Kinder Albanie – aneb rodinná dovolená
Po delším čase nám opět na server přispěl kamarád zapálený cestovatel Jarda Černý svým pěkně zpracovaným deníkem z jeho rodinné dovolené na čtyřkolkách v Albánii.
Při návratech z expedic se mě vždy moji tři kluci ptají na to, jaké to v zahraničí je a jaké je tam ježdění. Když jsem přemýšlel nad rodinnou dovolenou, napadla mě myšlenka, proč si neudělat vlastně takovou rodinnou expedici. Nejstarší syn zkušenosti s jízdou na čtyřkolce má a zbylí dva si jen sednou a jedou. Moje přítelkyně, která už semnou odjezdila několik expedic jako „batůžek“, mě v tom podporovala. Vše jsem ale musel probrat s Oldou Hříchem z ASP Group Žebrák, zda mi svěří své tři mašiny. Olda ochotně souhlasil a za to patří jemu a firmě velký dík. Stroje a servisní zázemí bylo perfektně připraveno, takže už nic nebrání k uskutečnění „výletu“. Albánii jsem si vybral proto, že jsou tam krásné přístupné hory a moře, milí a vstřícní lidé a hlavně není problém s tamější policií, protože syn nemá řidičák. Podle loňských zkušeností, tam řídí už i třináctiletí auta. Třeba na motorkách se jezdí bez helem a i ve čtyřech. Takže se jde na věc. Jako vždy si musím projít a vybrat oblasti kam chci jet a propojit je trasou. Neplánuji však nic složitého, aby to kluci zvládli. Snažím se vyhýbat asfaltovým silnicím, cca asi 60 km denně, což jsem podcenil. Za deset dní jsme totiž ujeli celkem 840 km. Ve finále jsem musel ještě na místě improvizovat a zbyl i čas na bádání.
Po sbalení asi miliónu věcí a naložení čtyřkolek vyrážíme v neděli 30. 6. 2013 směr Černá Hora. Do tamějšího kempu dorážíme po 29 hodinách jízdy. Ubytujeme se v chatce a jdeme vyzkoušet mašiny, abychom druhý den ráno mohli vyrazit do Albánie. Jedeme hned za kemp na malou plážičku u řeky. Překvapují nás ještě zatopené louky, kde hned zapínáme 4×4 a to jsem v kempu sliboval, že 4×4 využijeme až na albánských plážích. Přijíždíme na plážičku, kde je několikaletý provizorní bar z prken. Lednice a mrazák je načerno napojen přímo na elektrický sloup. S chutí si hned dáváme vychlazené pití a objednáváme si u místní ženy večeři. Skáče do loďky a odjíždí pro suroviny. Dnes se bude podávat kapr s hranolky. Ryby pěkně majzne v loďce klíčem od plynové bomby a vykuchá, z brambor ještě padá hlína. Vše máme pěkně naživo, jídlo je vynikající a čerstvé. Pak už nás čeká jen naložení čtyřkolek, vytoužená sprcha a postel.
Ráno po snídani konečně vyrážíme k albánským hranicím, které jsou pouze 30 km od základního tábora. Já jedu na Accessu MAX 700 EFI k jeho řízení je potřeba zkušenost a je velmi živý, ne nadarmo ho děti označily jako „nabroušený brouk“), přítelkyně Vlaďka na Arctic Catu 700 TRV EFI (protože má posilovač a má velkou stabilitu díky velkému rozvoru) a syn Dominik na TGB Blade 550 IRS EFI (je z těchto strojů nejslabší, ale vždy mě dovezl z každé expedice spolehlivě domů – expedice nejsou přeci o výkonu ale o spolehlivosti). S přejezdem přes hranice nám však musí pomoci správce kempu. Autem jede na hranice a tam střídá Dominika v řízení a projíždíme všichni hladce přes přechod. Vše trvalo cca 20 minut. Na albánské benzínce dáme ještě kávu, měníme peníze, dotankujeme a bereme směr Théthi. V roce 1966 byl vyhlášen jedním z prvních albánských národních parků a rozléhá se na území 26,3 km². Značnou část území parku zabírají lesy. U západní hranice parku v podhůří dvoutisícových štítů Albánských Alp leží obec Thethi s kamennými domky, které často mají ještě dřevěné střechy. Jedeme po nové asfaltce, která vede až k úpatí hor a tam se mění na kamenitou cestu, kde už jsou ovšem cestáři a budují tu silnici přes hory. Co mohu posoudit, tak během roku zde udělali velký pokrok. Obzvláště v silniční komunikaci a značení. Za pár let už tu nebudou jezdit čtyřkolky a offroady, ale cyklisti a silniční motorky. Po cestě pokračujeme dále přes hory, kde potkáváme ještě zbytky sněhu, i když už je tu kolem třiceti stupňů. Šněrujeme si to krásnou prašnou kamenitou cestou a potkáváme tu i mnoho zahraničních turistů s endury a offroady. Překvapili mě i Francouzi s Peugeotem 406, nechápu, jak se sem mohli vlastně vyškrábat. Jelikož mi nejmladší syn začíná za zády usínat, tak si ho dávám před sebe a hledám místo na spaní. Po chvilce vidím ceduli kempu a hned tam zamíříme. Kemp je celkem za 300 lek a sprcha 1€/osobu (1€ = 130 lek). www.facebook.com/alpbes.shtepipushimi Tento den jsme ujeli celkem 120 km.
Ráno pokračujeme po cestě dále a přijíždíme k menšímu vodopádu, kde si uděláme pár fotek. Jelikož máme náskok před naplánovanou trasou, tak sjíždíme z hlavní cesty a jedeme po kamenité cestě mezi stromy (je to úplná záplava balvanů, která obtéká vše, co jí stojí v cestě) a zkoumáme skalní soutěsku, která je ovšem pak dále průchozí jen pro pěší, vede na vrchol Theth, kde se dá přejít na druhou stranu hor do údolí Valbonë. Sjíždíme a hledáme místo, kde si udělat oběd. Vidíme krásné říční jezírko s průzračnou vodou, kde hned přibrzdíme. Je horko a proto se chceme osvěžit ve vodě. Je tak ledová, že se v ní dá vydržet jen pár vteřin. Něco pojíme, načepujeme si vodu do lahví přes filtr Katadyn Combi plus (máte jistotu, že nebudete mít střevní potíže a nemusíte mít s sebou tolik kanystrů vody) a jedem dál. Vracíme se na původní cestu, jedeme stále podél řeky a míjíme krásné skalní útvary. Šimon zase usíná, tak musíme přibrzdit u řeky a osvěžit se vodou. Rozhodujeme se co teď, jelikož je ale ještě málo hodin, pojedeme dále. Musíme překonat hřeben do druhého údolí. Cesta nám pěkně ubíhá, ale na druhou stranu to už nestihneme. Vidím krásný zelený plácek na spaní, kam to hned zalomím, protože je jediný po x kilometrech. Pod ním je ještě jeden menší, kde snad budeme méně na očích. Jen co zaparkujeme čtyřkolky, hned máme asi deset diváků a stádo koz za zády. Hořejší plácek je totiž fotbalové hřiště pro pastevce, když se vracejí z pastvy. Asi po dvou hodinách je to přestane bavit a konečně odcházejí. V klidu si stavíme stan a večeříme. V noci mě pak vzbudí praskání větví. Že by medvěd?? Nééé, jen pár lidí si asi padesát metrů od našeho stanu dělalo ohýnek. Později jsem viděl, že tam čekají na „dostavník“ a jedou i s krávou na trh. Ujeli jsme celkem 90 km.
Ráno pokračujeme naší cestou, kde kousek od našeho noclehu je o samotě kafé – bar a sjíždíme asi dvacet kilometrů do údolí. Třikrát po cestě míjíme několik desítek úlů, je to opravdu divný pocit, když všude kolem vás létají včely. Sjíždíme dolů k vesnici a pak jako když utne a opět nová asfaltka. Pobavil nás přechod pro chodce odnikud nikam – odezdi ke zdi. Asfaltku využívají jako obrovský sušák bylinek, místy to nejde jinak, než je přejet. Po pár kilometrech stavíme u první restaurace na oběd. Já a Vladí si dáváme místní speciality, které byly tak divné, až byly dobré. Nelahodily totiž ani oku. J Velkým potěšením pro nás bylo připojení Wi-Fi. Po obědě razíme dál a hledáme benzínku, protože už jsme skoro na suchu. Bereme to směr Shkodër a tam odtud na přehradu Komani. Po úmorné klikaté silnici za soumraku dorážíme do cíle a zajíždíme do hotelu pod most. Pod mostem je udělaná restaurace, ubytování i koupelna s WC. Most totiž využili jako střechu. Zde se potkáváme s dvěma českými turisty, kteří jeli stopem už z Čech až sem do Albánie. Vyměnili jsme si zážitky a dozvěděli se, že nás už cestou několikrát míjeli. Vždy nás poznali podle českých vlaječek na prutu. Ujeli jsme 150 km.Z kempu pod mostem se jedeme podívat nahoru na přehradu, odkud jezdíval trajekt. Dnes už jsou tu jen v provozu malé loďky, které přepraví max. motorku. Míjíme muže se samopalem, který hlídá přehradu a elektrárnu. Projíždíme tunelem až na hráz přehrady. Je tu velmi rušno, spousta turistů i domorodců. Potkáváme tu i českou rodinku s dětmi. Otáčíme se a jedeme směr moře. Zase nás čeká úmorná klikatá silnice a pak už to stáčíme na město Kallmet i Madh. Mezitím ještě stavíme pod olivovníkem na oběd, kde je poblíž krásné jezírko a děti si tu hrají s divokými želvami. O několik hodin později konečně přijíždíme k moři a užíváme si průjezd po pláži, kde se ovšem Dominik v hlubokém písku zahrabe. Tahám ho lanem ven. Seznamuji ho s jízdou v písku, je to jeho první zkušenost, začíná si to užívat. Cestou z pláže jedeme okolo krásného hotelu, jelikož máme rozbitý stan, jdeme se zeptat na cenu ubytování. Hotel Sebastiano nabízí dva pokoje s klimatizací, se snídaní a bazénem celkem za 60€. Dnešní den je odpočinkový, najeli jsme 110 km, z toho asi 40 po písečných plážích.
Po hotelové snídani vyrážíme zpět brázdit pláže, směr Durrës. V oblasti Ishulli i Lezhës narážíme na rybářskou osadu, kde mají své domky postavené na dřevěných sloupech ve vodě. Je tu spousta rybníků propojených kanály. Cestu, která přes ně kdysi vedla podél pobřeží, již dlouhá léta nikdo neudržuje a přemostění zde chybí. Domorodci nás odkazují na dálnici, kam se nám ale nechce. Zkoumáme každou odbočku. Projíždíme planinami, kde je tráva tak vysoká, že se vidíme jen podle prachu a našich vlajek na prutech. Pomalu opouštíme zátoku Rodonit a přes hřebeny míříme do zátoky Lalëzit, kde hledáme ubytování. Opět nás vítají pláže plné turistů. Jedeme podél moře a narážíme na malý přítok, který chceme objet. Místní omladina nám hned aktivně radí, kde ho nejlépe přebrodit. Mořské vlny kanál zalévají pískem a je tu hloubka jen po kolena. Jeden z mladíků nám ukazuje, kde je hloubka nejmenší a my po chvilce váhání přejíždíme kanál. Jsme tu hned atrakcí pro návštěvníky pláže, všichni se na nás dívají s údivem a fandí nám. Dorážíme k chatkám, kde jsem byl ubytovaný loni. Bohužel mají obsazeno, sezóna je v plném proudu. Ale majitelka ochotně běží k sousedovi a ptá se na to, jestli má volno. Má jen dvoulůžkový pokoj, což nám nestačí a ochotně nás vede k hotelu, který je vzdálen asi 150 metrů. Hotel nás překvapuje s pětilůžkovým pokojem se soc. zařízením a výhledem na moře. Cena za noc je 25€. Neváháme ani chvilku a zůstaneme tu na dvě noci. Večer si jdeme ještě při západu slunce zaplavat. Dnes jsme ujeli 130 km.
Ráno odlehčuji čtyřkolkám od zbytečné zátěže a vyrážíme na špičku poloostrova, která rozděluje obě zátoky. Je zde mnoho bunkrů, s kluky si je jdeme prohlédnout. Dole se nacházejí dělostřelecké bunkry a nahoře na kopci jsou velitelské pozorovatelny se střílnami, které jsou propojeny podzemními chodbami. Dnes už se tu prohání pouze netopýři. Po shlédnutí základny se přesouváme dolů po úzké stezce k moři. Míjíme starý hrad a po kamenité pláži se jdeme dále projít na špičku poloostrova. Připravujeme si tu oběd a pozorujeme rybáře. K rybolovu tu používají pumy, které jsou doprovázeny velkým gejzírem vody. Vracíme se zpět a přejíždíme na pláž s molem, kde jsou dva obrovské bunkry. Sloužily jako zásobárny pohonných hmot. V restauraci se pak občerstvujeme a v dálce vidíme černé mraky s blesky. Žene se sem pěkná průtrž. Sedáme na čtyřkolky a vracíme se zpět k hotelu. Cestou nás nemine pár kapek, které bodají jako jehličky. Přijíždíme na „domovskou“ pláž, kde není po dešti ani památky a užíváme moře. Najeli jsme 50 km. Večer pak nakládáme mašiny a ráno pomalu, ale jistě zase budeme brát směr Černá Hora. Po snídani jedeme přes pohoří na poloostrově do zátoky Gjiri i Drinit, kde chceme na pláži přenocovat. Jsou tu krásné písečné duny zarostlé velkými trsy trávy, je to jiné poježděníčko než po tvrdé kamenité cestě. Čtyřkolka se krásně po dunách vznáší i navzdory nákladu, který veze. Kolem jedné dorážíme na pláž, která je doslova posetá mušlemi. Rychle jdeme do plavek a hurá do vln. Kolem nás zase řádí bouřka, ale pořád čekáme na to, že nás to mine. Bohužel máme smůlu a bouřka je u nás během několika minut. Takhle rychle sbaleno jsme snad ještě nikdy neměli a mašiny jsme po pláži hnali, co to dá, jen abychom ujeli bleskům. Povedlo se. Nedaleko je hotel, ve kterém jsme již bydleli. Personál nás tu vítá s otevřenou náručí, je vidět, že si tu hostů váží, dnešní noc strávíme tady. Ujeli jsme 90 km.
Ráno kontaktuji správce kempu, aby nás dnes odpoledne čekal na hranicích a pomohl nám s převezením mašiny. K hranicím to máme 70 km, jedeme bokem od hlavních silnic po pěkných cestách. Ve městě Shkodër se zastavujeme na nákup suvenýrů. I malí Albánci mají suvenýr – šátek, který semnou procestoval tisíce km po světě. Sebrali mi ho z mašiny. Na benzínce se pak u nás stavějí slovenští motorkáři, kteří uviděli vlaječky a zastavili se na pokec. Zajímala je cesta přes hřebeny Theth. My pak ještě zajíždíme k jezeru Skadar, kde si chceme udělat oběd na břehu. Přijíždíme do hustých travin a močálů, kde nás dohání místní omladina. Vladí jede poslední a jeden nenechavec jí láme laminátový prut s vlajkou. Rychle se otáčím zpět a snažím se ho dohnat, když mě vidí, zahazuje kořist a mizí v travinách. Oběd vypouštíme a jedeme k hranicím. Po chvíli doráží celá „delegace“ z kempu, v čele s jeho majitelem, který usedá na TGB Blade. Na hranicích opět překvapili. Albánský celník mi vrací pasy a odstavujeme mě bokem. Odchází do hlavní budovy a přináší plechovku chlazené limonády pro Šimona. Můžeme pokračovat v klidu dál, až do kempu. Máme za sebou 110 km.
Nejvíce jsem se bál o to, aby nás nepotkali nějaké zdravotní potíže, protože děti jsou alergici. Vše proběhlo naštěstí bez problémů. Dále jsem měl strach z toho, jestli patnáctiletý Dominik dokáže zkrotit své emoce a odřídit celou expedici, přeci jenom tohle není hodinové ježdění kolem baráku. I tohle byly zbytečné obavy. Ba naopak, byl jsem překvapen z toho, že chtějí více jezdit. Za celou dobu jsme se čtyřkolkami neměli žádný problém, dokonce ani defekt. Přeložené mašiny poslouchaly na slovo v jakémkoliv terénu, co nás potkal. Žádný z řidičů si na svoji mašinu nestěžoval, všichni jsme byli nadmíru spokojeni. Já z toho, že jsem mohl otestovat nový stroj Access MAX 700 EFI. Je to tak trochu má srdeční záležitost, s touto značkou jsem začínal. Tenkrát to byla pouhá 250-ka „zadohrab“ a dnes narostla na krásnou sedmistovku, plnohodnotnou 4×4. Přitom však neztratila nic ze své lehkosti a přibyla na dynamičnosti. Dominik s TGB Blade 550 IRS EFI nechtěl slézt, jak se mu zalíbil. Je to mohutná, stabilní a spolehlivá čtyřkolka, která si ledacos nechá líbit. I s motorem 5OO ccm, dokáže držet krok se silnějšími mašinami a její mohutná konstrukce uveze hodně nákladu a neubere nic na jízdních vlastnostech. A Vladí, která se z pozice „batůžku“ posunula na místo řidiče, si nemůže na Arctic Catu 700 TRV EFI vynachválit posilovač řízení, měkký pohodlný stabilní podvozek a krásný zvuk laděného výfuku Remus. Namontovaná korba pobrala největší objem zavazadel a při tom se stále nechalo jet ve dvou.Všichni jsme si rodinnou expedici maximálně užili a jak zaznělo v jednom českém filmu…“konečně jsi nás táto taky vyvez“…
Text: Jaroslav Černý
Foto: Jaroslav Černý
Kompletní fotogalerie: zde
Reproduktory pro čtyřkolku či SBS
Čtyřkolky upravujeme různě, řešíme výkon a technické charakteristiky stroje tak, že upravujeme filtry, tlumiče, výfuky nebo dokupujeme líbivé prvky polepy, potahy sedadel atp. Náš dnešní článek bude o kategorii úprav, ve vztahu ke čtyřkolkám ne příliš frekventované, o to ale zajímavější. Při delších přesunech po silnici nás napadlo, zda by se naše SBS nedalo doplnit o nějaký Sound Systém podobně jako je vybavena řada motocyklů a tak jsme začali pátrat po reproduktorech, které by splnily několik základních požadavků a to zejména odolnost vůči vodě, prachu, blátu výborný zvuk a design, který umožní snadnou montáž bez nutnosti nějak zasahovat do konstrukce a plastů na stroji. Nakonec jsme skutečně našli reproduktory přímo stvořené pro ATV a SBS, takže jsme je objednali pro naší expediční SBS Z6 EFI EX a zároveň vám je stručně představíme.
BOSS ATV20 – Voděodolná komponentní reprosoustava s integrovaným zesilovačem.
Technické parametry: Maximální výkon integrovaného zesilovače: 450W, Frekvenční rozsah: 45 to 25000 Hz, Rozměry: 19 x 66 x 19cm, 6,5″ voděodolný basový reproduktor, 1,5″ voděodolný výškový reproduktor, 3,5mm jack konektor pro připojení MP3 přehrávače
BOSS AUDIO SYSTEMS je špičkový americký výrobce kompletního sortimentu mobilního audio a video vybavení, které potřebujete k instalaci moderní audio/video soustavy do svého automobilu. Mezi produkty naleznete i sérii BOSS MARINE, která je určena k instalaci do motorových člunů, plachetnic nebo OFF ROAD automobilů. Firma je jedním z pěti nejvýznamnějších výrobců výkonových zesilovačů na světě. Úspěšné podnikání sebou nese i úsilí o vývoj výrobků, které nabízejí spojení skvělých cen a provozních vlastností, založených na využívání nejmodernějších technologií v oblasti mobilních video soustav, automobilových audiosystémů, výkonových zesilovačů, reprosoustav a efektových jednotek. Velký důraz je kladen i na kvalitní design, BOSS svými designy určuje další vývoj v oblasti automobilové audiotechniky. Široký sortiment výrobků je výsledkem snahy umožnit výběr z několika sérií audio zařízení, které spolu se špičkovým designem nabízejí různé kombinace výbavy a funkcí. Spektrum výrobků pokrývá doslova všechny cenové kategorie a přitom v rámci každé z nich má zákazník stále možnost výběru. Kromě zesilovačů, reproduktorů nabízí tato značka i široký výběr multimediálních zařízení, jako jsou DVD přehrávače s monitorem, výklopné monitory nebo autorádia s unikátní dokovací stanicí pro iPod. Obrazovky mají úhlopříčku 3,2 až 8 palců (81-203mm). Čtyři série výkonových zesilovačů s reprosoustavou OUTCAST, ONYX, DIABLO a CHAOS nabízejí výkon a konfiguraci, které pokryjí všechny systémové a cenové požadavky. Výrobky BOSS MARINE jsou svou odolností předurčeny k instalaci do motorových člunů, vodních skútrů nebo terénních automobilů.
Ptáte se kde koupit ? Ideálně objednat ze spojených států kde je cena logicky nižší ale je třeba kalkulovat s dopočtem DPH a celními poplatky. U nás se dá objednat například zde za cenu 6459 Kč.
Muntii Tarcu – díl 2
Ráno v pátek 6.9.2013 nás budí paprsky slunce vycházejícího nad nádhernou kulisou hor. Noc byla chladná ale vykukující sluníčko slibuje další parádní den. Když se všichni vysoukáme ze spacáků dáváme rychlou snídani, balíme a já tradičně provádím vizuální kontrolu stroje. Zjišťuji, že moje alotrium v odplavené rýze ze včerejška, kdy celý naložený stroj skončil na jednom kole přinesl neblahé dopady. Naprasklo zadní spodní rameno a navazující skotačení dílo dokonalo. Svazujeme tedy rameno pomocí minikurty a domlouváme se, že sjedeme do vesnice Rusca, kde budeme hledat svářečku. Máme to víceméně při cestě protože se v mezičase Duffy dovolal klukům do Čech a ti radí na Tarcu najíždět od vesničky Fenes. Ostatní kluci nakonec také kontrolují stroje a Bimbajs junior nachází trhlou manžetu domlouváme se, že jí pořeší až v rámci servisu ve vesnici.
V rychlosti tedy balíme a podél přehrady míříme do vesničky Rusca. Hned na začátku vesnice zahlédnu otevřenou garáž pár odstavených vraků a chlapíka v montérkách. Zastavuji tedy a ptám se zda má svářečku, on že jasně a hned otevírá dveře do Garáže, abych mohl zajet dovnitř. Rumun je rychlý, takže mu jenom ukážeme, kde je to prasklé a on ve svižném tempu odstrojí celé kolo a vyndavá prasklé rameno, aby jej vzápětí šikovně zavařil a ještě vyztužil tak, aby se problém neopakoval. Tempo práce vzápětí vysvětluje tím, že pár let pracoval v Německu. Kluci v mezičase v místním krámku nakupují pivka a před dílnou opravují Bimbajsovu manžetu. Netrvá to ani hodinku a rameno je zavařené nastříkané a zpátky na místě. Ptám se co za to. Rumun, že neví ale sonduje cenu stroje :D nakonec mu dávám 20 éček chvilku, brblá ale pak prohlásí OK a my jedem.
Do Fenes nás čeká krátký přesun po silnici a s kluky se domlouváme, že natankujeme protože zejména Kankx už jede na výpary. Přesouváme se už notnou chvilku a tak zastavíme k občerstvení a já vyzývám kluky, aby si všichni doplnili benzín z kanystrů. Když tak kolektivně učiníme a domluvíme svačinu až někde v lesích vyjíždíme na silnici, abychom zjistili, že jsme stáli zhruba 800 metrů od pumpy :D. Takže se zasmějeme a doplníme nádrže i kanystry. Do Fenes přijíždíme kolem oběda a hned se vydáváme na parádní lesní cestu vedoucí do hor. Jedeme nádherným údolím s horským potokem a místy pěkně bahnitou cestou. V jedné pasáži klasicky potkáváme auto se dřevem a já uhýbám tak šikovně, že zapadám do hluboké bažiny. Naštěstí se vyprostím poměrně snadno a tak pokračujeme dále. Zhruba po hodince pohodové jízdy na nás mezi stromy začne vykukovat holý hřeben Tarcu. Cesta před námi se rozvětvuje a my klasicky zkoušíme, která nás přivede na hřeben. Končíme asi na dvou dřevařských, totálně rozbahněných, končících mýtinou či nesjízdnou utrženou pasáží, kde otáčíme takřka na metru a adrenalin znovu zaplavuje náš krevní oběh :D. Zbývá nám poslední cesta, která pokračuje strmě vzhůru a má vprostřed místy skoro metr hlubokou odplavenou rýhu. Než se první odvážný rozhoupe jí zkusit ozvou se hlasy že nahoře někdo zahlédl offroad. Vybíhám nebo spíše lezu na kopec abych na místě našel dva Rumuny v offroadu ti dávají auto stranou a ukazují že můžeme. Kluci se tedy pouští do výjezdu a o kritické situace není nouze. Asi největší předvádí Kankx, který má nejužší kolku a navíc od počátku výpravy jezdí tak, aby si neodřel plasty na podvozku :D. V tomto krkolomném výjezdu tak jede část po straně a když už tam není prostor rozhodne se rýhu jedním kolem přejet, aby ji měl mezi koly a vzápětí do ní zapadá. Vidím situaci zdola a tak mu vybíhám pomoci přičemž volám na Duffyho, který se přidává. Kankx toho má evidentně dost ale zápasí statečně, takže se nakonec kolku podaří vysvobodit a dopravit nahoru k zaparkovanému offroadu. Když se všichni vydrápeme k autu dáváme se do řeči s Rumuny a ti tvrdí, že se se čtyřkolkami odsud na Tarcu nedostaneme. Tahle cesta je takhle hrozná asi 3 kilometry a pak končí kamzičí stezkou, která je sjízdná jen pro motorky. Rumunští offrouďáci jsou ale velmi ochotní a tak nám radí vrátit se na silnici jet na Valea Timisului odtud na Bolvasnita a Varciorova, kde je za vesnicí názezd na cestu, která vede do sedla pod Tarcu (značená modrá). Dokonce nám na kus papíru kreslí mapku tak jim dáváme krabičku cigaret děkujeme a otáčíme se.
Sjezd odplavenou cestou je stejně náročný jako výjezd, nakonec ho však dáváme bez ztráty kytičky a dole v údolí stavíme na svačinku, přičemž Bimbajsové znovu opravují manžetu, která se celá svlékla. Duffy už je upřímně nešťastný z dvoudenního bloudění a tak se ujímám vedení skupiny. Krmím navigaci údaji od Rumunů a rychle se přesouváme směrem Varciorova. Po silničním přesunu stavíme za vesničkou a snadno nacházíme značenou odbočku na Meteostanici Cuntu (6,5 hodiny pěšky). Heuréka tohle vypadá nadějně :D. V rychlosti se tedy občerstvíme a pak už stoupáme do hor. Cesta je špičková plná různých balvanů, křížení, prudších pasáží, serpentin prostě pohádka pro každého, kdo má rád trial. Hned po prvních kilometrech se pak otevírají naprosto parádní výhledy na okolní hory. Je pozdní odpoledne a tak moc nezastavujeme a prokousáváme se dál a dál. Naše činorodá skupinka už za těch pár dní chytla tempo pěkně jsme se sjeli a tak nikde příliš nečekáme jeden jistí druhého a užíváme si tu parádu. Hned od prvních metrů zapínám kameru na helmě takže bude k dispozici i video z celého výjezdu takřka od Varciorova. Zhruba za dvě hodinky jízdy přijíždíme k horské chatě u krásného plesa, odkud už vede cesta přímo na vrchol Tarcu. Přichází k nám majitel chaty a nabízí nám možnost spát přímo u plesa, kde zrovna chystají velký oheň. To bereme, ale ještě se domlouváme co dál. Je zhruba 6 hodin večer a na vrchol Tarcu je to zhruba 40 minut, takže vyvoláme hlasování o tom zda rovnou nocovat nebo zkusit vrchol. Nakonec se většinově rozhodujeme pro vrchol a události dne nadcházejícího potvrzují tuto volbu jako správnou.
Vyrážíme tedy kamenitou cestou směrem k vrcholu. Předemnou jedoucí kluci (Duffy, Bimbajs junior) v jedné pasáži najíždí na odplavenou trhlinu ve výjezdu a užijí si adrenalinovou vložku. My se se Z6tkou postupně a neúprosně prokousáváme kamenitou cestou a hltáme famózní scenérie v okolí. Takovouhle krásu nám zatím nabídla jen Maramureš. Prostě paráda. Na jednom horizontu se v pozdním odpoledním slunci vynoří silueta pasáka ovcí s tváří ošlehanou horskými větry. Stojí nehnutě opřený o svoji pasteveckou hůl na sobě má pončo ve stylu Peruánských indiánů a do týla mu svítí zapadající slunce. S kulisou hor v pozadí je to zcela jistě pohled, který mně utkvěl nadlouho v paměti (na onboard videu z výjezdu na tarcu jsou pastevci v záběru). Stavíme u nesčetných vyhlídek a pohledů na sametově mechové vrcholky, které se přelývají do těch vzdálenějších zalesněných. Vlastní cesta a terén není nic těžkého, takže nakonec bez větších potíží vyjíždíme na večerním sluncem zalitý vrchol. Na tvářích všech je vidět radost z toho, že se nám i přes dva dny bloudění podařilo splnit cíl a na tohle pěkné místo se podívat. Paráda ! Chvilku postojíme, pořídíme společné foto a pak už kloužeme zpět k horské chatě postavit bivak. Sjezd dolů si vyšperkuje Leoš, který v jedné z mnoha kamenitých zatáček pokládá svého KQ na bok. Naštěstí se nic nestalo a tak zhruba kolem 7:30 stavíme stany. Stavění stanů podtrhává jen kulisa remcajícího Kankxe, který „si odřel disk“, „olámal podvozek“, “trhnul gumu“ a vůbec jsme magoři a šílenci :D. Když dostavíme stany proběhne rychlá večeře, docela prudce se ochlazuje a tak to na nějaké velké sezení opět nevypadá navíc jsou všichni docela unavení. Uleháme tedy ke spánku. Večerní ticho prořezává jen tlumený hovor Rumunů od ohně a spánek opět přichází brzy.
Je sobota 7.9.2013 ráno a mně tentokrát nebudí ani souboj titánů či paprsky ranního slunce ale čistá ničím neředěná kosa jak řemen :D. Poslední hodinku se ve spacáku snažím najít polohu ve které mi nebude zima ale nedá se :D Nakonec rezignuji a soukám se ven kde už stepuje Leoš a Bimbajs. Oheň ještě doutná a tak posbírám nějaké klacky a rozfoukám ohýnek u kterého se trochu ohřejeme. Postupně vylézají i ostatní a tak snídáme přičemž zpoza hřebenů konečně vykoukne sluníčko a je jasné, že i poslední den bude slunečný. Balíme bivak a do toho přijíždí skupinka slovenských motorkářů se kterými chvilku pokecáme a oni radí pro návrat použít krátký asi 3 kilometry dlouhý úsek teréní cesty, která nás přivede k silnici pod sedlem Muntele Mic (lyžařské středisko). Rozhodujeme se tedy tuhle variantu využít a tak nakládáme a pěknou cestou sjíždíme k silnici. Cestou potkáváme skupinku turistů, kteří nás překvapivě zdraví a usmívají se (je vidět že nejsme v čechách). Když se všichni sejdeme u silnice tak společně vyjíždíme na Muntele Mic, kde pořizujeme foto u vyhlídky s křížem a pak už po silnici klesáme do údolí k městu Caransebes a dál svižným silničním přesunem až do české vesničky Šumice (Sumita). V šumici parkujeme u krámku p. Veverky který nám ochotně prodává pivečko. Bimbajs Senior si pak ještě koupí asi kilo špeku, které během následujích 10ti minut „vdechne“ spolu s bochníkem čerstvého chleba.
Po svačince se pouštíme do terénu s cílem dorazit na Bígr. Hned pár kilometrů za Šumicí přechází polní cesta do pěkné šotolinové vedoucí dlouhým údolím. Vidím jak Duffy tahá za plyn a tak se nechávám strhnout k rychlé rzetě. Svištíme lesem s větrem o závod a když po pár kilometrech stavíme zjišťujeme že jsme poněkud ztratili značku na řadu tedy přichází mapa a bimbajsové v mezičase opět opravují manžetu. Po opravě vybíráme jednu z možných cest směrem ke hřebeni za kterým má být značená cesta a ta nás na ni skutečně přivádí. Pak už pokračujeme parádními lesy a loukami užíváme si výhledů a nenáročný terén. Bígru se přiblížíme za zhruba dvě hodinky abychom asi kilometr před ním chybně odbočili a sjeli po pěkných ale totálně prašných serpentinách do údolí vedoucím k Oršově. Pod kopcem stavíme a rozhodujeme že se prašným stoupáním už vracet nebudeme a pojedeme cestou podél Dunaje aby ti co to neznají měli možnost shlédnout Železná vrata a celou Dunajskou soutěsku. K Oršově se přesouváme opět v rychlostním tempu. Cesta lesem je pěkná prašná a tak se trháme na delší rozestupy a pálíme to jak o život :D Kluci na kolkách dávají zatáčky driftem a evidentně si zhruba 10 kilometrový úsek užívají.
Všichni se sejdeme až na silnici u Dunaje kde doléváme z kanystrů a opět relativně svižným tempem míříme podél Dunaje až k vesničce Lubcova odkud chceme vyjet na Rovensko abychom v krámku vyzvedli odložený kufr. Silniční přesun přerušujeme jen u sochy Decebala a pak se sejdeme až u odbočky u Lubcova. Je pozdní odpoledne a skoro se stmívá takže bez zbytečného odkladu najíždíme na cestu a temným údolím pádíme na Rovensko kam dojíždíme už za tmy. Na krámek se nedoboucháme tak ještě zkoušíme volat klukům od Jardy Quada kteří zde mají být také ale nedovoláme se. Dáváme tedy krátkou cigár pauzu a pak předáváme vedení Pájovi který nás vede parádní již čistě noční jízdou po červené na Gernik. Nejkrásnější pasáž od louky nad mlýnky vypadá v nočním podání špičkově. Chvílemi zastavuji abych za sebou sledoval roztroušená světla proplétající se teréní pasáží. Moc pěkné. Do Gerniku přijíždíme za totální tmy a tak v rychlosti parkujeme stroje na dvoře u Merhautů a hurá na teplou večeři. Vždycky mně zarazí místní pohostinnost protože paní Merhautová dokonce kvůli nám pekla buchty tak, aby byly teplé až přijedem, prostě paráda. Postupně se všichni sprchujeme a vydáváme do hospody na točené. Únava je ale mocná, takže polkneme jedno rychlé a hajdy na kutě. Teplá postýlka čisté tělo a vidina dobré snídaně jen umocní rychlost se kterou opět usínáme. Zítra už jen naložíme a jedeme domů.
Byla to další fajn akce plná zážitků, adrenalinu a přinesla i řadu zkušeností. To kolik se toho dá zažít za tak krátký výlet mně jen motivuje pro další a další výpravy protože je toho ještě tolik co jsme neviděli. Akce se mimo jiné zůčastnili dva stroje našich partnerů a to Z6 EFI EX a Arctic Cat 700, naše zkušenosti s těmito stroji zpracujeme formou samostatných článků. Takže děkuji všem co se prokousali těmito řádky a těším se brzy zase :D.
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Leoš Machát
Kompletní foto: Leoš Machát, Vojtěch Lysenko, KankX
