Výkendový výlet s návštěvou akce QTP
Jak už to tak v létě bývá začala čtyřkolkářská sezóna a akce střídá akci, takže takřka není víkendu, aby se něco někde nekonalo. Jinak tomu nebylo ani v termínu 7.6.2013 - 9.6.2013, kdy parta čtyřkolkářů z Polabí (QTP – Quad team polabí) pod vedením Michala Křenka (Tytyty) připravila víkendový sraz čtyřkolek v Chlaponicích u Písku, okořeněnou pátečním nočním orientačním závodem. Protože máme orienťáky rádi a byl to vlastně zrovna Michal, který nás na myšlenku orientačních akcí před lety přivedl nemohli jsme si tuhle akci a sraz nechat ujít, byť vzhledem k pracovnímu režimu ale i tomu, že máme stroje připravené na nadcházející expedici jen v režimu “na čumendu“. Rychle jsme se tedy dohodli, že Pája v pátek večer dorazí ke mně a společně pak vyrazíme do Strančic (centrála Journeyman), kde vyzvedneme Z6tku ze záručního servisu a ještě si na test zapůjčíme UTV Gladiator 830 EFI. Ze Stránčic máme naplánovaný přesun na přehradu Orlík (autokemp Velký vír), kde přespíme a počkáme na Víťu s Táňou, kteří za námi ráno dorazí a společně pojedeme do Chlaponic.
V pátek vše probíhá podle plánu a tak zhruba kolem 19 hodiny večer nakládáme ve Stránčicích stany a vybavení na „autíčka“ a vyrážíme. Jedeme na pohodu mimo hlavní tahy a tak na Orlík přijíždíme za padající tmy zhruba kolem 22:00 večer. Kemp je takřka prázdný takže platíme symbolických 100 Kč, rozbalujeme stany a dáváme večeři + pár pivek v kiosku. Jsme docela utahaní a proto kolem půlnoci uleháme, aby nás v 9 ráno vzbudil pěkný slunečný den. Než sbalíme přijížďí Víťa s Táňou. Jsou parádně vystajlovaní stejné helmy stejné bundy no prostě pěkné ! My chvilku okukujeme jejich silničně upravené Jumbo (jde o stroj, který jsme minulý rok trápili v expedičním režimu) a pak už nasedáme a svižným tempem míříme do Chlaponic, kam bez větších problémů dojíždíme kolem poledne. V tábořišti nás hned vítá Michal s jeho půvabnou manželkou a plni dojmů vyprávějí zážitky z nočního orienťáku. No stačí se rozhlédnout po desítkách zaparkovaných strojů a hned je patrné, že to muselo být maso :D. Pod vrstvou bláta lze leckdy nejen těžko uhodnout barvu stroje, kolikrát ani nejde poznat co to vlastně za stroj je :D. Postupně zdravíme kamarády usedáme do stínu a posloucháme vyprávění z parádní noční akce.
Orientační závod jsme tedy nejeli ale zkusíme vám zde pro jeho velkou atraktivitu stručně popsat o co se jednalo a čím se tahle hardcore varianta liší od těch našich rekreačních :D. Jelo se skutečně v noci a tak první skupina startovala ve 22:15. Orientační závod měl 10 stanovišť, přičemž všechna stanoviště vyjma jednoho bylo možno zdolat po cestách. Závod probíhal v týmech a každý tým dostal na startu 350 bodů, ze kterých mu bylo odečítáno za použití nápovědy (tým dostal sadu obálek s nápovědou ve dvou variantách (A) k nalezení kartičky/předmětu u konkrétního bodu nebo (B) se souřadnicemi na bod další). Cesta k některým bodům byla vyznačena reflexně (odrazky), ke většině však bylo třeba GPS navigace (každý tým musel disponovat alespoň jednou navigací). Nejzajímavější část orientačního závodu pak byla s nejvyšší pravděpodobností stanoviště sama o sobě. Michal a jeho parta předvedli opravdu tvůrčí invenci a tudíž nešlo jen o relativně „tradiční“ hledání kartičky na určeném místě ale soutěžící tým musel například zdolat trubku s navrtanými otvory a vhozeným pinpongovým míčkem, na kterém byly souřadnice na další bod. U takové záludnosti pak šlo o týmovou spolupráci, kdy část týmu držela otvory a jeden nosil a doléval vodu tak, aby míček se souřadnicí vyplaval (dírek bylo 8 a našel se i tým který úkol dokázal splnit ve dvou :D). Na dalším bodě byla například kartička se souřadnicemi umístěna uprostřed hluboké louže či bylo ke splnění třeba vytáhnout čtyřkolku naviákem na strom a proděravět štítek připevněný na jejím předním rámu, nebo bylo pro nalezení souřadnice třeba pískat, aby se ozval schovaný vyhledávač na klíče u kterého byly souřadnice. Na mládí ve skautu pak účastníci zavzpomínali u nápovědy zapsané pomocí morseovky. To vše ve tmě na rozbahněném tankodromu !
Závod nakonec absolvovalo pěkných 6 týmů (22 strojů) z nichž si první místo odnesl tým ve složení Bahňák, Ziky16, Michal05,PS77, kterým se podařilo akci absolvovat bez ztráty bodu v čase 2h 53 minut. Orientačním závodem ale tenhle parádní víkend nekončil a tak se dalo až do neděle pojezdit v areálu ale i třeba jen posedět a popít s přáteli. I před naši krátkou návštěvu věříme, že se z tahle vynikající akce určitě stane tradice.
My jsme zhruba do 4 hodin odpoledne pokecali a pak jsme opět společně s Víťou a Táňou zamířili k domovu, tentokrát přímo přes hráz přehrady Orlík. Na přehradě jsme pořídili pár fotek a rozloučili se. My s Pájou jsme zamířili na Beroun a Víťa s Táňou k domovu opačným směrem. Cestou do Berouna jsme se ještě stavili na pokec u Bimbajze a zhruba v 6 večer jsme zaparkovali Z6tku u mně v garáži. Další cesta vedla do Stránčic, kdy už jsme jeli jen UTVčkem. Tentokrát jsem řídil a tak jsme si to práskali s větrem o závod a kolem 20:00 jsme byli na místě. Byl to parádní víkend a parádní akce, které jsme se zůčastnili bohužel jen na skok i tak nás ale velmi zaujala a určitě jí příště doporučujeme všem bahnilům a nadšencům drsnějšího závodění.
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko
Gladiátor Z6 EFI EX – Maramureš
Před expedicí Romania Maramureš jsme na dlouhodobě testovaný stroj Z6 EFI EX nahlíželi spíše jako na rekreační vozítko, které bude díky slabšímu motoru vhodné do lehčího terénu. Zkušenosti z této expedice však náš pohled zcela změnily Z6ka si přívlastek „Gladiátor“ skutečně zaslouží a terénem se probíjela vyloženě se ctí. Najeli jsme zhruba 600 kilometrů středně těžkým i tím nejtěžším terénem a v tomto článku Vám přinášíme naše zkušenosti s tímto strojem. Celou expedici jsme absolvovali ve dvou (cca 170 kg váhy) s „korbičkou“ plnou materiálu a 40 litrovou rezervou benzínu (dalších cca 50 kg).
Motor:
Motor Z6ky je čtyřtaktní jednoválec u kterého dovozce v offroad úpravě (otevřené verzi) uvádí výkon 28 kW tedy 38PS při 6300 otáčkách což vzhledem k hmotnosti nenaloženého stroje 498 kg neznamená žádnou nálož a může vyvolat relativně oprávněnou obavu, že Z6tka bude mít v náročném terénu problém s tím se někam vydrápat. Opak je ale pravdou a Z6tka ukázala, že se vydrápe takřka všude. V rámci expedice jsme tyhle výkonové limity skutečně prověřili, například při stoupání z městečka Borša na hřebeny hor jsme překonali převýšení více než 1000 metrů a to nikoliv vrstevnicovou cestou, ale velmi příkrým stoupáním odplaveným korytem plným balvanů. V příkrých drsných výjezdech klesá rychlost jízdy opravdu dynamicky, nicméně od určitého okamžiku při zařazené redukci (L) a přednímu náhonu (terén by se bez 4×4 skutečně zvládnout nedal) postupuje stroj sice pomalu, zato ale pořád a tak se na vrchol vydrápe vždy. V kombinaci s délkou a šířkou stroje pak nebyla nouze o situace, kdy čtyřkolky v prudkých výjezdech poskakovaly po zadních a výkon jim byl v tu chvíli již k ničemu zatímco Z6tka pomalu ale vytrvale kopec zdolala bez zaváhání. V rovinatějších úsecích pak stroj umožňuje i docela svižnou jízdu a tak jsme přesuny po silnici a polních cestách absolvovali v rychlostech kolem 80 km/h. Pokud tedy na stroj nahlédneme optikou pořizovací ceny a toho zda se s ním dá zdolat všechno pak určitě odpovídáme ano. Pro vyloženě sportovnější požitek z jízdy a lepší jízdní dynamiku by si však stroj silnější motor určitě zasloužil.
Podvozek:
Z6 EFI EX nabízí zcela přepracovaný rozšířený podvozek odpružený pomocí nastavitelných nitrogenových tlumičů. Před expedicí bylo na testovacím stroji upraveno výchozí nastavení tlumičů a tím se docílilo o dalších zhruba 5 centimetrů světlé výšky více. V těžkém Rumunském terénu to bylo skutečně třeba a i přesto se nám v hardcore úsecích zcela nepodařilo zabránit kontaktu s kameny, klacky atp. Tlumiče fungují výborně a tak je i svižná jízda terénem vyloženě komfortní a bezpečná. Výjezdy, sjezdy a boční náklony jsou až neuvěřitelně stabilní a bezpečné. V úsecích odplavených cest nebyla nouze o okamžiky, kdy jsme terén zdolávali s jedním kolem zavěšeným na vyvýšený svah (metr atp.) a i v takových náklonech působí Z6ka neuvěřitelně stabilně. V příkrých výjezdech a sjezdech jsme pak víceméně nenarazili na nějaký krizový okamžik. Tam, kde se čtyřkolky převrací jede Z6tka jako nic.
Řízení:
Řízení stroje je jedna velká zábava. Stroj parádně drží stopu a tak se dá v rychlejších pasážích řídit takřka jedním prstem. V těžkém terénu jde ale Z6tka ovládat stejně dobře a nás velmi překvapilo, že i v situacích, kdy naložený stroj takřka stál na přední nápravě šlo bez posilovače volantem poměrně hladce otáčet.
Převodovka:
Převodovka v kombinaci s kvalitním variátorem CV-Tech je to, co z kombinace takhle těžkého stroje s relativně slabým motorem dělá vytrvalce, který zvládne každou výzvu. Redukce je skutečně do síly a tak i když už se zdálo, že Z6tce dochází výkon redukovaný převod sílu pár koníků využil tak efektivně, že jsme terén vždy zdolali.
Brzdy:
Modernizovaná Z6tka má kompletně hydraulické, kotoučové brzdy na všech čtyřech kolech. Díky výborně fungující motorové brzdě na brždění dojde jen mimořádně či v opravdu extrémních sjezdech. Když pak na brždění dojde brzdí Ztka skutečně výborně a to i při výše uvedeném naložení stroje.
Ostatní:
- Sedačky a pohodlí řidiče i spolujezdce je i na delších cestách velmi dobré. Sedačky jsou příjemně tvarované a i v náklonech řidič nesklouzává atp. Narazili jsme pouze jeden problém a to fakt, že při velmi prudkých kamenitých sjezdech se několikrát stalo, že si řidič velmi bolestivě narazil koleno o hranu přístrojové desky, která není úplně ideálně zaoblená.
- Ovládaní směrovek je skutečně nešťastně řešené, nejen, že se obtížně loví ale na expedici se dokonce jednou podařilo splést si ovladač s vedle umístěným „chcípákem motoru“ i terénní stroj by snesl klasické umístění směrovek pod volantem.
- Sériové krytí motoru není pro takto náročný terén ideální. Z plastového podvozku se takřka neustále vytřásají šrouby, kryt zadní rozvodovky a nádrže je z vyloženě tenkého plechu tudíž stačí mírný kontakt s kamenem, klackem, zmrzlou hlínou a plech je deformován. Stejným způsobem se nám podařilo (asi klackem) ohnout kryt ramene, který protrhl manžetu. Dle aktuálních informací ale dovozce rozšířil nabídku o kompletní oplechování podvozku od firmy STORM a to pro náročnější terén určitě vidíme jako nutný doplněk.
- Rozšířené lemy blatníků chrání posádku před vyloženým zabahněním ovšem zcela se mu nevyhnete. Užití předního ochraného plexi je tak vhodné pouze na zimní jízdu po silnici v terénu je pak víceméně ihned špinavé.
- Stroj je již v základu vybaven 6ti plátnovým pneu ABUZZ a pneumatiky nás mile překvapily. V pasážích s bahnem či sněhem se vzorek výborně vyprazdňuje přičemž v kamenitých úsecích jejich bytelná konstrukce brání průrazům o kameny atp.. Takto dobře obutý stroj už v základní ceně vidíme jako velkou výhodu a úsporu.
Co jsme rozbili/poruchy:
- Poztráceli jsme dvě ze čtyř plastových pokliček na hliníkových kolech v kamenitém terénu je to věcí okamžiku
- Roztrhli jsme vnější manžetu o hliníkový kryt ramene, který kámen ohnul přímo do manžety.
Závěr a hodnocení:
Z6 EFI EX nás na této první expediční cestě skutečně mile překvapila. Myslím, že nikdo nečekal, že stroj s 600cc zvládne veškerý terén bez jakéhokoliv zaváhání. Zdolávali jsme koryta řek plná balvanů, úzké rozbahněné kamenité lesní cesty plné větví a hlubokých kolejí, úseky s půlmetrovou vrstvou bláta a nalámaných větví od těžby či krkolomné výjezdy, kdy se řidičům tajil dech v obavě co bude když zastavíme. Expedice Maramureš jednoznačně prokázala, že se s tímhle vozítkem dá jezdit i nejnáročnější terén přičemž díky své konstrukci poskytuje daleko bezpečnější průjezd než poněkud „vratší“ čtyřkolka. Terénem se neprokousává dravě zato s vytrvalostí, nad kterou jsme často zůstávali nevěřícně zírat. Nemalým bonusem je i líbivost stroje protože všude, kde s tímhle krasavcem zastavíte nebo projedete bude zcela jistě středem pozornosti.
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Atv-expedice.cz
Expedice Ukrajina 2013
Jarda Černý (červík) se nedávno vrátil z další zajímavé expediční cesty na Ukrajinu a svoje zážitky našim čtenářům, jako již tradičně přináší formou krátké reportáže.
Cestou necestou, polem nepolem……takhle začíná písnička od skupiny MIG 21. V podobném duchu se nese i naše tradiční expedice na Ukrajinu. V pátek odpoledne vyrážím společně s Tomášem ( Arctic Cat 1000 TRV) a s Káťou, která tak jako já má Arctic Cat 700 TRV. V Bratislavě se k nám přidává Patrik s Gladiatorem X5 a Jirka s Arctic Cat 700 TRV. Cesta probíhá hladce i hranice máme docela rychle za sebou. K hotelu přijíždíme kolem oběda, počasí je krásné a proto si s chutí dáváme venku jedno chlazené a domlouváme plán pro zbytek dne. Je nám líto nevyužít krásné počasí, a tak jdeme po krátkém odpočinku sundat kolky a že se projedeme tzv. kolem „komína“. Jízda nás baví, takže se rovnou vrháme na Apecku, kde je ještě část cesty pod sněhem. Sníh nás však zastavuje kousek pod vrcholem. Se sněhem se „pereme“ statečně a dlouho, ale tudy to dnes určitě nepůjde. Pro dnešek to stačí a vracíme se na hotel.
Druhý den vyrážíme po stopách Nikoli Šuhaje loupežníka, takže bereme směr Koločava. Cestu mám krásně naplánovanou po hřebeni. První překážkou na cestě je padlý strom. Bereme do rukou pilky a už řežeme. Pokračujeme dále a ejhle….. Patrik se kochá panoramaty a přehlíží výmol, který ho posílá dolů i s kolkou. Gladiatora, který se na něj řítí, naštěstí nějakým kouzlem odkopne a kolka se zastaví po pár kotrmelcích o křoví. Všichni jsme samozřejmě v šoku a nejvíc Páťa. Naštěstí to odnesl jen kotník a asi bude i pár modřin. Odpadl kufr, ohla se řidítka, odrazila se guma a trochu se přihnul zadní rám. Kolku vytahujeme navijákem, prořezáváme větve a při kontrole lana navijáku zjišťuji, že je špatně zajištěn, protože mě šlehl přes obličej. Všechny závady řešíme namístě při kávě. Čtyřkolka je opět pojízdná, Patrik je trochu otřesen, takže Koločavu pro dnešek vypouštíme a sjíždíme dolů údolím. Přijíždíme k rozvodněnému potoku, kde Tom chytá do ruky asi metrového hada. Vrháme se na něj objektivy foťáků a pak ho pouštíme. Postupně přejíždíme potok, který se nám tak zalíbil, že ho proti proudu prozkoumáváme až k jeho prameni. Nejprve jedeme po cestě, která se postupně mění v těžební a šněruje potok. Cesta nám připravuje různé nástrahy (silný proud vody, velké kameny, padlé stromy a větve), vše ale hravě zvládáme. Vesele hopsáme výše, ale opět nás zastavuje v roklích sníh. Obracíme se a jedeme na hotel.
Třetí den máme opět v plánu dosáhnout cíle Koločava. Patrik zůstává na hotelu a regeneruje se po pádu. Teď už je to jen spanilá jízda ArcticCatů. Vynecháváme část hřebenové trasy a navazujeme na cestu, kde jsme včera skončili. O prudké výjezdy a rigoly nebyla nouze, jistotou mi však je dlouhý rozvor čtyřkolky. Na vrcholku nás jak jinak opět čeká sníh, takže hledám další variantu, jak se dostat k cíli. Beru to přes bukový les, kde nacházím opravdu drsně vyjetou těžební stezku. „L-ko“, 4×4 a motorová brzda – tohle všechno nám to při prudkém sjezdu usnadňuje. Nehoda však na sebe nenechá dlouho čekat a Káťa se svými padesáti kily kolku ve velkých kolejích neudrží a převrací se na bok. Nic vážného se naštěstí nestalo, odneslo to jen zrcátko. Sjezd jsme úspěšně zdolali a dole nás na konci cesty čeká zamčená závora. Podjet ji nejde, takže musíme objíždět. To obnáší navijákem se vytáhnout do svahu a spustit se za závorou. Místní domorodec jen udiveně přihlížel. Sjedeme pár metrů k hlavní „silnici“ (cesta bez asfaltu s pořádnými dírami) a už to praskáme směr Koločava. Asi po dvaceti kilometrech cesta (v GPS značená červeně) končí v rozvodněném potoku. Kolemjdoucí domorodec nás ale ujišťuje, že tohle je opravdu cesta do Koločavy, po které už ale léta nikdo neprojel. Jelikož je už pozdní odpoledne, tak já a Tomáš vyrážíme na lehký průzkum potokem. Padlé stromy nás zastavují, zjišťujeme, že to bude těžký, ale krásný offroad, na který se později vrhneme.
Čtvrtý den zkoušíme novou hřebenovou cestu na Apecku, kterou chceme už konečně zdolat. Bereme směr Kobyljecká Poljana a před ní šplháme na hřeben. Uháníme si to krásnou cestou pokrytou listím. U salaše na louce pak stavíme na oběd. Pokračujeme dále po cestě, kde Tom udělá manžetu. Musíme přizvednout jeho „litra“, takže naviják od druhé kolky přes větev stromu a už je ve vzduchu. Oprava netrvala moc dlouho a pokračujeme dále. V dálce už je vidět bílý vrchol Apecky, kde už místy prosvítá tráva. Směle míříme nahoru a pereme se se sněhem, který je ještě místy hodně navátý. Apecka je už ale nadosah a v tu chvíli začíná boj o prvenství na vrcholu. Dostatečný náskok sice mám, ale vybírám si špatnou stopu ve sněhu. Přeci jenom ve dvou lze snáze propadnou hlouběji do sněhu. Zato Káťa je na vrcholu první. Stejnou cestou se nám už zpátky nechce, takže to zkoušíme druhou stranou. Po sněhu dolů se jede krásně, ale cesta končí nesjízdnou roklí. Do sněhu se nám moc nechce, ale musíme to otočit. Asi dvě hodiny se pereme se sněhem, než se vyškrábeme zase zpátky. Boj je úspěšný a vracíme se stejnou cestou po které jsme přijeli.
Pátý den ráno vyrážíme opět dobýt Koločavu. Po již známe cestě přijíždíme k jejímu konci a vyrážíme potokem dále, kde již za první zatáčkou nás čekají popadené stromy a tohle nás čeká cestou ještě asi dvakrát. Střídá se cesta v potoce a mimo něj. Pak přichází poměrně prudký výjezd, který jako první jede otestovat Tomáš a pokoří ho. My ostatní se pak navijákujeme, protože výjezd je mokrý a kluzký. Jedeme dále a z lesa přijíždíme na kopec odkud se nám naskytne krásný pohled na Koločavu a okolí. Sjíždíme po obrovsky vyjetých kolejích dolů do vesnice, kde nás překvapila nová asfaltka i s dělící čarou. Po chvilce už vidíme skanzen a velkou sochu Nikoli Šuhaje loupežníka. Následuje prohlídka krásného skanzenu ze života domorodců. http://www.kolochava.com/ Pak se přesouváme na starou četnickou stanici ze které je teď hospůdka. Tam jsme již očekáváni a překvapuje nás jídelní lístek v češtině. Češi jsou tam častými turisty a různé české nápisy tam nejsou výjimkou. Po výborném obědě pak míříme k hrobu N.Š. loupežníka a prohlížíme si také staré zachovalé bunkry z války. Ale protože je již pozdě, rozhodujeme se, že na hotel pojedeme po silnici cca 70 km, které jsme zvládli za hodinu a půl.
Šestý den ráno vyrážíme směrem na jezero. Chceme najít novou cestu, takže se vydáváme přímým směrem na K. Poljanu. Chvíli nám trvá, než najdeme správnou cestu, ne každá těžební stezka je ta pravá. Po třech hodinách přijíždíme ke kempu. Kvasnyj, kam jsme dříve jezdívali a chceme se tu občerstvit, jenže je zavřeno. Jedeme do vedlejší vesnice, kde podél potoka Kosivka pokračujeme krásným lesem dále k jezeru. Ze začátku lesa vidíme pár lesních dělníků s koňmi a těžkou technikou, pak jim musíme uhnout z cesty, protože tu jezdí ze Zilem. Čím více zajíždíme dále od civilizace mizí mosty přes potok a na cestě je poznat, že už není využívána. Cesta vede těsně kolem potoka a dvakrát se přes něj brodíme. Asi po osmi kilometrech se potok rozlil přes cestu a voda je moc divoká na to, aby jsme ji přejeli. Obracíme se a vyjíždíme na louku na kopec, kde si dáváme pozdní oběd. Po jídle už míříme na hotel, jedeme tryskem, takže cesta nám trvá asi dvě hodiny. Dole u silnice zastavujeme a čekáme na Káťu, která si to valí dolů z kopce a ani nás nepostřehne. Zastavuje až po pár metrech, kdy jí došlo, že jsme to byli my. Cestou se stavíme ještě na pivo a „domů“ přijíždíme až za tmy.
Sedmý den je odpočinkový a poslední před jízdou domů. Dnes bude vyjížďka jen krátká, abychom stihli umýt kolky a zabalit si v klidu věci. Ve městě Dubova odbočuji kolem rumunského gheta na cestu, která veda na Apecku. Po hodině šplhání přes pastviny vidíme vrchol Apecky. Překážkou nám jsou opět sněhové jazyky. Některé zdoláváme a některé zase objíždíme. Pak zaparkujeme naše Arctic Caty hezky do řady a děláme si ještě poslední fotky z naší expedice. Dolů vede několik cest a já vybírám tu, kterou jsme ještě nejeli. Cesta je hezká, ale kazí ji padlí strom. Vytahujeme zase naše pilky a snad už naposledy si hrajeme na dřevorubce a cestáře. Sjíždíme dolů k řece, kde přejíždíme most pro pěší, místy drhnu lemy blatníků o zábradlí. Jedeme do Dubového na oběd a hurá balit. Celou expedici bych shrnul slovy Jirky Breburdy – „To byla masáž“. J Všichni jsme celí a zdraví, kolky taky, najeli jsme krásných 750 km, viděli kus světa a o to přeci jde, ne?
Kompletní fotogalerie: 1 den, 2 den, 3 den, 4 den, 5 den, 6 den, 7 den
Text: Jaroslav Černý (červík)
Foto: Jaroslav Černý (červík)
