Máme tu radostnou novinu a můžeme všem čtenářům našeho serveru oznámit, že se skupinka externích redaktorů serveru opět rozrostla o dalšího zapáleného cestovatele Tomáše Hégra, který pro vás připravil zajimavý deník z expediční cesty po Albánii kterou v roce 2012 s partou přátel podnikl.  Při zpracování jsem celý článek shltnul jedním dechem je to skutečná paráda a tak tady to máte:

Expedice Albánie, podzim 2012

Co to vlastně expedice je? Odborník z wikipedie říká, že se jedná o výpravu, zpravidla vědeckou či výzkumnou vedenou za nějakým konkrétním účelem.  Tím naším hlavním důvodem byla neustále více svazovaná kola čtyřkolek v Čechách.  A tak hurá do země, kde zemědělci pokynou pravicí i nám čtyřkolkářům.

Náš tým tvořila trojice statných hochů a světe div se i jedno odvážné děvče. Po prakticky nulové přípravě, kde naše velká část cesty byla navigována převážně podle glóbusu a po několika přejezdech hranic, kterými jsme ani projet nechtěli, se ocitáme v kempu v Černé hoře nebo spíše v Montenegru (jak rádi používáme u svých známých z důvodu větší drsnosti). Ubytováváme se v dřevěných srubech, rovnáme pokroucené končetiny z cesty a chystáme čtyřkolky na zítřejší odjezd. Kemp nám poslouží jako hlídané parkoviště, startovní a cílová stanice. Ráno plní očekávání posnídáme (naposled v civilizaci) a usedáme za řídítka našich mašin. David Yamaha 450, Pačenko Yamaha 700, Tomáš Arctic Cat 1000 a v neposlední řadě Kačka na sedmistovce Arctic Catu. Podle GPS je to na hranice s Albánií asi patnáct kilometrů, hned po čtyřiceti sedmi  jsme opravdu zde. Ale i delší cesta kolem Podgorice byla pro nás zážitkem, kde jsme projížděli úzkými silničkami nad slepými rameny Skadarského jezera převážně zarostlými lekníny. Průjezd hranicí Hani i Hotit nám zabral přibližně pět minut. Stavíme na pumpě za hranicí a tankujeme jak do nádrže, tak do kanystrů. Mezi tím zde staví japonský autobus s turisty a stáváme se jejich prvním Albánským zážitkem na fotografické dovolené. 

První odbočka doleva, která vede k horám je naše. Po několika kilometrech skončí špatná asfaltová silnice a už jen prašná cesta nás vede kolem řady bagrů na vrchol. Jsme rádi, že jsme to stihli ještě v tomto stavu, protože za pár let tu bude všude asfalt.  Nesčetnými serpentýnami se dostáváme do údolí řeky Cem. Všichni jsou úplně v řiti z toho co je kolem nás, neustále stavíme a uchováváme naše zážitky na různá media našich telefonů a foťáků.  Projíždíme něčím neskutečným a pomalu hledáme místo na přenocování. S tím to bude poněkud složitější, jak posléze zjišťujeme, protože ve skalách není prakticky žádné místo na rozložení stanů.  Opouštíme údolí a z vesničky Lëpushë stoupáme až do 1500 m n.m. kde nacházíme místo na staré těžební cestě. Pěkný plac pro stany a čtyřkolky s horským potokem jen pár metrů vzdáleným. Vybalujem vařiče a za několik minut už voní jelení ragú z našich ešusů. Nic nezbylo, tak že ani medvědi, kteří by tu měli být v horách přítomni, nic nenajdou. Pro jistotu bereme do stanů vzduchové houkačky, ale jestli to pomůže …

Vstávání jsme sjednotili na devátou hodinu. Než jsme udělali ranní kávičku a uvařili ovesnou kaši, tak nám trochu oschli stany a daly se sbalit. Po večerním plánování bylo rozhodnuto, že se kousek vrátíme a pokusíme se projet pohořím okolo vesničky Vukël . Počasí je parádní a proto jízda v tričku není žádný problém. Zastavujeme u řeky a provádíme očistu (holení, koupání atd.). Teplota vody v řece je 13 °C. Přijíždíme do horských vesniček, kde cesty končí u kamenných domků nebo pokračují po okraji hory přes nepřekonatelné kameny, jak říká David “only walking“. Otáčíme a zastavujem u cedule „CAFE CAMPING“, které jsme si všimli cestou nahoru. V místním pašeráckém baru nám za 300 leků uvařili čtyři kávy a k chuti přišlo i vychlazené pivko. Pomalu začínáme hledat místo na postavení základního tábora, ale pořád to není ono. Vracíme se a zkoušíme další cestu, jestli se tomu dá tak říct, spíše projíždíme kamenitým korytem řeky. Cesta končí větvovým plotem a nemáme odvahu ho otevřít a projet.

Návrat, ale nelitujeme, trochu jsme s tím počítali.  Musíme se vrátit další kus cesty, to nám sice nevadí, ale postupně se začíná stmívat. Projíždíme okolo důmyslného systému, který rozvádí vodu do stavení (takový místní vodovod).  Vracíme se na hlavní cestu a asi po kilometru opět zahýbáme do údolí, které začíná prudce stoupat.  Opět nás zastavuje plot. Několik málo okamžiků se rozhodujeme projet či neprojet. Vtom se odněkud vynoří místní domorodec a vysvětluje nám, že cesta končí pod skálou jen o několik metrů dále. Nabízíme mu pivo, ale odmítá a zve nás na svůj pozemek, kde můžeme na loučce nad jeho domem rozbít náš tábor. Trošku problém s domluvou, ale co nevyřeší gesta, to vyjasní tužka a papír. Než stačíme zaparkovat mašiny, už je tu celá rodina a ptají se, co nám mohou nabídnout. Dokonce máme možnost využít sprchu a záchod v jejich domě.  Než postavíme stany, starší muž rozdělává oheň a ostatní z rodiny přinesli spoustu proviantu (ovčí sýr, domácí chleba, sklenici medu, granátová jablka, víno, mlíko). Připadáme si až hloupě, protože to vypadá, že by se s námi rozdělili o poslední jídlo a mi neumíme ani poděkovat.

Sedíme u ohně a snažíme se komunikovat, i když to vypadá dost komicky. Mladší dcera Zoja umí trochu anglicky a tak s Kačkou je komunikace na vyšší úrovni. Po cestě Albánií jsme si všimli lidí, kteří prolézají hustým křovím a s ostrým srpen na klacku osekávají keře v okolí a uschlé větve staví do speciálních kupek. Moc jsme nechápali smysl téhle práce, tedy až do teď. Vlastně sklízejí každý rok stromy a používají je na otop a případně ohně pro nás čtyřkolkáře. Pan RRukaj hodí do ohně trošku pilin, aby udržel světlo, a my si zatím vyměníme nejen adresy, ale i facebookové kontakty. Uděláme několik fotografií a s úplně jiným názorem na Albánií usínáme. Ráno na nás už čeká čajíček z nějakého podivného bejlí, čerstvej chleba a lahvička rakije na cestu. Odjíždíme okolo půl desáté, u spodní brány se s námi přijdou ještě všichni rozloučit. Vracíme se až na pumpu k hranici, kde dojídáme zbytky kozího sýra a chleba. Ohledně kozího sýra jsme měli ještě jednu veselou příhodu, kdy ráno přišla paňmáma a ukazovala na drobečky sýra na talíři. Neuměli jsme pochopit, co nám chce říct a naše první bylo, že ho chce vrátit, protože ho včera přinesla celé kolo. To ovšem nevěděla, že při naší večerní neopatrnosti nám ho vyfouk jejich pes a asi si dost pochutnal. V ten okamžik bychom se propadli studem do země, kolovalo nám hlavou, že jsme jim snědli sýr na celý měsíc. Vypadali jsme jak největší sýrožrouti na světě. Sýr tedy nebyl a ona odešla, jaké bylo naše překvapení, když nám přinesla další kus, ať máme něco na cestu. Zde je vidět typická česká povaha, jak u nás přemýšlíme. 

Po silnici pokračujeme asi 20 kilometrů a najednou David zastavuje, že jeho mašina ztrácí výkon. Z počátku to vypadá, že to bude blbost, ale po čtyřech hodinách oprav nám to tak už nepřipadá. Mezitím proběhla rozborka a zborka Yamahy, několik telefonátů oficiálnímu zastoupení, kde jsme se nedostali dále, než že to máme přivést na diagnostiku (nikdo ovšem nechápal fakt, že jsme v Albánii). Volám do ASP, kde jsme se setkali z úplně opačným postojem a po telefonu se nám snažili poradit. Prošli jsme přírubu od sání, svíčku a při kontrole kontaktů na čidlech se to rozeběhlo. Nebylo to nic závažného, jen na to přijít. Sice jsme se stali specialisty na Yamahu, ale zdržení nám trošku nabouralo plány a tak za první vesnicí hledáme plácek na spaní. Nikdo nečekal, že za chvíli najdeme placek pod horama krytý od cesty stromy.  Jsme poměrně kousek od vesnice a tak vyčkáváme s rozděláním ohně do tmy.  Vaříme kavčo a sedíme ještě dlouho po půlnoci.

Okolo půl osmé nás trošku nestandardně probouzí střelba ze samopalu. Doufáme, že tu někdo loví jenom králíky a pokračujeme ve snídani. Po deváté hodině opouštíme kemp a stoupáme do národního parku Thethi . Při cestě po Albánii potkáváme v horách převážně staré dodávky Mercedesu a nákladní východoněmecké IFI 4×4 převážně naložené dřevem. Přijíždíme až na samotný vrchol k telefonnímu vysílači a jsme překvapeni, že zde je ho provoz zajišťuje dieselový agregát. Docela nás překvapuje, jak zde v parku z agregátu vytéká nafta přímo do údolí. Sjíždíme do vesnice Theth, všudy přítomné děti nabízejí ubytování a kafe. Zastavujeme u mostu u řeky Shalë. Na tomto krásném místě vaříme oběd a užíváme si teplého počasí. Káťa ještě vyřeší defekt pneumatiky a pokračujeme v putování po špatné cestě. Neustále překonáváme výškové rozdíly až 500metrů. Zastavujeme u horského baru na okraji srázu. Kolem jsou hromady prázdných plechovek od piva a koly a pozor – je otevřeno.  Bar „EL DIABLO“ jak jsme ho pojmenovali, opouštíme o několik minut později po absolvování kávového rituálu. Při odjezdu nás zastavuje plně naložená IFA a předává mi českou vlajku, kterou jsem ztratil při sjezdu do údolí. 

Dnes se ještě snažíme dostat k molu trajektu, který nás převeze z Komani přes jezero až do Fierzë. Po cestě potkáváme ikonu Albánie most „Ura e Mesit“, který je všude v průvodcích fascinujícím romantickým zážitkem. Nikdo nám ale neřek, že si musíte při výhledu na most zakrýt levé oko, protože by vám romantiku narušovalo špinavé město plné odpadků a pravé oko, protože vedle mostu je postavený druhý most, hrozné betonové monstrum.  Všichni jsme to chtěli vidět, ale po druhé už by sem nikdo nejel. Pokračujeme po asfaltové silnici (ale pozor nenechte se mýlit označením asfaltová silnice) a začíná se stmívat, projíždíme nočním Shkodërem a za úplné tmy dorážíme do Komani, kde David zjišťuje ztrátu mapy. Ve zdejších potravinách spojených z barem si pochutnáváme na rybičce a steakách. Obsluha nás upozorňuje, že trajekt asi nepojede, ale nedůvěřivý Čech si informaci musí ověřit. Hodina pokročila a my vjíždíme do tunelu, který vede k přístavišti. Trajekt opravdu nejede a nepojede. Místní maník nám nabízí, že nás ráno přepraví pouze bez mašin. Ze slovy, že za námi asi doplavou se vracíme najít nějaký nocleh. Tunelem se vracíme na místo naší večeře, kde nám bylo nabídnuta možnost přespání na terase, ale po cestě narážíme na kemp pod mostem, jak jsme ráno zjistili a volíme komfortnější variantu. Další situace, kde jsme se přesvědčili, že se nemusíme bát nechat mašiny bez dozoru.  Chceme stavět stan, který je za 5euro, ale když je nám nabídnut čistý pokoj za deset tak neváháme a necháme se rozmazlovat peřinou.  David hlásí další ztrátu jednoho pytle ze svého nosiče a trvá na tom, že ho pojede hledat. Po vychladnutí, nám musí dát za pravdu, že vracet se asi 100 kilometrů kvůli několika konzervám, vařiči a šampónu nemá cenu a odchází s námi ještě na noční kávu. 

Vyspáni do růžova, se při snídani bavíme pohledem na kemp, který je postaven uvnitř mostní konstrukce. U nás by to asi neprošlo, ale zde je to unikátní nápad.  Díky neuskutečněné přepravě přes jezero se vracíme a na cestě do Pukë nás zastavuje autonehoda. IFU nezastavila ani svodidla, která v zatáčce čirou náhodou byla a nyní ji vytahuje autojeřáb za mohutného přispění místních řidičů. Nikoho z nás nenapadlo, že celá operace bude trvat jen několik minut a že dokonce odjede na tyči po svých. V Pukë tankujeme čtyřkolky a po exhibiční prohlídce města zastavujeme na oběd u restaurace v centru. David dokupuje nějaké konzervy a pánvičku, jako náhradu za ztracené věci.  Vyrážíme za město, a protože máme už dost asfaltu, volíme horší prašnou cestu, která se mění v dokonalý tankodrom. Cesta je dlážděna z velkých kamenů, takže si mockrát říkáme, jak tohle ty stroje můžou vydržet. Když konečně zastavujeme na vrcholu, přijíždí David a cituji „ konzervu jsem ztratil, pánvičku jsem ztratil“, nemůžeme potlačit smích a okamžitě ho pasujem do role zástupce humanitární pomoci. Co čert nechtěl, za chvilku přijíždí jezdec na koni a veze ztracenou pánvičku. Jsme opět překvapeni přístupem místních lidí. Pokračujeme po neprůjezdné cestě, až se dostáváme na planiny s opuštěnou salaší a zvyšujeme rychlost. Zastavuje nás Káťa, protože někde prorazila, spíše utrhla, manžetu na zadním kole. Čas nás tlačí a tak provizorním omotáním potravinářskou fólií je problém vyřešen.  Najednou vjíždíme někomu na dvorek a David proráží gumu, abychom to neřešili zde na dvoře, popojíždíme kousek po cestě a zjišťujeme mimořádnou díru tak na šest až deset knotů. Nacházíme starou již zarostlou cestu, kde na jejím konci čeká plac schovaný před světem. Připravujem tábořiště, rozděláváme oheň, vaříme kávu a opravujem provizorní opravu manžety. Vyndaváme celou poloosu a měníme manžetu za novou.  

Ráno vstáváme jako obvykle okolo půl deváté a pokračujeme do údolí. Pěkná offroudová cesta se mění ve špatný asfalt, projíždíme okolo jediné vojenské posádky, kterou jsme zde viděli, a před námi se vynořuje dálnice. Davidovi se otevírá stará rána na kole, přidáváme další knoty. Čerstvě dokončená a jediná dálnice na území Albánie. Byl by hřích jí nezkusit, jedeme asi pět minut a potkáváme luxusní čerpačku s restaurací. Hned za pumpou (dírou ve svodidlech) jí opouštíme a opět stoupáme vzhůru. Měsíční krajina, vypálené plochy, velké balvany, vykácené holé kopce a na vrcholcích louky na seno. Po cestě potkáváme stopaře (staršího domorodce) a i sním, se vydáváme asi dvacet kilometrů na horu Guri i Kuq, kde žije se svou rodinou. Za dovoz nás provádí vlastním domem a manželka vaří kávu. Celou dobu nás doprovází jeho starý otec v policejní uniformě. Zjišťujeme, že zde je konec cesty a pokoušíme se najít nějakou propojku dále. Projíždíme docela jinou krajinou, něž na kterou jsme byli zvyklí. Obrovské náhorní plošiny, kde potkáváme velká stáda ovcí s honáckými psi.

 Zjišťujeme, že jsme ztratili Davida. Pačenko s Káťou se kus vracejí a já vyjíždím na nejvyšší vrcholek a v dálce vidím oblak prachu. Opět v plném počtu sjíždíme na druhou stranu hory, abychom se dostali do blízkosti města Kukës. Naše cesta končí v horské vesničce Surroj (asi 1600 m n.m.), kde nám místní nabízejí ubytování a jídlo. Je tu poměrně chladno  opouštíme tuto nadmořskou výšku a snažíme se dostat do údolí pod námi. I když nacházíme stezku, která nás vede dolů, přepadá nás šero a celá Albánie se noří do tmy. Není vidět kolem a jen odhadujeme místa na spaní. Odbočujeme na nějakou nezpevněnou komunikaci, ale vede pouze do lomu a na metrových kamenech stany nepostavíme. Sjíždíme zpět a asi na polovině cesty potkáváme Davida s vytrženou poloosou. Navijákem ho dostanem na alespoň trochu rovnou plochu a zjišťujeme další závadu, svléklou manžetu na litru. Trvá to asi hodinu a poloosa je zpět na místě, eskapáskou zajišťujeme manžetu a pro jistotu to pojišťujeme potravinářskou fólií. Přijíždíme opět k dálnici a po Davidovém návrhu, že přehodíme čtyřkolky přes svodidla, nacházíme díru a vjíždíme na prázdnou dálnici. Jedeme až do Kukës.

Po cestě potkáváme asi dvě auta, prostě jako u nás. Pod nátlakem noci náhodně vybíráme hotel Amerika. Ochotná obsluha nám nechce sdělit cenu za pokoj, dokud to neuvidíme. Vyjíždíme skleněným výtahem do sedmého patra a žasneme nad luxusem, který nás obklopuje. Bude dobrá cena 50euro za pokoj, ptá se pikolík. Nám nezbývá než souhlasit, protože takhle jsme si ještě neustlali. Máme trochu obavy, kde budou spát naše mašiny a když se dozvídáme, že je můžeme nechat na parkovišti před hotelem tak nás trochu mrazí. Následně nám ukazují bezpečnostní kamery a personál, který je obsluhuje. Dobrá tedy souhlasíme a vytahuju řetěz na uzamčení. Upřímně jsem je rozesmál. Spíše pro náš pocit ještě před čtyřkolky postavili nějaké SUV, aby se s nimi nedalo odjet. Byli jsme spokojeni. Unavení, špinaví a s taškami od bahna vstupujeme do hotelu. Dokonce pro nás prodloužili dobu restaurace, abychom se mohli najíst (no stalo se vám to někdy v Čechách). Po večeři koupel, postel, televize, klimatizace, internet no jako v pohádce. 

Po snídani v hotelovém baru, která byla samozřejmě v ceně, se věnujeme celé dopoledne běžným prohlídkám strojů. Praská podložka pod tlumičem na Káti sedmistovce. Oprava naučená z Ukrajiny trvá jen pár minut, když jsou udělátka a díly. Opětovné nasazení poloosy na čtyřkylu a několik dalších drobností. Následuje focení před hotelem s majitelem a jeho otcem.  Na projížďce městem potkáváme před nějakou tržnicí úplnou přehlídku traktůrků, na chodníku se prodávají asi čerstvé ryby a míjíme nespočet stánků se vším možným. Tankujeme a studujeme mapu a barvy cest na ní značených. Docházíme k názoru, že zkusíme žlutou barvu, která znamená „ONLY 4×4“. Cesta je opravdu drsná i pro nás, dobré a slunečné počasí zapříčiňuje velkou prašnost. Zastavujeme u starého mostu přes poměrně širokou řeku a obědváme. Káťa se koupe a my svým slibem potvrzujeme, že půjdem také. Odvážím jednoho místního na kopec, aby jeho cesta domů byla veselejší. Několik fotografií s místními pastevci, kteří přehánějí svá stáda přes most a s holčičkou, která přijela na oslu. Krajina se nám zase mění před očima. Takový trochu italský nádech jak krajiny, tak architektury. Projíždíme deltou řeky Drimi i Zi a vidíme spousty rolníků, jak pracují na svých polích plných krav, koz a oslů naložených dřevem a kukuřicí. Cesta neskutečně práší a my máme rozestupy i několik kilometrů. Při ohládnutí je vidět jen několik teček za kterými se zvedá oblak prachu.

Úplně jiná krajina a zdá se i kultura než nahoře v horách. Než dojedeme do Rreth – Kolaj Pačenko zastavuje a zjišťuje problém s ložiskem na pravém zadním kole. Odpojujeme brzdič, aby se nezničil, kdyby došlo k upadnutí kola. Přijíždíme do vesničky a zastavujeme u krámku s potravinami. Pačenko vyhlašuje operaci Zlomený šíp. Domlouváme s místními ranní odvoz do servisu v Peshkopi a ubytováváme se na zahradě za krámkem.  Je nám nabízen bezplatně pokoj, ale nechceme obtěžovat a stavíme stany. Ráno prší, takže balíme za deště.  Sedáme na kávu a vyhlížíme odvoz. V poledne opravdu dorazila stará dodávka jak jinak než Mercedes a Pačenko do ní s mašinou najel.  Nezapomněl poznamenat, že jestli tam tohle auto dojede tak se šábnou o benzín, protože servis potřebuje víc než jeho mašina. Jako doprovod jedeme do servisu. Po patnácti minutách zastavujeme u něčeho, čemu zde říkají servis. Letmý pohled a posílají nás dál. Zastavujeme u plechových garáží, ze kterých se ozývají nejrůznější zvuky. V jedné je kovárna v druhé se mění motory v mercedesech kus za kus a na té naší je napsané telefonní číslo. Voláme na něj a asi za 20minut přijde děda, který po zjištění závady nás pošle zase o dům dál. Projíždíme celým městem a konečně normální servis (na místní poměry). Opět neúspěch, sundáváme čtyřkolku a Pačenko je rozhodnut namazat ložisko a jet dokud jak řekl, neupadne kolo. Jediné co nám okružní jízda přinesla je, že ložisko se albánsky řekne GUŽINETA. Operace zlomený šíp odvolána a po poradě starších bylo rozhodnuto. Pojedeme, najdeme hotel, kde bude možné nechat čtyřkolky pod zámkem a uděláme si odpočinkový den.

Hotel VERY je tou správnou volbou, je tu dokonce něco jako garáž, kde necháváme mašiny a jdeme se ubytovat. Vcelku slušná kvalita, osprchovat jsem se stihl pouze já, ostatním už netekla teplá, vlastně žádná voda. Doufáme, že poteče alespoň večer. Pačenko zahlédl při exkurzi po autoservisech malý krámek s veteší, kam nyní vyrážíme. Spousty různorodých věcí naskládaných do vysokých regálů, kde jejich stáří určuje jen vrstva usazeného prachu, se kupí kolem nás. Protože nejsme jen tak ledajací turisti, pokoušíme se získat věci, které mají něco společného s životem v Albánii a nejsou to pouze turistické kýče. Nakonec nás uspokojuje několik zvonců, které vypadají jako čerstvě sundané z místních koz a několik rolniček. Odcházíme do starého města, jeví se poměrně čistě, ale je nám v patách všudy přítomný zápach. V průvodci jsme si přečetli o místních lázních, v kterých týden stojí 100 dolarů a proto je prakticky nemožné se tam dostat. Najímáme taxíka, jak jinak než dodávku mercedes a vyrážíme přes odvážná tržiště na kopec nad městem. Vystupujeme u brány nějakého divného zařízení (takový starý domov důchodců). V parku posedávají babky a jejich hlavní činností je pletení čehokoliv. Naše zvědavost zvítězila, ale rovněž roste nejistota, kam jsme to vlastně vlezli.

Žena v bílém plášti je dokonce tak ochotná, že se spojí se svou dcerou, a kostrbatou angličtinou se dostáváme před fronty čekajících lidí bůhví na co. Káťa má možnost jako průzkumník nakouknout do jedné kóje, kterých je tu na dlouhé chodbě snad dvacet. Ostatní stále nevědí, do čeho jdou. Čekáme asi dvacet minut a zřízenkyně nás vede do zrovna uvolněné kóje. Oprýskaná místnost, stará špinavá vana a kohout, který připomíná vývod z teplárny. Dostáváme instrukce jak napustit vanu a že máme deset minut na vystřídání. Nakládáme se do vany plné špinavé teplé vody a dost si to užíváme. Omamná vůně sirovodíku je přehlušena prudkým zabušením na dveře, které ukončuje časový limit procedury.  Platíme směšnou cenu asi 20korun za osobu a s pocitem vítězství odcházíme. Je čas na večeři a tak se pokoušíme najít vhodnou restauraci. Objednáváme něco z kuřecího a obsluha ani nezaváhá a přináší každému celé jedno kuře z ulice. Každopádně domácí kuřátko chutná opravdu jinak než čeští brojleři. Po cestě do hotelu ještě zkontrolujeme v garáži kolky. 

Snídaně je opět v ceně hotelu a na stůl dostáváme prakticky to samé jako jinde. Krásně žluté máslo, kozí sýr, med nebo marmeládu s kusy ovoce, volské oko a kávu nebo čaj. Doufáme, že Pačenkova gužineta vydrží. Dofukujem pneumatiky na silnici, kurtujeme batohy a mažeme unavené ložisko. Vyjíždíme na místo odvozu Pačenkovy čtyřkolky a pokračujeme směr moře. Asi po dvou kilometrech potkáváme svatební konvoj a zastavujeme u krajnice. Této skutečnosti si asi nevšiml David a mizí v trnkách. Když naviják udělal svou práci, pokračujeme v cestě. Pačenko velí jet normálně bez ohledu na ložisko, kupodivu se přestává hřát (Pačenko dodává, že hřát se už nemá co J) a situace se spíše zlepšuje, než zhoršuje. Po třiceti kilometrech zatáček vjíždíme do městečka Burrel. Další cesta probíhá po silnici, nicméně krajina je moc pěkná. Projíždíme kolem jezera, kde u každé místní restaurace je nádrž na živé pstruhy, které si můžete vybrat k jídlu. Při vjezdu do Lezhë se snažíme odbočit k moři. V průvodci nalézáme malý poloostrov asi pět kilometrů zajížďka, který je tu vyhlášený plážemi a tak vůbec. Riskujeme ložisko a zanedlouho přijíždíme na pláž. Moře na první pohled vypadá slaně, zato okolí je plné odpadků a dotěrných dětí, které asi neumí jiné slovo než MONEY.

Je senzační, že si můžete se svojí kolkou dojet opravdu kamkoliv. Projíždíme mezi hotely na pláži a hledáme restauraci, hodně jich je otevřených, ale pouze v některých je obsluha. Naopak turisti tu nejsou opravdu žádní, připadáme si jakoby jsme byli na poloostrově sami. Jsme spokojeni. Vyrážíme a Davidovi opět vypadává zadní poloosa. Zahajujeme běžný rituál s nalezením jednadvacítky klíče, utažením, dolitím oleje a odjezdem. A aby toho nebylo málo, před dalším městem Davidovy praská variátorový řemen. Naštěstí má náhradní a oprava netrvá tak dlouho. Pomalu se začíná stmívat a my se dáváme opět do pohybu. Projíždíme Shodërem, kde je dokonce ukazatel na Prahu 1468 km.  Přijíždíme na naši známou pumpu, kde naše pouť Albánií začala. Utrácíme poslední leky za magnety, mapy a pokračujeme k hraničnímu přechodu. Je tu poměrně dlouhá fronta, ale celníkům to jde od ruky a asi za dvacet minut jsme na řadě. Velice lidský přístup, pouze zběžná prohlídka zavazadel, vše trvá asi 5 minut. Přesouváme se na černohorské hranice. Zde budí největší zájem naše kolky, okukují mašiny a nic jiného je nezajímá.  Vjíždíme do Montenegra a David se spojuje s Rikim z kempu. Čeká na nás u benzínové pumpy a zve nás na hamburgera a pití. Kuřecí stehno v housce nás sice překvapí, ale určitě neurazí. David pronese, že to jediné co jsme v Albánii nezažili je desert a tak odjíždíme ještě do nedaleké palačinkárny. Příjemně unaveni se vracíme do kempu.

Text: Tomáš Hégr
Foto: Tomáš Hégr
Kompletní fotogalerie