec ale úspěšně vyměníme a pokračujeme dál.  Už několik kilometrů před městem Borša máme možnost po pravé straně sledovat parádní zasněžený masiv Pietrosul Rodnei (2303m).  Jedu první a v Borše instinktivně odbočuji doleva směrem na protilehlý hřeben s cílem dosáhnout nějaké vyhlídky. Hned na okraji města začíná cesta prudce stoupat takříkajíc kolmo vzhůru a tak zařazuji pomalou a zkouším se drápat nahoru :D. Drsný výjezd končí zhruba v třetině kopce brankou od pastviny. Zastavuji, aby se za pár vteřin odkudsi vynořil pastevec, který nám ochotně otevírá a tak pokračujeme dál. Po zhruba kilometru drsného stoupání zastavuji na pastvině a kocháme se pohledem. Nahoru zbývá zhruba 300 metrů převýšení a tak pouštím kluky na kolkách před sebe a pokračuji za nimi. Stoupák je tak drsný, že chvílemi pochybuji zda výkon Z6tky stačí, ta sice zpomalí ale vytrvale stoupá dál jako tank. Kluci před námi bojují neméně statečně a tak opět není nouze o jízdu po zadních a čísla na hranici kutálení. Těsně pod hřebenem kluci zastavují a natáčí nás v postupu. My se kolem nich provlékáme a tradááá jsme na hřebeni. Paráda. Před námi se otevřel pohled na celý masiv Pietrosul Rodnei ale i masiv Toroiaga. Sami stojíme na hřebeni v mapě označeném jako Munceii Novatului, kdesi u vrcholu Vf. Betigiului (1289).

Chvíli se kocháme a vyměňujeme si zážitky z adrenalinového výjezdu a pak už sedáme na stroje a pokračujeme parádní hřebenovou cestou směrem na Vf Intre Maguri (1222) a dál na Vf Piatra Arsitei (1225). Na hřebenech projíždíme jak opuštěné, tak obydlené salaše. Místy je cesta úzká tak akorát pro čtyřkolku a po obou stranách padají do údolí holé stráně. Skutečná krása. Z hřebene sjíždíme neméně pěknou vrstevnicovou cestou níže, abychom zase vyjeli na pastviny se salašemi a tak pořád dokola.  Po průjezdu jednou ze salaší cesta končí a kluci vpředu jen po stopách dřevařského auta nachází svozovou cestu kamsi do údolí.  Dál nastává hardcore sjezd totálně vymletou těžařskou spádovkou. V duchu si říkám dej bože, ať do dole někam pokračuje a my to nemusíme stoupat zpátky :D. Kluci zastavují a potvrzují, že se jim v hlavách honí totéž :D. Hlavně ne tudy nahoru a tak než řeknu švec Keeper odkudsi vyloví kapesní pilku a Pája taktéž a vrhnou se na povalený strom až piliny lítají, hotoví bobříci. Netrvá to ani 10 minut a cesta je volná. Ještě odklidíme větve a pak už pokračujeme v krkolomném sjezdu do údolí. 

Když klesneme takřka dolů zapraská ve vysílačce a Keeper hlásí, že už jsou dole a že budu překvapený, kde jsme vyjeli :D. Vzápětí dole parkujeme stroj a konstatujeme, že je plán splněn na 100%. Jsme v údolí z prvního dne přesně na místě, kde jsem vypouštěl variátor :D. Trošku zalituji, že jsme se nevydali po hřebeni (Munceii Novatului) na druhou stranu směrem na Viseu protože teď pojedeme již známý úsek, ale zase máme o důvod více se sem někdy vrátit :D. Ježdění je tu totiž opravdu spousta.

Po krátké pauze frčíme již najetou cestou zpět k těžařským vesničkám podél parní trati. Brod na kterém jsme první den taktizovali v obavách teď dáváme napřímo takříkajíc „s prstem v nose“ a po jeho zdolání se domlouváme, že odbočíme první možnou cestou za řeku s cílem vrátit se zpět na hřebeny. První zvolená odbočka nás přivádí na úpatí kopce s pastvinou, kde parkujeme a dáváme poněkud pozdní oběd. 

Po obědě sjiždíme kousek zpět, abychom odbočili na další z mnoha cest u které tušíme, že by nás mohla přivést na hřebenovky. Jedu první a klasicky zhruba po kilometru narážím na zavřenou branku k salaši. Branka působí několik let neotevíraná a tak se chystám k otočce, když se vynoří dědoušek, který mává abych počkal a bez zaváhání vytrhává zatlučený kůl, aby bránu otevřel. Když vidím jak si kvůli nám rozebírá část plotu modlím se abychom se tudy nemuseli vracet. Popojedeme dalších pár set metrů a jsme u druhé branky, kterou vybíhá otevřít můj závozník Bimbajs junior. Projedu a mávám na něj aby naskočil, on ale ukazuje, že brána spadne a že ji podrží i pro ostatní.  Kousek popojedu, aby se za mně kluci vešli a v tom okamžiku zapomínám, že Bimbajze vezu takže bez otálení zamířím dál k vrcholu.  Když se prudkým výjezdem vydrápu dalších několik set metrů výše zastavuji a kluci se mně ptají, kde že mám závozníka :D. Já jelito na něj chudáka zapoměl :D. Než se otočím vidím jak se nahoru drápe obtěžkaná polárka Bimbajse seniora, který vzápětí v žertu hudruje jak jsem mu tam zapoměl kluka :D. Stane se a tak chvíli probíhá zábava na můj účet :D. Když orazíme vydrápeme se o kus dál, kde dva domorodci  cosi vaří ve velkých kotlích a cesta končí. Ptáme se zda se dostaneme dál a oni ukazují, že na hřebeni vede cesta. Stoupání tam je ale totální vražda. Sice travnaté stoupání bez kamenů ale úhel i délka výjezdu je maso. První se nahoru odvážně vydává Stříbrňák a za ním Tlusťoch. Když vidím poskakovat kolky k vrcholu začínám pochybovat zda to naložená Z6tka vyjede. Není ale čas moc přemýšlet  a tak zatlačím plyn do podlahy a děj se vůle boží. Stoupáme skutečně na hranici výkonu stroje, v závěrečných metrech jedeme opravdu pomalu ale k našemu překvapení jedeme pořád, takže se na vrchol vydrápeme. Uff další mazec ale zvládli jsme to. Pod kopcem sledujeme domorodce jak nevěřícně zírají, kam jsme se právě vyškrábali.

Když odfrkneme sklouzneme dál do údolí a nacházíme jednu cestu padající ostrým kamenitým srázem kamsi do neznáma a druhou cestu, která zhruba po kilometru končí velkým padlým stromem. Rozhodujeme se, že pro dnešek to už stačilo a tak se otáčíme a v poklidu míříme zpět do Viseu de Sus, kde tradičně parkujeme u hospůdky a svlažujeme hrdla vychlazeným pivečkem.  Když se pak přiblíží doba večeře přejíždíme k penzionu, kde v rychlosti povečeříme a opět bez síly na nějaké větší akce postupně uleháme k noclehu.

Kompletní foto: Keeper, SilverX5, Mrtvolka
Text: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)

Onboard video z tohoto dne expedice:

Dnes se budíme do vyloženě slunného dne. V rychlosti snídáme, nasedáme na stroje a míříme k pumpě. Tankujeme a Tlusťoch odjíždí do centra poslat pohled dceři. Když mají všichni natankováno vyrážíme za Tlusťochem. Kolku nacházíme na náměstí u sámošky a tak parkuji Z6tku hned za ní. U vchodu stojí několik mladých rumunek, tak se kocháme, když tu se zjeví Tlusťoch a za ním cikánka v červeném tričku. Tlusťoch nás hned varuje, že na něm vyžebrala 1 euro, a že letí shánět pohledy jinam. Pak nastává sranda protože se cikánka zavěsí na nás a do zblbnutí chrlí „da un euro“ tedy dej jedno euro, dej jedno euro :D. Holky u sámošky z toho mají totální švandu. Já vydržím několik minut a pak podléhám a lovím plechovku s limonádou :D, kterou jí vrazím do ruky v naivní představě, že se s ní zašpuntuje :D. Kdepak „da un euro“ pokračuje dál :D. V tom vzadu na parkovišti zahlédnu projíždějící kluky a tak jí je ukážu, ona zbystří a frrrr, jde svůj recitál předvádět jim a tedy se kolorit opakuje :D. Naštěstí se vynořuje Tlusťoch a tak sedáme na mašiny a frčíme z města.

Za městem najíždíme na hřebenovou cestu na které jsme včera skončili ale po pár kilometrech odbočujeme na tu lesní svozovou, co se mně předtím tak líbila. Po pár set metrech začíná totální hardcore stoupání. Vymletá cesta, ve které jsou místy i metr hluboké koleje, velké šutry klacky a ještě to pekelné stoupání. Jedem první tak si říkám, že to prostě kus zkusíme. Ztka je ve výjezdech i sjezdech skutečně pohoda je široká a tak se zpočátku drápeme docela v pohodě. Místy je kolej tak hluboká, že musíme hodit kolo na svah a se spolujezdcem Bimbajsem juniorem jsme tak střídavě buď na jednom nebo ma druhém boku.  Každou chvíli zastavuji a sleduji kluky na kolkách jak se drápou pod námi. Vidět jsou podvozky jízda po zadních a v jedné zatáčce to dokonce Bimbajse seniora cela vyhodí ze sedačky :D.  Když se znovu rozjíždím narážím  hned za zatáčkou na čtyři terasovitě zapasovené balvany. Říkám si chce to rozjezd a ono to půjde, vrážím plyn na podlahu a cítím jak se mi potí úplně všechno :D. Ztka dvakrát poskočí a jsme nahoře.  Bimbajs jen konstatuje jestli jsem si všiml, že jsme kus jeli po zadních :D Noo to bylo něco, a pohled do rokle na klidu nepřidal :D.  

O pár metrů dál zase sklouznem bokem a máme autíčko na dvou kolech, Bimbajs vyskakuje a i tuhle pasáž nějak zvládáme.  Nakonec se vydrápeme pod vytěženou mýtinu a všichni zastavujeme. Bylo to maso. Tlusťoch se Stříbrňákem vyráží dál prozkoumat terén a my vstřebáváme adrenalin :D. 

Když orazíme jedu za klukama ale cesta dál vypadá ještě více pekelně navíc jsou všude mraky větví a hluboké bahno. Domlouváme se tedy na otočce což se nám podaří jen Silver zapadá a tak mu kluci pomáhají naviákem. Když jsme z části otočeni zazní z vrcholu burácení motoru a klakson, který připomíná rozdrážděný parník :D. Jede sem těžařský traktor a za sebou vláčí obrovské klády. Ustupujeme tedy dolů a dáváme si ten adrenalin v opačném směru. Když se níže sejdeme uhybáme z cesty a pouštíme Rumuna před sebe. Chlapík s náloží klád letí jak tank a je z kopce rychlejší než my. Když jsme zpátky v údolí oddychujeme a vyměňujeme si zážitky z téhle adrenalinové vložky :D. Pokec naruší až Rumun na čtyřkolce (CanAm), který u nás staví a radí nám, kam se vydat, nicméně nás směruje přesně tam, odkud jsme se právě vrátili. Nakonec zamíříme o údolí dál, kde nacházíme docela pohodovou cestu a tak projíždíme kolem potoka krásnou polňačkou kolem pastvin a lesnatých kopců. Občas zamíříme na nějaký ten kopec s vyhlídkou a stoupáme dál do hor.  Přiblížilo se poledne takže zastavujeme ve stínu osamoceného stromu a dáváme si tradiční oběd v trávě.

Po obědě zahlédneme v protilehlém svahu cestu slovo dá slovo a už se k ní spouštíme jak jinak než potokem a tedy težkým terénem. Když jsme konečně na ní pokračujeme vrstevnicí kolem vrcholů a projíždíme dva opuštěné lomy na břidlici. Cesta ale tak jako spousta dalších končí, takže se motáme na řadě odboček a odplavených písčitých sjezdů. Po zhruba další hodince přijíždíme na další konec cesty tentokrát u salaše místních zemědělců. Za chvíli se vynoří Rumun a radí nám, kudy se dostaneme do údolí.  Chvíli s ním pokecáme a pak už následujeme jeho tip a padáme dolů písčitou cestou zakončenou lesní trialovou pasáží.

Pod cestou narážíme na bránu skrz další salaš tak jí projíždíme a po pár metrech přijíždíme na cestu vedoucí do vesnice a dál směrem k Viseu de Sus. Kolem 5 hodiny odpoledne potom přijíždíme k Viseu a umýváme stroje v potoce. Když máme zhruba umyto zamíříme do hospůdky v centru, kde parkujeme a dáváme si pár chlazených pivek u jejichž konzumace pozorujeme místní děvčata na promenádě centrem města.

U družné debaty se přiblíží čas večeře, takže se přesouváme k penzionu, kde povečeříme dáme pár tradičních panáčků tsujky a pak už hajdy na kutě. Na nějaké flámování není síla, takže postupně upadáme do blaženého spánku s vidinou zážitků dalších dnů.

Kompletní foto: SilverX5, Keeper, Mrtvolka
Text: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)

Huráá čas expedice Maramureš je tady a my se chystáme k odjezdu.  V pátek zůstávám pracovat z domu, abych neplýtval časem na přesun do Prahy a zpět. Kolem 10 dopoledne přijíždí Pája a tak nakládáme stroje na vlek. Když je naloženo Pája parkuje skoro dvoutunovou obludu vedle baráku přičemž pálí spojku až se zakouří a pak frčí do práce. Já dobaluji zbytky vybavení a až do jedné hodiny v noci netrpělivě posedávám u televize.

V jednu v noci konečně zazní pod okny klakson a věčně vyzubená tvář Páji věstí, že naše další společné dobrodružství právě začíná. Zapojíme vlek a než řeknu švec Pája práskne do koní a vláčí za sebou vlek zabržděný ruční brzdou směrem na Beroun :D. V rámci úspory paliva i pneumatik tedy vzápětí stavíme a vlek odbržďujeme. Pak jedem už bez potíží  natankovat mašiny k OMV, protože se tam lépe zajíždí a máme jistotu, že budou mít otevřeno.  Zajíždíme k pumpě a já plním Z6tku včetně dvou 20l kanystrů na korbičce. Platím krásných 2600 Kč ale zásobu mám bytelnou. Po natankování už pak míříme na tradiční místo srazu tedy na pumpu u Zabitého.  Po přejetí mostu v Berouně však zahlédnem ve zpětném zrcátku povědomé modré blikání a nato nás krásnou myškou předjíždí hlídka policie. Pája pohotově zašlápne brzdu a já souběžně (stějně pohotově) vyprázdním plechovku s kafem na kalhoty a celý interiér auta :D fíha tentokrát to začíná skutečně brzy :D. Hlídce policie oznamujeme, že nebudeme stát na kolejích a oni s námi tedy míří na místo srazu, kam ve stejný okamžik dojíždí i druhé vozidlo plus Bimbajs.  Když policie vidí co se tu sešlo za sestavu rezignuje na kontrolu. Kluci policejní (pravda bylo tam i jedno děvče) se vyptají po tom kam jedeme, popřejí nám šťastnou cestu a zmizí zpět do města.  My se pak rychle poskládáme do auta,  Keeper nám ještě  připojí vysílačku, kterou na cestu zařídil a zhruba ve dvě ráno konečně odjíždíme.

Cesta po dálnici ubíhá pěkně a tak hltáme kilometry jako nic jen nám občas vítr nepříjemně rozhoupá vlek a vzbudí Páju k větší pozornosti. V autě kecáme a jen občas zaslechneme nějaký šramot od vleku, ten ale po chvíli utichá a tak stavíme až na pumpě kdesi na moravě. Pája naláduje nádrž a přité příležitosti zjišťuje, že jsme ztratili podpěrné kolečko od vleku které zapoměl vyndat :D. To bychom ani nebyli my, když by jsme jeli úplně bez problémů :D. Dál už pokračujeme jako nic a tak stavíme až v Maďarsku pro dotankování nádrží. My platíme kartou ale Tlusťoch se rozhoduje pro platbu hotovostí tedy eurem. Obsluha ho pak při přepočtu bez skrupulí okrádá zhruba o 800 Kč. Volám domů k ověření kurzu a zkouším u obsluhy reklamaci. Obsluhující chlapec však mluví striktně maďarsky a má nás totálně na háku.  Protože si nechceme otravovat dovolenou nějakými tahanicemi rezignujeme a jedeme dál a další tankování probíhá až v Rumunsku. V Rumunsku za hranicemi parkujeme u Petrom pumpy a vyrážíme koupit vinětu. Překvapivě se to daří, akorát obsluha tentokrát ošidí Páju o pár euro, naštěstí ale hovoří anglicky a tak se mně podaří je přesvědčit, aby eura vrátili a započetli správnou dobu trvání viněty.

Hned za Rumunskou hranicí začínají horší cesty a za Baia Mare pak cesty vyloženě špatné. Výmoly prověřují zakurtování strojů takže občas stavíme a uvázání upravujeme. Při jedné takové zastávce ztrácíme druhé auto z dohledu i doslechu vysílačky a tak se na křižovatce  rozhodujeme následovat navigaci přičemž se vydáváme jinou trasou než kluci před námi.  Kluci nám volají mobilem a tak se domlouváme na srazu až v penzionu, kam paradoxně dojíždíme první. Z městečka Viseu de Sus vede k penzionu prašná cesta s nepříjemným stoupáním a nám se s obrovským vlekem nedaří na kopec jednoduše vydrápat. Skládáme tedy stroje ty po ose dojíždí k penzionu a řidiči s odlehčenými vleky dojíždí za námi. Huráá jsme na místě a já musím vyseknout velkou poklonu oběma řídícím protože cesta sem byla velmi náročná (16 hodin).  Máme zamluvený velký a malý apartmán. Bimbajsové dostávají přiřazen malý a zbytek výpravy velký. Tlusťochovi necháváme gauč Pájovi přistýlku a Silver s Keeperem mají postel v druhém pokoji. Já si rozkládám karimatku na zemi, mám samonafukovačku a tak je pohodlí víceméně zaručeno. V rychlosti vybalujem a míříme na večeři, u které nás vítá majitel penzionu příjemný mladý chlapík David, který se o nás po celou dobu pobytu společně s jeho rodinou (vaří maminka) výborně stará. Když jsme později shlédli ubytování v Borša byli jsme rádi, že jsme narazili na tento příjemný rodinný penzion Pensiunea Magnolia, který je stranou města v krásné přírodě a nabízí skutečně parádní ubytování jídlo a klid za velmi přijatelnou cenu.

Po večeři uleháme a upadáme do blaženého spánku. Do prvního ostrého dne se budíme  ráno v 8:30 a bez odkladu míříme na snídani. Po ní pak už plni nedočkavosti nasedáme na stroje a míříme jak jinak než k pumpě, protože Silver nemá natankováno ve čtyřkolce :D.  Pumpu máme ale cca kilometr od penzionu, takže je natankování věcí okamžiku a pak už míříme dle tipu od Leoše směrem k parní železnici, podle které se chceme dostat na hřeben a spadnout (vlastně sject :D) do Boršy. David nám ještě před odjezdem poradil jak se vymotat z Viseu de Sus takže jsme za chvíli na prašné dřevařské cestě podél železnice a horské říčky. Jedeme pár kilometrů a já se sžívám s nafrknutou Z6tkou. Jedeme dva a na korbičce máme 40l benzínu plus cca 20 kilo materiálu, i přesto svištíme docela svižně.  Projíždíme chudé dřevařské vesničky a postupujeme čím dál více se zařezávajícím údolím. Po pár kilometrech narážíme na odplavenou cestu a tak se rozhodujem k přebrodění řeky. Než se pustíme do vody přibíhají rumuni a ukazují nám, že tudy neprojedeme, že musíme kousek zpátky a přebrodit řeku tam. Vracíme se a kluci odvážně brodí řeku. Já nemám se Z6tkou žádnou vodní zkušenost takže prosím Silvera, který ochotně hledá nejlepší přejezd. Řeku pak zdoláme jako nic a já jako bonus Stříbrňákovi vlnou, kterou před sebou hrnu plním boty :D

Na druhém břehu vedou jen koleje. Jedeme tedy zhruba kilometr po nich, abychom pak odbočili do druhého údolí, kde kdysi také vedla trať, která je však totálně odplavená a zničená. Přichází první drsnější terén. Jedeme rozbahněným korytem občas absolvujeme hluboký brod či trialové pasáže přes naplavené kameny. Paráda.  Po zhruba hodině vidím vpředu kluky stavět na mýtině a shora přibíhat rumuna s flintou v ruce. Říkám si co se děje nějaký průser ? Rumun se ale zubí a zdraví nás. Hned potom ukazuje, že flinta je jen ze dřeva vyřezaná maketa :D. Pokecáme s ním, uděláme pár fotek a pak už míříme dál. Další pasáže jsou spíše bahenité a kluci občas jedou potokem. My s autíčkem naopak kopírujeme bývalou železniční trať.  Na další mítině stavíme a dáváme první z oblíbených obědů v trávě. Tlusťoch zaloví v boxu a pohostí nás parádními domácími klobáskami, které tak dobře známe z loňska. Uleháme do trávy a užíváme si kouzlo okamžiku. Je to krása. V okolí vysoké hory, šumící říčka a krásný slunečný den no prostě pohoda.

Po polední pauze stoupáme dále do údolí a cesta se stává hůře průjezdnou. Kameny, výmoly a trialové pasáže dávají Ztce skutečně zabrat ale postupujeme bez potíží.  Po nějaké chvíli cesta pokračuje jen potokem takže se i my dereme vzhůru proti proudu. Po zhruba kilometru zastavujeme. Autíčko má vodu ve variátoru, což je způsobeno špatně sedící hadicí u sání, vypouštíme tedy vodu a upravujeme hadici. Nic zásadního takže zase na stroje a tradááá jede se dál. Cesta dál po chvíli končí a potok je těžko průjezdný. Do hor proti nám stoupá totálně vyplavená těžařská cesta. Zkoušíme tedy pokračovat, ale Pája se Stříbrňákem ve výjezdech střídavě zapadají. Šplháme nahoru pomoci a při té příležitosti objevujeme skutečně velké a relativně čerstvé medvědí stopy. Těžko říct co má na otočení větší vliv jestli neprostupný terén, nebo ty stopy ale otáčíme a kloužeme zpět k potoku, kde dáváme „cigár“ pauzu. V pauze pošťuchujeme Páju ve smyslu „co jsi to tam nacvičoval “ a já doplňuji “ možná by se to dalo“ na což mně a všechny přítomné rozkládá hláškou, ze které se stane top hláška akce tedy prohlásí “ můžeš to jet klidně zkusit, máš to tam volný :D“.

Dál tedy zkoušíme jiná údolí, většina cest ale končí hluboko pod hřebenem nesjízdnou pasáží nebo na vytěžené mýtině. Hodina pokročila a tak se otáčíme a míříme stejným údolím zpět k řece s kolejemi. Jedeme už svižněji a zastavujeme až u horské říčky, kterou tentokrát brodíme bez zaváhání napřímo a Z6tka nemá po přesazení hadice sebemenší problém. Po brodu zkoukneme čas a domlouváme se, že zkusíme ještě nějakou odbočku na tomto břehu. Po chvíli se nám opravdu podaří najít cestu, kterou několik kilometrů stoupáme až na hřeben do výšky zhruba 1200 metrů.  Na vrcholu potkáváme rumunského lovce s offroadem, tak s ním prohodíme pár slov a pořídíme několik fotek. Začíná se stmívat takže otáčíme a kloužeme zpět do údolí a odtud rovnou do našeho penzionku.

První den byl super prověřil připravenost strojů a cestou z hřebene jsme zahlédli další dřevařskou cestu k vrcholům, kterou zítra určitě začneme. Dáváme tedy večeři a chvíli debatujeme nad lahví tsujky, kterou nám David dává ke každé večeři zdarma. Rychle nahrajeme fotky na FB a hurá do peřin. Zítra nás čeká další den téhle prima expedice. 

Kompletní foto: SilverX5, Keeper, Mrtvolka
Text: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)