Po ose na Balaton
Proč Balaton? Po dokončení expedičního vozíku vznikla otázka kde vozík otestujem. Sice jsme navštívili několik celovíkendových akcí v Čechách (v Dobřanech 24hodinovka, Ústecké quadování, víkend na Mácháči) a najeli přes 1000km. Ale pořád to nebylo to správné cestování. Tak nás napadlo spojit dovolenou s výletem na čtyrkolkách a s kempováním. Při pohledu na mapu, byla první větší louže relativně blízko Balaton. A tak Tánik dostal za úkol naplánovat trasu. Požadavek zněl jasně, ujet denně 150 – 200km a najít kemp na přespání, u vody a s parkováním strojů u stanu. Oslovili jsme pár kamarádů jestli se nechtějí přidat. Jediný, kdo se nezalekl výzvy byl Jarda Quad. Trasa byla naplánovaná a zbývalo určit termín. Sedlo se ke kalendáři, Jarda si k tomu otevřel svůj diář a plánovalo se. Do termínu, který jsme si společně vybrali zasáhla matka příroda a povodně nám vše překazili. Dovolené jsme se nechtěli vzdát a tak se termín odjezdu posunul o měsíc.
Zúčastnění :
- Jarda (Jarda quad) - stroj: Can Am outlader 800 | úpravy: montáž gumové želvičky a látkové brašny | příprava: nahrubo otrhat zbytky trávy z předchozí vyjížďky, nafoukat kola a naložit box proviantem.
- Tánička (Tánik) – stroj: Jumbo 720 R evolution | úpravy: komplet přestavba podvozku, úprava motoru, vzhledové úpravy (silniční speciál) | příprava: umýt, doplnit pár samolepek, naleštit. (není bez zajímavosti, že jde o stroj který jsme rok používali jako expediční tedy Jumbo ukazuje svoji všestranost ale i výdrž pozn. redakce).
- Pavel (Dimák) – batůžek – stroj: Tánikovo Jumbo | příprava : vybrat vhodné oblečení a vymyslet účes do helmy (gel a žehličku na vlasy byl nucen nechat doma)
- Já (Koncák) – stroj: Polaris sportsman 850 XP – EPS | úpravy: dřívější přestavba na expediční speciál | příprava: odstranění vůle v nápravách, montáž dalšího držáku na navigaci a montáž vlaječky
EXPEDIČNÍ VOZÍK – vestavěná kuchyň se 3 bednami plnými proviantu, sada nádobí a věci potřebné k vaření a grilování, plynový sporák a gril na uhlí, 60 AH proudu ke svícení, nabíjení ALU svítidel, nabíjení telefonů a notebooku, vnitřní osvětlení, kuchyňské osvětlení a osvětlení přenosné určené do altánu, zásoba vody a přenosná sprcha, altán, kempingový stůl, 4 židle, 2 lehátka, 1 látkové křeslo, 3 stany, 3 nafukovací matrace, spacáky a deky na spaní, nafukovací doplňky na vodní hrátky, několik báglů s oblečením, sada nářadí, 3 plachty na naše 4kolové miláčky.
DEN 1. Začalo to standartně, dopoledne se balilo a když dorazil Jarda dali jsme oběd a vyrazilo se. Čekalo nás prvních 160km do prvního kempu, se zastávkou u dvoupatrového mostu přes vodní nádrž Želivku. Přijíždíme do kempu WILSONKA který leží na břehu Dalešiské přehrady v okrese Třebíč. Příjemný personál a rychlé vyřízení ubytování, které platilo až do večerních hodin dalšího dne, což nás překvapilo, oproti jiným kempům, kde jsme museli opustit místo v dopoledních hodinách. V kempu bylo několik zatravněných míst rozdělených pro karavany, stany, chatky. Vybíráme tedy místo co nejblíže u vody. Ke kempu patřila 2 mola, kde parkovala malá i velká motorová plavidla. Byla tam i půjčovna lodí a šlapadel. K zázemí kempu patřila velká bodova, kde byly čisté toalety a sprchy na žetony. Nemohla chybět ani hospoda s diskotékou, hřiště pro plážové sporty a nafukovací hrad pro děcka. V kempu jsme si užívali klid a koupání v čisté vodě.
DEN 2. Probuzení bylo do krásného sluného rána, proběhla snídaně a čekala nás první zkouška tedy zbourání a složení Koncákovic ubytovacího areálu. Čeká nás dalších 120km a první tankování. Jumbo překvapilo spotřebou 7,5l. ale ani za Can-am s 9l a za Polarku s vozíkem s 12l se nemusíme stydět. Jedeme do vesničky jménem Salaš v okresu Uherské Hradiště, kde už na nás čeká náš kamarád Rudík, který zamluvil ubytování v penzionu u kterého je jezírko, kde si mohou hosté zarybařit. Zde jsme využili sprchy a vyspání v klasické posteli. Večerní program měl pod palcem Ruda, který nás pohostil vlastnoručně naloženým masem, které jsme spláchli dobře vychlazeným pivečkem. No to se to pak spalo…
DEN 3. Je 7 ráno a Tánička dělá budíček, ale nikomu se vstávat nechce. Je však důsledná a tak do půl hoďky startujeme. Čeká nás 140km a cíl Bratislava – autokemp Zlaté piesky. Vedoucímu navigátorovi Jardovi se dává pokyn, aby zastavil na poslední pumpě před hranicemi na Slovensko, aby jsme dotankovali za české. Jarda našel pumpu hned vedle Lidlu se slovy, že se cítí jako doma a tak se i s tankováním nakoupilo čerstvé pečivo a zelenina. Mezi tím co ostatní nakupovali jsem hlídal na parkovišti stroje. Najednou jsem spatřil jak na parkoviště odbočuje auto městské policie a směřuje ke mě. Přemýšlím jak odůvodním špatné parkování přes 3 místa avšak tajně doufám, že si policista jede koupit jen svačinu. Sedím a dělám nenápadku. V pravo vidím stín bílého auta. Nedýchám a koukám před sebe. Otvírají se dveře a s pokřikem „NAZDAAR KONCIŠ“ policista vystupuje z auta. No nazdar oni mě znají i tady. Z policisty se nakonec vyklubal kamarád z fóra JOSEJOSE, prohodili jsme pár vět a vyrazili jsme dál ke Slovenským hranicím. Fotíme se u státní cedule a pokračujem směr Bratislava. Cestou Jarda blbne jak malej a prohání tuningáře. Díky neděli byl průjezd Bratislavou klidný. Vjezd do autokempu jsme přejeli a při vracení zpět se postráceli. Jarda nezklamal a vjezd přejel i podruhé. Vytahujem Éčka a hurá na recepci, kde zatím rozumíme. Při placení nás slečna upozornila, že si máme dávat pozor na věci.
Kemp Zlaté piesky – je velký areál s asfaltkama a vlastní policií. Po kempu bylo několik umývárek a toalet, které měli různou provozní dobu jen jedny byli nonstop. Kemp byl opět rozdělen na sekce na karavany s přípojkami, chatičky a plochy na stany. V jedné části kempu byla pláž a veřejné koupaliště plné atrakcí a stánků. Přes půlku vodní plochy byla natažená lanovka na vodní lyže a prkna. Akorát ten zlatý písek jsme nenašli… Na recepci jsme měli možnost přípojky na WIFI. Po setmění bylo v kempu poměrně klidno.
DEN 4. Balení už máme nacvičené a tak to trvá jen pár minut. Za udiveného stálého dohledu pána od karavanu startujeme a vyrážíme směr na vytoužený Balaton. Čeká nás cca 190km. Po výjezdu z kempu odbočíme k místnímu Tesku dokoupit Dimákovi pantofle a nafukovací doplňky do vody. Jedeme směr Rajka na Maďarské hranice. Opět se fotíme u hraniční cedule a pádíme dál.
Po přejetí hranic se Jardovi zblázní navigace a tak přebírám velení. Po cca 30km končíme před branami fabriky, kde nás obě navigace stále vedou dál krze fabriku. Děláme pauzu a já jdu na kontrolu vozíku, zborcená sajtna škrtala o kolo a dělala mi starost. Zjišťuji úplně prasklý rám za nápravou. Probořená podlaha, zborcená sajtna. Prvotní šok střídá naštvanost na firmu Maro Kralovice výrobce rámu otypovaného na 750kg, který se pod tíhou cca 500kg rozloží na prvočinitele. Probíráme možnosti, přeci nám prasklina v rámu nepokazí dovolenou takže se zvedám a jdu hledat klacek. Naštěstí u fabriky jsou popadané větve, které poslouží jako dlaha na prasklý rám. Čínskými žlutými kurtičkami dlahu svazuji a tradá pokračujem v jízdě.
Volíme hlavní tahy (po okrskách to moc houpalo a hrozilo prasknutí dlahy), což nahrávalo Jardovi a ten stále provokoval na silnici rychlou jízdou. Za chvíli se mu vymstilo a po následovném škubnutí prudce zpomalil přičemž jsem jakožto za ním jedoucí dostal do hledí gumovými kousky. Hned mi bylo jasné, že jde o řemen. Krušnou situaci náhlého zastavení na hlavním tahu plným splašených kamionů vystřídala polední přestáka, při které jsme posvačili a Jarda si vyměnil řemen. Uklízíme nářadí, Jarda si konečně může sundat oranžovou vestičku a všichni můžeme pokračovat v jízdě. Kilometr střídá kilometr, vesnička střídá vesničku, slunce se chýlí k západu a my se blížíme k vysněnému cíli. Už jen jeden kopec.
Navigace mi hlásí 15 km a tak podvědomě přidávám plyn. Ještě menší serpentýna a dostáváme se na vrchol. Je to tady !!! Srdce se mi rozbuší nadšením, pohledem na velikost vodní plochy jsem ohromen. Dávám blinkr a zastavuji. To musím vyfotit !!! Už jen 8 km. Po sjetí z kopce na nás čeká obec Balatonakali. Jarda zastavuje a upřesnujem si adresu a vyrážíme na jistotu. Jsme tady !!!
Oslovuji pána za pultem jestli umí česky nebo rusky na to nám odpovídá pouze anglicky, německy a maďarsky. Zoufale koukám na Táníka a v hlavě si skládám větu anglicky. V tom se objeví starší pán a nahlas povídá – ÁÁ KONCÁKOVI – (což si přečetl na vozíku) – na to reaguji slovy – zlatá čeština. Dostáváme mapku s nabídkou volných parcel. Samozřejmě vyhrává ta u vody a mola. Stěhujem kolonu na parcelu a začnem rozbalovat náš tábor. Nakonec nám to nedá a naskáčem do vody. Voda je příjemně teplá a k mému údivu i hluboká. Po osvěžení pokračujem ve stavění stanů a v přípravě večeře. Zbytek večera trávíme odpočinkem a relaxací.
Text: Vitaliy Vash
Foto: Vitaliy Vash
Pátý Strike Sport Motoráj Maraton
Náš dobrý kamarád Dan Pejzl přináší exkluzivně pro náš server parádní deník z jeho tradiční účasti na Rumunském offroad závodu. Bez dalšího zbytečného úvodu tedy jeho poutavě napsané řádky přinášíme.
Pátý ročník Strike Sport Motoráj Maratonu opět hostilo rumunské Brebu Nou, horská vesnice zaslíbená enduru, offroadu a vůbec věcem s nimi spojenými. Letošní ročník poprvé v historii soutěže znamenal naprostou převahu účastníků na čtyřkolkách, kteří byli dřív v maratonu spíš doplňkem a zcela ve stínu motorkářů. Motorkářů se totiž letos sjelo naprosto mizivé množství – bohužel jen dva… Což proti dřívějším obvyklým víc než dvěma desítkám byl opravdu tristní výsledek. Zato účast čtyřkolkářů nebyla špatná, i když by samozřejmě mohla být i vyšší, tak šest Can-Amů, jeden Gamax, jeden Polaris a jedno SMC už slibovalo nějaké to závodění, poprvé se tu také objevil stroj třídy UTV.
Na maratonu jsem tentokrát měl možnost vyzkoušet horkou novinku ze skladů společnosti Journeyman – SMC Gladiator 720 Sport, mašinu, která do ČR dorazila jen několik dní před touhle akcí a vlastně ještě ani nikdo nevěděl, co od ní má čekat. Prověrka takhle těžkou soutěží s více než osmistovkou najetých kilometrů proto nahradila několika měsíční testování a kolečko po dealerech. Zpestřením závodu byla i účast posádky Oliva-Kalous ve sportovním Gladiatoru Z8. Vzhledem k tomu, jaké typy terénů se v Rumunsku jezdí při maratonu, to byl počin hodný respektu.
Den 1. – seznamka
Tradicí soutěže je zahřívací první den, kdy se nikdy nejde nejtěžší etapa. Letošní první zkouška ohněm měřila kolem 160 kilometrů a pro většinu z nás posloužila k znovuobjevení schopnosti nebo neschopnosti navigace podle roadbooku a připomenutí si Rumunského terénu. Každoroční samozřejmostí bylo i moje lehčí pobloudění hned po startu a tím i vlastně kalibrace denního počítadla na SMC. Jako tradičně nesedí kilometry najeté na kolce s těmi v rozpisu o cca 20% a bez přídavného tripmasteru, který ostatní jezdci použili, to bylo opět o počítání a připočítávání rozdílů v kilometrech. Klasicky byla každá etapa rozdělena do přejezdů a rychlostních zkoušek a ani tentokrát nechyběly limity pro dojetí do RZ i následně do cíle. První den to konkrétně znamenalo hodinu na dojetí do 25 kilometrů vzdáleného startu RZ a po projetí RZ zase tři hodiny na návrat do základního tábora. Ve vesnicích byla nově povolena jen čtyřicetikilometrová rychlost a tu teď opravdu hlídali pořadatelé s radarem.
V pondělí 29. 7. jsme v první etapě vypravili zdolat hřebeny v nadmořské výšce nad 1500 metrů a roadbook nás zavedl až k meteostanici na vrcholu Tarcu, který leží v 2200 m n.m.! Takhle vysoko se u nás nepodíváte ani pěšky, natož legálně na něčem motorovém. Úchvatné výhledy do okolních údolí a na vrcholky rumunských Karpat ovšem jen tvořily kulisu pro rychlý přejezd k dalšímu navigačnímu bodu a tak nebyl čas vychutnávat dechberoucí přírodu. Po dlouhých kilometrech hřebenové cesty a pěšiny přišel stejně jako už loni velmi výživný sjezd lesem do údolí. Strmý sjezd rozbitou lesní pěšinou s hlubokými rygoly, nepříjemným bočním sklonem a vyčuhujícími kořeny si například loni vynutil dva pády čtyřkolkářů. Letos jsem při jeho sjíždění myslel v první řadě na kluky v Z8, v tu chvíli bych neměnil za nic světě… Nakonec jim to trvalo 1,5 hodiny, než se jím prokousali dolů, a vysloužili si za to uznání od soupeřů. Zbytek RZ už byl ve znamení rychlých lesních cest a horských luk, končilo se při vjezdu na asfaltové serpentiny. Zabloudit se ovšem dá i na přejezdu do cíle, což jsem si neplánovaně vyzkoušel na vlastní kůži. Podařilo se mi ale celkově dojet na slušném třetím místě, což v konkurenci výrazně silnějších dvouválců nebyl špatný výsledek. Svou rychlost ukazuje hned první den Bahňák – vítěz letošního extrém závodu Hunt the Wolf, když sice bloudí jak Jeníček s Mařenkou, ale během toho mne čtyřikrát předjíždí… To bude boj!
První den měl i své úsměvné hrdiny – Patrick na Gamaxu poprvé navigující pomocí roadbooku vůbec za celý den netrefil na start RZ. Byla po něm sháňka až do večera, kdy se z ničeho nic objevil v kempu s počítadlem kilometrů na hodnotě 120 a s nevzrušeným úsměvem na tváři… Smutným hrdinou se naopak stal na Renegadu jedoucí Petr, který po dojetí RZ havaroval v serpentinách a musel okusit i kvalitu rumunského zdravotnictví. Naštěstí vše dopadlo dobře a jezdec vyvázl jen s otřesem a poučením do příště.
Den 2. – extrém
Zatímco první den se nás rumunské počasí snažilo upéct zaživa a oblažilo nás nejteplejším dnem v roce, kdy teploty i v horách prakticky atakovaly čtyřicítku, tak druhá etapa hned na startu nevěstila nic podobného – nad Karpatami se blýskalo jak nad Tatrou a ocelové mraky slibovaly vydatný příděl domorodci očekávaných srážek. Jak slíbily, tak udělaly. Od startu nás splachoval déšť za hutné zvukové kulisy horské bouře. Tenhle den byla na plánu nejdelší etapa z celého závodu – 260 kilometrů! A k tomu ještě rozdělení na dvě rychlostní zkoušky a tři přejezdy. Navíc v zápalu boje s drsnou rumunskou přírodou přicházím o zadní brzdu, klacek mi střihnul hadičku hned u benža, což neopravím… Takže ve sjezdech to bude rokenrol stejně jako loni. Poměrně rychlé kilometry po lesních cestách nás přivedly až k asfaltovým serpentinám, kde končila včerejší etapa. Ty vedou ke starým hotelům pod vrcholy a už z loňska vím, že od nich se jede nepříjemným kamenitým sjezdem do údolí, kde budou následovat dlouhé rychlé šotoliny, a kde opět ztratím drahocenný čas na pekelně rychlé Can-Amy… Tušení se vyplnilo.
Následný přejezd do druhé RZ poznamenala chyba v roadbooku, která pro prakticky celé startovní pole znamenala desítky minut i hodiny bloudění. Tím, že mi denní počítadlo slouží povětšinou jen jako orientační hodnota, nevážu se striktně na kilometry a je to víc o „čuchu“, jsem správnou cestu objevil za nedlouho a nadělal na zbytku téhle části přejezdu stopy jako první! Trochu zklamáním byl objev stop Renegadů v navazujícím úseku z vesnice Slatina Timis do startu RZ. Asi objevili lepší trasu… Ke konci přejezdu následovalo tankování v Brebu a po pár stovkách metrů start do druhé RZ. Proslulým místem regionu, kde jsme se celou dobu pohybovali, jsou Causescovy vrtule – prastaré větrné elektrárny neuvěřitelných tvarů, které sotva kdy mohly plnit účel, ke kterému byly v dobách tuhé totality postaveny. K tomuhle památnému místu nás přivedla druhá RZ. Ještě před tím, nedlouho po nájezdu do druhé rychlostní zkoušky, přichází nepříjemnost v podobě prasklého sváru na přírubě výfuku před koncovkou – SMC střílí do horského ticha ostré staccato jednoválce a já mám takové tušení, že mi v noci bude asi pěkně drnčet v hlavě tchajwanský čtyřtakt…
Dlouhá etapa dává zabrat všem, kdo do ní odstartovali, dojíždím do konce RZ dlouho po 19. hodině večerní a odtud mě už na dlouhý přejezd do cíle pořadatel nepustí. Jedu potupně po silnici do kempu. Večer přichází přehodnocení výsledků, mažou se penalizace za nedojetí do cíle etapy z důvodu už zmiňované chyby v roadbooku. Stále se tak držím na třetí příčce.
Den 3. – na klid
Stošedesátikilometrová třetí etapa znamená proti včerejšku jistou formu odpočinku. I když jak pro koho… Hned na přejezdu na start RZ se prodíráme hustou mlhou a v té se podařilo už z prvního dne proslavenému Patrickovi dokonale sešrotovat svého Gamaxe po pádu ze strmé stráně. Jezdec naštěstí vyvázl bez zranění, ale stav mašiny prozrazuje, že tentokrát je skutečně game over. Dlouhé lesní cesty a velmi rychlé šotoliny mimořádně sedí Can-Amům, naštěstí pořád ještě dokážou zabloudit a smazat tak svůj náskok na mě. Už druhý den poslouchám netlumený řev sedmistovky a během plašení karpatské zvířeny intenzivně přemýšlím, jak to pro poslední zítřejší etapu utlumit, aby mi nepraskla hlava. Třetí den se mi také daří první držka – v ostře ohraničené cestě mezi sady beru pravým kolem o břeh a letím elegantní salto mortale přes řídítka, až po dopadu zachrupalo v krunýři. Gladiator celkem nepochopitelně všechno ustál se stoickým klidem a blafe si na místě dva metry od epicentra mého dopadu. Mám strach, co spojovačka, kterou jsem už podobným způsobem polechtal včera a vyneslo mi to nepříjemný rozběh kol. Není to naštěstí tak zlé, jak se zdálo při nárazu a můžu dál pokračovat bez oprav. Proti ránu je odpoledne opět pekelný hic. Pořád ještě držím pozici, čtvrtý Can-Am na mě má 19 minut, tak snad to udržím.
Den 4. – ztraceni v horách
Čtvrtý den jsem efektivně vyřešil problémy s výfukem, když jsem od Matěje vysomroval špunty do uší! Paráda, už je z toho jenom průměrný laďák a kromě toho, že se s nikým nedomluvím s nasazenou helmou, tak mi aspoň nerezonuje lebka.
Hned po ránu se po startu do šedesátikilometrové RZ, který byl jen pár set metrů od kempu, hromadně zasekáváme na stejné křižovatce jako loni… Nadávám si. Bohužel výsledek je pro mě ještě nepříjemnější – všechny zbývající Can-Amy se sjíždějí do jedné skupiny a pokračují spolu. Tj. čtvrtý Láďa na mě tímhle manévrem najel hned 5 minut, o které jsme měli na startu posun, a pokračuje ve skupině s rychlým Bahňákem a Michalem. Se sedmistovkou jim nestíhám. Cesta nás vede zase k větrným elektrárnám po motanici ve změti lesních cest. Po sjezdu z kopců následují dlouhé lesní úseky po písčitých cestách, kde přichází fatální zásek. Špatně navigující Can-Amy sjely strmým kamenitým sjezdem do údolí zcela mimo trasu a já je po stopách tupě následoval… Po minimálně dvacetiminutovém sjezdu jsou vidět kolečka otočky zpět… Všichni ho zas vyjeli nahoru, aby navázali na správnou cestu. Vzhledem k tomu, že jsem je nepotkal ani cestou dolů, je mi jasné, že je dobojováno. Láďa má na mě rozhodující náskok, protože do cíle RZ už zbývá jen několik kilometrů. Nálada je na bodu mrazu, bedna letos nebude… Po krátkém bloudění po okolí a hledání alternativní cesty zpět na trasu se potkávám s Pavlem na BMW 650X a spolu se probíjíme na trasu pomocí GPS přes hory a lesy. Nakonec se daří a po cca deseti kilometrech dojíždíme do cíle RZ. Can-Amy tam byly před dvěma hodinami… Zpátky už pokračujeme po asfaltu, už není o co bojovat, hlavou probíhají nadávky a počítání hloupě ztracených minut při bloudění…
Kluci na Renegadech byli prostě letos lepší, znát je samozřejmě i celková výkonnost strojů a podvozku. Takže letošní Strike Sport Motoráj Maraton měl následující pódiové obsazení: Pavel „Bahňák“ Saska, Michal Míček, Ladislav Kratochvíl. Celkem pochopitelně svou třídu vyhráli i Matěj Oliva s navigátorem Martinem Kalousem na Gladiatoru Z8. Ovšem těm patří obdiv v první řadě za to, že vůbec s takovou šířkou a celkovou váhou dokázali absolvovat někdy doslova kamzičí horské cesty a nebezpečné sjezdy. Klobouk dolů.
Text: Dan Pejzl
Foto: Dan Pejzl, Motoraj-rallye.cz
Slick products – představení produktů
Každý, kdo jezdí na čtyřkolce v terénu zná jak obtížné je zabahněný stroj s naprosto členitým povrchem opět uvést do původního relativně čistého stavu. Kupujeme vysokotlaké čističe, abychom po půlhodině mytí zjistili, že je po uschnutí stroj stále špinavý a tak po vlastním mytí na řadu přichází hadr, různé leštěnky atp. a mytí se protáhne na několik hodin. Ti z Vás co si teď říkají, že je lepší nemýt jistě tento rituál absolvují alspoň před předáním na servis atp. My jsme dlouho pátrali po tom čím mytí usnadnit a jak na to aby byl po opláchnutí stroj skutečně čistý až se nám ozval náš partner firma Čtyřkolky4U s tím, že do ČR zahájili dovoz mycích a leštících přípravků od firmy Slick Products.
V tomto krátkém článku Vám tedy přinášíme jednoduchý přehled produktů sloužících právě pro snadné mytí offroad strojů a celkově jejich údržbu. Test jednotlivých produktů bude brzy následovat jelikož nám dovozce jako prvním exkluzivně zaslal testovací sadu a tak hned jak dorazí vyzkoušíme v praxi účinnost jednotlivých přípravků.
Slick Wash Bottle – obsahuje 950 ml koncentrátu vodou ředitelného a po smíchání s vodou získáte 16 litru čistícího roztoku k okamžitému použití. Pro snadné míchání a aplikaci rozhotku lze zakoupit praktický Aplicator. Tento speciálně vyvinutý přípravek je navržen tak, aby biologicky pronikl, odboural a odstranil prach, špínu, bláto a sůl. Slick Wash může být použit přímo na všechny možné povrchy bez poškození barvy laků, plastů, kovů nebo ložisek. Slick Wash se snadno oplachuje a účinně odstraňuje mastnotu.
Slick Wash Cleaner je čistící a odmašťovací přípravek k okamžitému použití. Rozprašovač pro pohodlnou aplikaci přímo na znečištěný povrch. Tento speciálně vyvinutý přípravek je navržen tak, aby biologicky pronikl, odboural a odstranil veškerou mastnotu, prach, špínu, bláto a sůl. Slick Wash Cleaner může být použit přímo na všechny možné povrchy bez poškození barvy laků, plastů, kovů nebo ložisek. Slick Wash Cleaner se snadno oplachuje a účinně odstraňuje mastnotu bez nežádoucích skvrn. Účinně odstraňuje špínu z hadic, bloku motoru, výfukových svodů atd.
Slick Shine je aerosolový sprej s vysokým leskem určený k ošetření všech povrchů. Obnovuje zašlé povrchy, dodává jim lesk a zároveň je chrání. Slick Shine se může nanášet na povrchy jako je plast, vinyl, polykarbonát, sklolaminát a kovy s voděodolnou povrchovou úpravou, kdy po použití přípravku Slick Shine získává ošetřený povrch nejen vysoký lesk, ale zároveň je ochráněn před korozí nebo UV zářením. Použitím Slick Shine se na ošetřený povrch nelepí špína, nečistota či bláto. Povrch je tak dlouhodobě ochráněn.
Kompletní nabídku včetně možnosti objednání naleznete: na stránkách dovozce nebo na FB profilu